Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu 1/10 (2012, 2018)
Alberto Vojtěch Frič. Četba na pokračování z románu českého cestovatele, prozaika, botanika a etnografa (1882 – 1944). Autentický příběh z roku 1908, kdy autor přivezl do Prahy indiána divokého jihoamerického kmene Čamakoko. Scénář Yvonna Fričová. Redaktor Jan Sulovský. Technická spolupráce Milan Plodek. Rozhlasová úprava Ivana Pustějovská. Hudba Richard Mlynář, na klavír hraje autor. Zvukový mistr Zdeněk Slavotínek. Režie Michal Bureš.
Účinkuje Lukáš Hlavica.
Nastudoval ČRo Olomouc 16. – 28. 6. 2012. Premiéra 1. 7. – 2. 9. 2012 (ČRo Olomouc, 16:05 h.) v cyklu Počteníčko.
Vydala Radiotéka, listopad 2018 (MP3).
Lit.: Pustějovská, Ivana – Bureš, Michal: Divoký indián Čamakoko v Počteníčku. In web ČRo Olomouc, červen 2012 (článek). – Cit.: Premiéru desetidílné četby na pokračování ze slavného cestopisu Alberto Vojtěcha Friče „Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu“ pro vás odvysílá Český rozhlas Olomouc v cyklu Počteníčko. V úpravě Ivany Pustějovské a v režii Michala Bureše účinkuje Lukáš Hlavica. Poslouchejte každou prázdninovou neděli od 1. července do 2. září 2012 vždy v 16,05 hodin.
Autentický příběh se odehrává během roku 1908–9, kdy cestovatele, spisovatele, etnografa a botanika – velkého znalce kaktusů a jihoamerických indiánů A. V. Friče (1882–1944) provázel z paraguayského Gran Chaka do Prahy indián divokého kmene Čamakoko. Po roce se oba do Jižní Ameriky vrátili a přivezli Čerwuišovým lidem lék na záhadnou nemoc, kvůli které celé dobrodružství začalo.
Historky a nedorozumění naivního „divocha“ v české kotlině a jeho snaha pochopit cizí zemi a její obyvatele vyznívají jako tragikomické anekdoty, které nechtěně odhalují naše skryté vady na kráse.
„Chtěl jsem původně Čerwuiše jen pozorovat v civilizovaných podmínkách,“ napsal Frič. „Byl jsem zvědavý, jaký si udělá úsudek tváří v tvář novým faktům. Nechtěl jsem ho poučovat, ani ovlivňovat vlastními názory. Avšak stalo se, že učitel se pozvolna měnil v žáka. Čerwuiš viděl to, co já už dávno ne…“ Kolorit dobové Prahy Frič vykresluje bez okolků: přetvářka, pokrytectví a falešná morálka rádoby ctnostné měšťácké společnosti, senzacechtivost a škodolibé klepy, „milostpaňování a rukulíbání, při kterém si každý pro sebe říká: ty mně taky můžeš…“, nepřející konkurence, závist, malost a prospěchářství, úplatná žurnalistika, neschopná policie, korupce na radnici, vzájemná řevnivost a intriky intelektuálů, bezvýchodné večírky zlaté mládeže, nepochopení umělci…
Po celou dobu pobytu v Evropě Friče trápily pochybnosti, jak si indián po návratu domů poradí.
„Jak bude přijat, až se vrátí obtížen tolika novými poznatky mezi své nevědomé krajany a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti předsudkům? Narazí na nepřátelství a intriky, budou ho kamenovat, ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí se lépe než já svému bývalému prostředí?“ Také Friče totiž jeho roční soužití s indiánem v rodném městě, ale hlavně jeho dlouhodobé pobyty mezi indiány v letech 1903–1912 změnily. „Budu se už nadosmrti dívat jinýma očima, na vztahy lidí, na výchovu, na hloupé a škodlivé zlozvyky, považované u nás za ctnosti…“
Do Ameriky jel A. V. Frič poprvé v osmnácti letech s odhodláním být vědcem-etnografem, ale záhy přestal v domorodcích vidět předmět výzkumů a pozorování. Místo budování odborné kariéry stále častěji pozvedal hlas na obranu indiánů, jejich kultury i území, které začínali drancovat bílí kolonizátoři. Nekompromisním postojem k přetvářce, lži a diletantismu ve vědě, přímočarým vystupováním a břitkým novinářským perem si znepřátelil mnohé vlivné osobnosti v odborných i politických kruzích.
Dodnes jeho etnologické dílo nebylo řádně doceněno, ačkoliv shromáždil bohatý sociologický a lingvistický materiál, zaznamenal mýty mnohých kmenů, nahlédl do tajů šamanské medicíny a získal tisíce etnografických předmětů, které skončily ve světových muzeích, protože pražské Náprstkovo muzeum o ně nemělo zájem. Několika generacím dospívajících, kteří milovali jeho knížky Strýček indián, Dlouhý lovec, Hadí ostrov a Indiáni Jižní Ameriky se ovšem právě pro své vlastnosti stal celoživotním vzorem. Stále obdivovaným guru je i mezi početnou kaktusářskou veřejností.
Fričův vzpomínkový seriál Indiánský Guliver, který jel vyzkoumat Evropu začal vycházet v roce 1943 v oblíbeném pražském časopise Pestrý týden, ale pro válečný nedostatek papíru byl předčasně ukončen. Frič v roce 1944 zemřel (po mnoha dobrodružných zámořských cestách plných nebezpečí se doma škrábl o rezavý hřebík a po několika dnech zemřel na tetanus) a na jeho neuveřejněné rukopisy začal padat prach. Knižní podobu Čerwuišovu příběhu dala až po půl století (v roce 1993) Yvonna Fričová (manželka Fričova vnuka), s využitím mnoha textů uchovávaných v rodinném archivu.
Naše četba vychází z nejnovějšího, již třetího vydání, obohaceného o další kapitoly, množství historických fotografií a především o překvapivý závěr, který propojil sto let starý příběh se současností. Před pár lety se totiž s knihou o Čerwuišovi vydali do Paraguaye dva čeští filmaři točit dokumentární film a v místě děje, na horním toku řeky Paraguaye, našli nejen Čerwuišovy pamětníky, ale také dosud neznámou Fričovu téměř stoletou indiánskou dceru. Vzniklo z toho přátelství mezi početnou paraguayskou rodinou a manželi Fričovými, kteří založili občanské sdružení Checomacoco na podporu Čamakoků. Někdejší nomádi dnes musejí žít ve stálých vesnicích a hledat nový způsob obživy. Podpora z České republiky jim umožnila založit vlastní chov dobytka a vybavit políčka zavlažovacím systémem, několik mladých lidí také s českou pomocí získává tolik potřebné zemědělské vzdělání (více na www.checomacoco.cz). Od narození A. V. Friče uplyne v září 130 let.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Dobry den,
Vyborny a zajimavy clanek.
Ja ale patram po nekom a mozna, ze zrovna pani Ivonna Fricova by mela pro nas radu anebo nekdo z vasich rad.
Pani Vaverkova Longina, zena Antonina Vaverky, jeho inventar zpracovany v Narodnim Filmovem archivu, sepsala radu vypraveni o severoamerickych indianech a to velmi zevrubne, vcetne nekolika krasnych ilustraci. Nazev…. co jeste o indianech nevime…… Je to z roku 1922 a detailne, nejen v CA, ale take v Arizone, atd. atd.
Jeji spisy nebyly nikdy vypublikovane a jsou vysoce zajimave.
Jelikoz se docitam o Naprstkovo Muzeu a take o castecnem nezajmu o Fricovo nalezy, rada bych se spojila s nekym, ktery by mne poskytnul pomocnou radu.
Zila jsem pres 45 let v severni Americe na zapadnim pobrezi a tak jsem v mnohem informovana. Vypraveni pani Longiny Vaverkove je v cestine a sepsane v cestine, napsane velmi odborne a detailne a i kdyz z minulych let podle meho nazhoru, je mnoho veci jeste do dneska neznamych a v soucasne a budouci dobe pravdepodobne jiz neopakovane.
Dekuji vam za vas cas a tesim se na odpoved.
S pozdravem
Jana Vydrova Schmausova