Literární výročí: Ludvík Němec (2012)

V literárně-dramatické redakci brněnského rozhlasu pracovaly od počátku výrazné umělecké osobnosti – jako například básník, prozaik a dramatik František Kožík, básníci Oldřich Mikulášek a Jan Skácel, prozaik Miroslav Skála, básník a dramatik Karel Tachovský a básník, dramatik a překladatel Antonín Přidal.

Později to byla autorka próz pro mládež Hana Pražáková, dcera spisovatele Františka Křeliny. V devadesátých letech se do této úctyhodné řady připojil prozaik Jiří Kratochvil, který se zde setkal se svým spisovatelským kolegou, prozaikem Ludvíkem Němcem.  

Ludvík Němec je dnes ředitelem Českého rozhlasu Brno, ale v době, kdy Jiří Kratochvil pracoval v rozhlase, byli oba členy téže redakce. Je tedy logické, že jsme při příležitosti 55. narozenin Ludvíka Němce, které připadají na 8. červenec, požádali o příspěvek právě Jiřího Kratochvila.

Brno je nepochybně městem básníků, a pokud se v něm narodí i znamenití prozaici jako Bohumil Hrabal, Věra Linhartová a Milan Kundera, jejich talent vydá pak své plody až daleko, hodně daleko za brněnskými humny. Ale chválabohu existují taky výjimky. Spisovatel Ludvík Němec je sice rodilý Kyjovák, ale své knížky napsal už v Brně a jsou, tvrdím, duší i tělem brněnské. A v poslední z nich, v souboru příhod Já jsem ta tma, mě jeho krásný talent chytil tak, že jsem se mu poklonil až k zemi a pocítil jsem tu přízračnou spisovatelskou závist, kterou kdybych neukočíroval, tak mě celičkého sežrala. A taky proto jsem napřed nepochopil, proč po téhle jedinečné knížce už Ludvík Němec nenapsal žádnou další. Dlouho jsem nerozuměl tomu, proč opustil svou schopnost tvořit literární postavy právě v okamžiku, kdy si tu schopnost vycizeloval až do virtuózní dokonalosti. Ale potom jsem ho náhodně potkal na Kounicově. Nevím, o čem jsme mluvili, neuvízlo mi z toho setkání ani slovo, ale vidím tu situaci pořád před očima. Okamžitě jsem si všiml jisté mechaničnosti, ba strojovosti jeho pohybů. Jako čtenář Isaaka Asimova jsem rychle pochopil, že mám co činit s Ludvíkovým dvojníkem. Ale ještě pár dní mi trvalo, než mi došlo, proč si Ludvík vyrobil svého dvojníka, proč se potřeboval osvobodit od svého dosavadního života, a kam – a teď už naprosto svobodný a volný – kam asi zmizel. Milan Kundera to říká jasně: mé literární postavy jsou mé možnosti, které se neuskutečnily. Taky o tom něco vím. Při psaní zabydlujeme své romány a povídky postavami, jimiž bychom případně chtěli být. Naše identita, uvězněná ve své monotónní každodennosti, si tak hledá své barevné převleky. Už tušíte, kam mířím?

Poprvé jsem to vzal na vědomí v sídlišti Lesná, totiž na Halasově náměstí. Vyplivl tam semafor, a přestože tamější křižovatka vůbec není smrtonosná, naopak, je mírná jak jehňátko, přesto tam poslali dopravního strážníka, aby řídil dopravu. Ludvíče! vyhrklo ze mě. Tak jsme totiž Ludvíku Němcovi říkali, když býval ještě v literárně-dramatické redakci brněnského rádia. Ale Němec nereagoval, podržel si ksicht pokerového hráče, pokud nelze za reakci považovat to, že mě nechal, mrcha, dlouho trčet na přechodu.

Co si budem povídat, literatura je pouhé hračičkaření, zvláště teď, kdy opravdu dobrou beletrii čte už jen hrstka čtenářů. A tak Ludvík udělal krok správným směrem. Svůj dosavadní život osídlil celkem věrohodným dvojníkem, který za něho vykonává všechny každodenní povinnosti, a Ludvík může tím pádem uskutečnit sen všech romanopisců: ozkoušet si svou identitu na nejrůznějších, od sebe hodně vzdálených postavách, a to nikoli na papíře, nýbrž přímo ve skutečném životě!

A pak už jsem to začal počítat. Po dopravním strážníkovi na Halasově náměstí jsem Ludvíka uviděl mezi poslanci v parlamentu. Ale tentokrát na mě z obrazovky televizoru aspoň přátelsky mrkl. Hned poté se mihl na balkoně brněnské radnice, abych ho vzápětí uviděl navlečeného do ornátu v síňové trojlodi kostela svatého Jakuba. Vždycky jsem ho bezpečně poznal a každý, kdo kdy Ludvíka viděl, ví, že je spíš problém ho nepoznat. Ale přesto jsem, hádám, zůstal jediný, kdo sleduje jeho putování tak rozdílnými existencemi. Což je samozřejmě tím, že nikdo by Ludvíka v těch realizovaných postavách prostě nečekal. A tak se může klidně prohánět celým hustým lesem rozličných osob a osobností a je v tom pořád inkognito.

Jak jsem už pravil, začal jsem Ludvíkovy inkarnace počítat. A tak teď jen ve zkratce několik čísel. Čtyři – Ludvík vysloužilý boxer na procházce s buldokem. Sedm – Ludvík prodavač melounů na Zelném rynku. Patnáct – Ludvík jako taxikář v řadě taxíků před nádražím, čte si Reflex a když jdu kolem, ťukne na klakson. Jednadvacet – Ludvík herec obsazený do role Koriolana v Shakespearovských slavnostech na nádvoří Špilberku. Dvaatřicet – Ludvík bezdomovec slídící v kontejnerech. Pětatřicet – Ludvík pianista na jam-session v Zemanově kavárně. Ale už mě trochu zlobí to jeho dost zběsilé pobíhání z postavy do postavy. Jako pianista byl excelentní, tak proč hned zas lepičem plakátů? Dvaačtyřicet – Ludvík kapesní zloděj procházející obouruč zástupem. Osmačtyřicet – Ludvík italský tenor pohostinně v Janáčkově divadle jako Erik v Bludném Holanďanovi. Padesát – Ludvík průvodce v kasematech. Jednapadesát – Ludvík skládající poštovní balíky. Dvaapadesát – Ludvík umývající výlohu klenotnictví na Masarykově. Třiapadesát – Ludvík výtahář či chcete-li opravář zdviží a sestupující teď do výtahové šachty. Čtyřiapadesát – Ludvík plukovník velící malé přehlídce k výročí Pádu berlínské zdi.