Osudy – Eugen Brikcius 1/10 (2012?)

Přidal: Přemek |

Srpen 22, 2012

Rozhlasové vzpomínky básníka, výtvarníka, perfomera a esejisty. Připravila Jana Doležalová. Hudební spolupráce Petr Turek.

Natočeno 2012. Premiéra 27. – 31. 8. a 3. – 7. 9. 2012 (10 x 30 min.).

Obsah: 1. Předpoklady. – 2. Rajská zahrada. – 3. Láska k moudrosti. – 4. Nové umění. – 5. Bohémská odysea. – 6. Básnická latina – 7. Exil – 8. Prague Revisited. – 9. Slovesné snění. – 10. Epilog.

Lit.: Doležal, Miloš: Aristokratický spiklenec s vášní v oku. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2012, s. 33 (článek). – Cit.: Pravidelně ručkuje po tenkém provaze mezi Vídní a Prahou. Postavou vysoký, nepřehlédnutelný, těžko definovatelný. Básník, výtvarník, mystifi kátor, esejista, performer, průkopník happeningu, navraceč latinských veršů do české literatury, potomek zvonaře Brikcího z Cimperka, člen Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, chartista, vězeň, čerpač i básnický opěvovatel fotbalisty Antonína Panenky. Ano, Eugen Brikcius, který se 30. srpna dožívá sedmdesáti let. Sergej Machonin o něm kdysi přiléhavě napsal: „Evžen Brikcius, posedlec podivnostmi a vynálezce výtvarných událostí v plenéru, byl ve své kůži, když je strojil za bukem a v nemilosti, jako aristokratický spiklenec proti jakobínské diktatuře. S vášní v oku a se zkrvavenou šerpou.“
Jakoby básníkův výuční list z Křížovnické školy, pověstná ironie a sarkastický šleh, přítomný v řadě jeho sbírek, byl obranným bičem proti všemožným zupákům a diktaturám. Vždyť už datum jeho narození, heydrichiádou zakrvavený rok 1942, musel podvědomě působit. Brikcius vyrůstal v Praze, prošel řadou dělnických profesí, fi lozofi ckou fakultu studoval v letech 1966 – 1968 a samotnou filozofi i na londýnské univerzitě do roku 1970 (a pak ještě jednou o deset let později). V šedesátých letech pořádal v Praze slavné výtvarné akce, na než navázal v 90. letech konceptuálními „cvičeními“. Dodnes pořádá se svojí ženou Zuzanou různé pouliční sešlosti i literární výlety, při nichž se za „hlasu“ poezie navštěvují různá známá i méně známá místa. Za slavný hospodský sborový zpěv byl spolu s Jiřím Daníčkem, Ivanem Jirousem a Jaroslavem Kořánem v roce 1973 odsouzen k osmi měsícům vězení, jež si tvrdě odseděl. Sám na celou „akci“ vzpomíná: „Sešli jsme se tehdy k normální stolové seanci v hostinci V hotýlku na Vinohradech. Jarda Kořán zrovna dostal zálohu na Slovník nespisovných slov, kde se mu podařilo mimo jiné shromáždit 150 synonym pro penis, počínaje radovanem a konče nevím čím. Stále poroučel nové a nové rundy fernetu. Když jsme se radovali nejvíc, personál přivolal policii. Odvezli nás na stanici naproti botanické zahradě. Kořán s Magorem měli pocit, že mohou situaci ještě zachránit, a tvrdili, že jedeme za SSM na nějakou konferenci do východního Německa. Přesvědčivost účelové mystifikace policajty zmátla natolik, že nás propustili. Hned na to jsme se přesunuli do hostince v Trojické ulici. Tam začali Jarda a Magor zpívat, protože Jirka usnul a já tu píseň neznal. Šlo o známou sokolskou Píseň 6. července, v níž je máť Čechie žádána, aby vyhnala Prusy vrahy z Prahy do pekel, kam patří. Oni ovšem zpívali ´vyžeň Rusy´ a leckdo z té hospody se k nám přidával. Proti tomu protestoval bývalý estébák, který přivolal policii. Jarda si před ním poklekl, řka: ´Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.´Pak přišli příslušníci, jak se tehdy policajtům komicky říkalo, ti samí, co předtím. Pravili: ´Tentokrát už vám žádná konference nepomůže.´ A sebrali nás.“

Své desetidílné rozhlasové vzpomínkové vyprávění, prostoupené řadou historek, kumpánských i milostných příhod, miniportrétů přátel, refl exí i citovaných básní, Eugen Brikcius nazval Můj nejlepší z možných životů.

Radiodokument