Pan Biedermann a žháři (2007)
Max Frisch. Naučná hra bez naučení o tom jak obyčejný a jistě ctihodný pan Biedermann zaměnil toleranci a empatii za lhostejnost a strach. Překlad a rozhlasová úprava Martin Stolbenko. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: autor (Jiří Ornest), pan Biederman (Viktor Preiss), paní Biedermannová (Milena Steinmasslová), Schmitz (Martin Zahálka), Eisenring (Michal Pavlata), Anna (Andrea Elsnerová).
Natočeno 2007. Premiéra 16. 10. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:50 h.; 76 min.). Repríza 11. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v rámci cyklu Švýcarský den na Vltavě; 26. 9. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Lit.: -jk- (= Kamen, Jiří): Švýcarský den na Vltavě. In web ČRo 3 Vltava, 3. 6. 2016 (článek). – Cit.: K přípravě celodenního vysílání na švýcarské téma nás přivedlo několik důvodů: především si chceme připomenout a oslavit 100 let existence dadaismu. První večer kabaretu Voltaire v Curychu se konal 5. února 1916. Dvě stě letos uplyne od napsání slavné básně lorda Byrona „Vězeň chillonský“. Anglického básníka tehdy inspirovala návštěva hradu Chillon na břehu Ženevského jezera. Letošní rok je bohatý na kulturní události, které přesahují hranice země helvetského kříže: ve Vevey bylo v dubnu otevřeno muzeum Charlieho Chaplina a ve stejném měsíci v Basileji nová budova tamního Kunstmusea, které patří k nejvýznamnějším světovým institucím zabývajících se výtvarným uměním. (…)
Do odpolední literární části Švýcarského dne jsme vybrali díla dvou největších osobností švýcarské literatury 20. století. Povídku Sisyfův obraz od Friedricha Dürrenmatta a hru Maxe Frische Pan Biedermann a žháři. V dopolední Víkendové příloze, ve které uslyšíte zprávy o zastaveních na naší švýcarské cestě, se budeme věnovat pobytům Maxe Frische ve vesnici Berzona, v údolí Onsernone ve švýcarském Ticinu. Frisch svůj život v údolí Onsernone popisuje v Deníku z let 1966-1971: „Ves vzdálená jen několik kilometrů od hranic má 82 obyvatel, kteří mluví italsky; žádnou restauraci, ani obyčejný bar, protože neleží na silnici vedoucí údolím, nýbrž stranou. Každý host z města okamžitě řekne. Ten vzduch! A pak trochu bojácně: A to ticho! Je tu svažitý terén: terasy s obvyklými vysušujícími zdmi, kaštany, jeden fíkovník, který to nemá v džungli ostružin lehké, dva velké ořešáky, bodláčí…Jednou v letadle se mi zdálo, že poznávám náš dům: šedivý špalek v postranním údolí. Bylo mi ho líto; stojí tam tak často sám, bez obyvatel. Ale uchovává naše knihy, civilní dokumenty, dopisy, poznámky, nádobí, taky víno. Když se člověk jednoho dne vrátí, vypadá dům naprosto věcně. Všechno tam pořád je. Dům nic nevykládá.“
Lit.: anonym: Max Frisch: Pan Biedermann a žháři. In web ČRo, říjen 2007 (článek). – Cit.: „Naučná hra bez naučení“, jak z ní podtitul hry Pan Biedermann a žháři znamenala v roce 1958 první celosvětový úspěch Maxe Frische na poli dramatiky. Divadelní text předcházela, podobně jako v případě několika her Friedricha Dürrenmatta, rozhlasová hra. Ta měla premiéru v roce 1953. Je znamením dobré díla a v tomto případě bohužel i nepoučitelnosti lidského pokolení, že od té doby tato satira prakticky nezestárla. Rozhlasový autor si pozve do studia obyčejného a jistě ctihodného pana Biedermanna, muže, který zaměnil toleranci a empatii k problémům druhých za lhostejnost a strach. Podílel se tak na katastrofickém zániku svého města. Díky vtipu, vyhraněnosti názoru a až bolestně přesné analýze je stále vzrušující, ale i zábavné sledovat Frischův lehrstück.
Max Frisch (15.5. 1911 – 4.5. 1991) je spolu s Friedrichem Dürrenmattem nejvýznamnější švýcarský spisovatel, respektive dramatik dvacátého století. Pocházel z rodiny stavitele, sám se stal architektem, když před tím nedokončil z finančních důvodů studia germanistiky. Na jeho tvorbu měl velký vliv Bertolt Brecht s nímž byl přibližně rok v úzkém kontaktu. Frisch rád a často cestoval. Zážitky a postřehy z cest zužitkoval pak ve své tvorbě.
V první polovině šedesátých let přesídlil do Říma, od sedmdesátých let žil střídavě v Tessinu a v New Yorku. Publikovat začal v roce 1934, kdy vydal román Jürg Reinhart. Zásadní díla ale začal publikovat až po roce 1945, kdy na jeho tvorbu měla zásadní vliv katastrofa druhé světové války a pocit viny za problematickou švýcarskou neutrálnost. Shrnutím jeho tehdejších názorů je Tagebuch 1946 – 1949, stylizovaný deník, pásmo postřehů z cest, úvah a různou měrou rozpracovaných námětů. Patrně nejlépe hodnoceným Frishovým prozaickým dílem je román Stiller.
Stejně významná je i jeho tvorba dramatická, z níž jmenujme tituly Čínská zeď (brechtovská revue na téma totality a války) dramatický moritát Hrabě Öderland, parafrázi legendy Don Juan aneb láska ke geometrii a monumentální Triptichon z roku 1978. Patrně nejznámější je jeho hra Andora, kde Frisch spojil téma identity, respektive falešné a hlavně vnucené identity, s tématem antisemitismu.
„Naučná hra bez naučení“, jak z ní podtitul hry Pan Biedermann a žháři znamenala v roce 1958 první celosvětový úspěch Maxe Frische na poli dramatiky. Divadelní text předcházela, podobně jako v případě několika her Friedricha Dürrenmatta, rozhlasová hra. Ta měla premiéru v roce 1953. Je znamením dobré díla a v tomto případě bohužel i nepoučitelnosti lidského pokolení, že od té doby tato satira prakticky nezestárla.
Rozhlasový autor si pozve do studia obyčejného a jistě ctihodného pana Biedermanna, muže, který zaměnil toleranci a empatii k problémům druhých za lhostejnost a strach. Podílel se tak na katastrofickém zániku svého města. Díky vtipu, vyhraněnosti názoru a až bolestně přesné analýze je stále vzrušující ale i zábavné sledovat Frischův lehrstück. Frischovi totiž nejde jen o kritiku těch druhých, jde mu o víc, když ústy postavy Autora říká: „Pane Biedermann, nesmíte zapomínat na jedno: Já jsem vás vytvořil (takového jaký tu přede mnou stojíte) a žádný autor nemůže ztvárnit něco, co nenašel v sobě samém: například vaše kategorická potřeba žít v klidu a pokoji a jí odpovídající obdivuhodná schopnost obelhávat sám sebe, nevidět některé do očí bijící skutečnosti, abyste z nich nemusel vyvozovat důsledky; vaše dojemná víra, že se katastrofa, jíž se obáváte, dá odvrátit tím, že se obrníte absolutní důvěrou a budete sám sebe pokládat za člověka dobré vůle: odkud, si myslíte, může autor znát všechnu tuhle nevinně-nebezpečnou zbabělost, když ne od sebe samého?“
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku