Téma – Pohádka o soše a mumii (2012)

Přidal: Přemek |

Říjen 17, 2012

Pavel Hlavatý a Jan Sedmidubský. Tajemství Stalinova pomníku a mauzolea na Vítkově. Dokument o slávě a pádu a o hře na věčnost v totalitním státě. V roce 1962 zmizeli v Praze v rozmezí několika měsíců dva symboly nejtemnějších dob stalinismu. Na jaře zmizelo z mauzolea na Vítkově balzamované tělo Klementa Gottwalda a na podzim odstřelili na Letné sochu sovětského diktátora Stalina. Genius loci obou významných pražských míst ale komunistické megalomanství navždycky poznamenalo.

V pořadu hovoří Jan Galandauer a Václav Cílek. Účinkuje Alfréd Strejček a Jiří Hromada.

Natočeno 2012. Premiéra 18. 3. 2012 (ČRo 6, 20:10 h.) v cyklu Téma. Repríza 22. 7. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma; 17. 10. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 22. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h); 27. 4. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).

K poslechu zde.

Pozn.: V roce 2012 uplyne už padesát let od doby, kdy v rozmezí několika měsíců zmizely z Prahy dva symboly nejtemnějších dob stalinismu – diktátorova socha z Letné a balzamované tělo jeho žáka Klementa Gottwalda z mauzolea na Vítkově. Genius loci obou významných pražských míst je tím dodnes poznamenán.

Lit.: Sedmidubský, Jan – Hlavatý, Pavel: Pohádka o soše a mumii. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2012 (anotace). – Cit.: V roce 2012 uplyne už padesát let od doby, kdy v rozmezí několika měsíců zmizely z Prahy dva symboly nejtemnějších dob stalinismu – diktátorova socha z Letné a balzamované tělo jeho žáka Klementa Gottwalda z mauzolea na Vítkově. Genius loci obou významných pražských míst je tím dodnes poznamenán.

V pořadu hovoří Jan Galandauer a Václav Cílek. Účinkuje Alfred Strejček a Jiří Hromada. Natočeno v roce 2012.
Dokument o slávě a pádu a o hře na věčnost v totalitním státě autorů Pavla Hlavatého a Jana Sedmidubského si můžete vyslechnout ve středu 17. října od 21.45 hod. na stanici Český rozhlas 3-Vltava.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Se Stalinem a Gottwaldem na věčné časy aneb Hra na věčnost, která nevyšla. In web ČRo Plus, 22. 11. 2017 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Rok 1962 nepatří v československé kronice 20. století k těm nejvýznamnějším. Přesto na podzim toho roku došlo v Praze k něčemu, co by bylo o pár let dříve nemyslitelné. Za temného dunění zmizel počátkem listopadu z letenské stráně Stalinův pomník. Spěchalo se – odstranění generalissima se muselo stihnout do oslav říjnové revoluce 7. listopadu. Jinak by ostřelování takzvané „fronty na maso“ zřejmě značně narušilo průběh pravidelného „Měsíce československo-sovětského přátelství“.

Příběh Stalinova pomníku působí neuvěřitelně i v šíleném kontextu padesátých let. Jako doklad absurdních kotrmelců vládnoucí moci je ale naprosto výmluvný. Základní kámen odhalovali nejvyšší straničtí bossové před Vánocemi 1949 – měl to být dárek ke Stalinovým sedmdesátinám (ponechme stranou, že generalissimus byl ve skutečnosti už o rok starší).

Podstatnější asi je, že se odhalení pomníku nakonec nedožili dva z nejvyšší trojice stranických místodržitelů. Rudolfa Slánského nechali jeho soudruzi o tři roky později oběsit (na přímý popud Stalina, jaká to ironie) a Klement Gottwald v březnu 1953 přežil smrt svého idolu a zároveň rdousiče o pouhé dny.

S výjimkou Antonína Zápotockého, Gottwaldova nástupce v prezidentské funkci, už tedy při odhalování pomníku 1. května 1955 asistovala trochu jiná stranická garnitura a celá slavnost se neobešla bez viditelných rozpaků. Systém se zaklínal ideologií, která tu měla panovat „na věčné časy“, ale politická realita se tomu dost vzpírala.

Žádná velká sláva

Pohřeb Klementa Gottwalda svou pompou překonal vše, co dosud bylo v českých zemích co do funerálních slavností k vidění. Truchlilo se fanaticky a zároveň výhrůžně – režim se postaral, aby se lidem vtloukl do hlavy hlavně jeden poznatek: bez ohledu na to, že jsme přišli o vůdce, jedeme dál. Vyznění pohřbu z dnešního hlediska až tragikomicky zdůrazňovalo, že smrtí Klementa Gottwalda boj o jeho odkaz teprve začíná.

V duchu této filozofie a přesně po moskevském vzoru bylo také rozhodnuto, že Gottwaldovo tělo bude balzamováno a trvale vystaveno v památníku na Vítkově, který se tak stane oficiálně Mauzoleem Klementa Gottwalda. Jak se brzy ukázalo, tento plán měl své nedostatky.

Balzamování Gottwalovy mrtvoly bylo velmi nákladné a časem se začaly pochopitelně projevovat i technické problémy, se kterými si ale většinou dokázali experti poradit. Pověsti o tom, že se tělo rychle začalo rozkládat a měnit barvu, se dnes zdají být spíš dokladem zlomyslných lidových historek. Horší byl politický kontext – Gottwald na Vítkově se postupně stával odloženou relikvií, se kterou bude čím dál větší problém.

Už při otevření pražského mauzolea na počátku prosince 1953 se nekonala žádná velká sláva, protože už v té době začaly z Moskvy prosakovat zvěsti o tom, že se Stalinovou érou není všechno v pořádku. Do začátku šedesátých let pak mauzoleum bez velké publicity sloužilo, přičemž další viditelnou změnou bylo „převlečení“ Gottwaldovy mumie v roce 1957 – uniforma zmizela a nahradil ji „civil“.

Bez velké ostudy stavba nešla zastavit

Se stavbou Stalinova pomníku na Letné to bylo složitější – rostoucí monstrum Stalinova pomníku bylo všem na očích a už jenom ekonomická nákladnost tohoto projektu brala dech. Bez velké ostudy nešlo stavbu dost dobře zastavit a ideu pomníku jen tak zrušit, na to už bylo investováno příliš mnoho politického i finančního kapitálu.

Nakonec měli českoslovenští soudruzi vlastně štěstí, že se odhalení aspoň o tři čtvrtě roku minulo s Chruščovovým tajným projevem na XX. sjezdu KSSS, v němž odhalil jenom část Stalinových zločinů. Ale přesto bylo už při odhalení zjevné, že se stranické špičky při celé té šaškárně značně zapotily – nepřítomnost moskevských špiček byla ostatně výmluvná.

K projevu se neodhodlal ani prezident Zápotocký, ani jinak velmi agilní šéf strany Antonín Novotný, o premiérovi Viliamu Širokém nemluvě. Všichni tři stáli rozpačitě stranou a řečnit nechali ideologického tlučhubu Václava Kopeckého, a také pražského primátora Adolfa Procházku. Koláž z jejich oslavných projevů při odhalování pomníku spolu s posledním Gottwaldovým projevem tvoří ostatně jednu z nejvýživnějších částí dokumentu „Pohádka o soše a mumii“.

Poznamenaná místa

Příběh by ovšem nebyl úplný, pokud bychom si nepřipomněli, že podivná historie pomníku i mauzolea, zdá se, natrvalo poznamenala ducha míst, kde se to vše odehrálo. Geolog a filozof Václav Cílek má za to, že likvidace Stalinova pomníku svým způsobem máme dnes důvod litovat.

Přiznejme – bylo by sice perverzní mít dnes v Praze takovéto monstrum ve veřejném prostoru, ostatně za těch sedm let své existence si oblibu u veřejnosti rozhodně nezískal. Na druhou stranu by to byl živoucí důkaz nesoudnosti a obludnosti českého komunismu v době jeho nejtvrdší vlády. Nebylo by nutné nic moc vysvětlovat – stačilo by pohlédnout vzhůru.

I v menší podobě a třeba na jiném místě by pomník působil jako turistický magnet a zároveň varování současným i budoucím generacím. Nic podobného se ale ve skutečnosti realizovat nedalo, pomník byl prostě nepřenosný.

Existence mauzolea poznamenala i Vítkov. S listopadem 1989 sice zaniklo a památníku opět vévodí místo Gottwalda (jenom) socha Jana Žižky, přesto trochu mrazivý a nevlídný ráz budovy a místa samotného zůstal a bude těžké ho oživovat.

Radiodokument