Heinrich a Henrietta (2012)

Přidal: Přemek |

Říjen 18, 2012

Tomáš Syrovátka. Rozhlasová hra. 24 hodin jedné lásky. Hudba Zdeněk Král. Mistr zvuku Josef Daněk. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Petr Štindl.

Osoby a obsazení: Heinrich von Kleist (Petr Jeništa) a Henrietta Voglová (Gabriela Pyšná).

Nastudovalo Brno. Natočeno 22. a 23. 9. 2012. Dokončeno 16. 10. 2012. Premiéra 12. 2. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 9. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 17. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 30. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Při repríze omylem uvedeno v programu jako Heinrich a Heinrietta .

Lit.: Hnilička, Přemysl: Poslední chvíle dvou milenců. In Týdeník Rozhlas 11/2013 (recenze). – Cit.: Absolvent brněnské divadelní vědy a divadelní dramaturg Tomáš Syrovátka není žádným rozhlasovým nováčkem. Všechny tři jeho dosud natočené texty dramaturgicky připravila a pro rozhlas jej objevila Hana Hložková. V rámci Čajovny měla premiéru rozhlasová adaptace jeho divadelní hry Štít (Cena Alfréda Radoka za rok 2005, rozhlasová inscenace 2009), v níž zpracoval téma nenávisti a nepochopení i prosté ženské potřeby po naplněném lidském životě; v loňském roce (opět v rámci cyklu Čajovny Hry a dokumenty nové generace) vznikla původní rozhlasová hra z divadelního prostředí Sen divadelního ředitele (v satirickém „žertu pro jednoho herce s mnoha hlasy“ exceloval Jiří Lábus). Téhož roku vznikla i dramatická variace na skutečný osud dramatika Heinricha von Kleista a jeho osudové ženy Henrietty Vogelové – Heinrich a Henrietta. Premiéru měla letošního 12. února.
Ten typicky romantický osud je v podstatě znám: Kleist, umělecky velmi plodný, ale sexuálně zcela impotentní, pomýšlí léta na společnou sebevraždu s milovanou dívkou. Mnohým takový osud navrhne, mnohé jej zděšeně odmítnou. Až Henrietta Vogelová, vdaná paní zamilovaná do romantické literatury, jeho výzvu přijme. Po mnoha vyměněných dopisech a vzájemné dohodě prožijí poslední společnou noc v zájezdním hostinci u jezera Wannsee (dovršenou dokonce milostným aktem). Druhý den (28. listopadu 1811) pak Kleist na louce u jezera zastřelí Henriettu – a poté sebe.
Tomáš Syrovátka se ve své hře pokouší zpřítomnit poslední dny tragické dvojice, jejich myšlenkové pochody i jádro vzepjatého vztahu. V Syrovátkově textu se Henrich von Kleist vyjevuje jako pedantický, sebestředný, bolestínský, lehce hysterický muž, který dokáže hovořit jen o svém díle a v rámci tezí; vůči Henriettě je často přezíravý („ale tomu nemůžeš rozumět“), jeho vztah k uměleckému dílu má foltýnovské rysy. Teprve v alkoholickém opojení se v něm projeví něco „lidského“ – zachová se jako typický macho a Henriettu v podstatě znásilní (aniž by si na to druhý den pamatoval).
Henrietta je jiná: Heinricha skutečně miluje, k sebevraždě má (vedle oddanosti k milenci) i pragmatický důvod (je nevyléčitelně nemocná). Často Heinricha zahanbuje, protože i v ní se projevuje básník, občas větší než on sám. Její pohled na svět je pragmatičtější, současnému posluchači bližší. Nakonec je to ona, kdo převezme vůdčí roli v zamýšleném plánu.
To vše Syrovátkův text nabízí, zároveň ale umožňuje různá „ladění“ výkladů v rámci hereckého projevu obou představitelů. Může se hrát „a la these“ nebo lze text hereckým (dramaturgickým, režijním) výkladem lehce problematizovat, posunout, zvnitřnět. Brněnští šli v podstatě první cestou: herecké výkony Petra Jeništy a Gabriely Pyšné nelze označit za nedobré, oba hrají na úrovni, nicméně životní osud jednoho z největších německých romantiků a jeho lásky je asi těžko hrát zcela civilním, moderním způsobem. (Podobný problém jsme zaznamenali již v dramatizaci Stokerova Drákuly, v níž došlo k nepříjemnému tření mezi romantickým textem a civilním herectvím Jany Strykové.) Neplatí to pro celou inscenaci, obzvlášť Gabriela Pyšná má několik působivých scén, nicméně celek je tímto typem herectvím silně problematizován.
Lze však i chválit: režisér Petr Štindl nabízí několik velmi působivých zvukových obrazů včetně závěrečného s paralelními vnitřními monology obou hrdinů před smrtí, skladatel Zdeněk Král vhodně ilustruje náladu hry klavírními intermezzy.

Lit: Hložková, Hana: Heinrich a Henrietta. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2012, s. 30 (článek). – Cit.: Zatímco ve své první rozhlasové hře Štít líčil Tomáš Syrovátka epizodu ze života kontroverzní spisovatelky, následující monodrama Sen divadelního ředitele se neslo spíše v humoristickém duchu. V Klubu rozhlasové hry proběhne nyní jeho třetí premiéra. Tragédie nazvaná Heinrich a Henrietta vychází z principů romantismu.

Tomáš Syrovátka

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity absolvoval obor Teorie a dějiny divadla. Už v průběhu studia působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, pro které napsal mj. dramatizaci Tři muži ve člunu, poté krátce působil ve Středočeském divadle Kladno. V angažmá Východočeského divadla Pardubice byl autorem námětu a textu k titulu Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní steeplechase nebo spoluautorem dramatizace Liška v kurníku aneb Pan ministr v Kmínovicích. Roku 2012 se opět navrátil do Divadla F. X. Šaldy. Mimo to zdramatizoval pro Naivní divadlo Liberec Pohádku o Raškovi, dramaturgicky spolupracoval s několika divadly a píše odborné teatrologické články.

Heinrich a Henrietta

Příběh o německém romantickém dramatikovi Heinrichu von Kleistovi je koncentrován do posledních hodin předtím, než dobrovolně ukončí svůj život. Syrovátka vychází z faktů, avšak vytváří fiktivní příběh „24 hodin jedné lásky“, jak zní podtitul hry. Co se mohlo odehrát před tím, než jednoho listopadového podvečera 1811 padly osudné výstřely? Na odlehlém místě u wannského jezera dělala tenkrát rozervanému umělci společnost Henrietta Vogelová, která by mohla mnohé objasnit. Kdyby ovšem dobrovolně neodešla ze světa spolu s ním. Syrovátka ve své hře umožnil posluchači nejen stát se
přímým svědkem napínavého dramatu a zažít poslední den slavného muže, ale především nahlédnout do komplikované povahy talentovaného tvůrce.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Poslední chvíle dvou milenců. In Týdeník Rozhlas 11/2003 (recenze). – Cit.: Absolvent brněnské divadelní vědy a divadelní dramaturg Tomáš Syrovátka není žádným rozhlasovým nováčkem. Všechny tři jeho dosud natočené texty dramaturgicky připravila a pro rozhlas jej objevila Hana Hložková. V rámci Čajovny měla premiéru rozhlasová adaptace jeho divadelní hry Štít (Cena Alfréda Radoka za rok 2005, rozhlasová inscenace 2009), v níž zpracoval téma nenávisti a nepochopení i prosté ženské potřeby po naplněném lidském životě; v loňském roce (opět v rámci cyklu Čajovny Hry a dokumenty nové generace) vznikla původní rozhlasová hra z divadelního prostředí Sen divadelního ředitele (v satirickém „žertu pro jednoho herce s mnoha hlasy“ exceloval Jiří Lábus). Téhož roku vznikla i dramatická variace na skutečný osud dramatika Heinricha von Kleista a jeho osudové ženy Henrietty Vogelové – Heinrich a Henrietta. Premiéru měla letošního 12. února.
Ten typicky romantický osud je v podstatě znám: Kleist, umělecky velmi plodný, ale sexuálně zcela impotentní, pomýšlí léta na společnou sebevraždu s milovanou dívkou. Mnohým takový osud navrhne, mnohé jej zděšeně odmítnou. Až Henrietta Vogelová, vdaná paní zamilovaná do romantické literatury, jeho výzvu přijme. Po mnoha vyměněných dopisech a vzájemné dohodě prožijí poslední společnou noc v zájezdním hostinci u jezera Wannsee (dovršenou dokonce milostným aktem). Druhý den (28. listopadu 1811) pak Kleist na louce u jezera zastřelí Henriettu – a poté sebe.
Tomáš Syrovátka se ve své hře pokouší zpřítomnit poslední dny tragické dvojice, jejich myšlenkové pochody i jádro vzepjatého vztahu. V Syrovátkově textu se Henrich von Kleist vyjevuje jako pedantický, sebestředný, bolestínský, lehce hysterický muž, který dokáže hovořit jen o svém díle a v rámci tezí; vůči Henriettě je často přezíravý („ale tomu nemůžeš rozumět“), jeho vztah k uměleckému dílu má foltýnovské rysy. Teprve v alkoholickém opojení se v něm projeví něco „lidského“ – zachová se jako typický macho a Henriettu v podstatě znásilní (aniž by si na to druhý den pamatoval).
Henrietta je jiná: Heinricha skutečně miluje, k sebevraždě má (vedle oddanosti k milenci) i pragmatický důvod (je nevyléčitelně nemocná). Často Heinricha zahanbuje, protože i v ní se projevuje básník, občas větší než on sám. Její pohled na svět je pragmatičtější, současnému posluchači bližší. Nakonec je to ona, kdo převezme vůdčí roli v zamýšleném plánu.
To vše Syrovátkův text nabízí, zároveň ale umožňuje různá „ladění“ výkladů v rámci hereckého projevu obou představitelů. Může se hrát „a la these“ nebo lze text hereckým (dramaturgickým, režijním) výkladem lehce problematizovat, posunout, zvnitřnět. Brněnští šli v podstatě první cestou: herecké výkony Petra Jeništy a Gabriely Pyšné nelze označit za nedobré, oba hrají na úrovni, nicméně životní osud jednoho z největších německých romantiků a jeho lásky je asi těžko hrát zcela civilním, moderním způsobem. (Podobný problém jsme zaznamenali již v dramatizaci Stokerova Drákuly, v níž došlo k nepříjemnému tření mezi romantickým textem a civilním herectvím Jany Strykové.) Neplatí to pro celou inscenaci, obzvlášť Gabriela Pyšná má několik působivých scén, nicméně celek je tímto typem herectvím silně problematizován.
Lze však i chválit: režisér Petr Štindl nabízí několik velmi působivých zvukových obrazů včetně závěrečného s paralelními vnitřními monology obou hrdinů před smrtí, skladatel Zdeněk Král vhodně ilustruje náladu hry klavírními intermezzy.

Rozhlasové hry