Kristina Vavřincova 1/20 (2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 8, 2012

Sigrid Undsetová. Četba na pokračování z historického románu norské spisovatelky. Překladu Dagmar Chvojková-Pallasová. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Lukáš Hlavica.

Účinkuje Hana Kofránková.

Natočeno 2012. Premiéra 1. dílu 12. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min).

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Zpráva o hledání spásy lidské duše. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2012, s. 10 (článek). – Cit.: „Porozumět Sigrid Undsetové není snadné. Byla to velmi silná a samostatná žena. Dokázala stát na vlastních nohou, slušně vydělávala, byla výrazná, vystupovala v novinách, chtěla, aby ženy nebyly slabé a nesamostatné, ale zároveň při každé příležitosti připomínala, že hlavním posláním ženy je mateřství. Pokud se žena nestala dobrou matkou, nesplnila úkol, který jí byl v životě přisouzen,“ říká Kjersti Braanaas Moen, průvodkyně domem slavné spisovatelky v rozhlasovém pořadu Brit Jensenové Vítá vás Lillehammer. Dnes je spisovatelčin dům na Bjerkebeku, stojící pod skokanskými můstky z olympijských her roku 1994, zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.
Sem se Sigrid Undsetová přestěhovala v roce 1919. To už byla vdaná, se dvěma dětmi a v očekávání třetího. Narodila se ale v Dánsku, roku 1882. Její matka byla Dánka a otec norský archeolog Ingvald Undset. Právě on probudil v Sigrid zájem o norskou historii a o četbu staroseverské literatury, ale poměrně brzy zemřel. Matka pak zůstala sama s dětmi a s existenčními starostmi. I proto se Sigrid rozhodla vystudovat obchodní akademii a po ukončení studia pracovala několik let jako úřednice.
Ovšem za svůj literární debut v roce 1907, novelu Paní Marta Oulie, obdržela cestovní stipendium do Říma, kde se seznámila s norským malířem Andersem Svarstadem. Následovala tajná svatba, pobyty v Londýně a Paříži. Měli tři děti, o postiženou dceru se Undsetová starala do její smrti v devatenácti letech.
V malém domě na Bjerkebeku neměla autorka příliš prostoru na práci, proto nechala v roce 1924 postavit další dřevěný dům, respektive nechala ho podle tehdejší módy přenést z údolí Gudbransdalen, a v něm se našlo místo i na vlastní pracovnu, kde mohla konečně klidněji psát, nacházet cestu z tehdy už nevydařeného manželství a zároveň hledat sebe nábožensky.
Pro bohatou literární činnost Sigrid Undsetové jsou příznačné dva tematické okruhy: norská historie období středověku a životní osudy žen nejrůznějšího původu i postavení. Vrcholnou kombinací historické látky a výrazné ženské postavy je trilogie Kristina Vavřincová, která spolu s románem Olaf Audunssøn zajistila v roce 1928 autorce Nobelovu cenu za literaturu. Dílo, od jehož napsání uplynulo více než osmdesát let (sága vznikala v letech 1920–1922), bylo mnohokrát vydáno, přeloženo do řady jazyků, přetaveno do jiných podob. Z poslední doby se lze zmínit o filmovém zpracování Liv Ulmannové z roku 1995 nebo o dramatizaci, v níž vybrané scény v roce 1999 představila norská dramatická umělkyně Juni Dahrová v režii Finky Kristiny Olsoniové v Praze v rámci Dnů norského středověku.
Kristina Vavřincová je příběhem velké tragické lásky a duchovní pouti. Autorka zpočátku sleduje život zemanské dcerky z norských hor od dívčích let do sňatku s okouzlujícím, ale neukázněným rytířem Erlendem. Pro tuto lásku se Kristina odváží vzepřít i otci, což byla v tehdejší patriarchální, feudální a náboženské společnosti opovážlivost pro současníka téměř nepředstavitelná. Děj se odehrává v Norsku 14. století, kde rodinné vztahy a křesťanská morálka jsou základními hodnotami. S mužem se pak Kristina stává paní na panském dvorci uprostřed otevřeného kraje při Nidarosu (dnes Trondheimu), středu tehdejšího duchovního i mocenského života. Přesto ale není šťastná. Třebaže svou pílí změní zanedbané Husaby v kvetoucí hospodářství a vrátí Erlendovu sídlu někdejší čest, třebaže porodí sedm synů a třebaže si získává úctu a přízeň – a nakonec i odpuštění rodičů, nedovede Erlendovi zapomenout příkoří, které jí kdysi připravil. Stále se v ní sváří láska k manželovi a víra v Boha, je přesvědčená, že od ní Bůh čekal něco jiného, zpočátku však neví přesně „co“ a trýzní se výčitkami, jak hanebně se zachovala při svém zápasu o Erlenda k těm, kdo ji nejvíce milují. Kristina, která vyrůstala v bezpečí své rodiny, dospěje v sebevědomou osobnost schopnou svobodných rozhodnutí, ale její láska je vzpurná, hrdá a vlastně sobecká a cesta k tomu, aby se přetavila v lásku smírnou a pokornou, je velice dlouhá a nevyzpytatelná.
V románu nechybí pohled do hierarchie tehdejší společnosti ani historicky přesné popisy, jsme „svědky“ sněmů, náboženských poutí i pohanských „rituálů“, stojíme blízko trestu smrti, vnímáme sílu přátelství a ry tířského slova. A právě v tomto díle se také projevují známky procesu autorčina vlastního vnitřního vývoje, který skončil její konverzí ke katolictví. To byl pravděpodobně i jeden z důvodů, proč byla po roce 1948 „z oficiálních míst viděna jako autorka náležející do jiné, nepřátelské doby“ (M. Juříčková).
Nejintenzivněji bylo dílo Undsetové přijímáno u nás ve 30. letech 20. století. Po nástupu fašismu se okamžitě postavila na stranu demokracie. V Německu byla proto zakázanou autorkou a po německé okupaci Norska roku 1940 musela urychleně emigrovat. Přes Stockholm, Moskvu a Vladivostok se dostala do San Franciska, pak žila především v New Yorku, přednášela o norské kultuře a v rozhlasových vystoupeních poukazovala na demokratické tradice svého národa. V roce 1940 také ztratila svého nejstaršího syna. Padl v boji proti německým okupantům. Do Norska se Sigrid Undsetová po válce vrátila, ale jako zlomená a vyčerpaná žena, která již neměla sílu navázat na dřívější úspěchy.
Zemřela roku 1949 v Lillehammeru. Je pohřbena stejně jako její děti kousek za městem na malém hřbitově. Na železném kříži, který patří Sigrid Undsetové, stojí psáno: „Jsem služebnicí Páně.“

Četba na pokračování