Rozpačité výročí (2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 20, 2012

Václav Žák. Fejeton.

Čte autor.

Natočeno 2012. Premiéra 19. 11. 2012 (ČRo 6, 17:15 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Žák, Václav: Rozpačité výročí. In web ČRo 6, listopad 2012 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před necelými 200 lety končilo 18 % porodů v ústavech smrtí rodičky na horečku omladnic. Teprve když dr. Semmelweiss zavedl dezinfekci a porodníci si museli před porodem umýt ruce v chlorovém vápně, klesla úmrtnost na jedno procento.

Rozdíl mezi doktorem Semmelweisem a jinými lékaři pravděpodobně nespočíval v morálce. I mezi těmi, jimž pacientky umíraly, mohli být mravní lidé, kteří svým pacientům chtěli prospívat co nejlépe. Jenom je nenapadla souvislost mezi hygienou a poporodními komplikacemi.

Už drahnou dobu mi připadá, že se naše schopnost spravovat demokratickou společnost potácí kdesi hluboko před Semmelweissem. Od roku 1989 se tady hraje nová hra, jenomže jejím pravidlům skoro nikdo nerozumí. Základní dokument státu, ústavu, ignorují i lidé, kteří na ní skládají slib. Prochází jim to, protože veřejnost o ústavě nemá ponětí. Jak by taky mohla, když poslední velkou veřejnou debatu o ústavě vedl tak Karel Havlíček Borovský. Jestli chcete zajistit, aby na internetu nikdo vaše články nečetl, dejte do titulku slovo ústava. Úspěch se zaručeně dostaví. A tak i když se ve veřejném životě, dokonce občas i v politice vyskytují lidé, kteří nemají potíže s mravní integritou, na léčení choroby to nestačí.

Dědeček chtěl mít hospodu, ale neměl rád lidi. Ve frašce Hospoda na mýtince se zasmějeme, ale když kolem sebe denně vidíme podobné rozpory, už to tak humorné není. Vadí nám zkorumpovaný stát, ale úředníky nemáme rádi, tak nám čerta záleží na tom, jak vypadá státní služba. Dysfunkci státu bychom nejraději nahradili občanskými iniciativami. Prý je v Kanadě úplně normální, že na tajnou službu dohlížejí občané. Ve skutečnosti má Kanada jednu z nejlepších státních služeb na světě, a tajná služba s občany komunikuje pouze o tom, jak se na ni mají obracet se svými poznatečky. Že by ji občané mohli kontrolovat, je představa z Hospody na mýtince. Občané by taky měli mít právo zasedat v parlamentních komisích bez toho, že by měli mandát. Prý v Británii vede parlamentní komisi soudce. Ano, vede. Jenže ne jako občan, ale jako představitel nezávislé soudní moci, která propůjčuje ústavní nezávislost politické parlamentní vyšetřovací komisi. Zase Cimrman.

Jiní aktivisté také bojují proti korupci. Prý stačí zatočit se zlojedy a máme to. Pomůže nám k tomu změna volebního systému. Volit 200 poslanců v jednomandátových obvodech znamená, že obvody budou velmi malé. Bude velmi těžké zabránit tomu, aby se v nich zlojedi neuplatnili, zejména když si v zákulisí zařídí stranické krytí. Individualizovaná Poslanecká sněmovna může znamenat noční můru pro jakoukoliv vládu. Většinový systém je ještě náročnější na funkci stranických sekretariátů, které zodpovídají za výběr kandidátů, než je tomu v případě poměrného volebního systému. Ačkoliv u nás existuje rozšířený předsudek, jak jsou stranické sekretariáty silné, opak je pravdou. Kde byl stranický sekretariát, který by rebely v ODS přivedl k pořádku?

Nejdůležitější zásadou liberální demokratické společnosti je ústavní rovnost všech občanů. Politické hřiště je volně přístupné každému, kdo se na něm uchází o přízeň voličů bez porušování pravidel. U nás to vidíme, jinak. Ucházej se, občané či občanko, ale běda, nemáš-li správný názor. Protože se nám názory voličů KSČM velmi nelíbí, prohlásíme je za nedemokratické. Co na tom, že se tím popírají samy základy demokratického zřízení. Ale co jiného je předpokladem demokracie, než svobodná soutěž politických názorů?

Spravedlivě rozhořčeni si neuvědomíme, že se vyloučením komunistů ochromí politický systém. Dostane-li jedna z politických stran cejch, který jiným stranám zabrání, aby s ní mohli spolupracovat, z vlád se stanou chromé kachny.

V případě komunistické strany je to dvojnásob paradoxní, protože díky systému nomenklatury měli jenom komunisti zkušenost s řízením jak podniků, tak státu. Pokus vyřadit je z veřejného života vedl pouze k vlně pokrytectví a lži. Žádná politická strana se přitom bez nich nemohla obejít. Ovšem pod pláštíkem boje proti komunismu – dávno po jeho posledním tažení – se nepozorovaně rozjela korupční mašina, která posléze ochromila celý politický systém. Bylo zajímavé o letošním výročí sledovat některé protagonisty pozdního boje proti komunismu, jak s náruživostí závisláka na heroinu neustále vybízejí k ostražitosti a varují před nebezpečím komunismu, i když tím, co radikalizuje veřejnost, nejsou komunisti a jejích propaganda, ale neschopnost vlády nastavit pravidla pro alespoň elementárně spravedlivé fungování ekonomického a politického systému.

Učitelé včetně rektora Jihočeské university dávají studentům praktické lekce z úcty k ústavě podporou petice za odvolání komunistické radní, která má starosti školství. Spíš by jim měli vysvětlit, že když býk po zamávání červeným hadrem nevidí nic jiného, není to právě projev inteligence.

Když režim padl, byl populární vtip: co je to socialismus? Odpověď: to je čtyřicetiletá zatáčka na cestě od kapitalismu ke kapitalismu. Díky diletantismu a cynické politice začíná hrozit, že se na otázku: Co je to kapitalismus? bude odpovídat: to je pětadvacetiletá zatáčka na cestě od socialismu k socialismu. Bohužel, soudě podle projevů, které jsme si na demonstraci k 17. listopadu mohli poslechnout, nebylo by se na co těšit.

Eseje, fejetony, přednášky