Má setkání s Oldřichem Mikuláškem (2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 20, 2012

Miroslav Huptych. Fejeton.

Připravilo Brno v roce 2012. Premiéra 24. 11. 2012 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:0 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Miroslav Huptych – Má setkání s Oldřichem Mikuláškem. In web ČRo Brno, listopad 2012 (anotace + úryvek textu). - Cit.: Miroslav Huptych (narozený 21. října 1952) básník, aforista, výtvarník, editor, arteterapeut. Člen Obce spisovatelů a Mezinárodního PEN klubu, místopředseda České arteterapeutické asociace a šéfredaktor časopisu Arteterapie.

Vydal básnické sbírky Srdcový střelec, Zvěrokruh, Názorný přírodopis tajnokřídlých, Tarot a trakaře a letos Noční linku důvěry. Z lidových pověr, zaříkávadel a léčebných návodů připravil dvě knihy: Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž štěstí do domu přináší a Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna.

Kolážemi a fotomontážemi ilustroval 42 knih, přes 130 knižních obálek a 28 nástěnných kalendářů. Uskutečnil přes 30 samostatných výstav. V katalogu, v němž o svém příteli píše mj. jeho „licencovaný životopisec“, prozaik a ředitel Českého rozhlasu Brno Ludvík Němec, lze najít i krásný vzpomínkový text Miroslava Huptycha, nazvaný Má setkání s Oldřichem Mikuláškem.

Ludvík Němec mě někdy kolem roku 1980 seznámil s Oldřichem Mikuláškem. Několikrát jsme společně s Ludvíkem a Oldřichem Mikuláškem putovali po brněnských vinárnách. Začínalo se v poledne v kavárně u Očků (u brněnského rozhlasu), pokračovalo po dalších vinárnách a končilo v baru kina Venuše, kde si Oldřich dával na závěr po nespočetných sklenicích vína panáka vodky. Oldřich už tenkrát chodil o francouzských holích, jednou už po půlnoci se s námi loučil dojemně: „A víte co, hoši, já si do těch holí vyvrtám dírky a budu na ně pískat jak Marsyas na fujaru…“ V roce 1983 po letech povolili Oldřichu Mikuláškovi pořad v Praze ve Viole. Pořad měl název Noční květiny. Oldřicha přivezl do Prahy jeho „tajemník“ (jak ho Oldřich Mikulášk představoval) Zdeněk Drahoš, tenkrát student, který o něm psal diplomovou práci (v devadesátých letech se pak stal ředitelem brněnské televize). Mikulášek se u nás ubytoval, pak jsme jeli na Národní a Oldřich se rozhodl, že po víc jak deseti letech navštíví Klub spisovatelů. Doprovázeli jsme ho se Zdeňkem Drahošem. Když vstoupil do klubu, hned u dveří seděl věčně ožralý básník Oldřich Vyhlídal, který vykřikl: „Mikulášek!!! Co ty tady děláš?“ Mikulášek jen mávnul berlí, jako když odhání dotěrný hmyz, a pokračoval v cestě do sálu. Překvapivé bylo, že se k němu skoro nikdo nehlásil, v klubu vysedávali už úplně jiní spisovatelé, než se kterými se znal z dřívějška. Večer v narvané Viole byl nádherný, verše četl Radovan Lukavský (na můj vkus až příliš pateticky), ale Oldřich byl spokojen a publikum též. Při závěrečném potlesku Oldřich Mikulášek povstal od stolu z první řady a kynul francouzskými holemi publiku neustávajícímu v potlesku… Po pořadu jsme několika taxíky jeli k nám domů, kromě Oldřicha Mikuláška řada přátel (Saša Berková, Zdeněk Šimanovský, Zdeněk Lebl, Lubomír Brožek atd.). Mohlo nás tam být kolem patnácti, Oldřich si nechal nalít víno, ochutnal nachystané chlebíčky a pak začal zpaměti recitovat Agogha, krále smutku. Agogh je sbírka, kterou napsal začátkem sedmdesátých let a vyšla až na konci let osmdesátých. Recitoval bez zakolísání hodinu, možná hodinu a půl… Což byl po skoro celodenní konzumaci vína podivuhodný výkon. Všichni přítomní byli naprosto vykolejeni, pro mě to byl jeden z nejsilnějších básnických zážitků.
Úryvek

Eseje, fejetony, přednášky