Sám před sebou neunikneš (rozhovor s Petrem Mančalem)

Přidal: beatman |

Leden 9, 2013

Tento rozhovor vznikl pro časopis Týdeník Rozhlas (č. 3/2012)

Ptá se Jakub Kamberský

Když se s ním setkáte, najdete v něm diskutéra s duší sportovce, energickou bytost, člověka, který otevřeně uvažuje. Přitom dost často zvažuje, jestli to co právě říká, je blízko pravdě, kterou chce sdělit. Petr Mančal je režisérem, kterému je blízká práce v rozhlase, divadle, ale i za mikrofonem v roli moderátora, redaktora, autora textů, interpreta nejen vlastní poezie. Jako herec účinkoval v rozhlase, divadle, ale i ve filmu. Je všestrannou osobností. K rozhovoru jsme se sešli hned dvakrát. Jednou v Praze v restauraci s výhledem na sochu Palackého, podruhé pak během festivalu Bohemia Prix Radio v poděbradské kavárně.

Tvoje cesta k profesi režiséra nebyla přímá, dokonce se zdálo, že se uplatníš v docela jiných oborech.

Ano. Rodiče si všimli, že mají doma velmi živé dítě a rozhodli správně, že tu mojí živelnost musí nějak uplatnit. Od dětství mě tudíž vedli především ke sportu, od mých 11 let jsem se naplno věnoval atletice. Patřil jsem k takovým těm přirozeným talentům. Postavili mě na dráhu a já běžel. A často vyhrával. Asi ve 13 letech si mě na atletickém stadionu v Edenu vyhlédli trenéři ze sportovního gymnázia Přípotoční, které jsem pak začal studovat. Atletika byla velká řehole, stovky naběhaných kilometrů, dřina. Mám za sebou desítky závodů. Dokonce se mi podařilo získat dvakrát mistra Československa v půlce, což je běžecká trať na 800 metrů. Vedle toho jsem si už od dvanácti, třinácti let do šuplíku psal drobné literární texty a básničky, které odrážely moje tehdejší pocity, sny a životní představy. Něco ve mně potřebovalo psát. Dokonce jsem se za své tvůrčí počiny styděl, jelikož jsem je považoval za něco naprosto intimního, určeného pouze mně. Na základě těchto mých literárních pokusů jsme s kamarádem z gymnázia založili autorské divadlo, které se jmenovalo Měsíčko Sluncís, kde se naše fantazie divadelně vydováděla.

Odtud tedy vedla i tvá cesta na divadelní fakultu AMU v Praze.

Jako všechno v mém životě, nebylo to takhle přímočaré. Vzpomínám si totiž, jak jsem na konci gymnázia listoval přehledem vysokých škol a přečetl jsem si v něm, že existuje jakási DAMU. Ihned mi bylo jasné, že na takovou výběrovou školu, kde jsou přijímačky ze zpěvu a tance, nemám šanci se dostat. Tehdy jsem totiž uvažoval, že by mě možná bavilo být hercem, tedy autorským hercem samozřejmě. (zasměje se) Takže moje cesta vedla nejdřív na právnickou fakultu, kde jsem byl rok. Pak jsem nastoupil na náhradní vojenskou službu na Židovské obci, pokračoval v autorském divadle a doslova umanutě chodil ob den do divadla. Na některá představení i několikrát. Chudáci rodiče si v jednu chvíli mysleli, že beru někde drogy. Přišlo jim totiž divné moje vysvětlení, že chodím do divadla každou volnou chvíli, a ještě k tomu sám. Tyto náruživé návštěvy divadelních představení se staly mou skutečně první divadelní fakultou. To mi taky dodalo odvahu přihlásit se na činoherní režii.
První rok na DAMU byl pro mě velkou výzvou. Když jsem ale po prvním roce studia zjistil, jak institucionalizovaná forma výuky uměleckého oboru tvůrčí činnost spíš zmrtvuje, než aby vás motivovala nebo inspirovala, přešla mě vlastně chuť se dál potýkat s pedagogy režie. Začal jsem přemýšlet, na kterou divadelní školu v Evropě vyrazit a zjistit, jak tam se učí něco tak osobitého jako je činoherní režie. Nakonec jsem za pomoci tehdejšího děkana DAMU prof. Vladimíra Mikeše nastoupil na roční stáž na divadelní škole PWST v Krakově. A tady jsem během jediného roku dostal tu nejpodstatnější režijní školu v životě. Nerad bych někomu křivdil, ale jeden rok intenzivního studia režie v Krakově, vydal za 4 roky na DAMU. Do školy jsem se pokaždé těšil, užíval jsi jí, pedagogů si vážil. Mezi nimi především režiséra Krystiana Lupy. Celoroční setkávání s ním bylo výjimečné proto, že učil myslet v situaci, která může mít desítky výkladů, učil nás rozvíjet fantazii po svém, autorsky. Hodně mi způsobem výuky připomínal prof. Ivana Vyskočila. Po návratu do Čech jsem pak začal svou profesionální režijní dráhu inscenací hry Josefa Topola Slavík k večeři.

Co rozhodlo, že budeš spíš rozhlasovým než divadelním režisérem?

Před tím, než jsem v roce 2004 odjel do Londýna na další studijní pobyt, režíroval jsem převážně v divadle, a to po celé republice. Po návratu z Anglie, jsem měl pocit, že divadlo pro mě začíná být uzavřenou kapitolou v té podobě, jak jsem to do té doby dělal. Londýn mi otevřel oči zase z jiného hlediska než krakovské studium. Pochopil jsem, jak se dá dělat divadlo a umění profesionálně třeba i na ulici. Málokdo si v takové konkurenci, jaká tam mezi umělci panuje, dovolí být jen průměrem. A to chce určitou koncentraci, zaměření na jednu oblast lidské činnosti. Neustálé cestování po oblastních divadlech s batůžkem na zádech, neustálé přebíhání od jednoho k druhému, to mě přestávalo uspokojovat. Jsem člověk, který rád někde zakotví a chce rozvíjet vizi, pracovat koncentrovaně. A taky mě trápilo, jak jste závislý na mínění kdekoho v divadle, kde jen hostujete, jak jste vydán všanc některým pitomcům. Proto jsem se rozhodl, věnovat se více rozhlasové režii, která je sevřenější a její komornost a intimita mi připomíná moje začátky psaní. Divadlo dělám občas a s větším nadšením i chutí, než když jsem se této práci věnoval převážně.

Zůstaňme ještě chvilku u divadla, kdybys mohl zmínit nějaké práce, na které rád vzpomínáš?

Víš, nerad bych vybral jen jednu z nich. Každé i třeba nedokončené představení, v tobě zanechá zřetelnou stopu setkání s určitým textem, divadelním provozem s jeho specifickou vůní a hlavně s leckdy velmi specifickými podmínkami a lidmi, kteří v něm pracují. O jedné divadelní zkušenosti se však zmínit chci. Má totiž přímou vazbu na rozhlasovou práci. Dvakrát jsem měl možnost režijně spolupracovat ve Státní opeře s francouzským dirigentem Guillaumem Tourniairem, zralou osobností, jak po lidské, tak i profesní stránce. To setkání se světem opery, kde účinkovali činoherci, operní pěvci, celý orchestr, sbory, mi dalo příležitost poznat ohromnou sílu slova a hudby, když spolu souzní.

No, a už jsme u rozhlasu. Petře, dokázal by sis vzpomenout na první setkání s rozhlasem jako posluchač?

Moje dávné a zapamatováníhodné kontakty s rádiem jsou tři. Ranní rozcvička, s níž jsem jako dítě vstával do školy, ta její aktivita mě pokaždé u snídaně znervózňovala, pak pořad Meteor, který mě neuvěřitelně bavil, obzvlášť četby na pokračování na konci pořadu, a vysílání Hlasu Ameriky u tety v teplé posteli na chalupě pod Blaníkem. Už jako jedenáctiletý kluk jsem ho vnímal jako skutečný hlas z říše svobody a taky trochu jako dobrodrůžo. Nejvíc mi z té doby utkvěly zprávy Ivana Medka z Vídně. Jo, a nesmím zapomenout na svého vzdáleného příbuzného Zdeňka Mančala, hlasatele rozhlasu z Pražského povstání v roce 1945. Už když jsem byl kluk, tak se mě starší lidé ptali, jestli jsem jeho příbuzný. Byl to a je můj hrdina z dětství. Taky ho za odměnu soudruzi vyhodili v březnu 1948 z radia, o rok později odsoudili, poslali za mříže, a pak do uranových dolů. Stejně jako spoustu jemu podobných. Tak jak se to u nás s čestnými lidmi děje po staletí. To je jedna z podob naší národní povahy a dá se říct i tradice. Ani medaili in memoriam po roce 1989 nedostal.

A kudy vedla tvá cesta do rozhlasu?

V době, kdy jsem studoval režii na DAMU. Přestože jsme měli v osnovách vypsanou kromě divadelní i rozhlasovou režii, tak žádný takový předmět se na škole v té době nekonal. Přes moji kamarádku jsem se ale dozvěděl, že existuje při Českém rozhlase Tvůrčí skupina elévů, kam se můžu přihlásit a poznat rozhlasovou práci. A tam jsem se setkal s paní Miluší Tikalovou, která byla vedoucí rozhlasových elévů, zvukařkou Jitkou Borkovcovou, Tomášem Gsöllhoferem, který mne tehdy i technicky zaškoloval, a zejména pak jsem měl možnost, setkat se tu s režisérem Karlem Weinlichem. Ten mě posléze začal učit rozhlasové režii tak, že jsem měl možnost být od začátku až do konce procesu vzniku rozhlasových her, které připravoval. Tím, že jsem začal dělat od píky, od natáčení anket, jejich stříhání, přes přípravu a moderování pořadů, až po složitější rozhlasové tvary, jsem měl jedinečnou možnost poznat práci v rozhlase důkladně zevnitř. Dodnes střídám různé rozhlasové disciplíny, řečeno sportovní terminologií.

A co tvé první rozhlasové režie?

V roce 2000, jsem si po zhruba čtyřech letech u elévů troufl říct o práci u dramaturgyně paní Paterové, kterou jsem do té doby neznal. Přišel jsem za ní s nápadem natočit dokumentární cyklus o divadelních režisérech. Takto tehdy vznikl i nápad připravit tříhodinový dokument o Petru Léblovi. Měl jsem z toho velkou radost. Mojí skutečnou první rozhlasovou režií byly v roce 2001 Gogolovy Scény ze společenského života. No vidíš, jako nic uběhlo 11 let od mé první činoherní režie v rozhlase.

Od té doby jsi už režíroval desítky textů. Jistě sis během té doby vytvořil určitý režijní styl.

(zasměje se) S tím režijním stylem to u mě není tak jednoduché, protože ke každé realizaci přistupuji velmi osobitě. Na mě má jednoznačně vliv, v jaké době a s kým zrovna spolupracuji. Velmi si při práci vážím všech zúčastněných spolupracovníků – dramaturgů, produkčních, zvukařů, skladatelů. Bez nich bych si mohl leda tak plácat rozhlasové bábovičky na pískovišti. V přístupu k textu jsem spontánní a velmi rád jsem spíš vedoucím týmu, jehož jednotliví členové mě inspirují a já jim zpětně dávám další podněty. Říkám tomu s nadsázkou tvůrčí skupinová interakce. Pro mě je důležité, aby atmosféra byla co nejvíc otevřená nápadům. Každopádně se ale snažím pokaždé dostat do tkáně textu a pochopit záměr jeho autora. Proto si také vážím spolupráce dramaturgů.

Které z tvých rozhlasových realizací si považuješ?

Jak na tohle odpovědět a nefandit si nebo nebýt alibistou? Dívám se spíš dopředu. Inscenace, na které si s lusknutím prstů vzpomenu, jsou Hrabě Drákula, Xaver, Arabská noc a Ondina, ke všem komponoval hudbu Petr Kofroň. Spolupráce s ním se jednoznačně podepsala na výsledku. Je velmi intenzivní, samostatná tvůrčí osobnost a zároveň je schopný se domluvit, vcítit do vašich představ s respektem k nim. Pak také musím zmínit mou poslední inscenaci Najednou, kterou skvěle zvukově vybavil zvukař a skladatel Matouš Godík.

Máš nějaký režijní sen?

Dlouho přemýšlím, jak zdramatizovat Kubinovu knihu Země snivců, taky bych rád rozhlasově zpracoval Hessova Narcise a Goldmunda a stále si dlužím Satanův deník Leonida Andrejeva, velmi současné dílo napsané během jeho emigrace ve Finsku, kam utekl před ruskými bolševiky. V podstatě se ale těším na jakýkoli dobrý text, který můžu inscenovat. Baví mě i čistě žánrové texty jako krimi, sci-fi, horor, western, historické příběhy, legendy.
Momentálně natáčím do řady minutových her, z nichž jsem jich šest sám napsal a také se režijně podílím na cyklu půlhodinových dokumentů k 90. výročí rozhlasu.

V čem je ti rozhlasová režie blízká?

Médií, která nás obklopují a valí na nás svou produkci, jsou desítky. Výhodou je, že můžou existovat, je pak z čeho vybírat, a také je můžeme jednoduše vypnout. Rozhlas je a bude velmi přitažlivý. Ale pro někoho, jako ostatně je to dnes se vším. Existujeme ve velmi dynamické době, a pokud se na chvilku chceme setkat s nějakým hlasem, hudbou, zvukem, který vytváří novou skutečnost, který stvoří svět před očima, svět, který nepotřebujeme promítat, kde se můžeme rázem ocitnout v obrovské oblasti naší jedinečné lidské fantazie, musíme se od spěchu odpojit a vytvořit si pro naši proudící fantazii prostor. Odměnou je mnohdy intimnější a intenzivnější zážitek, než po zhlédnutí výpravného velkofilmu. Ukazuje se totiž, že pomocí jednoho smyslu, v našem případě sluchu, vzniká opravdu úzké sepětí mezi dílem a posluchačem. Stejně tak asi jak jsme vnímali v bříšku rytmus matčina srdce, hlasy a zvuky ze světa za břišní stěnou. Od prenatálního stavu jsme spjati s tímto jednokanálovým vnímáním reality, která nás obklopuje a je vidět, že v nás rozvíjí tu obrazivost, která se v nás odehrávala v začátcích naší mozkové činnosti. Zkrátka ponoření do fantazie je naše bytostná potřeba, fantazie je něco, co nás nutně uspokojuje. Otázkou je, jestli jsme schopni si na tento druh uspokojení pomocí slova, hudby a zvuků udělat místo a čas.

Mluvili jsme o Minutových hrách, v našem prostředí jde o ojedinělý rozhlasový formát. Jak celý nápad vnímáš?

Projekt Minutových her vnímám jako možnost, kde si můžeme vyzkoušet na malém prostoru dramatický tvar různých podob. Od experimentálních až po klasické jednostránkové situační výstupy. Lze to chápat taky jako šanci dát prostor mnoha dramatikům, či lidem, kteří jsou schopní napsat dramatický tvar, zároveň šance pro různá současná témata a zjistit, co dnešní autory zajímá, na co zaostřují pozornost.

Všiml jsem si, že se na některých minutovkách podílíš i autorsky.

Ano. Dokonce jsem se stal poprvé režisérem vlastních her, byť minutových. Nejsem na to zvyklý, vnímat text jako autor a režisér zároveň. Oba se můžou velmi nepohodnout. Nadávat si, jak jeden druhému nerozumí. Naštěstí je tu dramaturg, aby Mančala autora vysvětlil Mančalovi režisérovi, aby ten pochopil, co tím autor mínil. Často se přistihnu, jak myslím jako autor, co mi jako režisérovi v rozhlasových hrách schází. Je to vlastně zábavná hra na kočku a myš. Do ní pak vstupují herci a zcela zamíchají kartami. Dávají textu další rozměr, který si ani autor, dramaturg, natož režisér, neuvědomují a na základě jejich přístupu se objeví ve výsledku něco nového. Co ale vím jistě, že jsem napsal texty, které nevycházejí jen z mé osobní zkušenosti, v nichž se vysmívám vlastním bolestem a obavám. Jako režisér se často směju při poslechu hry autora, který hry napsal. Přestože vím, jak je obsah textu pro autora asi stále velmi citlivou otázkou. Prostě sám před sebou neunikneš.

Jak jsi spokojen se stavem současné rozhlasové dramatiky u nás?

Když to přeženu, Shakespearů se nikdy nerodí desítky. (zasměje se) Abych nebyl tak skeptický, sem tam se urodí. Jedna věc je cíleně pracovat s někým, kdo by rozvíjel původní rozhlasovou hru. Druhá věc je umět vyhledat lidi, kteří jsou takovou hru schopní a ochotní vůbec napsat. Součástí dramaturgie je nejen vyhledávání napsaných kvalitních textů, ale doslova pěstování si okruhu píšících dramatiků pro rozhlas. Jsem rád, že naše současná rozhlasová dramaturgie tudy míří. Budoucnost rozhlasové tvorby podle mě také spočívá v tom, že budou vznikat rozhlasové projekty, kde nedostaneš prvotně text, ale zvolíš si nějaké silné historické, sociální nebo společenské téma, které pak ztvárníš pomocí různých rozhlasových žánrů, ty si vynutí i kombinaci různých výrazových prostředků. Zkrátka tematicky vymezená, unikátní tvorba.

V úvodu jsi zmínil, že sis psal básničky, mohl bys nějakou na závěr našeho rozhovoru říct?

(zasměje se) Mohl. Nejdřív ale musím předeslat, že jde o básnické drobotiny, nebo spíš drobty. Společně s kamarády Prokopem Havlem a Danem Bekem naše básničky občas v kavárnách recitujeme pod značkou básnické skupiny POET3, a další ze členů skupiny Jakub Svěrák nás při tom doprovází na klavír. Můj nejkratší drobt, který veřejně čtu, se jmenuje Polibek – Jeho slova jsou rty / co tě ujistí / že je tu ona i ty.

Rozhovory