Do Říma za Janem Palachem (2013)

Přidal: Přemek |

Leden 15, 2013

Dokumentární reportáž. Italské ohlasy na Palachův čin mapovala na Apeninském poloostrově Michaela Krčmová.

Natočeno v roce 2013. Premiéra 16. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.). Repríza 23. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Krčmová, Michaela: Do Říma za Janem Palachem. In web ČRo 3 Vltava, leden 2013 (článek). – Cit: Jednou z českých stop v Římě je stále živý odkaz Jana Palacha. Italové s velkým zájmem sledovali události Pražského jara i období po srpnové invazi Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Zajímali se o československý experiment socialismu „s lidskou tváří“, protože v tehdejší italské společnosti měly levicové myšlenky značnou podporu. Násilné ukončení Pražského jara a následná oběť studenta Jana Palacha byly pro ně obrovským zklamáním a zásahem do veřejného mínění napříč celým společenským i politickým spektrem.

Deník il Tempo na podnět jednoho ze čtenářů vyhlásil veřejnou sbírku a rok po smrti Jana Palacha, přesně 18.ledna 1970 byla na jeho počest odhalena bronzová plastika v bývalé Olympijské vesničce v Římě. Náměstí, kde je socha umístěna, je od té doby pojmenováno Piazza Jan Palach.

Italové studovali i pracovali v socialistickém Československu po druhé světové válce a někteří tak na vlastní kůži zažili období let 1968 až 69 ve střední Evropě. Objevuje se soukromá fotodokumentace i amatérské filmové snímky zachycující události v Československu. Také italští novináři, kteří se koncem šedesátých let 20.století vydali do Československa, psali, fotili a z jejich pozůstalostí stále vycházejí zajímavé informace. Také o nich uslyšíte v pořadu „Do Říma za Janem Palachem“.

Natáčeli jsme u bronzové plastiky památníku Jana Palacha v Olympijské vesničce v Římě a také na Piazza Farnese v samém srdci historického města. Na vedlejším náměstí, na květinovém trhu Campo de’Fiori je totiž památník Giordana Bruna upáleného církevní inkvizicí v roce 1600. Na podstavci sochy Giordana Bruna je umístěn medailon připomínající Jana Husa, s nímž byl Jan Palach bezprostředně po své smrti srovnáván. Český pohled v pořadu „Do Říma za Janem Palachem“ představuje historička Eva Chodějovská z Historického ústavu Akademie věd a italské názory té doby prezentuje historik Francesco Caccamo z Univerzity Gabriela D’Annunzia v Peskaře. V Římě natáčela Michaela Krčmová.

Lit.: Ježek, Michal: „Exhumace je neskonalé vydírání,“ bránil se Jiří Palach. In web ČRo Archiv, leden 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Když Jan Palach provedl 16. 1. 1969 svůj radikální čin, stal se jeho hrob místem nepřetržité piety. I poté, kdy ho Státní bezpečnost zlikvidovala. Svědčí o tom vzpomínky bratra Jiřího. Archiv ČRo uchovává jeho svědectví v rozhlasovém dokumentu i řadu unikátních dobových nahrávek, které ukazují reakce na studentovo sebeupálení.

„Maminka dostala pozvánku, aby se dostavila na Národní výbor k projednání bratrovy exhumace,“ vzpomíná Jiří Palach v rozhlasovém dokumentu Můj bratr Jan. Přivítal je tam arogantní pracovník úřadu, který záměr lživě zdůvodňoval tím, že hrob neodpovídá hygienickým předpisům, protože na něm zahnívají květiny. „Říkali jsme jim, že s tím v žádném případě nesouhlasíme. Ale oni: jestli nebudete souhlasit, bude exhumace nařízena soudně, a vy nebudete vědět, kde svého syna, svého bratra máte,“ líčí.

Pod pohrůžkou vhození ostatků do hromadného hrobu nakonec Palachovi souhlasili. „Maminka z toho byla úplně otřesená… Říkala mi, nepřežila bych, kdybych se nemohla jít k Jendovu hrobu pomodlit,“ připomíná Jiří. Jeho svědectvím tak dokument Můj bratr Jan naráží na jeden z nejtemnějších momentů šikany, kterou se Státní bezpečnost rodině mstila. Dne 22. října 1973 její příslušníci exhumovaly ostatky uložené na Olšanských hřbitovech a zpopelnily je ve Strašnickém krematoriu.

„Potom nám poslali zprávu, že si máme urnu vyzvednout. Tak jsme ji měli nějaký čas doma, uložit nám ji povolili až téměř po půl roce,“ připomíná Jiří Palach březen 1974, kdy ji konečně mohli umístit do urnového háje Všetat u Mělníka. V místě, kde Jan se svojí rodinou žil a odkud odjel 16. ledna 1969 brzo ráno do Prahy, aby odpoledne udělal ze svého těla protestní živou pochodeň. Na původním místě posledního odpočinku byl sice zřízen fiktivní hrob, lidé tam ale dále nosili květiny a zapalovali svíčky. Chodili vzdát úctu studentu, který se dle svých slov rozhodl vyburcovat společnost z letargie, do které se začala propadat po srpnové invazi.

Palachovi se věnuje i několik dalších rozhlasových dokumentů – v poslední době Na okraji beznaděje či Do Říma za Janem Palachem. Archiv ČRo ale uchovává i vzpomínky jeho spolužáků či vzpomínky muže, který studenta hasil. Vedle bezprostředních dobových zpráv Československého rozhlasu nechybí ani projev děkana Palachovy Filosofické fakulty den před slavnostním pohřbem v Karolinu, chápavý i odmítavý projev prezidenta Ludvíka Svobody či úvaha spisovatelky Evy Kantůrkové O etice Palachova činu.

Radiodokument