Sentimentální cesta 1/12 (2012)

Přidal: Přemek |

Leden 17, 2013

Viktor Šklovskij. Zápisky revolučního komisaře. Četba na pokračování ze vzpomínek ruského literárního teoretika z let 1917 – 1922. Překlad Petr Šimák. Připravila Eva Willigová. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Ivan Řezáč.

Natočeno 2012. Premiéra 1. dílu 21. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 1. dílu 20. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Zemančíková, Alena: Když se Rusko rozkládalo na prvočástice. In Týdeník Rozhlas 4/2013 (článek). – Cit.: Jako četba na pokračování zazní počínaje pondělím 21. ledna na stanici Vltava vzpomínková kniha Viktora Šklovského (1893–1984) Sentimentální cesta. Poprvé vyšla v Berlíně roku 1923, kam se její autor uchýlil, když mu v Rusku hrozilo zatčení. Spisovatel a literární vědec Viktor Šklovskij, jeden z čelných představitelů ruského avantgardního hnutí, v roce 1914 dobrovolně vstoupil do armády a jako komisař prošel východní frontou, Persií, účastnil se občanské války i revolučních událostí.

V Sentimentální cestě píše o době, kdy se – podle jeho slov – Rusko rozkládalo na prvočástice, kdy dějiny změnily kurz tak prudce, že všechno začalo naráz pozbývat základy. Starý řád byl zničen a místo něj nenastalo nic. Události jako by ve Šklovského vyprávění, psaného bez odstupu, v aktuální době a situaci, postrádaly smysl i kontext – ten není na čem vystavět. Celkový chaos je v knize zobrazen působivým stylem, plným ironie, poznámek, odboček a zkratkovitých vět. Šklovskij má nadání spojovat věci na první pohled protikladné nebo nesouvisející, ale bez toho by charakter epochy, o níž píše, dokázal stěží zachytit. Autor neustále rozbíjí představy o revoluci, o válce a frontě, o tom, co je to bída, smutek, život a při tom všem i umění.
Připomeňme si historické pozadí jeho zápisků: v únoru 1917 je Rusko vysáté boji první světové války a krutou zimou. Vládnou Romanovci, kteří ve skutečnosti už nic neřídí, a schyluje se ke generální stávce. V Rusku je ustavena první demokratická, takzvaná Prozatímní vláda. Šklovskij jede po únorové revoluci na frontu jako komisař, který má povzbuzovat vojáky k vedení války do vítězného konce. Do Petrohradu se vrací v lednu 1918, samotnou bolševickou revoluci nezastihne. Zanedlouho je opět nucen odjet z města, bolševici po něm vyhlásí pátrání. Počátkem roku 1919 se vrací do Petrohradu a zanedlouho znovu odjíždí na Ukrajinu, kde hledá svou ženu. Na Ukrajině se stává svědkem definitivní porážky bílé armády, ženu nalezne a vrací se i s ní zpět do Petrohradu. Roku 1920 je jmenován profesorem dějin umění. V roce 1922 znovu utíká před bolševiky do Finska a odtud do Berlína. Do Ruska se vrátil v září roku 1923 a usadil se v Moskvě, kde žil až do své smrti roku 1984.
Českému prostředí je Viktor Šklovskij znám už od třicátých let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933. Jeho Sentimentální cesta je utkána tak, že čtenář je překvapen, stržen a zasažen.
Lit.: Němec, Ivan: Prolitá krev neodteče jen tak. In Týdeník Rozhlas 9/2013 (recenze). – Cit.: Snad každý, kdo se literatuře věnoval hlouběji než jako pouhý čtenář, poznal práci ruského literárního teoretika Viktora Šklovského (1893–1984), jehož dílo Teorie prózy (1925, česky 1933) významně ovlivnilo postupy literárněvědných analýz u nás i ve světě. Jeho soubor studií, představující jeden z nejvyhraněnějších projevů ruské formální školy, měl zásadní vliv na rozvoj strukturalismu, jenž se ale rozcházel s marxisticky zúženým chápáním rozboru literárního díla. Představitelé strukturalismu byli podrobováni ideologické kritice a na své cestě se nevyhnuli ústupkům.
Život plný komplikací však zažíval Viktor Šklovskij daleko dříve, než se stal světovou osobností v oboru literární teorie. Svědčí o tom jeho vzpomínková kniha Sentimentální cesta, která od svého prvního překladu (1932, B. Mathesius) vyšla v češtině teprve podruhé (2011, Petr Šimák). Je třeba vyslovit uznání dramaturgii stanice Vltava, že z tohoto nepříliš známého díla připravilo dvanáctidílnou četbu, která svou poutavostí, dramaturgickou objevností, pečlivým zpracováním (Eva Willigová) a výbornou interpretací (Ivan Řezáč) určitě neupadne v zapomenutí.
Sentimentální cesta je hrůzným svědectvím o situaci v Rusku v letech 1917–1922, kterou autor zažil na vlastní kůži. Jeho vojenská pouť začala ještě v carské armádě; v Petrohradě prožil únorovou „buržoasní“ revoluci a nadýchal se ovzduší připravované revoluce „socialistické“. Pak prošel jihozápadní frontou v Haliči, zažil rozklad armády v Persii, byl svědkem pogromů a masakrů mezi hladovějícími Kurdy. Nelze v krátkosti podrobněji popsat další šílené zákruty jeho cesty, která v roce 1918 vedla opět do Petrohradu, kde se stal členem protibolševické organizace, pokračovala přechodem na Ukrajinu, vstupem do Rudé armády, dalšími pletkami s protibolševickou stranou, útěkem do Finska a emigrací do Berlína, kde v roce 1923 svou Sentimentální cestu vydal.
Šklovského kniha není historickým dokumentem, není reportáží ani deníkem, i když je znaky těchto žánrů poznamenaná. Autorovo vypravování je místy kusé, útržkovité, jsou v něm asociační skoky, občas se v něm objeví i místa nejasná a zatížená spoustou jmen, ale je to čtení navzdory své děsivosti úchvatné. Šklovskij pracuje s detaily, otřesné obrazy kreslí věcně, zdánlivě bez emocí – básnickým slovem vykreslí půvabnou krajinu a naváže kontrastním obrazem čerstvě useknuté hlavy ruského velitele, s níž si vesele hrají kurdské děti. Někdy se autor svou hrůzyplnou deskripcí až zarazí a nedokončí ji: „Je to příliš kruté, stydím se za to, co ruský národ poslal na Kurdy.“
Tak, jak nebylo lehké pro Evu Willigovou, aby se při přípravě četby „proškrtala“ čtyřsetstránkovým dílem, aniž by porušila jeho poetiku, nebylo ani jednoduché prózu interpretačně uchopit. Ivanu Řezáčovi se to pod režijním vedením Ivana Chrze podařilo skvěle. Jeho živá četba svědčí o tom, že je svou výpovědí plně vnitřně zaujatý, takže dokáže vzbudit představy a vytvořit příslušnou atmosféru bez jakýchkoliv laciných mluvních prostředků. Řeknu-li, že ví, o čem mluví, vypadá to jako otřískaná fráze, leč při některých rozhlasových četbách to bohužel nebývá v poslední době běžné.

Četba na pokračování