• Domů
• Mluvené slovo na zv. nosičích
• Názory a komentáře
• Rozhlasová literatura
• Rozhlasové hry
• Zákulisí webu

Vedení Českého rozhlasu potrestalo editora Rádia Česko a také šéfredaktora této stanice za to, že dopustili, aby se ve vysílání objevil komentář Adama Drdy, známého jako spoluautora dokumentárního cyklu Příběhy 20. století. Komentář, který pojednával o volbě prezidenta, byl podle stížnosti levicového aktivisty Štěpána Kotrby nevyvážený. Text se dá najít už jen přes archiv (zde). Byl už totiž rozhlasem stažen (tedy cenzurován).

Zdá se, že se v Česku objevil nový fenomén – nevyvážený komentář. Dělám přes deset let novinařinu a ještě nikdy v životě jsem toto slovní spojení neslyšel. Naopak. Vždy mě učili, že komentář je už ze své podstaty autorský, což mimo jiné znamená, že je subjektivní, nevyvážený, zaujatý. A to v jakémkoliv čase. Třeba před volbami. Komentář je novinářský útvar, ve kterém autor projevuje svůj subjektivní názor. V komentáři by se nemělo lhát, což je asi tak všechno, co by mělo být v komentáři zakázáno. Nic víc, nic míň. Komentář je subjektivní záležitost, což dokonale ukazuje Tyden.cz, kde dva různí autoři mají na stejné téma opačný názor. Nikdo je necenzuruje, neříká jim, zda mají právo věci vidět tak, jak je vidí, a být přitom sebevíc zaujatí, neobjektivní a sarkastičtí. Zdá se, že tahle dosud naprosto normální praxe v Českém rozhlase už skončila.

To, že Český rozhlas nyní přistoupil na podivnou hru Štěpána Kotrby, že je třeba finančně trestat editory a šéfredaktory za zveřejňování ostrých komentářů, které se někomu nelíbí, je zatraceně nebezpečný precedens. Co bude dál? Budou se teď editoři bát zveřejňovat texty, které jsou kritické vůči vládě, prezidentovi a vlastně vůči čemukoliv, co se dogmatikům jako Kotrba nelíbí? Bude se od teď v rozhlase jen chválit? Veřejnoprávní médium by nemělo mít až tak jiná pravidla než média soukromá. To, že se mu dnes někdo snaží v podobě finančních trestů nasadit náhubek, je prostě špatně. Takhle totiž umírá demokracie.

Lit.: Čulík, Jan: V IDnes by se měli poučit, co je to veřejnoprávní vysílání. BBC nevysílá žádné „komentáře„. In web Britské listy, 1. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Bulvární server IDnes zuří, že Rada ČRo uznala stížnost Štěpána Kotrby proti zaujatému komentáři Adama Drdy, odvysílanému v Českém rozhlase. IDnes tvrdí, že „podstatou komentáře je subjektivnost, snaha získat posluchače pro určitý názor“.

To právě ale veřejnoprávní mediální instituce nesmí dělat. Je s podivem, že v IDnes to netuší. BBC samozřejmě nevysílá žádné komentáře. Její reportéři nesmějí vyjadřovat žádný osobní politický názor.

BBC dělá rozhovory a reportáže. Její novináři směji projevit „profesionální úsudek“, nikoliv osobní politické zaujetí. Profesionální úsudek se projevuje zohledněním nejméně dvou protikladných názorů v předkládaném materiálu. To je přesně to, co člověku, zvyklému na britská média, v českých médiích chybí nejvíc.

Tak se chovají všichni seriozní novináři, kteří ve svých analýzách věcně zohledňují fakta z obou stran. Je sice fakt, že ve světě existuje mnoho aktivistických periodik, čtenáři je však z toho titulu neberou příliš vážně. Všude platí: čím zaujatější médium, tím víc si z něho čtenáři dělají legraci. Obávám se, že pražská média jsou na nezadržitelné trajektorii pádu. Snaží se usilovně o co nejsilnější vlastní diskreditaci.

Instituce veřejné služby nesmějí šířit subjektivně pojaté materiály a mají za povinnost seznamovat své konzumenty s protikladnými pohledy a postoji, aby si konzument sám mohl udělat vlastní názor.

IDnes svým zuřivým výstupem proti Kotrbovi jen dále prohlubuje svou diskreditaci.

Osobně bych chtěl dodat, že sleduju „práci“ Adama Drdy už léta a je to jeden z nejzabedněnějších propagandistů v České republice. Za novináře bych ho tedy neoznačil.

Drda, Adam: Vyjádření ke kauze Drda. In Facebook, 2. 2. 2013 (reakce). – Cit.: Slíbil jsem několika lidem, že napíšu pár slov k „případu Kotrba/komentář/Drda/rozhlas“. Dostal jsem se k tomu až teď, na fb je to dlouhé, ale snad ne tak moc, aby se to nedalo učíst. Jsem unavený, takže stylisticky nic moc, pardon. Vrátím se k věci na stránkách Revolver Revue, pak dám odkaz, tady jen pár bodů, které mi připadají důležité.

1) Vůbec nejde o to, jestli ten můj text (teď už zase bez obtíží dohledatelný) je nebo není dobrý, jestli se někomu líbí nebo ne. Vytýkám to před ostatní, podstatné je, že jsem v něm nelhal, respektive psal jsem, co si myslím o volbě, nikdo mně nepostrkoval ani nezaplatil, nešlo o žádnou součást kampaně.

2) Rozhlas je veřejnoprávní médium, má svá vnitřní pravidla, kodex, podléhá navíc zákonu. Pokud jde o tzv. vyváženost a názorovou barevnost, je v jiné situaci, než soukromé vydavatelství nebo soukromý vysílatel. Jistě. Jenže s tím je spjatý problém: ta pravidla rozhlasu jsou strašně snadno zneužitelná. Žádná vyváženost jednotlivého komentáře z principu neexistuje – nejde jen o politiku, nevyvážená a subjektivní je každá recenze na knihu, každá ekonomická analýza, jakýkoli vstup jakéhokoli politologa. Stejně tak v žádné jednotlivé redakci (třeba na Rádiu Česko) nelze zavést vyváženost v tom smyslu, že zazní celé názorové spektrum. Za prvé je to blbost (kdo zná „všechny názory“), za druhé je to technicky nemožné, za třetí je to hodnotově neutrální, což nejde. Nechci tu teď rozebírat, jestli se ta pravidla dají nebo mají změnit, nevím, každý předpis předpokládá dobrou vůli a inteligenci těch, kdo s ním nakládají. Vážný problém je ale v tom, že proti každému vyhrocenějšímu názoru ve vysílání ČRo se teď dá postupovat s podobnými argumenty a podobnými prostředky, jako proti tomu mému. A vzniká tu taky zásadní rozpor: smysl médií veřejné služby je m.j. pomáhat svobodě, zamezit tomu, aby politická síla neomezovala svobodnou diskusi – přesně k tomu tady (v zájmu objektivity) došlo.

3) Můj příspěvek byl odvysílaný mezi prvním a druhým kolem volby. Je v tom potíž? Kdyby se dotáhla do důsledků představa, že komentátor/glosátor v tomhle mezidobí nesmí mluvit, pak by v ČRo nesmělo být nic. Proč se nesmí otevřeně vyjádřit komentátor, ale politik jo? Kde je hranice mezi tím, co může říct komentátor v debatě a co komentátor v jednotlivém příspěvku? Nevím, je to zřejmě otevřená otázka.

4) Pravda taky je, a to skoro nikdo nezmiňuje, že ČRo funguje jako CELEK, že má mnoho stanic, právě kvůli pestrosti. Pokud někomu vadí Rádio Česko, může přeladit jinam, poslechnout si komentáře na Radiožurnálu, na ČRo6 atd. Proč se pranýřuje jedna konkrétní, navíc za čtyři týdny rušená stanice?

5) Já píšu někdy trochu expresivně, jak mi na fb pár kolegů vytklo. Je možné se bavit o tom, zda se smí používat v ČRo výrazy jako „legrační figurka“ (Bobošíková) nebo „stupidní předsudky“ , zda mám šetřit přívlastky, neprovokovat atd. Pak je to ale rozprava o stylu, nikoli o obsahu, s vyvážeností vysílání to nesouvisí. Kdybych to napsal učesanější, nevadilo by to?

6) Postup rozhlasu je podle mého těžko obhajitelný. Můj text se několikrát odvysílal, aniž by se někdo zděsil a stáhnul ho. Byl umístěn dva až tři dny na webu ČRo, aniž by kdokoli z vedení přišel s tím, že musí pryč. Pak se objevila stížnost pana Kotrby a šlo to ráz naráz: stažení příspěvku, potrestání editorů a šéfredaktora. Tohle se nedělá, bylo to, řekněme, nestatečné, byl to signál navenek: na přehnanou nezávislost zareagujeme správně, zatneme jí tipec. Normální by, myslím, bylo nechat si tu záležitost týden projít hlavou, zvážit, jestli je stížnost oprávněná, požádat autora komentáře o jeho argumenty, usoudit, jestli není ve veřejném zájmu obhajoba před radou. To se prostě nestalo.

7) Ten komentář nebyl napaden z neutrální pozice. Můžeme se tvářit, že nevíme, kdo pan Kotrba je? Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.

8) Když běžný člověk v demokratické společnosti nesouhlasí s názorem, polemizuje. Pan Kotrba podává stížnosti, žádá tresty, postihy atd. Je to jistě můj „subjektivní názor“ (bohužel podložený jistou zkušeností), ale to, co dělá pan Kotrba, je projev práskačské mentality. Když se na to přistoupí, je to ústupek něčemu ohavnému.

9) Pan Kotrba věnuje mé osobě opakovanou pozornost už leta, dá se to snadno dohledat. Když jsme s Petrem Dudkem před lety vydali knihu o KSČM a později kdosi zmlátil poslance KSČM Dolejše, psal pan do Britských listů (a tuším, že i do Práva), že nesu odpovědnost za ten útok, protože vytvářím atmosféru nenávisti. Včera na FB u Jindřicha Šídla další člověk z Britských listů (což je Kotrbovo hřiště) začal nechutně kádrovat mou rodinu. Zkrátka ta věc má i osobní rozměr. Živého pana Kotrbu jsem nikdy neviděl, možná někde ve vestibulu rozhlasu, čili soudím, že se mne snaží poškodit kvůli tomu, co si myslím a co dělám.

10) S tím souvisí moje obava, že skutečným cílem toho útoku jsou (skrz mne) Příběhy 20. století. Dokumentární pořad, který jako externisté děláme s Mikulášem Kroupou, a který musí lidem, jako je Kotrba, strašně ležet v žaludku, protože mimo jiné zpracovává vzpomínky politických vězňů, disidentů, exulantů z let 1948-1989. Příběhy se od 1. března přesouvají na novou stanici ČRo plus. Strašně bych si přál, aby se ta moje obava ukázala jako projev paranoidních sklonů, ale, jak praví klasik, i paranoici mají nepřátele.

Lit.: anonym (Kotrba, Štěpán?): Adam Drda: Nepřeji si publikovat ve stoce Britské listy. In Britské listy, 2. 2. 2013 (reakce a komentář). – Cit.: Okamžitě odstraňte můj text z Britských listů (ten, který začíná slovy „Slíbil jsem několika lidem…“). Sebrali jste ho z facebooku, nebyl jsem o zveřejnění informován a nepřeju si, aby se jakýkoli můj článek, úvaha, zkrátka cokoli, co jsem napsal, v této internetové stoce vyskytlo.

Děkuji, Adam Drda

Poznámka redakce Britských listů: Jsme přesvědčeni, že podle zásady Audiatur et altera pars (které Adam Drda zjevně nerozumí) je důležité, aby byly – ve veřejném zájmu – v Britských listech k dispozici protikladné názory. To je podstatou každého profesionálního žurnalismu, který nemůže vnucovat arogantně čtenářům názor, ale musí předložit protikladná fakta, pokud existují, a pokorně nechat na čtenáři, aby použil vlastního rozumu. Litujeme, že Adam Drda své názory cenzuruje, a doporučujeme čtenářům jeho text, který je na facebooku.

Lit.: Kotrba, Štěpán: Drda není Bůh. In web Britské listy, 2. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Pro pana Drdu platí Kodex stejně jako pro ostatní redaktory a spolupracovníky médií veřejné služby. Kodex sepsali sami novináři – pracovníci ČRo. Není to regulační, ale autoregulační norma, která se přijetím Radou ČRo a následně Parlamentem stala právně závaznou, jak předpokládá zákon o ČRo. Je to veřejný příslib Českého rozhlasu koncesionářům všech politických názorů, který odlišuje médium veřejné služby od ostatních – komerčních. Který určuje pravidla SLUŠNĚ vedené diskuze demokratické společnosti, kterou si občané všech barev pleti či všech politických názorů platí.

Drdův komentář korektní není. Ani omylem. Je vulgární, je sprostý, je povýšený a je primitivní. Komentátora Drdu platí jak voliči pana Schwarzenberga, tak i voliči pana Zemana. Platí jej komunisté stejně jako antikomunisté. Platí jej voliči TOP 09 stejně jako voliči ČSSD nebo ODS. Platí jej věřící stejně jako ateisté. A komentátor i jeho editoři toto musí mít vždy na paměti.

Svou sprostotou při vyjadřování svého jednostranného názoru porušil Drda vysílací zákon, zákon o ČRo, Kodex ČRo a Pravidla předvolebního vysílání ČRo. Do demokratické společnosti nepatří na půdě veřejné služby pohrdat občanem ani koncesionářem a hodnotit jeho inteligenci na základě jeho politické volby nebo příslušnosti ke skupině vyznávající státem uznané hodnoty. To za prvé. Do demokratické společnosti nepatří na půdě veřejné služby urážet kandidáty na prezidenta, ani jiné veřejně činné osoby a nálepkovat je sprostými výrazy. Do demokratické společnosti nepatří na půdě veřejné služby provádět propagandu ve prospěch jednoho politického subjektu, a to ani pod pláštíkem „svobody slova“.

Pokud to někteří novináři či dokonce někteří zaměstnanci Českého rozhlasu nechápou, je na čase buď vyvolat celospolečenskou diskuzi o změně zadání veřejné služby a znění Kodexu (a do té doby jej dodržovat jako všichni, neboť je závazný a jeho závaznost je v ČRo a ČT vynutitelná prostřednictvím zákoníku práce), nebo si oni někteří zaměstnanci Českého rozhlasu musí najít jinou práci, při které nebudou zákonem, Kodexem ani Pravidly předvolebního vysílání vázáni. Pokud někdo nectí pravidla, která se podpisem smlouvy zavázal dodržovat (a souhlas s dodržováním Kodexu podepisuje každý spolupracovník ČRo a ČT), nemá nejen nárok na honorář, ale ani na pokračování smlouvy. Zákon předpokládá, že svoboda slova jednoho bude omezena ve jménu svobody toho druhého. Jinak se vzhledem k emocionální baroknosti českého jazyka navzájem pozabíjíme.

To je tak těžké v Česku pochopit, co je KOREKTNÍ diskuze a VEŘEJNÁ služba?

Asi ano. Prezidentské volby přinesly ale mimo vší špíny a agresivity kandidátů či jejích týmů jedno plus, ať už dopadly jakkoliv. Pražská „kulturní fronta“ a značná část novinářů se během ostré kampaně odkopala a v plné nahotě ukázala, jak si představuje „svobodu slova“: Zatímco „renomovaný novinář“ české BBC (a posléze ČRo) Adam Drda nazýval v rozhlase Janu Bobošíkovou „legrační figurou“, „renomovaný komentátor“ a vedoucí kulturní rubriky LN Jiří Peňás ji rovnou jako ten pravý intelektuál nazývá „šovinistický prejt v latexu“ a doufá, že čtenáři „ocení neotřelou optiku“ jeho komentáře v LN… Noblesse oblige.

Proti gustu soukromých tiskových médií žádný dišputát. Rámcem jejich žurnalistiky je pouze tiskový zákon, protože etický kodex dvacet let impotentního Syndikátu novinářů nezavazuje nikoho k ničemu. Zbývá občanský zákoník a trestný čin pomluvy. Elektronická média ovšem v rámci demokracie nemohou to, co noviny. Jsou (všechna, i ta komerční) regulována § 31 a § 32 zákona 231/2001 Sb.. Podle tohoto zákona mohou dostat i půl milionu pokuty, případně i přijít o licenci. Nejméně „svobodná“ (a tudíž nejvíce nestranná, objektivní resp. vyvážená) musí být média veřejné služby, která mimo daleko přísnější regulace musí mít (a mají) i etický kodex i kontrolní orgány, které jeho dodržování mají prosazovat. Čili to, co Peňás či Drda mohou klidně napsat na svůj blog či do LN, nemohou říkat ani na Nově. A tím méně v Českém rozhlase nebo v České televizi.

Lit.: Čulík, Jan: Zmatení myslí některých českých „intelektuálů“. In web Britské listy, 3. 2. 2013 (glosa). – Cit.: Na Britské listy se obrátil David Bartoň, který se charakterizoval jako „šéfredaktor revue Přítomnost“, s argumentací, že Adam Drda má plné právo určovat, kde jeho výroky vyjdou. Je to hodně úsměvná argumentace. Pan Adam Drda zveřejnil své prohlášení na facebooku bez jakéhokoliv omezení, jeho text je přístupný komukoliv, kdokoliv ho může citovat a na facebooku sdílet. :) Je ve veřejném zájmu, aby se o něm občané dozvěděli. Jeho zveřejnění bychom v Britských listech lehce obhájili veřejným zájmem.

Představa, že udělám veřejné prohlášení a pak si budu diktovat, v kterých médiích se může objevit, je hodně směšná. Představte si, že by vystoupil v televizi třeba pan Kalousek, a pak se snažil si vymínit, že jeho prohlášení smějí publikovat jen některá média, „ta správná“.

Představa „částečného zveřejnění“ je hodně směšná. Je to asi jako s těhotenstvím, to také bude těžko kdy částečné.

Zmatení myslí některých českých „intelektuálů“ opravdu děsí.

P. S. K námitkám, že co je zveřejněno na facebooku, prý vlastně není zveřejněno, :) se opravdu nedá dodat už nic.

Lit.: Kotrba, Štěpán: Drdova hysterizující politická demagogie a pravidla veřejné služby. In web Britské listy, 3. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Svoboda slova není v žádné společnosti absolutní. Vždy je limitovaná zákony, dbajícími nejen na právo autora či vydavatele, ale i na práva konzumentů obsahu. Kde končí práva jednoho, tam začínají práva druhého. Nikdo nemá povinnost nechat se urážet jen proto, že autor „má právo říkat si, co chce“. Nemá právo. Má právo říkat pouze to, co nepřekračuje zákonem určené mantinely.

Média veřejné služby se od ostatních médií zásadním způsobem liší. Nejsou soukromou iniciativou – podnikatelským záměrem. Existují z vůle státu (občanů), musí plnit zákonem definované role a úkoly, musí dodržovat daleko více zákonem určených pravidel ve své práci než média komerční. Proč tomu tak je? Protože rolí médií veřejné služby je poskytovat službu společnosti, nikoliv být nosičem bulvárně atraktivního obsahu proto, aby z přivěšené reklamy měl majitel zisk. Protože média veřejné služby si platíme my všichni, ať už máme jakékoliv názory. Neplatí si je jen jedna vyhraněná nátlaková skupina jako prostředek udržení svého vlivu či moci nad ostatními. Kdo to nechápe nebo nechce chápat, nemá v těchto médiích co dělat.

Základní rolí médií veřejné služby je totiž přispívat k soudržnosti společnosti, nikoliv k jejímu rozeštvávání.

Nerozdmýchávat pohrdání, zášť ani nenávist mezi skupinami obyvatel, nepodporovat stereotypy, nešířit násilí, a to ani verbální – to určuje médiím veřejné služby zákon. Mediální teorie zná termín speech act, „slovo-které-se-stalo-činem“, zákon pak zná „aplikační“ termíny stalking, mobbing, šikana.

Masmediální šikanu prostřednictvím cílené kampaně jsme nedávno zažili – útok na komunistickou radní Baborovou je odstrašujícím příkladem, ve kterém selhala veřejná správa, občanská společnost i média a jejich regulátoři.

Respektujeme-li demokratičnost voleb, musíme respektovat i jejich výsledek, ať už je jakýkoliv. Povolební demonstrace,mající za cíl zvrátit výsledek voleb a povolebního uspořádání – koalice, nejsou projevem demokracie, ale bolševismu. Elitářství, přesvědčení o výlučnosti „předvoje“, o tom, že „většina stojí za těmito ideály“ (v rozporu s volebními výsledky), že maxima a radikálnost požadavků je jako „ideál“ ve výsledku řídící silou společenského vývoje vedla k tomu, že v anglickém jazyce bývali bolševici nazývání někdy termínem „maximalist“. Agresivní neinkluzivita, nerespektování ostatních (menšin) byly příčinou dehumanizujícího násilí a diskreditace myšlenek, ve svém začátku pokrokových. Bolševické elitářství není nutně spojeno s ideou komunismu – v historii nalézáme i pravicové bolševiky: maxima národně socialistická a přesvědčení o nadřazenosti germánské rasy stvořila Adolfa Hitlera, maxima antikomunistická a přesvědčení o dějinné úloze USA v boji proti komunismu stvořila senátora Josepha McCarthyho, maxima nadřazenosti islámské víry a kultury stvořila Sayyida Qutba či Usámu bin Ládina na jedné straně, a na druhé pak jako maxima nadřazenosti křesťanské víry a kultury Leo Strausse či Samuela Huntingtona. Čím se liší středověcí křižáci bojující „za svatou věc“ nadvlády nad Jeruzalémem ohněm i mečem od islamistů, bojujících za stejnou věc dnes bombami a atentáty? Intolerance má mnoho podob.

Placky „Klaus (Zeman) není můj prezident“, „Tahle vláda není moje“ mohou být individuálním projevem politického postoje stejně jako placka „Sex je pro mne vším“, protože definují postoj nositele. Nikdy ale nesmí přerůst v čin – v individuální ani kolektivní akci, prosazující agresivně vůli menšiny proti vůli většiny. Nesmí tedy např. iniciovat nerespektování zákona či pravidel, byť ze subjektivního hlediska špatných, pokud zákon či pravidla neodporují ústavě, jako základní zákonné normě, sjednocující dlouhodobě celou společnost. Žádná, byť sebearogantnější či sebeuřvanější skupina nemá mandát větší, než občané ve volbách. To je imperativ parlamentní demokracie.

Vyznavači sexu nade vše nemohou souložit na veřejnosti, i kdyby chtěli. Vyznavači sexu nade vše nemohou znásilňovat kolemjdoucí ani je přesvědčovat proti jejich vůli, aby se k jejich způsobům vnímání sexu přidali. A vyznavači sexu nade vše se nemohou ani vysmívat těm, kteří jejich názor nezastávají, že jsou impotenti. A už vůbec je nemohou lynčovat, byť verbálně. O fyzickém násilí snad netřeba hovořit.

Rovnost všech forem politického a státního uspořádání a respekt k druhým státům jsou základními normami mezinárodního společenství, definované v Chartě OSN jako právo na svébytnost a územní svrchovanost.

V souladu s posláním a vymezením rozhlasového (a televizního) vysílání jako služby veřejností, jak ji před dvaceti lety definovaly státy Rady Evropy a Evropské unie, Český rozhlas (ale i Česká televize) především podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace.

To se týká všech názorů, které společnost jinak prostřednictvím zákonů toleruje.

Představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat široké spektrum názorů a hledisek. Ale opět – široké spektrum není absolutní, ale pouze odpovídající předchozí větě. Není možno dovozovat, že lze v rámci tohoto spektra šířit „svobodně“ názory podporující kulturní, sexuální, náboženskou, rasovou či politickou diskriminaci a společenskou segregaci.

Média veřejné služby mají a musí poskytovat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace, komentáře a analýzy. To je požadavek, který je imperativem i pro komerční média. Nestrannost není sterilní beznázorovost, ale absence stranictví pro jednu stranu nějakého veřejného sporu. Neznamená plnou neutralitu, ale snahu po mediaci – toleranci či smíření militantně protikladných stanovisek. Média veřejné služby mají za přímý úkol hájit obecně platné (a zákony definované) etické hodnoty společnosti. Nikoliv etická maxima, ale kompromis definovaný zákony. Nemohou vyzývat k porušování, nedodržování nebo obcházení zákonů. Nesmí se ani stát subjektem sporu (a např. lobbovat za zpřísnění zákonů, například zákazu interrupcí). Prostor musí dávat všem stranám, vyváženě vzhledem k jejich společenskému vlivu. Nikoliv někoho ignorovat v duchu Karlem Hvížďalou citovaného Okrentova „zákona“ (Daniel Okrent byl v letech 2002 až 2005 tiskový ombudsman The New York Times): „Snaha dosáhnout rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost.“ („The pursuit of balance can create imbalance because sometimes something is true“), který o pár dní později Hvížďala dedikoval Jean-Paul Sartrovi jako bonmot o tom, že v médiích dostane pět minut Hitler a pět minut Židé. To je demagogická výmluva. Prostor je třeba dát jak zastáncům interrupcí, tak i jejich odmítačům. V té proporci, jak jsou tyto názory zastoupeny ve společnosti. Tak praví pravidla médií veřejné služby. Ta nesmí ale dát prostor k napadání „těch druhých“, tedy třeba k obviňování žen z „vraždy nenarozených dětí“. Musí odrážet rozmanitost filozofických i politických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, ovšem pouze těm, které odpovídají základnímu cíli existence médií veřejné služby – napomoci vzájemnému porozumění a toleranci těchto skupin a podporovat tím soudržnost mnohonárodnostní a multikulturní společnosti. Média veřejné služby mají a musí aktivně přispívat k lepšímu poznání, pochopení a šíření národního, evropského a světového kulturního dění a dědictví. Plní úlohu jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí státu a proto nepovyšují kritérium sledovanosti pořadů nad jejich kvalitu.

Český rozhlas si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti. Musí však také dostát povinnosti stát vždy na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod a úcty k přírodě a kulturnímu dědictví. …. Program a jednání Českého rozhlasu budou vždy poměřovány také etickými normami. Česky rozhlas vychází z mravních tradic evropského civilizačního okruhu. … Programy Českého rozhlasu ovládá tvořivý přístup, tolerance a kritické myšlení, konstatuje preambule jeho etického Kodexu.

Nejspíš se shodneme, že tento multinázorový a multikulturní imperativ vylučuje v dramaturgii i editoriálním procesu médií veřejné služby jednostrannost i sémantické excesy, byť nesené maximou „svobody slova“. Nesmí existovat „nekritizovatelní komentátoři“, ani „komentátorské osobnosti“, na které by se imperativy zákona a kodexu nevztahovaly stejně, jako na všechny redaktory. A je jedno, zda se jedná o zaměstnance nebo externisty. Zákon o Českém rozhlase vylučuje „hvězdné manýry“ – přikazuje rovný přístup ke všem a přikazuje, že všichni, kdo pracují nebo spolupracují jako autoři s Českým rozhlasem, musí respektovat Kodex. Zákon říká, že nerespektování Kodexu je porušením pracovní kázně a vede k postihu podle zákoníku práce. Tedy k ekonomickému postihu, ale i k propuštění nebo k rozvázání smlouvy.

Každý občan, který si média veřejné služby platí a kterému média veřejné služby slouží dle zákona, má právo vznášet výhrady k jejich práci způsobem k tomu zákonodárcem vymezeným: stížností na porušení pravidel, adresovanou generálnímu řediteli či kontrolnímu orgánu veřejnosti, kterým je Rada. To je právo investora veřejné služby dostat za své peníze odpovídající produkt. Právo spotřebitele. Plesnivou zeleninu také reklamujete. Tolerance k porušování zákona i Kodexu v praxi má své meze, dané přesvědčením a odhodláním každého z nás. Někdo má odhodlání větší, někdo se spokojí i s plesnivou mrkví. Stížnost není polemika, ale reklamace vadného zboží. Polemizovat se dá s názorem na obsah vitamínů v mrkvi či její vliv na zdraví, ne se sprostotou prodavače, nabízející plesnivinu.

Adam Drda nabízí „silné“ komentáře už dlouho. V mezích tolerantního názorového pluralismu je jeho vypjatě pravicový, vulgárně agresivní názor tolerován i jeho ideovými odpůrci, ale frekvence jeho názorů musí být editory médií veřejné služby vyvažovány názory protikladnými a intenzita agrese jeho odsudků musí být těmito editory zmírňovány. To je normální editoriální praxe všech médií. To je imperativ veřejné služby, bez ohledu na „svobodu slova“. Nikdo nemůže vyzývat k pogromům na stoupence radikální levice, nikdo nemůže dehonestovat nositele jiných názorů za jejich politickou volbu. Drda se ale mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby, stejně jako někteří jeho kolegové, pokusil nabídnout spotřebitelům plesnivinu. A když dostal od vedení rozhlasu pokutu (nebyl mu proplacen honorář), jeho editoři byli postiženi neb nekonali, jak jim pravidla přikazují, nastalo hysterické mediální kvílení.

Bylo by to součástí povolební katarze, kdyby „kauzu zcenzurovaného Drdy“ neotevřela iDnes, která se svou propagandističností ve prospěch Karla Scharzenberga a primitivní agitací proti Miloši Zemanovi naprosto zdiskreditovala.

Výsledkem rozvratu hodnotového systému za posledních dvacet let i vzdělávacího sytému za posledních deset let, je problém. Většina čtenářů (ústavy i novin) neumí číst a analyzovat psaný text. Promítají si do něj své představy a stereotypy… Ti, kteří umí navíc i psát (což je většina novinářů) své představy navíc bez rozpaků vydávají za jedinou zjevenou pravdu. A jelikož v mainstreamových médiích není nikdo, kdo by se podle tohoto modelu nechoval, čtenáři si postupně zvykli a někteří se domnívají, že toto je žurnalistická norma. Bohužel si to myslí i většina novinářů. Přemrštěná exaltovanost prezidentské předvolební kampaně však ukázala, že i propaganda se musí umět dělat. A voliči ocenili aktivismus médií i „opinion makerů“ z řad „kulturní fronty“ a „osobností veřejného života“ volbou zástupce nikoliv „horních deseti tisíc“, ale zástupce „dolních deseti milionů“.

„Jestli byl spor Kotrba – Drda ještě před chvílí sporem o význam slov typu „veřejnoprávní“, „nestrannost“ a „komentář“, tak po zveřejnění Drdova statusu, kde jedním dechem obhajuje svoje právo na vyjádření názoru prostřednictvím komentáře a druhým dechem kritizuje využití práva podat stížnost a nechat tento komentář přezkoumat, kádruje ty, kteří si jej dovolili kritizovat a vůbec se chová přesně v intencích ufňukaného školáka, jde spíš o otázku, jaké povědomí o své úloze mají redaktoři veřejnoprávních médií a zda si jsou vůbec vědomi mantinelů při výkonu tak prestižního povolání.

Pokud spolupracovník ČRo, placený z daní nás všech, označuje institut podání stížnosti Radě (ať už ČT či ČRo) jako ukázku „práskačské mentality“, je tu něco špatně,“ konstatuje budoucí právník Radek Hlaváček.

Drda se chová už celá léta jako aktivistický a nikoliv nestranný novinář. Jemu to prostě přijde jako normální, vždyť mnozí redaktoři se tak chovají a kolektivně se ujišťují o svých správných názorech, které musí navíc pravidelně zprostředkovávat posluchačům, čtenářům, divákům, …. Pan Drda „pouze“ nechápe, že toto nepatří do veřejnoprávních médií v civilizované zemi. Stejně jako to nechápe Drtinová, Borek či Nováček, napsal na facebooku v sobotu divák a posluchač Karel Nový.

„Drda implicitně prohlašuje, že několik milionů lidí, nevoličů Karla Schwarzenberga, sdílejí „hysterickou revolucionářskou ideologii, podle níž současná vláda representuje systém, který je třeba zlikvidovat – a každého, kdo má s tou vládou cokoli společného, zadupat do země…“, konstatuje Martin Brezina z Ostravské univerzity a dodává: „To jsou velice nebezpečné věty. Co kdybych stejným způsobem napsal, že voliči KS chtějí zlikvidovat systém, který představuje MZ, a jeho zadupat do země? Jakpak by vám to znělo? Opravdu je tohle ještě komentář, nebo spíš hysterizující politická demagogie?“. Drda pro svůj dehonstující paušalizující odsudek nemá důkaz. Realita je jiná. Přesto Drda něco tvrdí, co se nezakládá na realitě. A to je problém.

Domněnky a předsudky nelze vydávat za realitu. A už vůbec ne takto vulgárně.

Lit.: Doležal, Jiří X.: Cenzuru komentáře ze stránek Českého rozhlasu má na svědomí impotent. In web Reflex, 4. 2. 2013 (komentář). – Cit.: První případ zjevné cenzury po revoluci nastartovalo udání publicisty Štěpána Kotrby. Komentář Adama Drdy na webu Českého rozhlasu je podle něj „propagandistický“.  On ale komentář jiný než zaujatý, propagandistický, být nemůže!

„Anebo staň se písařem! Měj pero za suspenzor! Nic neumíš? Buď bachařem! Jsi impotent? Buď cenzor! Anebo fízl…“ zpíval kdysi Karel Kryl. Jak je ale možné, že k cenzuře vyzývá novinář? Nápovědu hledejme v politické příslušnosti Štěpána Kotrby, ta totiž podle serveru Českého rozhlasu vypadá takto: 1986 – 1992 KSČ, KSČM, 1995 – ČSSD. Jinak řečeno – nový cenzor Kotrba je normalizační komouš překabátěný za socana. Proto by dnes bylo vhodnější rýmovat „cenzor… fízl… anebo komouš“.

Komouše Kotrbu pohoršilo, že příspěvek Adama Drdy (momentálně dostupný i na webu Reflexu) není objektivní. Plné znění stížnosti je uvedeno v Kotrbově článku na webu Britských listů, hovoří se tam také o „propagandistickém komentáři“, který není vyvážený. Takže pro soudruha Kotrbu, protože to na Večerní univerzitě marxismu – leninismu asi neprobírali: Komentář nemůže být vyvážený. Komentář vždy vyjadřuje  stanovisko, neobjektivní osobní postoj autora. Vyváženosti vysílání se nedosahuje tím, že by se nevysílaly a nezveřejňovaly komentáře s názorem, ale že vedle sebe vyjdou jeden komentář s jedním názorem a druhý s názorem přesně opačným.

To samozřejmě soudruh Kotrba vědět nemusí, stačí, když má dobré povědomí o nutnosti třídního boje. Byl komentářem Adama Drdy tak pohoršen, že udal jeho i Český rozhlas vůbec Radě českého rozhlasu. Vcelku konzistentní osobnost – komunisté měli udávání třídních nepřátel jako stranický úkol, a jeho čin tedy dobře zapadá do morálního profilu člověka, který byl v letech 86 – 92 členem komunistické strany. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného: Rada Kotrbově stížnosti vyhověla, rozhlas Drdův komentář stáhnul, a potrestal autora, editora vysílání i šéfredaktora stanice.

Stačí, aby byl zvolen Miloš Zeman prezidentem, a jeho koncentrované papalášské charisma nastartuje Radu k cenzuře jemu nelichotivého komentáře. Až tedy Zeman do prezidentského křesla skutečně usedne, čekáme v redakci Reflexu okamžitý a nekompromisní zásah Útvaru rychlého nasazení. Prezidenta Zemana nikdo hanět nebude!!!

Lit.: anonym ( Odbor komunikace a vnějších vztahů): Prohlášení Českého rozhlasu ke glose Adama Drdy. In web ČRo, 4. 2. 2013 (prohlášení). Cit.: S ohledem na informace, které se v posledních dnech objevily v médiích k situaci kolem glosy Adama Drdy, odvysílané Českým rozhlasem, vydává Český rozhlas toto prohlášení.

Stanice Českého rozhlasu Rádio Česko odvysílala dne 14. 1. 2013 glosu autora Adama Drdy, jejíž přepis uveřejnila též na svých webových stránkách. Vedení stanice následně vyhodnotilo tento příspěvek jako neodpovídající pravidlům předvolebního vysílání Českého rozhlasu, a proto byl text glosy z webových stránek stažen. Vedení Českého rozhlasu dále sankcionovalo editora vysílání a šéfredaktora Rádia Česko za porušení pravidel předvolebního vysílání.

Problém citované glosy nespočívá v tom, že v ní její autor prezentuje svůj názor a pohled na politickou scénu a českou společnost. Problematická je zásadně forma, jakou autor svůj názor prezentuje. Autorův příspěvek je aktivistický a urážlivý směrem k velké části obyvatel České republiky. Podle přesvědčení vedení Českého rozhlasu není možné ve vysílání rádia veřejné služby šířit podobné myšlenky, v náznacích vedoucí až k politické diskriminace či zákonem zakázanému podněcování k nenávisti z důvodů politického nebo jiného smýšlení.

Český rozhlas poskytuje a bude poskytovat svůj prostor pro široké spektrum názorů. Činil tak i během předvolebního vysílání před prezidentskou volbou. Ve vysílání Radiožurnálu, Rádia Česko i Českého rozhlasu 6 vystupovali nejrůznější komentátoři i politologové, z nichž mnozí také prezentovali svůj názor a pohled nejen na svět, ale i na aktuální předvolební dění v ČR. Toto považuje Český rozhlas za správné a žádoucí. Pro aktivismus a urážení obyvatel ČR ovšem ve vysílání Českého rozhlasu místo být nesmí. Bez ohledu na to, v čí prospěch a v čí neprospěch by takové názory byly vysílány.

Celou záležitost řešilo vedení stanice i vedení Českého rozhlasu více než týden před druhým kolem prezidentské volby, rozhodně tedy nejde o reakci na vítězství konkrétního prezidentského kandidáta. Tento postup by byl shodný, ať by šlo o jakéhokoliv kandidáta. Nejedná se rovněž o reakci na stížnost adresovanou Radě Českého rozhlasu v této věci.

Český rozhlas je nezávislé médium a svoji editorskou politiku si určuje výhradně s ohledem na zákon a další normy, které se na jeho vysílání vztahují. Jimi jsou nejen zákon o Českém rozhlasu, ale i Kodex Českého rozhlasu a v předvolební době též speciálně přijatá Pravidla předvolebního vysílání. Český rozhlas tak má pro své vysílání mnohem přísnější pravidla než soukromí vysílatelé. Pokud dojde k pochybení, řeší je Český rozhlas podle těchto pravidel z vlastní iniciativy bez ohledu na stížnosti Radě ČRo a bez ohledu na osobu stěžovatele.

Český rozhlas bude i nadále s autorem Adamem Drdou spolupracovat. Tato událost zároveň nemá a nebude mít vliv na pořad Příběhy 20. století, který Český rozhlas vysílá.

Lit.: Pospíchal, Petr: Kotrbův Drda, Drdův Kotrba. In Deník Referendum, 6. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Budeme si muset všichni, dokonce i Adam Drda, zvyknout na to, že občanská práva zde mají všichni stejná, dokonce i Štěpán Kotrba.

Adam Drda neuznal pochybení, jeho emoční a ideologický zápal byl podpořen naprostou většinou publikovaných ohlasů v českých médiích.

Už jsem si myslel, že po skončení volby prezidenta se pustíme do dalších aktuálních témat, jako je třeba přechylování ženských příjmení. Už už jsem se chtěl taky zapojit, ale asi až později.

Vypukla totiž kauza, ke které je třeba vyslovit pohled snad o trochu jiný, než jaké jsme dosud mohli čítat. Případ Kotrbovy stížnosti Radě Českého rozhlasu na Drdův rozhlasový příspěvek je ještě dílčím pokračováním volby prezidenta. Ale také už odkazuje někam dál, k dilematům, která jsme měli ve společnosti mít vyřešená už dávno.

Pro ty, kteří pobývali poslední týden třeba v temné komoře, raději zopakujme, o co jde: V pondělí 14. ledna uveřejnil externí spolupracovník ve vysílání Rádia Česko komentář zhodnocující první kolo volby prezidenta.

Text je zde, s odkazem na nepůvodní zdroj, protože Český rozhlas jej ze svých webových stránek odstranil.

Následně zaslal Radě Českého rozhlasu stížnost akademický sochař, publicista a někdejší člen Rady Českého rozhlasu Štěpán Kotrba, v níž označil pasáže, které podle něj porušují Kodex Českého rozhlasu a příslušné zákony. Stížnost je dostupná zde.

Rada Českého rozhlasu na svém zasedání stížnost Štěpána Kotrby projednala, vyžádala si vyjádření ředitele Centra zpravodajství Českého rozhlasu Tomáše Pancíře (dostupné níže v předchozím odkazu) a uvedla, že s jeho vyjádřením souhlasí. Ten konstatuje, že stížnost Štěpána Kotrby je opodstatněná. Další formální okolnosti jsou pro věc méně významné.

I strhla se nevídaná, nečítaná mediální mela. Články v internetových verzích téměř všech českých deníků (tištěné verze jsem neprověřoval) jako by ohlašovaly přímo konec demokracie. Články v řadě výlučně internetových médií, komentáře pod články a rozhořčení veliké.

Jak už to v našem údolí bývá, hněv se obrátil téměř výhradně proti stěžovateli. Inu považme – je to komunista (1986 až 1992), poté sociální demokrat (do 2003). To o něm vypovídá dostatečně, že ano!

Střelme posla

Asi nejvýstižněji tuto výrazně převažující linii vyjádřil anonymní komentátor pod jedním z rozhořčených článků: „Kotrbu zbavit všech funkcí, napařit mu pokutu sto tisíc a poslat ho na Sibiř, takovéhle komunistické manýry tady přece trpět nebudeme!“

A pohleďme, co je to za nechutné manýry! Kotrba, kdysi komunista, má tu drzost si stěžovat. Aha, oni to přece mají v krvi, tohleto udávání, je to (mnohokrát zopakováno) práskačská mentalita! Jemu nestačí, že tady máme demokracii, on si ještě dovoluje stěžovat si! Inu, neslýchané!

Výčet Kotrbových hříchů, poklesků, názorů, vlastností i dojmů o něm byl v posledních dnech důkladně zkompletován. Svezly se s tím nejednou i Britské listy, jakože žumpa.

Nesoudných, navíc zcela mimochodných výroků o cenzuře, o počínající Zemanově diktatuře, o návratu komunistů (skoro by se chtělo říct kotrbistů) k moci a o troufalosti těch, kteří by měli raději mlčet, se vyhrnulo tolik, že svědčí o mimořádně zjitřené společenské atmosféře, vyburcované volbami, ale i společenským napětím posledních let. Svědčí ale i o mnohém jiném, jak se budu snažit popisovat dále.

Prvotní reakční smršť ale přece jen vyvolala u některých umírněnějších publicistů, například u Karla Hvížďaly, pocit, že je třeba vzít stížnost vážně. Oportunní duch, vznášející se nad vodami českého mediálního prostředí, ho ovšem přivedl k tvrzením opravdu originálním.

Píše: „Problém stížnosti je v tom, že si z Drdova komentáře Kotrba vybral pouze pasáže, které se týkají kritických a často velmi expresivních slovních spojení.“ A my namítněme: Jaké jiné pasáže si z Drdova komentáře měl Kotrba vybrat, než právě ty, které dokládají jeho teze, tedy ta nejpodstatnější? Že jsou kritické a expresivní, je přece vlastní podstatou Kotrbovy stížnosti. Vidíte ho, lumpa, mohl si ve stížnosti z Drdy vybrat neškodné části, a on si zlovolně vybral ty expresivní…

Druhá citovaná věta ještě přesněji ilustruje oportunního ducha, zde ji máme: „Problém stížnosti Kotrby je v tom, že autorovi komentáře vyčítá přesně to, čeho se dopouští on ve své stížnosti.“ Namítněme tedy: Jestliže se Kotrba ve své stížnosti dopouští(!) téhož, co vyčítá Drdovi, tak milému Karlu Hvížďalovi unikl podstatný detail: že zatímco Drdův komentář byl odvysílán v Českém rozhlase, Kotrbova stížnost jen naplnila jeho občanské právo a v rozhlase zveřejněna nebyla.

Co je to vyváženost

A teď střízlivě zkusíme přemýšlet o celé věci sami. Nejprve se musíme vyrovnat s otázkou zákonného požadavku na vyváženost v rozhlasovém vysílání. Podle zákona: „Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.“

Objektivita je tradičně chápána jako soubor skutkových tvrzení, zatímco vyváženost jako soubor hodnotících soudů. Má-li mít takovou podobu celek vysílaného programu, svádí to k úvaze, že se to nemůže týkat jednotlivých pořadů. Není to tak jednoduché.

Kdyby se to mělo týkat jen celku vysílaného programu, nebylo by vůbec možné stěžovat si na jednotlivé pořady, ba vidět v nich něco nepatřičného a odůvodnit či omluvit by se tak dalo vlastně vše. Jakékoliv metody měření objektivity a vyváženosti v celku vysílaného programu vždycky selhávaly a vedly jen k rezignaci na možnost objektivitu a vyváženost vůbec hodnotit.

Pokud se na vysílání budeme dívat z pohledu akademického hodnotitele, těžko postihneme, jak posuzovat jednotlivý pořad ve vztahu k celku vysílaného programu. Jinak tomu bude, jestliže si představíme, že jsme osobou, která bude nevyvážeností pořadu zveřejněným hodnotícím soudem zasažena, a budeme se domáhat soudní ochrany.

Soud pak nutně bude zvažovat kontext pořadu samého, zatímco kontext celku programu bude jen podružný. To není případ Drdova komentáře, ale mohl by být. Jednotlivý pořad tedy také lze hodnotit samostatně z pohledu vyváženosti, i když budeme předpokládat, že musí vykazovat větší odchylku od úplné nestrannosti, než je pro názorově výrazný komentář obvyklé, aby mohl být hodnocen jako nevyvážený.

Nepochybuji ovšem o tom, že Rada Českého rozhlasu posuzovala v daném případě i kontext celku vysílání. Právě z tohoto celku komentář zjevně vybočoval. Chápu, že to všechno zní poměrně složitě a nejednoznačně, ale právo už je takové. Každý konkrétní příklad by tohle abstraktum poměrně snadno vyjasnil.

Jistěže jednotlivé pořady nebo jejich části mohou, ba leckdy musí vyjadřovat konkrétní názory. Mají to ale činit s ohledem na jiné možné názory a s respektem k nim. Veřejnoprávní program by měl být opatrnější a těžko by obhájil extrémní názor tím, že jinde publikoval jiný extrémní názor; veřejnoprávnímu vysílání náleží přiměřenost a serióznost, která sice nesmí eliminovat názorové spektrum, ale má pečlivě dbát poměru jejich zastoupení ve společnosti.

Tato pravidla mají hluboký civilizační význam. Veřejnoprávní rozhlas patří všem, proto musí všechny respektovat a nikoho nevyvyšovat. Nemůže být hlasem každého, ale nesmí být nenávistným protivníkem a zavilým kritikem nikoho. Volnější výkladová pravidla u soukromých provozovatelů vysílání aspirují na jiné cíle, tedy na to, aby byla znemožněna existence obsahově stranických rozhlasových stanic.

Regulační principy, vztahující se i na televizní vysílání, avšak nikoliv na tisková nebo internetová média, vycházejí z evropské politické a kulturní tradice. Americká politická tradice je jiná a regulace rozhlasového a televizního vysílání tam má přísnější nároky na morálně etické aspekty obsahu, zato však mnohem volnější nároky na objektivitu a vyváženost.

Množství a dostupnost stanic a programů tam má dosahovat objektivity a vyváženosti v širokém celku vysílaných programů. Požadavky na objektivitu a vyváženost tam jsou zajišťovány především samoregulací, tedy různými kodexy novinářské práce. Stojí za zmínku, že i v daném případě hraje nemalou roli právě samoregulační norma, čili Kodex Českého rozhlasu.

Drdův text skutečně nevyhovoval

Vraťme se ale k Drdovi. Přepjatá diskuse zamlžuje podstatu: zásadní problém jeho komentáře tkví v nevyváženosti jen zčásti, daleko větší problém leží v expresivitě jeho sdělení. Totéž lze říct i mírnějšími, kulturnějšími slovy. Nalezl jsem velmi dobrý pohled na Drdův komentář – je zde uveden v mírně editované podobě s vyznačením možných redakčních změn a kdo jej přečte, sám pozná, že základní problém textu spočívá v nedostatečné redakční práci.

I Drda je volič se svými preferencemi a skupinovými pohledy a stereotypy a má své emoce. Že je neumí zkrotit v komentáři pro veřejnoprávní rozhlas, je málo profesionální, ale stává se to. Proto má text jeho komentáře shlédnout editor a upravit jej. Kdo takovou úpravu nazývá cenzurou, tak jen neví, o čem mluví, je to obvyklý standard redakční práce, za jehož výkon odpovídá šéfredaktor.

K Drdovi ještě. Publikoval své dodatečné stanovisko k věci, které jsem nalezl zde. Brání se v něm nadbytečně možným výtkám, které stěžovatel Kotrba vůbec nevznesl. Ukazuje v něm, že o zvláštní povaze veřejnoprávního vysílání ví méně, než bych od dlouholetého externího spolupracovníka Českého rozhlasu očekával. Nastoluje otázky, které s podstatou věci nesouvisejí, ale byly by jistě dobrým námětem na jiný článek, například kde je hranice mezi tím, co může říct komentátor v debatě a co komentátor v jednotlivém příspěvku.

Nemá pravdu v tvrzení, že z hlediska regulace je třeba chápat celý Český rozhlas jako celek. Pojem program označuje jednu vysílanou stanici. Poznamenává, že píše někdy poněkud expresivně a jestli by daný komentář vadil, kdyby byl učesanější. Myslím, že by vadil mnohem méně, protože by sotva mohl být vnímán jako urážlivý, což bylo podstatným prvkem stížnosti („šíří nenávist a vyvolává zášť“, „pohrdá občany, a vysmívá se občanům, majícím jiný názor než autor“).

Kritizuje postup Rady Českého rozhlasu při projednávání stížnosti a v té věci se zcela mýlí, zejména domněnkou, že měl být přizván, aby svými argumenty komentář před Radou obhájil. Drda se přece vyslovil komentářem, Kotrba stížností, posuzování stížností není týž žánr, jako americká detektivka.

Dále si obsáhle stěžuje na Kotrbu a na vše, co Kotrba politicky představuje. Stížnost doslova označuje za projev práskačské mentality. Je třeba se ohradit – představa, že někdo má více občanských práv, než jiný, a že jejich míru bude dokonce určovat jedna ze stran sporu, ukazuje na šokující mikrozpůsobilost Adama Drdy chápat, jaké jsou základní atributy demokracie, a to formuluji velmi mírně.

Na závěr Adam Drda klade úvahu, že „skutečným cílem toho útoku jsou Příběhy 20. století“. Ve velmi dramatickém světě plném přízraků se věru pohybuje Adam Drda.

Pravice nemá monopol na pravdu

A teď několik závěrů, které je třeba z případu vyvodit:

Štěpán Kotrba má právo si stěžovat a toto právo mu nelze upřít. Zpochybňovat jeho právo poukazem na cokoliv jiného (jeho minulost, jeho vlastnosti, jeho politické přátele či nepřátele, ba dokonce i na jeho skutečné či tušené záměry) je zločinem na demokracii. Ta dává všem stejná práva a nebudeme-li na nich ochotni trvat, umožníme demokracii oslabit a postupně i ničit.

O stížnosti rozhodl příslušný orgán, tedy Sněmovnou volená Rada Českého rozhlasu. Pluralitně složený kolektivní orgán, jakási dozorčí rada koncesionářů nad Českým rozhlasem, stížnost posoudil a jeho výrok je jasný. Nerozhodoval Kotrba, nerozhodoval Český rozhlas. Rozhodnutí se nemusí každému líbit, ale pro jeho upřímné ba ani pro neupřímné zpochybňování není žádný rozumný prostor. Úvahy vycházející z toho, že kdyby si Kotrba nestěžoval, tak by Rada Českého rozhlasu nerozhodla (neboli vinen je Kotrba), jsou bludné. Na téma „coby-kdyby“ lze vymyslet řadu vtipných bonmotů, které si pro serióznost našich úvah nechceme dopřát.

Adam Drda neuznal pochybení, jeho emoční a ideologický zápal byl podpořen naprostou většinou publikovaných ohlasů v českých médiálních zdrojích, která kauzu popisují jako křivdu na pravdě ze strany zjevného zla. Má leckdo právo vidět svět takto, ale bude muset počítat s tím, že mnozí jiní nežijí věčný boj mezi dobrem a zlem a že v právech jsme si rovni. Za vysílání zodpovídá provozovatel, nikoliv přispěvatel. Pro Adama Drdu nemá tedy kauza žádné následky, pro Český rozhlas bude nadále moci pracovat stejně jako dosud. Nad rámec striktního shrnutí je třeba říct, že jeho předmětný komentář obsahuje několik výstižných postřehů, které mají v demokratické diskusi své nezpochybnitelné místo.

Český rozhlas by měl přehodnotit svoji redakční práci a její strukturu. V názorových pořadech mají už po léta velmi výraznou převahu představitelé konformní pravicové a středové názorové orientace, kteří ponejvíce zápasí v dávno minulých bitvách, protože současné i budoucí okruhy problémů jejich perspektivě zcela unikají. I pravice bývá leckdy inspirativní a má právo prosazovat své hodnoty. Jen tu není sama, o to jde. Chtějme odvahu a volejme k demokratům: do názorového spektra současné české společnosti patří i levice (a ta leckdy bývá i jiná, než jakou by ji ti druzí chtěli mít) a patří tam i mnohokrát ponižované a zesměšňované osobnosti ekologického, občansko-aktivistického, tvůrčího a publicistického formátu, přečasto pocházející z prostředí, která nezahrnují státní moc loajálními vyjádřeními. Zamyslíme-li se, možná jména přijdou sama. Hlas takových osobností do demokratické diskuse patří.
Dokonce ještě jinak: opravdu demokratická veřejná diskuse bez nich není myslitelná. Nedopouštějme proto nadále jejich vylučování z veřejného prostoru. V něm musí být místo pro všechny, kteří chápou demokracii jako trvalý prostor pro svoje životy i pro svá veřejná působení.

Jestliže se pouštíme do rozboru takto výjimečně emocemi obsypaného sporu, riskujeme, že budeme špatně pochopení. To sice ničemu nevadí, ale raději s touto poznámkou: Hájíme věc, nikoliv osoby. Kritizujeme nepatřičné hodnotové soudy a ta skutková tvrzení, které jsou ve skutečnosti hodnotovými soudy. Považujeme za samozřejmé, že obrátily-li by se role zúčastněných, neváhali bychom vstoupit do spor s podobným rozborem, bez ohledu na to, komu by výsledek rozboru svědčil. Případnou výtku, že se stavíme na stranu někoho, proto nejsme ochotni přijmout.

V komentářích, článcích a diskusích se věnujme definici demokratického prostoru. Znovu promýšlejme, proč jsme se v naší zemi dostali do stavu, v jakém dnes jsme. Nejsme zemí plnou sociálních napětí a strukturálních problémů snad také proto, že na demokratický prostor si po léta činili nárok jedni a upírali právo na podíl v něm mnohým dalším? Nešetřeme sami sebe – ponechali jsme právo na morální soudy především některým historicky, názorově i skupinovými zájmy definovaným společenským skupinám. Pocit morální převahy na straně jedněch je nutně provázen deklasováním jiných. Nechali jsme vypučet oportunismus jako normu chování v prostředí politickém, novinářském a koneckonců i občanském. Samo od sebe se nestane nic. Nebudeme-li po změně volat, poneseme zodpovědnost za to, že se společnost neposouvá dál. Protože nakonec jde zase jenom o tutéž vyváženost, jen systémově zvažovanou v jiných úrovních, než z jakých vzešel uvedený spor.

Lit.: Dolejš, Jiří: Kde se vůbec stala chyba ? In Deník Referendum, 6. 2. 2013 (příspěvek do diskuse ke komentáři výše). – Cit.:  Já se přiznám, že na rozhodnutí mediální rady ČRo mi pár věcí jasných není. Samozřejmě, že Kotrba má právo si stěžovat, ale Drda zase vyjádřit svůj osobní názor v komentáři. Takže oč vlastně běží ?
Vyváženost vysílání, kontext atp. jsou věcí redakce, nikoliv onoho konkrétního kometáře. Požadavek na vyváženost komentáře zní jako blbost – komentáře musí být různé, ale jeden každý by neměl být vrchnostensky cenzurován.
Ostatně po přečtení samotného komentáře je vidno, že Drda (i když s jeho názory nesouhlasím) kritizuje nejen zemanovce, ale i fandy knížete.  Osobně si myslím, že výrok že např. Bobošíková je legrační figura možná neobstojí kriteriím hyperkorektnosti, ale za její sympatie k hnutí DOST by možná mohla slyšet horší věci.
Také doporučuji přečíst nedávný článek Štěpána o Paroubkovi při vzniku LEV21, kde mu vyčítá věci, které on dnes odmítá v kritice Zemana. Pravda – BListy nejsou veřenoprávní médium.
Jsme za pluralitu komentářů, ale mečiarizovat veřejnou mediální službu by také nebylo dobré. Takže než pískat souboj Drda – Kotrba bych raději slyšel,  kde vlastně bylo pochybení a jestli má jednotlivec – redaktor právo na názor, byť by byl třeba i blbý. Abychom zase nespadli do opačné jednostrannosti.

Lit.: -khu- (= Hrubeš, Karel): ‚Nekorektní‘ komentář bude mít dohru v rozhlasové radě. In Lidovky.cz, 3. 2. 2013 (článek). – Cit.: Politický volební komentář novináře Adama Drdy bude brzy řešit Rada Českého rozhlasu. Na nevyváženost příspěvku, který rozhlas opakovaně odvysílal po prvním kole prezidentské volby, si stěžoval publicista Štěpán Kotrba.

Komentář, který Český rozhlas po odvysílání zveřejnil také na svém webu a vzápětí stáhnul z důvodu jeho „politické nekorektnosti“, bude zřejmě zahrnut do analýzy předvolebního vysílání.

Kotrbovu stížnost rozhlas již dříve uznal jako opodstatněnou. „Bohužel nezbývá než uznat, že stížnost Štěpána Kotrby na povolební glosu Adama Drdy vysílanou na Rádiu Česko je opodstatněná. Text skutečně není v souladu s vnitřními pravidly Českého rozhlasu, speciálně v předvolebním období.“ napsal Tomáš Pancíř, ředitel rozhlasového centra zpravodajství. O Kotrbově stížnosti informoval jako první server Lidovky.cz.

JAKÝCH PASÁŽÍ TEXTU SE STÍŽNOST TÝKALA:

…v českých zemích (nejen v Praze) žije víc než milión lidí, kteří nejsou stiženi stupidními předsudky….
… jde o lidi, jejichž duchovní obzor přesahuje svět Krkonošských pohádek.
…třeba paní Bobošíková, byť je to legrační figura…
… jeho nacionalistická kampaň (lišící se od názorů Bobošíkové a Klause jen v drobných nuancích) byla strašně hloupá a naprosto iracionální.
… víc než milión lidí nesdílí hysterickou revolucionářskou ideologii…
Sledovat vůdčí postavy sociální demokracie při včerejší tiskovce bylo tristní: zachovaly se stejně, jako ODS s Klausem, podpořily Zemana ve víře, že se stane prezidentem a na oplátku za tu podporu jim pak dá pokoj; což je trapně naivní
Koho dalšího přitáhnou populární umělci, výzvy z redakcí novin a kýčovité milostné dopisy různých dojatých dam, šířící se po internetu?
pokusit se co největšímu množství lidí věcně vysvětlit, proč je Zeman horší – a co by se mohlo stát, kdyby tu za krátký čas byl jednobarevný Senát, jednobarevná Sněmovna, a k tomu prezident, který je bohužel vyzpytatelný jen v tom nejhorším.

Zdroj: stížnost Štěpána Kotrby

Diskuze mezi radními může být ještě zajímavá. „Ten komentář jsem četl,“ řekl v neděli serveru Lidovky.cz člen rozhlasové rady Milan Badal. „Nepřišlo mi na něm nic tak nenáležitého a osobně bych se s některými závěry pana Drdy i ztotožnil,“ uvedl. „Ale kdyby si to pan Drda uveřejnil na Facebooku tak by se nic nestalo, ve veřejnoprávním médiu je komentář pana Drdy urážející,“ dodal radní Badal.

Adam Drda soudí, že chybu neudělal. „Pravidla rozhlasu jsou strašně snadno zneužitelná. Žádná vyváženost jednotlivého komentáře z principu neexistuje – nejde jen o politiku, nevyvážená a subjektivní je každá recenze na knihu, každá ekonomická analýza, jakýkoli vstup jakéhokoli politologa. Stejně tak v žádné jednotlivé redakci (třeba na Rádiu Česko) nelze zavést vyváženost v tom smyslu, že zazní celé názorové spektrum. Za prvé je to blbost (kdo zná „všechny názory“), za druhé je to technicky nemožné, za třetí je to hodnotově neutrální, což nejde,“ reagoval na rozhodnutí rozhlasu na svém facebookovém profilu Adam Drda.

„To jsou názory pana Drdy, ale když do nějakého podniku nastupuji, tak souhlasím s těmito pravidly,“ Odvětil na otázku, zda jsou pravidla Českého rozhlasu pro publikování komentářů optimální, radní Badal.

Jestli rozhlas na základě tohoto incidentu spolupráci s Drdou ukončí spekulovat nechtěl. „Nic v tomto směru nám nebylo řečeno. To se týkalo pouze předvolebního vysílání,“ řekl Badal.

Badal se nechtěl vyjadřovat ani k podezření z vyřizování osobních účtů mezi Drdou a Kotrbou o kterém média delší dobu spekulují.“S panem Drdou jsem se osobně nikdy nesetkal. S panem Kotrbou ano a po podobných setkáních rozhodně netoužím,“ uvedl Badal.

Publicista Štěpán Kotrba, který si na komentář stěžoval, ve své odpovědi na reakci sice vyjádřil spokojenost s tím, že rozhlas komentář stáhl, vidí nicméně i další problém – a to jeho protiprávnost.

„Svou sprostotou při vyjadřování svého jednostranného názoru porušil Drda vysílací zákon, zákon o ČRo, Kodex ČRo a Pravidla předvolebního vysílání ČRo. Do demokratické společnosti nepatří na půdě veřejné služby pohrdat občanem ani koncesionářem a hodnotit jeho inteligenci na základě jeho politické volby,“ napsal Kotrba na Britských listech.

„Pan Kotrba má spoustu dalších právních námětů a rada mu bude muset odpovědět. Osobně bych se do ničeho takového nepouštěl, ale odpovíme mu,“ reagoval Badal.

„Uvidíme, s čím přijde rada ve středu. Nechci mluvit za nikoho, je to kolektivní orgán,“ řekl serveru Lidovky.cz další člen rady Českého rozhlasu Tomáš Ratiborský.

Lit.: Hreha, Radim: Drda by měl být Kotrbovi vděčný. In web Britské listy, 4. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Kauza předvolebního komentáře Adama Drdy ve veřejnoprávním rozhlase zaujala nejen publicistu Štěpána Kotrbu, nýbrž i některá „mainstreamová“ média, což je dobře. Problematika limitů tvůrčí svobody žurnalistů veřejnoprávních médií v konfrontaci s výkladem a uplatňováním jejich etického kodexu a zákona zaslouží permanentní veřejnou pozornost a to nejen ve specializovaných internetových médiích. Média veřejné služby si totiž platíme všichni. A sloužit by měla nám všem. Služba ovšem předpokládá pokoru.

Vzhledem k tomu by Drda měl být Kotrbovi vděčný za neobvyklou příležitost širší analýzy produktu své autorské činnosti, kterou ČRo odvysíláním a zveřejněním na svých stránkách verifikoval. Nutno dodat, že Drdovy „jednostranně vyhraněné“ názory nejsou ojedinělé, ale pravidelné. Nenalezl jsem ale žádné názory v archivu komentářů ČRo, které by na kterékoliv ze stanic Českého rozhlasu Drdův expresivní slovník vyvážily. Nikdy se tak nestalo na ČRo Česko ani na ČRo 6. Je otázkou, zda vyvažování extrémů je rolí Českého rozhlasu, ale zcela jistě je jeho rolí zmírňování extrémů ve jménu společenské soudržnosti. Čili editování vulgarit a urážlivých výroků. A když nic jiného, tak je povinností vysílání veřejné služby elementární slušnost v duchu etických měřítek, se kterými se Český rozhlas musí poměřovat. Přeci jen je problematické, domnívat se jako J.X. Doležal, že „on ale komentář jiný než zaujatý, propagandistický, být nemůže!“. To platí v Reflexu a nelze za přiznání než JXD poděkovat. V ČRo to platit nemůže.

Namísto vděčnosti a úcty k názorům svého oponenta a nastavenému zrcadlu, věrně zobrazujícímu Drdovo myšlení, Drda reagoval ve stylu svých totalitních předchůdců:

„Co dělá pan Kotrba, je projev práskačské mentality,“

a pro jistotu dodal:

„Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.“

Kotrba nebyl radním za žádnou z politických stran. Kotrbu nominovaly tři neziskové organizace a volily jej poslanci čtyř stran. Včetně tehdy vládních křesťanů. Jedinou stranou, která Korbu nevolila, byla ODS. To lze dohledat v archivu Parlamentu, protože jako u jediného z radních v historii Kotrbu volili poslanci veřejně. Dostal mandát 125 zákonodárců. Vladimír Špidla, tehdejší předseda vlády, měl mandát pouze 101 zákonodárců. Kotrba navíc není členem žádné strany už deset let – od svého zvolení do Rady ČRo. Mít levicový názor stále ještě není v této zemi zločinem. Prezidentem zde totiž není Pinochet. Škoda, že Drda jako pravicový neobolševik blíže nespecifikoval pojmy normálnost a nezávislost dle svého prizmatu. Snad proto, že si to neuvědomuje.

Drdovy sebereflexivní postřehy zřejmě korespondují s názory řady jednosměrně orientovaných žurnalistických entuziastů, postrádajících či ignorujících sociální cítění, kteří zaplevelili i veřejnoprávní média bez rozdílu. Těmto nadšencům však nelze upřít jedno: ignorací, resp. ironizováním názorů a požadavků levicově smýšlejících občanů stlačili vliv a důvěryhodnost médií veřejné služby na úroveň jejich předlistopadových předchůdců. Ale… média veřejné služby si platíme všichni.

Není se co divit, že Drda i další antikomunističtí nadšenci na všech úrovních veřejnoprávních médií (o komerčních ani nemluvě), jsou vyděšení propadem efektivnosti své propagandistické činnosti. Výsledek prezidentské volby byl jediným nezmanipulovaným a tudíž nezpochybnitelným průzkumem veřejného mínění o politické orientaci i hodnotách českých občanů. V tom je jeho největší plus. Padl mýtus vysmívané a tlučené menšiny. Nicméně Drdovo uctívaní bolševického principu ne k věci, nýbrž k osobě oponenta nyní jistě nepomůže ani Drdovi, ani „jeho věci“.

Lit.: Čulík, Jan: Ještě jednou o Adamu Drdovi a šokující neznalosti českých novinářů. In web Britské listy, 7. 2. 2013 (komentář). – Cit.: Petr Pospíchal publikoval velmi uměřený a rozumný rozbor „skandálu“ kolem úspěšné stížnosti na sprostý a neprofesionální komentář Adama Drdy. Komentář je to nesmírně deprimující, protože Petr Pospíchal v něm trpělivě vysvětluje nevzdělané české novinářské obci, která na rozhodnutí, že stížnost na neprofesionální Drdův komentář reagovala hysterickou mediální kampaní (jak jinak), skutečnosti, které jsou normálně každému malému dítěti jasné.

Profesionální sdělovací prostředek je inkluzivní, to znamená, že oslovuje všechny, nevylučuje polovinu národa ze své čtenářské, posluchačské či divácké obce a v žádném případě se nevytahuje nad občany, kteří mají určitý názor. Komerční sdělovací prostředek se chová inkluzivně čistě kvůli ziskům, protože samozřejmě čím víc má konzumentů, tím více vydělá. Jen pošetilý podnikatel by si odradil polovinu konzumentů jen prostě tím, že v jeho médiu chce nějaký redaktor onanovat šířením vlastních osobních politických preferencí.

Veřejnoprávní sdělovací prostředek má nadto zákonnou povinnost dodržovat principy vyváženosti. Už jsem se na těchto stránkách snažil vysvětlit, že veřejnoprávní BBC žádné názorové komentáře nevysílá, má přímo zakázáno šířit nějaké politické názory. Novináři BBC prezentují veřejnosti profesionální úsudek, výsledek zvážení všech okolností, v žádném případě nesmí z jejich příspěvku být zjevné, jakou politickou stranu novinář podporuje.

Český mediální zákon je zjevně mlhavější než je praxe BBC – názory dovoluje, avšak v proudu vysílání mají být proti sobě vyvážené. Samozřejmě, že to česká veřejnoprávní média nedodržují a jejich novináři si z nich dělají osobní pašalík, kde šíří svou vlastní propagandu. Už naprosto nehorázné však je, když je ta propaganda vyloženě urážlivá vůči lidem, kteří propagandistův názor nesdílejí.

Nechápu, co je na tom nesrozumitelného. Pro českou mediální scénu by bylo velmi poučné, kdyby si nastudovali případy, kdy se BBC octla sama uprostřed velkého mediálního skandálu, protože něco zavinila, například nedávno v souvislosti s pedofilní kriminální činností její velké celebrity, britského „strýčka Jedličky“ Jimmyho Savilea. V takových případech informuje o „svých skandálech“ BBC ostře kriticky, bez názoru, jako by informovala o skandálu v nějaké úplně jiné instituci. O BBC hovoří v třetí osobě.

Je tak obtížné pochopit tyto principy, které platí v západoevropských zemích desítky let?

Lit.: Sommerová, Olga (ed.): Věc: Nesouhlas Českého filmového a televizního svazu FITES s postupem Rady Českého rozhlasu a stížnost na generálního ředitele Petera Duhana podle zákona o Českém rozhlasu. In Facebook, 8. 2. 2013 (vyjádření). – Cit.: Vážená Rado Českého rozhlasu, Filmový a televizní svaz FITES vyjadřuje tímto vážné znepokojení a nesouhlas s postupem managementu Českého rozhlasu a se závěry Rady Českého rozhlasu ze dne 30. 1. 2013, ve věci stížnosti posluchače Štěpána Kotrby na komentář Adama Drdy vysílaný v pondělí 14.1.2013 na stanici Radio Česko, o kterých jsme se dočetli v zápisu z Vašeho jednání2, zvukového záznamu a z mnoha médií345, která vyjadřují podiv a pobouření, které sdílíme.

Zejména odmítáme postup obsažený ve „Vyjádření Mgr.Tomáše Pancíře, ředitele Centra zpravodajství ČRo ke stížnosti p. Štěpána Kotrby týkající se lednového předvolebního vysílání“, kterému Rada ČRo přitakala, aniž by ve věci vedla vlastní nezávislé šetření a seriózní rozpravu(sic!) – např. za přítomnosti autora komentáře, či dalších odborníků apod. To je, co vyplývá ze zvukového záznamu veřejného zasedání ze dne 31.1.2013.
Rada, jak se zdá, se vůbec nezabývala otázkou, nakolik tzv. vnitřní pravidla pro předvolební vysílání, o které se účelově opírá likvidační verdikt managementu rozhlasu, jsou v souladu se zákony a Ústavou České republiky, případně, zda nejsou stěžovatelem a managementem zneužívány v rozporu s posláním média veřejné služby.
Rada ani management Českého rozhlasu nevzaly v úvahu povinnosti vysílatele veřejné služby podle zákona 484/1991 Sb.6 za situace, kdy v první kampani přímých prezidentských voleb byla veřejnost vystavena zcela jednostranné masáži jednotlivých kandidátů, ve kterých zaznívalo množství neověřených a dokonce i zcela vylhaných tvrzení, které byly zpravodajskými stanicemi (včetně Českého rozhlasu) zcela pasivně papouškovány, aniž byl
občan chráněn – např. vysílateli veřejné služby – uvedením těchto na pravou míru, polemikou, vyvrácením zjevných lží, jejich důkladnějším komentováním apod. . . Za dané situace si občan jen velmi obtížně mohl vytvářet svobodné názory, jak zákon Českému rozhlasu ukládá. Proto komentář Adama Drdy byl a zůstává veřejnou službou.

Rada nevzala v úvahu, že notorický stěžovatel a neúspěšný radní Kotrba, který v minulosti zneužil svého postavení a snížil tím i vážnost Rady ČRo, které byl členem, „publicista“ s minulostí ve zločinné KSČ. . . Tento „posluchač“ zcela účelově vytrhává jednotlivé výroky komentátora Adama Drdy z celku, a manipuluje s paragrafy zákona, jakoby vyvážený musel být každý pořad, každý příspěvek, každá věta a snad i každé slovo.
Zákonodárce naopak správně spojil vždy požadavek na vyváženost s celkem programu, s celkem vysílání apod. Požadavek na vyváženost jednotlivého komentáře je zjevný nonsens! Máme za to, že právě komentáře v Českém rozhlase (a zejména na stanici Rádio Česko), jako žánr reflektující a souvislosti hledající na základě poučeného uvážení osobitého autora, tak jako i komentář Adama Drdy, napomáhají posluchačům ve svobodném utváření si názorů. Právě ve smyslu dikce zákona o vysílání i zákona o Českém rozhlasu.
Bez těchto elementárních procesních náležitostí Rada přijala7 zcela vadné usnesení, když akceptovala normalizační závěry managementu ČRo, který má rada kontrolovat jménem veřejnosti a nikoliv mu jen nekriticky poklonkovat.

Máme za to, že ředitelé rozhlasu Peter Duhan a Tomáš Pancíř se dopustili protiústavní cenzury, když odstranili již odvysílané texty a zvukové záznamy Drdova komentáře z webu Českého rozhlasu. Jakoby snad veřejnoprávní cenzura byla méně škodlivá, než cenzura státní? Pořád je to cenzura, která v rozporu se zákonem omezuje spektrum relevantních myšlenek ve společnosti.
Nesouhlasíme s nespravedlivými a likvidačními zásahy vůči komentátorovi Adamovi Drdovi, jakož i vůči editorovi Rádia Česko a šéfredaktorovi Václavu Sochorovi. Postupy, které Rada schválila, mají znaky neblahého normalizačního období z let 1969-1989, který zákon dodnes nazývá zločinným režimem. Výsledkem je šíření strachu a autocenzury v Českém rozhlasu, které nemají s veřejnou službou nic společného.

Žádáme důrazně o nové a seriózní projednání celého případu, omluvu všem nezákonně postiženým a se zjednáním nápravy jsme připraveni Vám být nápomocní.

S pozdravem doc. MgA. Olga Olga Sommerová, předsedkyně FITESu. Na vědomí Mgr. art. Peteru Duhanovi, generálnímu řediteli Českého rozhlasu, Mgr. Tomáši Pancířovi, řediteli zpravodajského centra Českého rozhlasu, Miroslavě Němcové, předsedkyni Poslanecké sněmovny PČR, Poslanecké sněmovně a veřejnosti.

ČTK: FITES: Stažení Drdovy glosy z webu ČRo je cenzura. In web IHned, 8. 2. 2013 (zpráva). – Cit.: Český filmový a televizní svaz v souvislosti s předvolební glosou Adama Drdy podal stížnost Radě Českého rozhlasu (ČRo) na generálního ředitele ČRo Petera Duhana. Veřejnoprávní rozhlas přepis komentáře, v němž Drda v polovině ledna mimo jiné nepřímo kritizoval voliče prezidentského kandidáta Miloše Zemana, odstranil z webu, čímž se podle svazu dopustil protiústavní cenzury.

„Máme za to, že ředitelé rozhlasu Peter Duhan a Tomáš Pancíř se dopustili protiústavní cenzury, když odstranili již odvysílané texty a zvukové záznamy Drdova komentáře z webu ČRo,“ uvedla předsedkyně FITES režisérka Olga Sommerová. Dodala, že žádá o nové a seriózní projednání celého případu. FITES zároveň vyjádřil nesouhlas s postupem Rady ČRo, podle které ČRo odvysíláním komentáře porušil svá interní pravidla.

Na Drdův komentář ze 14. ledna odvysílaný na stanici Rádio Česko si u Rady ČRo stěžoval publicista Štěpán Kotrba. Drdův příspěvek podle něj mimo jiné šíří nenávist a vyvolává zášť vůči voličům a podporovatelům Miloše Zemana a vysmívá se občanům, kteří mají jiný názor než autor. Drda v komentáři, který zveřejnil web Britské listy, například nepřímo uvedl, že voliči Zemanova protivníka ve druhém kole prezidentských voleb Karla Schwarzenberga nejsou stiženi stupidními předsudky. Rada Kotrbovu stížnost shledala jako oprávněnou.

ČRo v pondělním prohlášení uvedl, že diskutovaná glosa byla proti pravidlům předvolebního vysílání. V souvislosti s jejím odvysíláním veřejnoprávní rádio sankcionovalo editora vysílání a šéfredaktora Rádia Česko Václava Sochora. Ten se má od března stát novým šéfredaktorem týdeníku Marketing&Media, o čemž titul informoval na svém webu tři dny před odvysíláním Drdova komentáře. S Drdou bude ČRo spolupracovat i nadále.

Lit.: Picha, Marek: Nestranný komentář. In web Argumentace, 2. 2. 2013 (článek). – Cit.: Rádio Česko dalo za pravdu stěžovateli; glosa Adama Drdy porušila interní regule, jednalo se o nevyvážený a nevhodný komentář. V souvislosti s tímto případem se spustila diskuse, co vlastně po glosách a komentářích chtít a co naopak odmítat – přičemž krajní pozici vyjadřuje názor, že nestranný komentář je protimluv či oxymóron. S takovým tvrzení nesouhlasím, zdá se mi přehnaný. Domnívám se, že je možné psát nestranné komentáře a pokusím se to za okamžik ukázat. Nejprve je ale třeba rozlišit dva druhy nestrannosti:

1) Nestrannost jako absence stanoviska. Chce-li se po autorovi nestrannost tohoto typu, pak se mu zakazuje projevit souhlas se stanoviskem té či oné strany. V daném případě je tento typ nestrannosti vyjádřen bodem 1.4 Pravidel předvolebního vysílání ČRo, který vylučuje aktivní účast na předvolební propagaci některého kandidáta, a to i ve formě osobních komentářů. Pro autora z toho plyne, že nesmí čtenáři říci, koho by měl či neměl volit.

2) Nestrannost jako čestné představení a zhodnocení důvodů pro i proti. Jde o to, aby se autor snažil co nejlépe zdůvodnit stanovisko, poté stejně pečlivě i stanovisko protistrany. Nemusí se vyhýbat hodnocení; může prohlásit, že po zvážení důvodů obou stran se domnívá, že tato strana má důvody lepší. Nestrannost je zde vlastností metody, nikoli výsledku této metody.

Drdův komentář straní v obou výše uvedených smyslech. Explicitně vyjadřuje podporu Karlu Schwarzenbergovi, čímž přijímá stanovisko, jež je však v ČRo regulováno. Zároveň představuje důvody pro a zejména proti tomuto stanovisku s pomocí zbytečně vyhraněných slov, expresí, nálepek, nezdůvodněných hodnotících soudů a podobně.

Pokusil jsem se z Drdova textu udělat nestranný komentář. Nevhodné pasáže jsem označil a navrhl jinou formulaci. Výsledný text samozřejmě není tak bad-ass; mé formulace vám navíc mohou po právu připadat jako kostrbaté a neumělé ptydepe, ale to by zdatný novinář jistě dokázal upravit. Podstatné je, že za cenu vcelku přijatelných ústupků autor stále může tvrdit to, co tvrdil předtím (MZ má navrch, kampaň KS se musí změnit), aniž by však slevil ze své nestrannosti a požadavků ČRo. Nestranný komentář není contradictio in adiecto.

Po čtyřiadvaceti hodinách (teď už je to víc) člověk trochu vystřízliví, vrátí se mu skepse. Volební úspěch Karla Schwarzenberga považuje pořád za důvod k radosti, ale už ho nepřeceňuje. K té radosti nejdřív. Hlavní dobrá zpráva z prvního kola zní, že v českých zemích (nejen v Praze) žije víc než milión lidí, kteří nejsou stiženi stupidními zbytečnými předsudky, tudíž pro ně není zásadní překážka, že „jejich“ kandidát neumí perfektně česky, je to šlechtic spjatý s Rakouskem, je katolík a podporoval protikomunistickou opozici.
Zjednodušeně řečeno, jde o lidi, jejichž duchovní obzor přesahuje svět Krkonošských pohádek. Mně osobně to překvapilo, myslel jsem, že Češi jsou horší. Že třeba paní Bobošíková, byť je to legrační svérázná figura, získá aspoň sedm osm procent hlasů.
Další část dobré zprávy: Češi nejsou zmítaní eurofobií. Přemysl Sobotka nepropadl jen proto, že je bezvýrazný nepříliš výrazný politik z upadající postupně se vytrácející ODS, ale i z toho důvodu, že jeho nacionalistická kampaň zdůrazňující národní svéprávnost (lišící se od názorů Bobošíkové a Klause jen v drobných nuancích) byla strašně hloupá nebyla zcela promyšlená a naprosto iracionální kultivovaná.
Třetí část: víc než milión lidí nesdílí hysterickou revolucionářskou ideologii vyhraněný názor, podle níž současná vláda representuje systém, který je třeba zlikvidovat – a každého, kdo má s tou vládou cokoli společného, zadupat do země. A nakonec (ale možná to mělo být na začátku): ve druhém kole je z čeho vybírat.
Kdyby se konal duel Zeman – Fischer, bylo by to podobné, jako nucená volba mezi silvestrovským koncertem Michala Davida a poslední deskou Hany Zagorové nejspíš pro mnoho lidí poněkud nudné a selankovité.
Jaké jsou vyhlídky? Bohužel pro K. S. nic moc, je tu těch zbývajících x miliónů voličů. Nikdo netuší, jak velká část z nich výše zmíněné nechuti, případně nenávisti, animozity sdílí. Nikdo neví, pro kolik lidí, kteří podpořili Fischera, Dienstbiera, Táňu Fischerovou, ale třeba i Vladimíra Franze atd. je Schwarzenberg nepřijatelný, ať už jako „cizák“, „pokrývač Kalouska“, „šlechtický zbohatlík“, „představitel nejhorší vlády od roku 1948“, „zahraničně-politický slouha USA“.
Přesvědčení, že mu hodí hlas aspoň polovina sympatizantů Fischera nebo Franze se nedá o nic opřít. Doporučení neúspěšných kandidátů a politických stran bych nebral až tak vážně, ale přeci jenom: Franz váhá, Fischer váhá, ČSSD podpořila Zemana, komunisti taky. A určitě bych je bral vážněji, než iluze o „probouzející se občanské společnosti“ (viz komentář Karla Hvížďaly).
(Tohle je jenom vsuvka: Sledovat vůdčí postavy sociální demokracie při včerejší tiskovce bylo tristní nebylo asi pro nikoho příliš veselé: zachovaly se stejně, jako ODS s Klausem, podpořily Zemana, patrně ve víře, že se stane prezidentem a na oplátku za tu podporu jim pak dá pokoj; což je trapně naivní – Zeman je využije a pak je zničí. Dienstbier na té tiskovce vypadal, jako by k ČSSD nepatřil nebo – spíš – jako zpracovaný partajník, jemuž bylo milostivě dovoleno ponechat si svůj názor. politik, který se ani příliš nesnaží zakrýt rozdíl mezi svým názorem a názorem ostatních straníků. Jak by se asi choval jako hlava státu?)
Má tedy Karel Schwarzenberg šanci? Teoreticky asi ano, pokud se ukáže, že odpor výhrady k Zemanovi (tj. vzpomínky na minulost a obava z ruských vazeb) je silnější než současná hysterie nesouhlas s vládní politikou a „blbá nálada“ (strašný termín).
A taky pokud se nějak inteligentně změní kampaň na Schwarzenbergovu podporu, která mi, ale to je hlavně osobní pocit, strašně leze na nervy, počínaje familierním „Karlováním“ (jako kdyby její autoři nakonec sami uvěřili, že možný budoucí pan prezident je pankáč z nádražní hospody).
Ta kampaň mohla fungovat pro první kolo, dokázala asi spoustu lidí oslovit, ale může se na ní chytit někdo, kdo K. S. zatím nevolil? Koho dalšího přitáhnou populární umělci, výzvy z redakcí novin a kýčovité milostné dopisy různých dojatých dam, šířící se po internetu?
Karel Schwarzenberg a jeho volební štáb to budou mít strašně těžké i proto, že jakýkoli poukaz na ničemnosti problematické kauzy, spjaté se Zemanem a jeho vládou, bude Zeman odstřelovat odkazy na Kalouska, na maléry Nečasova kabinetu, na spojenectví TOP 09 s Věcmi veřejnými atd atp. Neříkám, že to jsou „stejné věci“, ale něco na nich je. Obávám se zároveň, že společnost má krátkou paměť a Zeman s ní umí zacházet. Je navíc přirozené, že současné problémy Nečasovy vlády společnost pociťuje jako palčivější, než dnes již vzdálené problémy Zemanova vládnutí.
Má-li to celé dopadnout dobře, Pokud chce být Karel Schwarzeberg rovnocenným soupeřem, pak je třeba přestat vykreslovat ho jako světce, vzít jako fakt, že je diskutabilní politik (který demokratický politik není diskutabilní?) a pokusit se co největšímu množství lidí věcně vysvětlit, proč je Zeman horší by měli dát hlas spíše jemu – a co by se mohlo stát, kdyby tu za krátký čas byl jednobarevný Senát, jednobarevná Sněmovna, a k tomu prezident, který je bohužel vyzpytatelný jen v tom nejhorším. jehož kroky nemusí být každému srozumitelné. [Adam Drda: Schwarzenberg, Zeman atd. Nadějné vyhlídky?]

Lit.: Strnad, Zdeněk: Duel Reflexu: Drda vs. Kotrba. Causa zakázaného komentáře, staženého ze stránek Českého rozhlasu. In web Reflex, 12. 2. 2013 (upoutávka). – Cit.: Adam Drda napsal mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby článek, v němž podpořil Karla Schwarzenberga. To by nebylo nic proti ničemu, kdyby Adam Drda nebyl spolupracovníkem veřejnoprávního Českého rozhlasu a kdyby emotivní komentář nevyšel na webu této instituce. Glosa s názvem Nadějné vyhlídky se stala trnem v oku publicistovi Štěpánu Kotrbovi, který si na ni stěžoval u Rady Českého rozhlasu. Ta rozhodla, že glosa musí z webu veřejnoprávního média zmizet. A nezůstalo jen u toho: bylo také rozhodnuto jak o potrestání Adama Drdy, tak šéfredaktora a editorů Českého rozhlasu, kteří byli za zveřejnění zodpovědni.

Kauza vyvolala bouři. Novináři i veřejnost probírají spoustu věcí: zda došlo k porušení svobody slova, jestli u nás funguje cenzura, do jaké míry můžou být komentáře subjektivní, kde se stala chyba, proč celou věc musí řešit Rada Českého rozhlasu a jestli celá kauza nemůže pověsti veřejnoprávní instituce uškodit. Svou roli sehrávají samozřejmě také osoby obou hlavních aktérů: Adam Drda je názorově i politicky pravým opakem Štěpána Kotrby, a jejich spory mají letitou historii. Vznikly dva tábory: hlasitější je ten, který stojí na straně komentátora. To samozřejmě nemusí nic znamenat, nicméně sám fakt, že ze stránek veřejnoprávní instituce mizí politicky zabarvené články, zavdává spoustu příležitostí ke spekulacím.

Adam Drda i Štěpán Kotrba přijali v úterý pozvání Reflexu do online diskuze. Téma této diskuze je jasné: budeme se bavit o kauze staženého komentáře, jeho důsledcích a o tom co bude následovat. Sledujte web Reflexu, v úterý 12.února, v 10.30.

REFLEX: Jednou z hlavních námitek proti komentáři Adama Drdy byla jeho expresívnost. Myslíte si, že by komentáře ve veřejnoprávním médiu měly být „učesané“? Jsou ve veřejnoprávním médiu přípustné ostře vyhraněné názory – a pokud ano, kde je hranice, přes kterou by neměly jít?

Štěpán Kotrba: Jedním pravidlem,které by mělo platit, je slušnost obecná. To znamená že rolí novináře není poblít nároží, ale zprostředkovat informace „pro svobodné vytvoření názoru“ čtenáře / posluchače. Opozitní poloha této pozice je exhiboušství, při kterém si komentátor dělá „zářezy na pažbě“.

Pak je třeba zdůraznit, že role média veřejné služby, v tomto případě Českého rozhlasu, je jiná než třeba Reflexu. Refle si platí jeho inzerenti a čtenáři. Média veřejné služby platíme všichni, nejsou účastníky trhu a mají přísná pravidla, daná zákonem. Ten se řídí pravidly,které kdysi , před více než čtyřiceti lety, domluvily členské státy Rady Evropy, jako podmínku jejich existence.

Čili v Českém rozhlase (na rozdíl od Reflexu) má „ostře“ vyhraněný názor pravidla, daná zákonem a na něj navazujícím Kodexem. Hranicí je definice kodexu (je to podzákonná norma), který si málokterý redaktor přečte, který ho ale zavazuje z jeho smlouvy. Je to veřejný příslib posluchačům.

Adam Drda: Hlavní námitka proti tomu mému textu není expresivita, ale tvrzení, že jsem v něm „šířil nenávist“, což považuju za na nehoráznost a vpodstatě za pomluvu. Jinak se argumentace různých kritiků takovým podivuhodným způsobem zamotala, člověk chvílemi neví, co jim vlastně vadí, jestli moje vyjadřování nebo názor, v komentáři obsažený. Ale k té otázce: komentář ve veřejnoprávním rozhlase, nota bene od externisty, by podle mého neměl mít jiná omezení, než komentář v seriózních novinách: nemělo by se v něm mluvit sprostě, neměl by být xenofobní, rasistický, nemělo by se v něm lhát a neměl by ho asi psát člověk, přímo spjatý s politickou stranou, respektive pokud s ní spjatý je, tak by jeho příspěvek měl být uveden s upozorněním. Nevím přesně, co si představujete pod pojmem „ostře vyhraněný názor“ – každý názor je proti něčemu ostře vyhraněný, když ne, tak to není názor.

Štěpán Kotrba: „šířil nenávist“ je poměrně exaktní termín. I nesouhlas lze vyjádřit slovy nedehonestujícími oponenta. Oponent (v tomto případě politik – MZ) není a nesmí být pro novináře nepřítel. Vyjadřování novináře, který chce být zaměstnán ve veřejné službě, tomu musí odpovídat. Pane Drdo, vy si opravdu myslíte, že komentátor – externista si může dovolit víc, než komentátor – internista nebo redaktor? Fakt si to myslíte? Četl jste vůbec Kodex, když jste začal pracovat pro ČRo? (Kodex je zde: http://media.rozhlas.cz/_binary/00730694.pdf).

Stejně jako Rada. Postihem komentátora (má vědět, kde jsou hranice), ale zejména postihem editora (je zodpovědný za zveřejněný obsah, komentáře má číst i s ohledem na etická pravidla – Kodex) a postihem šéfredaktora (je zodpovědný za editora a kvalitu jeho práce). Tak rozhodl ředitel zpravodajství Pancíř a rozhodl správně. Instituce není bordel, kdesi každý dělá co chce. Rada pak už jen přitakala rozhodnutí managementu. Jedinou výtkou, kterou vůči rozhodnutí Rady mám, je, že si nedala práci své rozhodnutí odůvodnit. Což je pochybení v této fázi spíše právně-technické.

Adam Drda: Dopředu jsem říkal, že budu odpovídat Reflexu, ne panu Kotrbovi, budu se toho držet – pana Kotrbu nepovažuju za seriózního partnera, s nímž bych chtěl cokoli řešit. K otázce Reflexu: Ne, ty tresty nejsou správné řešení, byl to podle mého názoru zbrklý krok, stejně jako zcenzurování komentáře. Ten text byl několikrát odvysílán, vystaven na webu, teprve když dorazila stížnost pana Kotrby, začalo se v ČRo urychleně konat. Normální postup by měl být klidnější: podívat se na text, v klidu se zamyslet, jestli je nebo není tzv. přes čáru, v kterých bodech je nebo není stížnost oprávněná, eventuelně počkat, jak rozhodne rada a přinejmenším v některých bodech věc před radou hájit.

A ještě snad dodatek: jakékoli tresty a postihy za názor jsou krajnost, chápal bych to snad jenom v případech, kdy by někdo projevil na vlnách ČRo otevřený rasismus atd. a editor to neuhlídal.

REFLEX: Rada Českého rozhlasu reagovala až na ohlášení – pokud by k němu nedošlo, komentář by zřejmě na webu rozhlasu byl dodnes, stejně jako jsou tam i jiné, snad ještě ostřejší názory než ten Adama Drdy. Neměla by ale spíše platit taková pravidla, aby k podobným situacím vůbec nedocházelo? A měl by ČRo teď tedy zpětně projít všechny příspěvky a vyřadit ty závadné?

Štěpán Kotrba: Pan Drda zapomněl ovšem dodat, že on je dvěma články v tomto řetězu. Komentátorem a editorem komentátorů. Čili dříve než odklikl příspěvek do vysílání, měl se nejdříve podívat na text, v klidu se zamyslet, jestli je nebo není tzv. přes čáru, v kterých bodech by mohla být potenciální stížnost či žaloba pro urážku na cti oprávněná…

Pan Drda má na svém facebooku, že se mu líbí Werich. Ten ovšem řekl (dle stránky jeho citátů) mimo jiné:
„Je třeba, aby byl člověk počestný především sám k sobě. A aby měl sebe rád. Kdo nemá sám sebe rád a není k sobě počestný, nemůže mít rád nikoho druhého a nemůže být počestný k nikomu jinému. Být počestný a objektivní, to je práce na celý den a na každý den.“

Být k sobě i druhým objektivní, to je práce na celý den.

Štěpán Kotrba: Historie se nedá změnit. Mazání a přepisování historie je špatně. Ale u článku měl být dovětek, že tento příspěvek porušil zákon a Kodex a ČRo se čtenářům za něj omlouvá. Ovšem čekal bych, že se to příště nebude opakovat. Čili že editoři si budou dělat svou práci a nebudou falešně kolegiální. Vždy musí mít na paměti, že Český rozhlas platí koncesionáři – jak příznivci „Karla“, tak i „Miloše“. Jak komunisté, tak antikomunisté. Urážet nelze žádného z nich. TO je etika veřejné služby, kterou musí mít každý editor na mysli, když čte „ostře vyhraněný názor“.

Adam Drda: To bylo pěkné a spravedlivé, taková čistka v archivu, sympatická zpětná likvidace nevhodných myšlenek a nevhodného jazykového projevu… Samozřejmě, že je to blbost, naopak by měli ten můj text vrátit zpátky. Jinak obecná pravidla už existují, potíž je v tom, že žádná pravidla nevyloučí konflikt, vždycky bude záležet na konkrétní situaci. Navíc rozhlasový Kodex je víc než diskutabilní, některá ustanovení člověk dodržet vpodstatě nemůže. Rozhlas by se mohl rozhodnout, že nebude komentáře vysílat vůbec, aby se konfliktům vyhnul, ale jaký by to mělo smysl: dovedeno ad absurdum, musel by zrušit všechny hodnotící rozhovory s novináři, politology, ekonomickými analytiky atd., protože všichni tihle lidé presentují nevyvážené subjektivní názory.

Štěpán Kotrba: Editor musí mimo obsahových otázek hlídat i formální pravidla, ale především musí „hlídat“ zákonná omezení. Svoboda slova není v tomto případě bezbřehá. Kdo to neumí, ten nemá v Českém rozhlase co dělat editora. A komentátor, který „si nemůže pomoci“ a je permanentně na hraně nebo za hranou pravidel, by si měl najít jiné médium. A nebo by si měl pořídit blog, kde mu „ostrou“ sprostotu a výrazovou expresivitu budou admini trpět.

Adam Drda: No jo, tak teď bohužel reagovat musím. Pan Kotrba se mýlí, nebyl jsem sám sobě editorem, editor sedí před vysíláním i během vysílání v redakci a pochopitelně může jakýkoli příspěvek vyřadit. jinak na Rádiu Česko jsem názorové příspěvky většinou ošetřoval, to je pravda, ale zároveň to rozhodně neznamená, že by už nade mnou nikdo nebyl. A pokud jde o toho Wericha na mé fb stránce, to je taková ironie, většina jeho moudrých výroků je, myslím, naprosto děsivá.

REFLEX: Chápu, že „čistka“ by byla zásahem do svobody slova. Co když ale přijde někdo další a bude si na ty glosy stěžovat, ze stejného důvodu, jako byla již první stížnost? Nebylo by v tomto případě lepší uvést v soulad kodex a obsah webu, ať už třeba úpravou kodexu?

Štěpán Kotrba: „čistka“ by byla zásahem nikoli do svobody slova, ale do historie. To je nepřípustné. Pod jakoukoliv záminkou. Historie se nemá a nesmí měnit. I proto jsem článek pana Drdy umístil do archivu BL spolu s textem stížnosti a odpovědí na ni. (www.blisty.cz/art/67278.html). Uvést v soulad kodex a vysílání či obsah webu lze pouze tak, že editoři nebudou laxní (či líní) a budou dělat svou práci. Čili že příspěvek jako ten Drdův se do vysílání nedostanou.

Štěpán Kotrba: Pouze dovětek k předchozímu: Média, která mají ISSN jsou regulována také – i na internetu. Například se to týká i této diskuze, kde zodpovědná osoba ze zákona (v tomto případě nikoliv Zdeněk Strnad jako redaktor/moderátor, ale šéfredaktor) je odpovědnou osobou vydavatele za VEŠKERÝ OBSAH pod redakční kontrolou. Tedy i diskuzních příspěvků pod článkem. Je to dle § 11 tiskového zákona. Samozřejmě je regulace tiskových médií daleko benevolentněnší, než regulace elektronických médií (rozhlasu a televize). Čili v Reflexu (i online) je prostor pro názorovou „ostrost“ prakticky omezen jen trestním zákonem či občanským zákoníkem.

Adam Drda: Možné úpravy kodexu tady asi nejde rozebírat, není na to dost prostoru, já osobně bych ho změnil, a myslím, že by se o tom měla vést debata. To je ovšem věc rozhlasu, s kterým pouze spolupracuju, nejsem zaměstnanec. A pokud jde o ten přístup ke glosám, komentářům atd.: stížnostem se předejít nedá, lidé určitého typu je budou podávat vždycky, rozhodující je, jak se k tomu stěžování zodpovědní lidé postaví. Když dorazí kupříkladu stížnost od člověka, který je členem nějaké politické strany, asi není vhodné se okamžitě ohnout a stížnosti vyhovět, asi je na místě položit si otázku, jestli to třeba není politický tlak.

REFLEX: Díky za odpovědi. Jakou roli sehrálo v tomto případě načasování, čili skutečnost, že celá glosa byla uveřejněna mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb?

Adam Drda: A zase dodatek, k tomu šermování paragrafy. Myslím, že se vzdalujeme podstatě věci: média samozřejmě podléhají regulaci a autoregulaci, svoboda nikdy není bezbřehá. Ale začíná to vytvářet dojem, jako bychom se bavili o nějakém spáchání trestého činu ve vysílání ČRo, přitom diskutujeme o obyčejném komentáři, který se vymezoval vůči stupidním předsudkům a vyjadřoval se kriticky k prezidentským kandidátům a jejich kampani. Nic hrozného jsem nenapsal, nikoho jsem nijak hrubě neurazil, celá ta vzrušená argumentace je strašně přepjatá.

Štěpán Kotrba: Když dorazí stížnost od člověka, který je členem nějaké politické strany, je to totéž, jako kdyby členem strany nebyl. Ono se to nějak pozná?

Jedinými kritérii jsou zákony (§31 a 32 vysílaícho zákona 231/2001 Sb, §2 zákona o ČRo, občanský a trestní zákon, zákon o reklamě,…), Kodex a případně pravidla předvolebního vysílání. Pan Drda je zvyklý kdekoho kádrovat, jestli nenosí třeba červenou kravatu…. Rada musí sledovat pouze výše uvedená kritéria.

Adam Drda: Omlouvám se, zlobí mne internet, otázky se mi zobrazují se zpožděním, proto mi to trvá déle.

Štěpán Kotrba: Obyčejný komentář nedělá z třetiny občanů idioty, kteří nedokáží odpovědně posoudit, který z kandidátů na prezidenta je pro ně vhodnější. Nedělá z třetiny občanů podřadnou skupinu neodpovědných „socek“, kteří nechápou, co je pro NĚ lepší. Takto se nechová demokrat, ale kádrovák. A je jedno, zda rudý nebo modrý. Tím autorovi neberu právo na názor, ale upírám mu právo na formu, kterou ten názor říká. Viz „zjemňující“ úprava Drdova textu: http://argumentace.blogspot.cz/2013/02/nestranny-komentar.html. Této formulaci se mnoho už vytýkat nedá. Přitom „názor“ je zde zřetelně patrný… Ond novináře čekám profesionální zacházení s jazykem, ne reprodukci hospodské debaty.

Adam Drda: Já myslím, že to sehrálo roli naprosto zásadní. Za prvé v té prezidentské volbě šlo o hodně, s Milošem Zemanem se do veřejného života vrátily estébácké praktiky, respektive začaly se prosazovat novou silou. Nemůžu si pomoct, ale ČRo se zachoval ustrašeně, působilo to, jako by se Zemana a jeho lídí zalekl. Za druhé je zpracovávání voleb v rádiu strašně náročná záležitost, všichni jsou psychicky a fyzicky vyčerpaní, z toho pak pramení, že třebají jednají jinak, s většími zkraty, než by jednali za normálních okolností.

Zase dodatek: V tom komentáři není třetina lidí označena za idioty, o nezodpovědných sockách tam rovněž není ani slovo.

Štěpán Kotrba: Načasování Drdova příspěvku mohlo ovlivnit nerozhodnuté voliče. Ale je otázkou, zda PRO „Karla“ nebo PROTI. Vzhledem k „ostré“ expresivitě…. Během předvolební doby ovšem z rozhodnutí managementu platí ještě přísnější pravidla – „Pravidla předvolebního vysílání“. A to jsou interní prováděcí předpisy managementu. Opět závazné i pro externisty. Ty Rada bere pouze na vědomí. Je to AUTOREGULAČNÍ norma žurnalistů v ČRo. A tyto pravidla musel brát management na vědomí při svém rozhodování o stížnosti.

A propos: stížnost není udávání, jak se domnívá při svém „ostrém názoru“ pan Drda – ale výzvou k interpretaci pravidel, která tím, že jsou veřejná, jsou i veřejným příslibem koncesionářům, že mohou za své peníze očekávat něco víc, než třeba čtenáři Blesku….

REFLEX: Co to znamená v kontextu vysílání veřejnoprávních stanic „vyváženost“? Má to být vyváženost každého příspěvku nebo vyváženost vysílání jako v celku? Musí být v každém příspěvku nutně zmíněny oba náhledy na věc, nebo by stačilo, kdyby ve vysílání Českého rozhlasu zazněla také kritika do opačného tábora?

Adam Drda: Možná jenom pro informaci: ten můj příspěvek byl odvysílaný čtrnáct dní před druhým kolem volby. Přijde mi srandovní zabývat se tím, nakolik mohl „ovlivnit nerozhodnuté voliče“ – v zemi, kde si štáb Miloše Zemana zaplatí prolhané, xenofobní inzeráty, špinící protikandidáta naprosto nebývalým způsobem. A to nechávám stranou, že Miloš Zeman skoro denně pronesl nějakou lež.

Vyváženost je strašně problematický termín. Já ji obecně chápu tak, že není možné, aby ve vysílání převážil jenom jeden postoj a názor a jiný byl naopak potlačen. Potíž je v tom, že můžete snadno „vyvažovat“ představitele politických stran, dáte vyrovnaný prostor koalici a opozici. U jiných věcí, třeba názorových příspěvků, je to nesrovnatelně komplikovanější. Pokud jde o vyváženost jednotlivého názorového textu, to je prostě z definice nesmysl. Komentátor, ale i recenzent knihy, ekonomický analytik atd. si prostě něco myslí, s něčím polemizuje, vůči něčemu se vymezuje. Navíc mi vždycky přišlo dobré, co o téhle věci napsal Bohumil Doležal: politický komentátor má být nestranný v tom smyslu, že se nemá nechat platit nebo zjednávat politickou organizací, ale zároveň musí stranit: slušnějšímu před sprostým, pravdivému před prolhaným atd.

Štěpán Kotrba: „Vyváženost“ v kontextu vysílání veřejnoprávních stanic znamená částečné synonymum ke slovu pestrost: tematická, názorová, politická… Vztažená k významu toho kterého názorového proudu v české společnosti. Čili sociologicky pojatá reflexe ČRo vůči společnosti, s výjimkou onoho už zmiňovaného rasismu, xenofobie – ale například i aegismu ( apriorní vyřazování starších lidí ). Veřejná služba není službou POUZE aeistům (ale je jich většina), ale i křesťanům, židům či dokonce dnes už i muslimům. Veřejná služba není službou POUZE stoupencům pravice, ale i levice. A to „vyváženě“ podle jejich významu v Parlamentu. A ten není jiný, než význam ve společnosti.

U ZPRÁVY musí být absence jakéhokoliv názoru. A ve zpravodajství vyváženost výskytu témat politických stran či církví… Čili ne jen fotbal, ale i hokej či házená. Vzhledem k různé délce poslechu stanic by vyváženost měla následovat bezprostředně (nejsem zastáncem britského modelu BBC – absolutní neutrality), tak aby těsně po sobě zazněly protikladná stanoviska. TO neznamená, že by JAKÝKOLIV komentář neměl být prezentován slušně, tak aby neurážel.

Oblíbenou manipulativní taktikou zpravodajství a komentátorů ČRO je distribuce názorů opozice / levice do méně sledovaných časů – ráno pravice (sleduje většina posluchačů,takže včetně účelově vybrané četbys z tisku – MfD,HN,LN, Respekt. Právo skoro nikdy, HaNO či levicové týdeníky nikdy.), odpoledne či večer (sleduje 15-20% množství) levice (ale jen ta „demokratická“ – čili pouze Mitrofanov nebo Jelínek… Keller, Slačálek, Patočka nebo Kotrba už nikdy.) V celku dne „vyváženo“. JE to ale vyvážení doopravdy? Tvrdím že ne.

Já bych volil za jednotku „vyváženosti“ u politiky hodinu, případně příspěvek následující.

Adam Drda: Příznačné v té vaší otázce je, že se ptáte, jestli mají být zmíněny „oba náhledy na věc“ – jenomže „na věc“ může existovat sto padesát náhledů. A za další: Ne všechny náhledy mají stejnou hodnotu: například necítím sebemenší potřebu „vyvažovat“ názor politického vězně, mučeného v padesátých letech, názorem nějakého tehdejšího fízla. Historička Deborah Lipstadtová má o tomhle brilantní úvahu v knize o popíračích holocaustu: zachycuje v ní právě ujetost mediálního přístupu, pošahanost redaktorů, kteří po ní vyžaují, aby chodila do studia a dělala tam popíračům „druhou stranu“.

REFLEX: Zřejmě se shodneme na tom, že je rozdíl mezi zpravodajstvím a žurnalistikou. Otázka samozřejmě je do jaké míry má být obojí zastoupeno v médiu veřejné služby. Jak vy oba, pánové, vlastně chápete poslání média veřejné služby, v tomto případě Českého rozhlasu?

Štěpán Kotrba: Nesrovnatelně komplikovanější je to u „názorových“ příspěvků proto, že editoři nemají potřebu vyvažovat v redakci převažující liberálně pravicové názory (u ČRo 6 konzervativně pravicové) levicovými. V celém spektru levice. Pro ně je levice synonymem „extremismu“ či „komoušství“, přesto že levici volí tolik občanů…. Pokud dělá ZODPOVĚDNĚHO EDITORA „názorových“ příspěvků v ČRo Česko „ostře vyhraněný“ Adam Drda, není se pak čemu divit. Jeho příspěvky jsou předvídatelné. A proč by, když má moc nad výběrem příspěvků jiných, měl nechat sám se sebou polemizovat a svůj názor si vyvracet? To by musel být názorový sadomasochista.

Adam Drda: A ještě jeden dodatek: hodně se říká, že v médiích vystupuje výrazně víc pravicových než levicových komentátorů. Mně by hrozně zajímalo, kdo určí a posoudí, co je levicový pohled, co liberální, co pravicový. Budou o tom rozhodovat na předsednictvu ČSSD? Já zastávám v některých záležitostech názory, které jsou pro Václava klause ultralevičácké, zároveň pro příznivce KSČM jsem pravičák až na půdu.

Štěpán Kotrba: Rolí média veřejné služby je sloužit posluchačům, ne jako kasička komentátorům. Sloužit znamená být ve vlastních projevech inkluzivní. Sloužit znamená nepohrdat jedněmi, nevyvyšovat druhé. Nekádrovat na „politické vězně“ a „fízly“. Doba kádrováků už je pryč. Plyšák byl skoro před čtvrt stoletím. Sloužit znamená respektovat.

Sloužit znamená stmelovat, nikoliv rozdělovat společnost na MY (co spolu mluvíme) a ONI (které ignorujeme). Trpělivě vysvětlovat. Trpělivě argumentovat. Ale hovořit spolu. Opět připomenu Kodex, který Českému rozhlasu říká, co musí a měl by dělat:

Podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace.
Představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat široké spektrum
názorů a hledisek.
Poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace, komentáře a analýzy.
Vytváří pluralitní, nápaditou a rozmanitou programovou nabídku, která splňuje vysoká etická a kvalitativní měřítka, a nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu.
Vytváří a strukturuje programová schémata a programy, které mohou zaujmout širokou veřejnost, a přitom zůstávají vnímavými vůči potřebám menšinových skupin.
Odráží rozmanitost filozofických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, aby napomohl vzájemnému porozumění a toleranci a podporoval soudržnost mnohonárodnostní a multikulturní společnosti.

Adam Drda: Smysl médií veřejné služby lze, myslím, vystihnout dost jednoduše: platíme si je, abychom dostávali nezávislé informace (zprávy), a aby se udržovala nezávislá diskuse (v komentářích, glosách atd.). Platíme si je m.j. proto, aby se měly kde objevovat menšinové žánry, aby byl věnovaný prostor všemu, čemu jej z různých důvodů nevěnují komerční sdělovací prostředky. Aktuálně je podle mého názoru třeba veřejnoprávní rozhlas zásadně důležitý i z toho důvodu, že komerční noviny, časopisy atd. podléhají silnému ekonomickému, mediální svět se strašně rychle proměňuje: čili kupříkladu ČRo by měl zajistit v tomhle převratném období jistou stabilitu.

Štěpán Kotrba: Když „na věc“ může existovat sto padesát náhledů, určitě nebudou ve společnosti zastoupeny rovnoměrně. Čili klidně tři nejfrekventovanější a dva nejkrajnější. Ale prezentovány korektně. Názor na americký radar v Brdech negativní mělo 70% občanů, přesto jejich názory nezazněly v této frekvenci ani v ČRo, ani v ČT. „Ostře vyhraněný“ editor je prostě a sprostě zcenzuroval jako méněcenné nebo „neodpovědné“… A to je špatně. Je li něco dlouho špatně, může se to stát standardem. Já bych ovšem nechtěl, aby se to stalo standardem médií veřejné služby.

Adam Drda: Na řeči pana Kotrby o kádrování a na podobné nesmysly reagovat nebudu – už jsem to tu říkal na začátku. Představa, že můžete být nezávislý novinář, komentátor, publicista, a přitom se budete snažit „stmelovat společnost“ mi přijde mimořádně zábavná, ať už je to napsané kdekoliv. Společnost se vyvíjí tím, že se v ní svobodně střetávají kritické názory: když si přečtete, Šaldovy glosy, zjistíte, že jsou výrazově i silou stanovisek nesrovnatelně drsnější, než spousta věcí, které jsou publikovány dneska. Ve veřejnoprávním vysílání by se Šalda nechytil, a totéž platí i pro spoustu legend české publicistiky a kritiky.

REFLEX: Je příjemné pánové vidět, že se shodnete alespoň v něčem, i když jen částečně. Etalonem veřejné služby bývá často označována britská BBC. Je podle vás možné, aby u nás, v současné situaci, fungoval Český rozhlas podobně, se stejnou kvalitou a autoritou? Nebo je to vzhledem k okolnostem (historie, obtížnost změny vnitřních pravidel, politická situace) spíše nepravděpodobný vzdušný zámek?

Štěpán Kotrba: Pokud nebude mediální veřejná služba „sloužit“ a stmelovat společnost“ korektně vedeným dialogem uvnitř inkluzivního diskurzu, tak díky negativním emocím, vybuzeném „ostře názorově vyhraněnými“ lidmi s přístupem do veřejného prostoru se nejspíš postřílíme… Jako na Balkáně… či jako na Ukrajině. A to bych fakt nerad. Já mám tuhle zemi rád a chci v ní ješě pár desítek let žít.

Britská BBC etalonem veřejné služby byla do chvíle, než mediálně kryla vraždu Adama Kellyho, než kryla pedofilní anabáze svého „celebritálního“ komika a než její management utratil za holiče a kětiny desítky tisíc liber. Než začala s kdysi darovanými kmitočty pro své vysílání kšeftovat jak na arabském trhu. BBC má dnes hodně másla na hlavě a musí především přesvědčit britskou společnost, že pracuje podle těch idejí, které jí kdysi vtiskl baron Reith v její Chartě. Český rozhlas snad krýt pedofily nebude, ani vraždy nepohodlných expertů vlády. Kvalitu jeho vysílání mohou každý den prověřovat posluchači a každý posluchač si může na nekvalitu stěžovat. Stejně jako já. Protože on má právo za své peníze dostat kvalitní zboží a ne plesnivinu zabalenou v lesklém obalu. Cestou ke kvalitě práce je kvalita pravidel a kontrola jejich dodržování. A já veřím, že současný management má dost profesionálních kvalit, aby dokázal rozlišit žánr komentáře od žánru hospodské promluvy. Zprávu od komentáře. Informaci od účelově vytvořeného pamfletu či drbu.

Reakce nejvyššího managementu ČRo na Drdův komentář, která nečekala, až co řeknou mocní (Rada), byla svéprávná, byla profesionální. Ukázala, že pravidla existují. Ukázala, že mají a musí být dodržována. Čili že veřejná služba má fungovat tak, jak jí zákon přikazuje. I kdyby si Adam Drda myslel pravý opak a Olga Sommerová mu tleskala.

Adam Drda: Já jsem v BBC pracoval, přesněji v české redakci, několik let. Za prvé tam byly nesrovnatelně lepší pracovní podmínky, než jaké zná člověk z českých redakcí (tím nemyslím plat, spíš kvalitnější organizaci): editor byl skutečně editor, měl čas na to, co měl dělat, čili kupříkladu o textech se mnohem víc diskutovalo. Za druhé naprosto neexistovalo, aby se od vás šéfredaktor na veřejnosti distancoval, v politické záležitosti zejména. A to se netýkalo jen příspěvků na vlnách BBC nebo na webu, psal jsem tehdy pravidelně komentáře do Respektu i jinam, a pochopitelně jsme to s šéfredaktorem čas od času řešili – mohli jsme se interně jakkoli pohádat, ale vždycky s tím, že se na něčem domluvíme a budeme pak solidární navenek.

A za třetí, k BBC obecně: sice je pořád představována jako vzor vyváženosti, ale to neplatí absoutně a podle českých pravidel (kdyby se kupříkladu za studené války dodržovala česká představa vyváženého vysílání, zkuste si představit, jak by asi relace BBC vypadaly). Navíc má BBC v některých ohledech dost potíže, její referování kupříkladu o Izraeli je vyhlášené značnou propalestinskou zaujatostí.

REFLEX: Ok, tak doplňující otázka k té předchozí: teď jste oba odpověděli, co je na současné situaci špatně, případně co bylo dobré kdysi. Myslíte si ale, že je reálné, aby to v dohledné době fungovalo dobře?

Štěpán Kotrba: Takže namísto pravidel napište Drdovo pravidlo: Solidarita navenek. Nahoře chuj, vespod fuj. Adam Drda si musí zvyknout na to, že – řečeno slovy Jana Procházky: je dobré, že namísto neschopných začali vládnout schopnější. A ještě lepší bude, když i těm nejschopnějším budou i u nás vládnout zákony. (Politika pro každého, 1969)

Myslím, že Český rozhlas se mění. Mění se stejně, jako se mění společnost. Prezidentská volba a její mediální podoba ukázala, že občané nehodlají podřizovat své názory názoru „komentátorů“ a jiných vykladačů „té pravé“ pravdy. ŽE se rozhodují jinak. A jednou nabytou dovednost si společnost nenechá vzít. Český rozhlas, chce li přežít, přestane být hlásnou troubou svých „komentátorů“ a stane se médiem. Zprostředkovatelem INFORMACÍ. Názor už si udělá každý sám. V této podobě má veřejná služba stále svoje místo. Ale nesmí být „štvavou vysílačkou“… )

V tu chvíli ten Drdův „názor“ si přečtu někde na fejsbůku a nebo taky ne, protože je mně osobně fuk.

Dle Adama Drdy by bylo nejlepší se vrátit do dob studené války. Nejlépe k jejímu ideovému idolu senátoru McCarthymu…

Pane Drdo, válka skončila. Vítězstvím lidu. A lid vím předvedl během prezidentské volby, že média nemají moc, ať vřískají jak chtějí. Jsou už jen bezmocná…. To je to vítězství lidu. Vraťme se k ideálům Francouzské revoluce spíše, než do období restaurace.

Adam Drda: Pochopitelně, že to je reálné. Kupříkladu ta solidarita navenek je velmi důležitá, je to skoro předpoklad. Média veřejné služby nejsou žádným majetkem politiků a politických stran, a pokud je povedou manažeři, kteří si to budou uvědomovat, budou stát za svými lidmi a za jejich prací, a budou ochotni je hájit proti politickým tlakům, pak se věci změní k lepšímu. Jestliže se naopak například ČRo bude vyvíjet podle představ pana Kotrby a vstřícně k jeho počínání, skončí jako víceméně bezzubá ustrašená instituce.

REFLEX: … a tohle je přesně ta fáze, kdy už se pánové neshodnete. V každém případě můžeme být všichni rádi, kde si můžeme nesouhlasné názory veřejně vyříkávat, a nikdo nás za ně nestřílí, nezavírá ani nevyhazuje z práce. Rád bych oběma našim dnešním hostům poděkoval, a položím poslední otázku: Co by měl nyní Český rozhlas udělat, jaké jsou „lessons learned“ z „Causy Drda“?

Štěpán Kotrba: Český rozhlas musí se svými novináři mluvit. O jejich práci. Periodicky. Třeba jeden den v měsíci v každé redakci. O významu a důvodech Kodexu, o principech vyváženosti a objektivity. O tom, čemu by čelilo nedodržování objekivity. (Viděli jsem to v roce 2000-2001 na televizní rebelii – důsledky si ČT nesla 5 let…) Za dvanáct let, co se rozhlasu věnuji, to nikdy management neudělal. Rozhlas musí nastavit precizně editoriální normy a management sanic musí kontrolovat editory. Editoři musí pochopit, že editace není cenzura a ani ústavní svoboda slova je omezena zákony a nechrání nikoho před důsledky porušení zákonů.

Adam Drda: Shodnout se nemůžeme, protože pan Kotrba není žádný nezávislý kritik (byl členem KSČ, KSČM, ČSSD, jedna z těch stran ho kandidovala do Rady ČRo), po dlouholeté zkušenosti si navíc myslím, že ho vůbec nezajímá nějaká „objektivita a vyváženost“ ČRo – pan Kotrba prostě nemá rád lidi, kteří si myslí něco jiného, než on, tudíž se jim snaží zatopit, kde může, nátlakem, stížnostmi, pomluvami, sprosťárnami různého druhu a různého kalibru. A pokud jde o závěr z té causy: důležitý v ní nejsem ani já, ani můj text, důležité je, aby se udržela svoboda pro ostatní spolupracovníky a zaměstnance rozhlasu. Budeme jí v příštích letech potřebovat.

Štěpán Kotrba: Pan Drda nehovoří pravdu… Jak to jen říct diplomaticky?
A je mi líto, že KOMENTÁŘI nepředchází INFORMACE, což bych u novináře čekal. Kdyby si pan Drda dal tu práci zjistit INFORMACI, tak by přišel na to, že mne navrhovaly tři občanské organizace (nikoliv JEDNA partaj) a volily mne VEŘEJNOU VOLBOU (jako jediného v historii oleb Rad – na mou výslovnou žádost) do Rady VŠECHNY politické kluby mimo ODS. … A kdyby kterýkoliv klub mne chtěl vést ke stranické poslušnosti nebo vděku, se zlou by se potázal.

Svoboda lhát, útočit na oponenta a neověřovat informace by funkcí mediální veřejné služby neměla být nikdy…

REFLEX: Sice s obtížemi, ale půjde to. Naši dnešní hosté se ve spoustě věcí neshodli, ale je dobře, že se mohly některé z mediálních fám posledních týdnů vyjasnit. Děkuji za diskuzi Adamu Drdovi, děkuji také Štěpánu Kotrbovi, a přeju všem – jim, nám i vám, čtenáři Reflexu – aby si každý našel na mediálním trhu to své – naštěstí je docela široký a nebude to problém. Jedna věc je ale jistá: média – stejně jako politiky – budeme mít taková, jaká si zasloužíme. Přeju hezký den, a u další diskuze zase nashledanou!

Adam Drda: Tak to se asi musím omluvit, přehlídnul jsem se – a jsem rád, že ve chvíli, kdy pan Kotrba mohl tu špatnou informaci ihned uvést na pravou míru. Podle životopisu na stránkách ČRo byl Štěpán Kotrba členem KSČ, pak KSČM a od roku 1995 ČSSD, poté (do roku 2004) byl členem odborné komise pro informatiku a telekomunikace ČSSD, kterou opustil po svém zvolení do Rady ČRo. Doufám, že tohle je správně – a že se tudíž na podstatě mého předchozího vyjádření nemusí nic měnit.

Štěpán Kotrba: Děkuji čtenářům za trpělivost, Reflexu za korektní otázky a jdu se najíst. Mám hlad.

Lit.: Strnad, Zdeněk: Adam Drda: S Milošem Zemanem se do veřejného života vrátily estébácké praktiky. Štěpán Kotrba: Válka skončila. Vítězstvím lidu. In web Reflex, 13. 2. 2013 (článek – shrnutí diskuse Drda-Kotrba). – Cit.: Oba aktéři největší mediální kauzy za poslední dobu se v Duelu Reflexu shodli na jednom: celá aféra ohledně komentáře Adama Drdy, staženého z webu Českého rozhlasu, byla vlastně zbytečná. Každý pro to měl ovšem své důvody, a i jinak se rozcházeli prakticky ve všem.

Adam Drda si myslí, že komentáře ve veřejnoprávních médiích by neměly být omezeny jinak než v soukromých, Štěpán Kotrba pak zastává názor, že rolí novináře je poskytovat informace. Adam Drda nepovažuje tresty za správné řešení, Štěpán Kotrba by postupoval stejně jako Rada Českého rozhlasu (která potrestala všechny, Drdu, šéfredaktora i editora Rádia Česko). Co by se ale stalo, kdyby si někdo začal stěžovat na články na webu Českého rozhlasu, které jsou drsnější ještě než ten Drdův? Viz například komentář Václava Vlka „Proč Karel prohrál“. Drda by neměnil nic a svůj komentář by na web rozhlasu naopak vrátil, Kotrba by všechny příspěvky opatřil dodatky „Porušuje kodex“. Podle Drdy sehrálo načasování celé kauzy zásadní roli a Český rozhlas jakoby se Zemana zalekl, podle Kotrby mohl komentář ovlivnit nerozhodnuté voliče.

Celá kauza představuje souboj koncepcí spíše než souboj osobností. Odlišnost názorů obou diskutujících je natolik zřejmá, že vzhledem k ní (a také vzhledem k osobní animozitě obou diskutujících) snad ani není možné očekávat, že se na něčem domluví. Spor Drda-Kotrba ukázal zcela názorně jednu věc: Český rozhlas nemá stanovena jednotná pravidla pro svou práci. Pokud by je měl, nemohlo by nikdy dojít k absurdní situaci, kdy jsou na jeho webu dlouhodobě uveřejňovány komentáře s vyhraněným názorem, psané expresívní formou, a vzápětí jsou tyto komentáře mazány s odkazem na Kodex. Jedná se o to, do jaké míry bude v Českém rozhlase probíhat to, čemu jedni říkají cenzura a druzí standardní editorská práce. Nalezení takové hranice, která by nepohoršovala ani jednu stranu víc než bude nutné, bude extrémně obtížné. Uvést takové postupy do praxe bude ještě těžší, ne-li nemožné. Plně uspokojivé řešení pro obě strany neexistuje.

Lit.: Brezina, Ivan:  MÉDIA: Zbabělci z Českého rozhlasu. In Neviditelný pes, 4.února 2013 (reakce). – Cit.: Musel jsem se štípnout do ruky, jestli se mi to náhodou nezdá. Český rozhlas potrestal redaktora Adama Drdu za „nevyvážený politický komentář“. Panebože! Copak se v rádiu všichni zbláznili? Nebo snad neznají úplné základy teorie žurnalistiky? Komentář přece nemůže být vyvážený prostě proto, že by to jinak nebyl komentář, ale zpráva. Plyne to už z podstaty žánru, protože komentář definičně vyjadřuje stanovisko autora. Komentář musí být subjektivní, vyhraněný, nevyvážený, zaujatý, jednostranný. Pokud je to navíc dobrý komentář (jak Drdovy komentáře bývají, viz právě ten potrestaný zde), je i inteligentně útočný, vtipně jedovatý a chytře kousavý.

Pokud chce Český rozhlas vysílat „vyvážené“ komentáře, nesmí se divit, že o jeho neslané nemastné vysílání přestává být zájem. Pak ať ČRo místo Drdy angažuje nějakého důchodce nebo ať si pořídí generátor náhodných textů. Nebo se vedení Rozhlasu zaleklo, že Drda v komentář kritizoval Zemana? Pak bychom se blížili Bělorusku.

Vedení Českého rozhlasu Drdu udal publicista Štěpán Kotrba, „hrdina“, který se bojí zveřejnit nejen své bydliště, ale dokonce i svůj e–mail. Od roku 1986 byl Kotrba člen KSČ. To ovšem mnohé vysvětluje. Kotrba se do strany nestyděl vstoupit v roce 1986, když už zločinnému režimu nevěřili ani největší hlupáci a naivkové. Ty čtyři roky do listopadu 1989 byla poslední doba, kdy do práce nezávislých novinářů mohli lidé jako on mluvit z pozice stranické příslušnosti. Dnes už je to ale jinak, což cenzor Kotrba zjevně odmítá uznat.

Neznaje Kotrbovu temně rudou minulost jsem kdysi psal pro Britské listy, kde dělá redaktora. Sice se mi nelíbil levičácký tón BL, ale na jaře 2004 jsem si po odchodu ze zeleně aktivistického Reflexu myslel, že BL jsou demokratickou platformou pro otevřenou diskusi. Spolupráci jsem ukončil poté, co mi redakce BL do článků vkládala celé bloky vlastního textu a vysvětlivek, ve kterých moje informace a názory uváděla „na pravou míru“. Připomínalo mi to Orwellův román 1984. Nehorázným útokem na Drdův „nevyvážený komentář“ mi teď bývalý komunista Kotrba dokázal, že jsem se rozhodl dobře. Mimochodem – bývalý komunista je stejný oxymoron jako bývalý černoch.

Lit.: anonym: Aktuality – Dopis generálnímu řediteli ČRo. In web PEN klub Praha, 13.2.2013 (otevřený dopis). – Cit.:

Lit.: Zvěřina, Martin: Veřejnoprávní idiotství. In Lidové noviny (Orientace), 16. 2. 2013 (esej).

Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

Jméno (povinné)

Email (povinné)

web

Váš komentář