Příběhy 20. století – Český Malín na Volyni (2013)

Po první světové válce připadla Západní Volyň obnovenému polskému státu, zatímco Východní Volyň se stala součástí Sovětského svazu, přesněji Ukrajinské SSR. 17. září 1939 vpadla do polské části Rudá armáda, za dva roky na to Volyňskou správu převzala postupující vojska nacistického Německa. Během druhé světové války byla Volyň opěrným bodem Ukrajinské povstalecké armády jakožto vojenského uskupení Organizace ukrajinských nacionalistů (jedním z vůdců Stepan Bandera), kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu. Kromě osvobozeneckého nacionalistického boje se však „banderovci“ dopouštěli vražd, znásilňování, mučení civilistů a krádeží. K válečným zločinům, vyvražďování civilistů docházelo v době války i ze strany německých nacistů. V odborné literatuře se uvádí, že bylo vyhlazeno a vypáleno více než osm set ukrajinských a polských vesnic na území dnešní Ukrajiny, přesné počty zavražděných nebo odvlečených nejsou dosud známy. Po válce se celá Volyň stala součástí Sovětského svazu (1944–1991). Od roku 1991 je Volyň oblastí samostatné Ukrajiny.

Sověti kolektivizovali: zavedli kolchozy a znárodnění. Tisíce lidí z oblasti zmizely někde v pracovních lágrech v systému GULAG. Přesto sovětskou správu Hofman vnímal jako legitimní režim, nelze to prý srovnávat s tou nacistickou, která přišla v roce 1941. Hofman o tom něco věděl, nejenže vše zažil na vlastní kůži, ale stal se s mírnou nadsázkou volyňským kronikářem.

„To nelze srovnávat s tím, co přišlo s nacisty. Jestli tady v protektorátu bylo aspoň zdání nějakého zákonného práva, tak tam si nacisté dělali doslova, co chtěli,“ porovnává Jiří Hofman tehdejší situaci se sovětskou správou Volyně. Když Německo v červnu 1941 zaútočilo na Sovětský svaz, Rudá armáda rychlému postupu wehrmachtu zabránit nedokázala, celé mnohatisícové jednotky padly do zajetí.

„To byl nepředstavitelný masakr. U městečka Rovno bylo na holém poli ohrazeno ostnatým drátem několik desítek tisíc, někdo říká dvacet někdo třicet tisíc sovětských vojáků. Na jaře roku 1942 jich zbylo pouhých dva tisíce vyzáblých a jinak zbědovaných lidí. Postříleli je. Za jediný den zavraždili v tomto městě osmnáct tisíc Židů. Když člověk vycházel z kostela, na stromech kolem cesty viseli pověšení Židé s cedulkami ‚Zuby jedovaté zmije byly dnes zlomeny!’,“ vzpomíná Jiří Hofman na hrůzu nacistické okupace.

Prý se spletli, vypálit chtěli Ukrajinský Malín

Česká menšina na Volyni žila jakoby stranou všech konfliktů. Nacisté podněcovali nenávist mezi nacionálními Ukrajinci, kteří tvořili polovojenské oddíly banderovců, a místními Poláky. Banderovci v noci přepadali převážně polské vesnice, kde rabovali a vraždili. Poláci se spoléhali na ochranu nacistických bezpečnostních sborů, kam mnozí nastupovali.

Trestní oddíly pak vyrážely pomstít krajany. Proto se odborníci domnívají, že v červenci 1943 nešlo o Český, ale o sousední Ukrajinský Malín a vojáci si ho prostě popletli. Jiří Hofman zastával jinou verzi, že vypálení Českého Malína mělo na celou českou menšinu působit jako výstraha, omyl to prý nebyl.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Někteří prý mluvili polsky. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy, nebo uprchli ze skupiny vytvořené pro to, aby vrahům odvážela nakradené cennosti.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Jiřího Hofmana a dalších volyňských Čechů zpracovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas – Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. Století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

S Josefem Řepíkem (ročník 1934) lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma pořádku a rozhodl se, že se do vsi vrátí – Josef dodnes neví, z čeho to zlé tušení vzešlo: „Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Bylo tam už několik babiček, jedna se jmenovala Beštová, na ty ostatní si nevzpomínám. Tam jsme zůstali. Slyšeli jsme střelbu,“ vypráví Josef Řepík, který se s otcem do Malína vydal až následující den.

Chodili jsme po vypálené vesnici a hledali blízké

„Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. Když pak začala bouřka, tak pes zalezl v domě pod pec a bál se tak, že ho nikdo nedostal ven. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí osmasedmdesát let. Na dvoře zastřelili Němci kačenu, babičku položili na lavici a tu kačenu jí dali pod hlavu. Ti dacani ještě takhle zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, ale ten naštěstí dům nezapálil,“ dodal Řepík.

Josef Řepík, tehdy osmiletý, pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště ke druhému a hledali své nejbližší: „Našli jsme je naproti u Dobrých, kde upálili mojí matku a sestru. Otec našel kusy matčiných šatů, ze sestry zůstal jenom botek s chodidlem od kotníku dolů,“ popisuje Řepík chvějícím se hlasem.

V Malíně pak žily rodiny společně, na noc stavěly hlídky. Josefův otec, který se do smrti nezbavil děsu vojáků, ať měli na sobě jakoukoli uniformu, vybudoval úkryt ve sklepě spáleného statku u Nováků. A později vytvořil ještě jeden – ve studni. Když se přiblížila fronta, schoval v tunelu sousedy a syna. Měli tam připravené zásoby jídla na několik dní.
Odbojová skupina jako reakce na masakr

Jednou z reakcí Volyňáků na tragédii Malína bylo vytvoření odbojové skupiny Blaník, která připravovala Čechoslováky na vstup do armády. Seznamy rekrutů pak předala československému velení samostatné brigády, která přišla do kraje s postupující Rudou armádou v roce 1944. Ze zhruba 40 tisíc nastoupil každý čtvrtý. Hlásili se i čtrnáctileté děti i sedmdesátiletí starci, kteří zapírali svůj skutečný věk. Překvapením pro velení armády byl zájem žen.

„Ve stejný den, kdy jsem nastoupil já, přišlo k odvodu víc než tři sta dívek, manželky, dcery, vnučky. Neměli pro ně ze začátku uniformy, ani kde je ubytovat,“ vypráví Jiří Hofman, který osvobozoval české země jako velitel spojovací roty.