Osudy – Jan Petránek 1/5 (2006)

Přidal: Přemek |

Únor 4, 2013

Komentátor a reportér specializovaný zejména na mezinárodní vztahy, někdejší zahraniční zpravodaj, překladatel a literát bytostně spjatý s Československým a Českým rozhlasem. Připravila Jana Špačková. Technická spolupráce Miloš Kot.

Natočeno 2006. Repríza 4. – 8. 2. 2013 (ČRo 3 Vltava, 5 x 28 min) v rámci cyklu Rozhlasový rok. Webová repríza 12. – 16. 11. 2018 (ČRo, 11:30 h) k úmrtí J. Petránka.

Lit.: Špačková, Jitka: Osudy Jana Petránka. In web ČRo 3 Vltava, březen 2013 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Rozšafným vypravěčem i věcným komentátorem dokáže být novinář, publicista a rozhlasový redaktor Jan Petránek. Pětidílné osudy natočila v roce 2006 Jana Špačková, pořad vysíláme v repríze v roce 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání u nás.

„Správný – nejen rozhlasový – novinář by měl informovat zajímavě a o věcech naprosto podstatných, pokud možno ve velkých souvislostech. Měly by se navíc týkat základních lidských problémů. Jinak si dotyčný komentátor může hledat práci někde jinde,“ řekl Jan Petránek v rozhovoru Čro-Radiožurnál pár dní poté, co byl v loňském roce uveden do rozhlasové Síně slávy. Žurnalistika, zejména rozhlasová, se Janu Petránkovi stala celoživotní vášní.

S rozhlasem spojil svůj osud už coby dvacetiletý, v roce 1951. Jako redaktor se specializoval na mezinárodní vztahy, kosmonautiku a strategii. Šedesátá léta ho zastihla na cestách – jako zpravodaj působil postupně v Indii, Pákistánu, Sovětském svazu, ale i ve Vietnamu a v Číně.

Zlomem Petránkovy kariéry se stal rok 1968 – za proreformní vystupování a účast na srpnovém protiokupačním vysílání Československého rozhlasu byl zbaven jakékoliv možnosti pracovat jako novinář. Následovala léta v kotelně ve společnosti historiků Karla Kaplana, Josefa Vajdy nebo filozofa Jana Šindeláře. Na společenské dění ale nezanevřel, dál sledoval zprávy ze světa a studoval dějiny politiky, ekonomie i psychologie.

V roce 1987 se navrátil k novinařině na stránkách samizdatových Lidových novin, po roce 1989 opět i na vlnách Českého rozhlasu. Od odchodu do penze v roce 1993 je na volné na noze, komentuje pro rozhlas i televizi. Je také dlouholetým členem skupiny Šanson věc veřejná.

I když otázkou je, jestli se může penzistou stát někdo, kdo se novinařině upsal tak jako doyen tuzemské zahraničněpolitické žurnalistiky. Svůj den popsal v loňském rozhovoru v královéhradeckém rozhlase: „Chodím pozdě spát. Když je u nás půlnoc, tak na Dálném východě už všechny tiskové agentury fungují. Jsem u počítače a tam si najdu čínskou tiskovou agenturu Sin-chua, ta dneska hlídá svět. Potom si pustím televizi, mám takové dva satelitní talíře: jeden hlídá východ, tam zjistím, co vysílá Peking, to je na čtyřicítce, přepnu to na kanál 615 – to je Tokio anglicky, na třiapadesátém kanálu mám Jižní Koreu.

Potom si přes počítač pustím zprávy Všeindického rozhlasu, na to jsem zvyklý už skutečně desetiletí, tam mně řeknou, co dělá Střední Asie. Na kanálu číslo sedm mám Kazachstán, který je ale v opozičním gardu vůči současnému prezidentovi Nazarbajevovi. Pak si dám Al Džazíru, ta je na devátém kanálu, nato si dám čtyřicet čtyřku – to je Jeruzalém v angličtině. No a vím prakticky všechno, jen si to zkontroluji na BBC. A potom zjišťuji, co z toho mají české noviny. Většinou nemají vůbec nic…“

Lit.: Špačková, Jitka: Osudy Jana Petránka. In web ČRo 3 Vltava, 12. listopad 2018 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ve věku 86 let zemřel novinář, publicista a rozhlasový redaktor Jan Petránek. Patřil k výrazným osobnostem české žurnalistiky, dokázal být rozšafným vypravěčem i věcným komentátorem. Poslechněte si jeho Osudy.

„Správný – nejen rozhlasový – novinář by měl informovat zajímavě a o věcech naprosto podstatných, pokud možno ve velkých souvislostech. Měly by se navíc týkat základních lidských problémů. Jinak si dotyčný komentátor může hledat práci někde jinde,“ řekl Jan Petránek v rozhovoru ČRo Radiožurnál pár dní poté, co byl v loňském roce uveden do rozhlasové Síně slávy. Žurnalistika, zejména rozhlasová, se Janu Petránkovi stala celoživotní vášní.

V roce 1987 se navrátil k novinařině na stránkách samizdatových Lidových novin, po roce 1989 opět i na vlnách Českého rozhlasu. Od odchodu do penze v roce 1993 byl na volné noze, komentoval pro rozhlas i televizi. Byl také dlouholetým členem skupiny Šanson věc veřejná.

I když otázkou je, jestli se penzistou mohl stát někdo, kdo se novinařině upsal tak jako doyen tuzemské zahraničněpolitické žurnalistiky. Svůj den popsal v rozhovoru v královéhradeckém rozhlase: „Chodím pozdě spát. Když je u nás půlnoc, tak na Dálném východě už všechny tiskové agentury fungují. Jsem u počítače a tam si najdu čínskou tiskovou agenturu Sin-chua, ta dneska hlídá svět. Potom si pustím televizi, mám takové dva satelitní talíře: jeden hlídá východ, tam zjistím, co vysílá Peking, to je na čtyřicítce, přepnu to na kanál 615 – to je Tokio anglicky, na třiapadesátém kanálu mám Jižní Koreu.

Radiodokument