Rodinná kronika 1/10 (2003?)

Přidal: Přemek |

Únor 18, 2013

Sergej Timofejevič Aksakov. Četba na pokračování z románu klasika ruské literatury. Překlad Anna Nováková. Připravila Ilona Jánská. Dramaturgie Dagmar Oravová. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Petr Pelzer.

Natočeno 2003 (?). Vysíláno od 6. 6. 2003 (ČRo Vltava, 18:30 h.).

Lit.: anonym: Rodinná kronika. In web ČRo 3 Vltava, červen 2003 (anotace). – Cit.: Rodinnou kronikou zvěčnil Sergej Timofejevič Aksakov historii svého vlastního rodu. Kromě řady mistrných literárních portrétů svých předků přinesl také věrný obraz života na ruském venkově na konci 18. a v první polovině 19. století. Aksakov chtěl evokovat hlavně poezii ruské přírody a venkovského života, bezděčně však odhalil i stinné stránky fungování nevolnického systému. V režii Vlado Ruska přednese Petr Pelzer.

Sergej Timofejevič Aksakov (1791-1859) byl činný jako překladatel ze světových literatur, účastnil se literárních i politických debat a polemik, byl i štědrým mecenášem, ale aktivně se do literatury pokusil proniknout až ve svých 43 letech. Pevné zakotvení v ruské literatuře mu pak přinesla dvojice jeho románů Rodinná kronika (1856) a Dětství Bagrova-vnuka (1858), které napsal až na sklonku života. Je to beletrizované vyprávění o historii autorova vlastního rodu, který dostal v knize jméno Bagrovovi. Aksakovův dědeček – příslušník starobylého, ale zchudlého šlechtického rodu – se na sklonku 18. století rozhodl přesídlit s rodinou a dvěma stovkami nevolníků ze Simbirské do daleké Ufské gubernie. Doslechl se, že jsou tam „obrovské nedohledné lány pozemků, spousty zvěře a ryb a všemožných plodin, kde se dají od Baškirů za nepatrný peníz snadno získat celé kraje“.

Sergej Aksakov, alias vypravěč románu Bagrov-vnuk, se narodil už tam, nikoli však v dědečkově vesnici, ale v hlavním městě Ufě, odkud pocházela jeho matka. Ústřední postavou Rodinné kroniky je vypravěčův dědeček, všemocný, milovaný i obávaný bárin Michail Sěpanovič Bagrov, pečlivý a starostlivý hospodář a bezohledný despota v jedné osobě. Značnou část svého dětství prožil budoucí spisovatel v jeho vesnici Nové Aksakovo; v druhém díle své dilogie mimořádně zdařilým způsobem (který snese srovnání se slavnou trilogií L. N. Tolstého) zpřítomnil vnitřní svět svého dětství, zrání a dospívání.

Aksakov chtěl – jistě ovlivněn i svou slavjanofilskou orientací – evokovat hlavně „poezii života pevně vrostlého do věčného koloběhu elementárního přírodního bytí“ (J. Honzík), bezděčně však odhalil i stinné stránky fungování nevolnického systému. Výsledkem je – opět řečeno s J. Honzíkem – „neidylická idyla“. Dvojice Aksakovových autobiografických románů právem došla ocenění nejen u jeho významných současníků, např. u Gogola nebo Turgeněva, ale získala si oblibu i u několika dalších generací ruských čtenářů. Věříme, že Aksakovovo vyprávění zaujme i české posluchače četby na pokračování, jimž možná vzdáleně připomene Babičku Boženy Němcové.

Lit.: Oravová, Dagmar: Rodinná kronika z přelomu 18. a 19. století. In Týdeník Rozhlas 23/2003 (stejný text).

Četba na pokračování