Opatrně to nešlo (2013)

Přidal: Přemek |

Únor 28, 2013

Příběh Heleny Koželuhové vypráví dcera Marta, která se po únoru 1948 ocitla za vznikající železnou oponou bez rodičů a sestry. Režie Petr Mančal. Připravila Karolina Koubová.

Účinkuje Lukáš Hlavica. Ze záznamů recitují Jiřina Švorcová a Vladimír Šmeral. Hovoří Marta Kastner – Koželuhová, dcera Heleny Koželuhové.

Natočeno 2013. Premiéra 27. 2. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 30 min) v cyklu 90 let společně – cyklus dokumentů k 90. výročí rozhlasového vysílání. Repríza 15. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:05 h.); 25. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h); 28. 2. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Po repríze 25. 2. 2018 následovalo Noční Mikrofórum. Moderuje Dan Moravec. Host: Zdeněk Hazdra, historik, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Lit.: -kko- (= Koubová, Karolína): Opatrně to nešlo. In web ČRo 3 Vltava, únor 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Píše se 29. 2. 1948. Na malém nádraží v Klenčí u Domažlic vystupuje z vlaku šest osob. Spojuje je společný záměr. Chtějí překročit hranice, a utéct tak z dosahu událostí, které jsou zatím staré jen čtyři dny.

Pouhé čtyři dny uplynuly od 25. 2. 1948, kterému se na dalších čtyřicet let bude říkat „Vítězný,“ a který na stejně dlouhou dobu určí osudy lidí v Československu.

Mezi prchajícími, kteří se maskují jako vášniví lyžaři – přes rameno lyže, na sobě větrovky – je i novinářka, významná politička za stranu lidovou, neteř bratří Čapků Helena Koželuhová s manželem Adolfem Procházkou, ministrem zdravotnictví ve vládě Klementa Gottwalda. Ministrem, který na protest proti připravovanému puči podal demisi, a tak se v očích komunistického establishmentu stal součástí podvratné reakce.

Helena a Adolf prchají i s oběma dcerami. Sedmnáctiletou Martou a dvanáctiletou Helenkou. Jejich útěk je dramatický, jsou nuceni se rozdělit. Adolf Procházka přechází hranice neznámo kudy, aniž by věděl, co se stalo se zbytkem rodiny.

Helena Koželuhová s mladší Helenkou je zadržena příslušníky veřejné bezpečnosti na chatě v České Kubici nedaleko bavorské hranice. Vymluví se, že dcera potřebuje na záchod. Nechají doklady i některé svršky v místnosti a utečou do tmy. S notnou dávkou štěstí překročí hranice do Bavorska. Takové štěstí už nemá jejich starší dcera Marta, která je i s rodinným přítelem Jiřím Wildem zadržena a odvezena zpět do Prahy.

Marta Koželuhová si na události staré pětašedesát let pamatuje velmi dobře. To, že už překročila osmdesátku, by jí hádal málokdo. Dlouhý šedý cop, štíhlá postava, jemný obličej. O drsných únorových událostech, které se podepsaly na osudu celé její rodiny, vypráví bez sentimentu, s humorem a nadsázkou. Když mluví o svém arestu z roku 1948, kdy se jako sedmnáctiletá holka ocitla v komunistickém vězení, mám pocit, že jí jen zradila slovní zásoba a mateřština, která jí byla tak dlouho vzdálena. Výslechy a svůj pobyt za mřížemi popisuje totiž jako „vcelku zábavné“. Zcela jistě jí však tenkrát do smíchu nebylo.

Umění brát životní rány s nadhledem a odvahu zdědila po matce Heleně Koželuhové. Ta jako poslankyně Ústavodárného národního shromáždění za stranu lidovou tepala nemilosrdně nejen do vlastních řad, (což zapříčinilo její vyhazov od lidovců), ale především hlasitě varovala před hrozbou nastupující komunistické diktatury. Tato ostrá slova napsala na stránky Lidové Demokracie už v květnu 1946, jedenáct dní před klíčovými volbami, v nichž vyhráli komunisté:

„Nám věru nesejde na tom, zda určití političtí předáci sami ztuční ve své moci, nám věru je odporné, když nemá rozhodovat schopnost, nýbrž ohnutý hřbet a stranická legitimace .My máme zájem na tom, aby v tomto státě nebyli mocní, tuční a nadřazení, nota bene bez jakékoliv zásluhy.“
Jak patrno Helena Koželuhová si nebrala servítky. Potvrzuje to i její dcera Marta, když říká: „Máma věřila, že lidi jsou ti, kteří to mají rozhodnout a lidi to mají rozhodnout ve volbách a tím, že se postaví statečně za nějaké pozice, a tak pro ni „to dělat opatrně“ to nešlo.“

Ani starší dcera Koželuhových Marta, která se únorem 1948 ocitla za vznikající železnou oponou bez rodičů a sestry, se ale s ničím moc nemazlila. Před příslušníky bezpečnosti si hrála na „blbou holku“. Když ji propustili z vězení, odmítla jít na další výslech třeba proto, že „si zrovna holí nohy“. Těžko říct, zda štěstím, nebo ještě ne úplně utaženými šrouby komunistického aparátu jí to prošlo.

Faktem je, že se Marta zhruba po osmi měsících od prvního nepodařeného útěku pokusila utéct podruhé. Okolnosti byly neméně dramatické – musela zvolit místo plánované trasy alternativní cestu, a to přes ruskou zónu Rakouska. Tentokrát se jí ovšem hranice přejít podařilo. Z Vídně odletěla do Londýna, kde se setkala s otcem a sestrou. Matka Helena Koželuhová byla zrovna v Paříži.

Rodiče Marty se v exilu i po událostech, které jejich útěku předcházely, odcizili. I když komunistický puč a následné dění definitivně rozklížilo vztahy uvnitř rodiny, dá se říci, že to byl spíše jemnější dopad tzv. Vítězného února. Matka dvou dcer Helena Koželuhová možná jen o vlas unikla podobnému osudu, který teprve čekal Miladu Horákovou.

O tom, co únor 1948 způsobil rodině Marty Koželuhové, se u nich doma nikdy nemluvilo, bralo se to tzv. sportovně. Ostatně obě dcery i otec se odstěhovali do USA, maminka zůstala v Evropě. Až v poslední životní etapě se Helena Koželuhová přestěhovala za dcerami do Ameriky. Zemřela v Bostonu v roce 1967 den před svými šedesátými narozeninami. Nedožila se tak vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a mohla si tak alespoň uchovat přesvědčení, že zahájené Pražské jaro se překlene do léta. Nástup sovětského mrazu sice přežil otec Marty Koželuhové Adolf Procházka, pouze ale o dva roky.

Únor 1948 projektovaný na osud jedné neobyčejné rodiny. Rodiny výsostně politické, rodiny, která se vymezila proti nastupujícímu politickému diktátu, a stálo jí to společnou existenci. To je vyprávění Marty Koželuhové, dcery ministra a poslankyně Ústavodárného národního shromáždění z doby vypjatých poválečných let. Toto vyprávění se stalo páteří dokumentu s názvem „Opatrně to nešlo“, který připomíná výročí komunistického puče.

Radiodokument