Neviditelná slunce (2013)

Přidal: Přemek |

Březen 5, 2013

Martin Stöhr. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2013. Premiéra 9. 3. 2013 v cyklu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Martin Stöhr – Neviditelná slunce. In web ČRo Brno, březen 2013 (anotace + úryvek textu). – Cit.: Martin Stöhr se narodil 2. 12. 1970 ve Zlíně. Vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci – český jazyk a výtvarnou výchovu. Poezii publikuje časopisecky od konce 80. let. Od roku 1995 je redaktorem literárního časopisu a nakladatelství Host.

Souběžně provozuje vlastní nakladatelství MaPa. Vydal sbírky Teď noci (1995) a Hodina Hora (1998), k nimž v roce 2004 přibyla třetí básnická kniha Přechodná bydliště. V roce 2012 vydal Host jeho čtvrtou sbírku Smích ze snu. Žije v Brně.

Je to známá historie z časů totality: Disidenti kontaktují šéfa novin ve svobodném světě s tím, že jejich kolega opět skončil ve vězení, není na tom zdravotně dobře a prosí, zda by se o případu nedalo něco publikovat. „Zavolejte mi, až ten člověk zemře,“ odbude je šéfredaktor. Vždycky si na to se studem vzpomenu, když do Hosta zařazuji nekrolog nějakého literáta. Najednou tolik zájmu o kohosi, komu by jistě bylo lepší věnovat péči, dokud žil. Jenže jsou osudy a díla, která to nedotáhla ani na pověstnou „tajnou slávu“, čímž se v kraji rozumí, že je evidují možná tři desítky čtenářů. Jsou osudy a dobrá díla tak zakletá, že o nich ví možná deset zasvěcenců. Letos 24. února 2013 ve věku sedmdesáti let zemřel básník Tadeáš Biron, občanským jménem František Kouřil, autor jediného tiskem vydaného souboru veršů. Vyšly na něj dvě recenze. Knížky si v revue Souvislosti povšiml tehdy mladý básník a překladatel Štěpán Nosek, který mimo jiné napsal: „Fakt, že v prvotině, jež předkládá bezmála čtyři sta básní, nenajdeme žádný údaj o jejím autorovi, budí rozpaky. Nezbývá než si základní informace o básníkovi domýšlet na základě toho, co na sebe prozrazuje mezi verši: mládí prožil v Příboře, žije v Kralupech nad Vltavou, kde pracoval v Kaučuku, nyní je snad zaměstnán v tamním muzeu, má syna, je hudebník, často a rád chodí po horách, lze také vystopovat, jaké knihy čte…“ Na internetu se dá dohledat i druhá recenze. Ta vyšla v prosinci roku 1998 v MF Dnes a napsal ji kritik Vratislav Färber, který se ptá: „Kam popluje básnická knížka Tadeáše Birona Neviditelné slunce, vydaná v Ústí nad Orlicí nakladatelstvím Magalhaes-Cano nazvaným podle slavného portugalského mořeplavce a jeho kormidelníka? Na svět jí pomohl náš mořeplavec a nakladatel Rudolf Krautschneider; editorský podíl na jejím vydání měl autorův přítel básník Jiří Červenka.“ Na otázku, jejíž horizont, zvláště ve spojení s těmi mořeplavci vypadal slibně, nelze bohužel po letech odpovědět uspokojivě. Bironova knížka byla vlastně jen skromný brožovaný paklík a je jasné, jaké byly distribuční a jiné možnosti příležitostného vydavatele. Za dílem se obrazně, ale i doslova, zavřela voda. Od Štěpána Noska, který ve svém zájmu o Birona nepolevil a loni jej konečně v Kralupech navštívil, vím, že autor smířený s mizivou odezvou na své psaní nakonec většinu nákladu pohřbil ve studni. Posledních dvacet exemplářů dostal mladší kolega darem na cestu domů. Dnes tedy jeden výtisk vlastním i já, a když jím listuji, je zřejmé, že plachý básník na svých verších určitě lpěl. Na stránkách je jeho rukou pečlivě provedena řada oprav, protože na korektury při chvatném vydání nedošlo. Když jsem Bironovu poezii dočetl, popálený jejím žárem, poslal jsem mu darem pár básnických novinek z Hosta a také srdečný dopis. Z Kralup pak přišla pohlednice se strohými větami. „Děkuji za balíček, který jste mi poslal, ale stejně se mi nejvíc líbila karta s reprodukcí Josefa Čapka. No a děkuju za vaše slova. Kéž bych si je zasloužil!“

Eseje, fejetony, přednášky