Emil Hácha – V hodině dvanácté (2013)

Přidal: Přemek |

Březen 6, 2013

Dokument připravil David Hertl, redaktor ČRo Sever. Těžké dny třetího prezidenta této země. Emil Hácha v rozhlasových archivech a v hodnocení historiků. Režie Petr Mančal.

Ukázky čtou Lukáš Hlavica, Otakar Brousek I. (Emil Hácha) a Stanislav Zindulka (Edvard Beneš).

Natočeno 2013. Premiéra 13. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.). Repríza 19. 3. 2013 (ČRo 2 Praha, 18:05 h.) v rámci cyklu 90 let společně. Repríza 19. 3. 2013 v cyklu Tisíc příběhů (ČRo 2 Praha, 18:05 h.); 6. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 20:30 h); 18. 3. 2017 (ČRo Plus, 14:00 h) v cyklu Historie Plus; 14. 3. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 8. 5. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: V hodině dvanácté. In Týdeník Rozhlas 11/2013 (článek). – Cit.: „Už v době okupace jsem cítil, že role Emila Háchy by byla námětem na shakespearovskou tragedii. Jeho pozice nám připadala naprosto bezvýchodná,“ řekl mi třiadevadesátiletý Čestmír Císař, jedna z postav pražského jara 68, v době, kdy jsem připravoval dokument o Emilu Háchovi. Dokument odvysílají ve středu 13. března ve 21.45 Vltava, v úterý 19. března v 18.05 Dvojka Českého rozhlasu v rámci pravidelného cyklu Devadesát let společně.

Emil Hácha na sebe vzal těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu po dlouhém přesvědčování. Háchův příjezd do Berlína v roce 1939. Noviny toho byly tenkrát plné… a jen málokdo si dokázal představit, jaké hrůzy ještě národ čekají

Jméno Emila Háchy jsem si zapamatoval z dob dějepisu na základní škole v letech socialismu. Dozvěděl jsem se, že to byl zrádce a kolaborant. Vypadalo to, že do školních osnov se dostal jen pro to, aby mohl být zostuzen. Na dlouhou dobu se mi pak ztratil z obzoru a slýchal jsem o něm jen z pořadů Rádia Svobodná Evropa. Slovo kolaborant tam ale nezaznělo. Až po roce 1990 se v obnoveném časopisu Reportér objevila několistránková studie o Háchovi – a oživila můj zájem o tuto složitou postavu. Bylo to v době, kdy v jakýchsi okresních novinách Háchu představili jako zestárlého blázna, který si na lánském zámku choval kozu.

Co jsem měl dělat?

Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic dobrého. Všechny obavy se naplnily. „Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem… Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se po osudném 15. březnu 1939; poté, co po hodinách neslýchaného nátlaku podepsal Hitlerovi „v hodině dvanácté“ bezcenný cár papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Obě „smluvní“ strany přitom věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvali ho zrádcem. Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky studentů, přestože u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci, přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických kněží.

Všechno je dobře

To vše jsou známá fakta. Je možné je donekonečna opakovat a nakonec z nich sestavit vyvážený Háchův portrét. Portrét muže, kterého brutální nátlak zlomil a strach o samu fyzickou existenci národa donutil k ponižujícím pronacistickým prohlášením. Když jsem ale začal v létě 2012 sbírat materiál pro pořad o Emilu Háchovi, chtěl jsem zjistit, jaký opravdu byl. Z mnoha deníkových zápisů přátel a spolupracovníků se lze dozvědět, že šlo o nadprůměrně vzdělaného, inteligentního a čestného člověka. (Když prý tato slova řekl v roce 1950 zedník Jan Sýs během vojenské služby v Háchových rodných Trhových Svinech, postaral se jeden z jeho „přátel“, aby se to doneslo nadřízeným. Sýs byl poté odsouzen za podporu a propagaci fašismu na šest let vězení.) Jak Hácha působil na obyvatele protektorátu? Mnohé lze vytušit z jeho rozhlasových projevů, které se dochovaly v archivu. Slyšel jsem hodiny a hodiny archivních záznamů vysílání protektorátního rozhlasu. Hácha měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. Například v roce 1941, když se slavilo padesát let pražské „Orionky“, Hácha přišel mezi zaměstnance a zvukový záznam po oficiálních proslovech uchoval i jeho lidský projev k zaměstnancům, který už nebyl určen pro mikrofony. „Rád bych vám všem osobně stiskl ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal dělníkům z továrny a přál jim především klidnější budoucnost. A stejně tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k pátému výročí protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943 diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými mrákotnými stavy) toho nebyl schopen. Oslavné fráze na okupanty, které si sám nenapsal, ale které mu dodala jeho kancelář, nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl téměř nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují jakési hlasy, nutící ho k výraznější dikci a lepšímu, nadšenějšímu přednesu. Hácha ale není schopen – a po několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“ Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat, přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je dobře…“

Příliš temné časy

Háchovy poslední měsíce v prezidentské funkci jsou smutným obrázkem člověka, který ve většině případů neví, co se s ním děje. Na recepcích nemluví a premiér vlády ho přistihl, jak během slavnostního oběda pojídal květiny z vázy a pivo si nabíral lžičkou na sůl… Lékaři se přiklánějí k úvahám, že Hácha trpěl Alzheimerovou chorobou. Publicista Viktor Šlajchrt v roce 2006 napsal: „Háchovo dilema má nadčasovou platnost. Smí člověk napomáhat zlu, byť by se mu zdálo, že tím čelí něčemu horšímu? Háchovy časy byly příliš temné, aby se dal vynést jasný soud. Někteří filozofové tvrdí, že na ty nejtěžší otázky neexistuje vůbec žádná správná odpověď.“ Ani rozhlasový dokument se nepokouší najít jedinou správnou odpověď. Nabídne ale jiný pohled na člověka, který je dodnes vnímán spíše jen negativně a který se v pověstné „hodině dvanácté“ rozhodl tak, jak se rozhodl.

Lit.: Hertl, David: Emil Hácha – V hodině dvanácté. In web ČRo, 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Je ve smutném šestiletém období Protektorátu Čechy a Morava něco, co jednouše a výstižně charakterizuje osudy mnoha lidí? Ano – je to příběh prezidenta Emila Háchy. Dobrý pozorovatel v něm najde vše, čím tehdy lidé žili.

Emil Hácha nebyl a není „můj hrdina“. Nikdy jsem nechtěl stavět Háchovi pomník, to ať dělají ti, kteří se domnívají, že si to zaslouží. Jeho postava mne ale přitahovala pro onu dvojakost, spíše trojakost, charakteristickou pro českého člověka v letech nacistické okupace: na jedné straně odpor ke všemu nacistickému, na druhé straně nutnost s okupanty vycházet už jen pro to, aby lidé zachovali život sobě a svým rodinám. Ale je tu ještě třetí strana: vycházet s nacisty jen natolik, aby to později nemohlo být označeno za programovou spolupráci, kolaboraci.

Jméno Emila Háchy jsem si zapamatoval ještě z dob dějepisu na základní škole v letech reálného socialismu. Dozvěděl jsem se, že Hácha byl zrádce a kolaborant. Skoro to vypadalo, že do školních osnov se dostal jen pro to, aby mohl být zostuzen. Na dlouhou dobu se mi pak ztratil z obzoru a slýchal jsem o něm občas z pořadů Rádia Svobodná Evropa. Slovo kolaborant tam v souvislosti s Háchou nezaznělo. Až po roce 1990 se pak v obnoveném časopisu Reportér objevila několistránková studie o Háchovi – a ta znovu oživila můj zájem o tuto složitou postavu. Bylo to v době, kdy v jakýchsi okresních novinách Háchu představili jako zestárlého blázna, který si na lánském zámku choval kozu.

V dalších letech se „háchovská“ literatura rozrostla o nejeden zajímavý titul – a vyslovit Háchovo jméno najednou přestalo být nespolečenské. Velmi solidní práce o Háchovi vyšly poměrně brzy, v roce 1995 to byla práce Dušana Tomáška a Roberta Kvačka a o dva roky později ještě o něco podrobnější monografie z pera Tomáše Pasáka. Z obou vyplývá to podstatné: Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic dobrého. Všechny obavy se naplnily.

Přestože u Hitlera opakovaně protestoval…

„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem… Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se Hácha svým blízkým po osudném 15. březnu 1939; poté, co po hodinách neslýchaného nátlaku podepsal Hitlerovi bezcenný cár papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Obě „smluvní“ strany přitom dobře věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvou ho zrádcem. Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky lidí, přestože u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci, přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických kněží.

Šest let Háchova prezidentování, to je šest let nekonečného předstírání. Jakoby nebyl jeden svět, ale jakoby jich bylo hned několik: jinak se Hácha chová při jednáních s Němci, jinak se snaží vystupovat na schůzích protektorátní vlády, jiný je Hácha v projevech k obyvatelům Protektorátu a jiný při sepisování vzkazů Benešovi do Londýna. Tahle hra na několikerou realitu Háchu vyčerpává psychicky a záhy i fyzicky. Přitom nešlo o nějak zvlášť starého člověka. V březnu 1939 mu ještě nebylo 67 let – to byl věk, ve kterém Tomáš Garrigue Masaryk teprve mohl opatrně pomýšlet, že by za nějaký čas mohl stanout v čele státu, o jehož vzniku snil. Jenže zatímco Masaryka mohly pohánět myšlenky na to, co bude, Háchu mohly takové představy leda děsit. Však také od března 1939 opakovaně mluvil o sebevraždě, v jejímž uskutečnění mu zabránila jen silná víra, s níž se něco podobného neslučovalo. Vzal na sebe úděl s rozhodnutím dojít až na samotný konec úkolu, který mu byl svěřen.

„Do ráje s vámi již nepůjdu… Já zůstanu na prahu,“ vzkázal v lednu 1941 do Londýna Benešovi za zajímavých okolností – Hácha se tehdy rozhodl rezignovat, ale Beneš jej vysílačkou z Londýna přesvědčoval, ať rezignaci nepodává… Za několik let bude Beneš Háchu odsuzovat: „Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím. Nikdo by se neměl mýlit: Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. Není pochyb, že soud dějin je těžce odsoudí.“

Když jsem ale začal v létě roku 2012 sbírat materiál pro pořad o Emilu Háchovi, chtěl jsem se dozvědět ještě něco víc: jaký opravdu byl? Z mnoha deníkových zápisů jeho přátel a spolupracovníků se lze dozvědět, že šlo o nadprůměrně vzdělaného, inteligentního a čestného člověka.

Mimo mikrofony aneb jaký doopravdy byl Emil Hácha

Jak Hácha působil na obyvatele Protektorátu? Mnohé lze vytušit z jeho rozhlasových projevů, které se dochovaly v archivu Českého rozhlasu. Hácha měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. A tak například v roce 1941, když se slavilo padesát let pražské „orionky“, Hácha přišel mezi zaměstnance a zvukový záznam po mnoha oficiálních proslovech uchoval i jeho lidský projev k zaměstnancům, který už nebyl určen pro mikrofony. „Rád bych vám všem osobně stiskl ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal Hácha dělníkům z továrny a přál jim především klidnější budoucnost.

A stejně tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k pátému výročí Protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943 diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými mrákotnými stavy) toho nebyl schopen. Oslavné fráze na okupanty, které si sám nenapsal, ale které mu dodala jeho kanceláře nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl pomalu, téměř nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují jakési hlasy, nutící jej k výraznější dikci a lepšímu, nadšenějšímu přednesu. Hácha ale není schopen – a po několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“ Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat, přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je dobře…“

Háchův konec je v pádících dějinách po osvobození téměř nezpozorován – o to asi také nově nastupujícímu režimu šlo. Dne 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do cely vězeňské nemocnice na Pankráci. Choval se odevzdaně a nejspíš vůbec netušil, co se kolem něj děje. V nemocnici coby vězeň číslo 3844 přestal mluvit a řeč se mu už nevrátila do 27. června, kdy zemřel. O tři dny později byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben na Vinohradském hřbitově. Policistů – uniformovaných i v civilu – tam bylo víc, než pozůstalých. Tělo bývalého prezidenta bylo uloženo do hrobu manželky, který nesměl nést Háchovo jméno.

Emil Hácha byl po univerzitním profesorovi Masarykovi zřejmě naším nejvzdělanějším prezidentem – právníkem, excelentním odborníkem na správní soudnictví, a znalcem anglické literatury, kterou překládal. Byl však postaven před úkoly, které nikdo před ním ani nikdo po něm neměl. Žádný prezident nemusel stát v čele státu v době války a ve chvíli, kdy v zemi byl nepřítel. Edvard Beneš poté, co jeho zahraniční politika selhala a připravila stát o kus území, emigroval. Ludvík Svoboda poté, co tuto zemi okupovalo několik armád, podepsal (jistě s ohledem na neřešitelnost situace) ponižující dokument o přijetí okupace. A už zmíněný Edvard Beneš podepsal v únoru 1948 pod daleko menším tlakem návrhy komunistického předsedy vlády Gottwalda, které na dlouhá léta udělaly tečku za poválečnými pokusy o obnovu demokracie. Jak že to bylo…? Neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím…?

Lit.: Hertl, David: V hodině dvanácté – těžké dny prezidenta Emila Háchy. In web ČRo 3 Vltava, březen 2013 (článek). – Cit.: Ve středu 13. 3. nás čeká třetí dokument z cyklu „90.let společně“, ve kterém vždy jednou měsíčně uvádíme dokumenty o událostech, o kterých se posluchači dozvídali prostřednictvím rozhlasu.

V březnovém dokumentu cyklu budeme sledovat pohnuté události března 1939 a to na pozadí jednoho konkrétního osudu. David Hertl se zaměřil na příběh Emila Háchy ve dnech vzniku protektorátu Čechy a Morava. Osudové dny tohoto prezidenta přiblíží prostřednictvím dokumentů z rozhlasových archívů a v hodnocení historiků. Pětadvacetiminutový dokument „Emil Hácha – V hodině dvanácté“ uvádíme ve středu ve 21:45 v pořadu Radiodokument.

Patnáctého března 1939 obsadila německá vojska české země. Po rozhlasovém dokumentu o prezidentovi Protektorátu Čechy a Morava Emilu Háchovi vysílá stanice Vltava tři skladby českých autorů, patřící k době nesvobody za 2. světové války – protiokupační kantátu Neustupujte! Miloslava Kabeláče (která však byla provedená poprvé až po válce), symfonickou tryznu Lidice od Bohuslava Martinů (komponovanou v exilu v USA) a fantazii na husitský chorál Tenť Pán velí se nebáti od Otakara Jeremiáše (který byl v letech 1929-1945 dirigentem rozhlasových symfoniků).

Radiodokument