Benzína Dehtov (2013)

Přidal: Přemek |

Květen 31, 2013

Petr Pýcha. Rozhlasová hra. Černá komedie o životě hrou a hře o život. Zvukový design Ladislav Železný. Mistr zvuku Radek Veselý. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Robert (Ondřej Vetchý), Karlos (Hynek Čermák), Arny (Martin Myšička), Komár (Václav Neužil II.), Týfa (Oldřich Kaiser), Mája (Pavla Beretová), Musil (Lukáš Hlavica), Lánský (Miroslav Hanuš), Lánská (Zdeňka Sajfertová), řidič (Otmar Brancuzský), Bláhová (Bohumila Dolejšová), puberťák (Matouš Veselský), recepční (Kristýna Reichová), rádio (Karel Zajíc, Naděžda Fořtová-Hávová, Boris Hybner) a Vendulka, servírka (Jana Knappová).

Natočeno 2013. Premiéra 11. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 53 min.). Repríza 13. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.); 8. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: 2. místo v soutěži o původní rozhlasovou hru 2013.

Pozn. 2: Podle rozhlasové hry Benzina Dehtov vznikl scénář k filmu Úhoři mají nabito (2019, režie Vladimír Michálek).

Alternativní název: Benzina Dehtov

Lit.: Patíková, Nikol: Rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše. Brno: JAMU, 2015 (bakalářská práce).

Lit.: Bímová, Tereza: Společná rozhlasová dramatika Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše s přihlédnutím k samostatné tvorbě Petra Pýchy. Olomouc, Univerzita Palackého 2020 (bakalářská práce).

Hnilička, Přemysl: Rozhlasová dílna. Nevinné hry přestárlých chlapců? In Týdeník Rozhlas 15/2014, s. 21 (recenze). – Cit.: Temný sál místního kina. Právě skončil nekonečný blok reklam a do zvolna se tišícího publika zní známá znělka amerického filmového distributora. Náhle se však situace změní: místo očekávaného filmu si diváci z kina odnesou zážitek ze zásahu útvaru rychlého nasazení Policie České republiky. Ačkoliv…

Nová černá rozhlasová komedie Petra Pýchy Benzína Dehtov představuje posluchači partičku přestárlých kluků, kteří ještě ve čtyřiceti věnují všechen svůj čas i peníze neobvyklé zálibě: předstírají, že jsou členy URNA a baví se fingovanými bezpečnostními zásahy proti civilistům, ať už v kině nebo v autobuse uprostřed pole. Jejich rodinné i společenské vztahy jsou v troskách, zato všechny peníze utopeny v prvotřídním vybavení k nerozeznání podobnému od originálu. Dlouhá léta jim „akce“ procházejí – až dojde na projekt „Heliport“…

Spisovatel a dramatik Petr Pýcha píše pro rozhlas často, většinou s Jaroslavem Rudišem. Mezi jejich nejzajímavější texty patří Salcburský guláš (2009), Strange love (2008) nebo Lidojedi (2011) a ve většině z nich komediálně zpracovávají životní příběhy různě vyšinutých jedinců (podivná koexistence bývalého udavače a pétépáka, posedlý fanoušek Depeche Mode, kulinářská agentura ochotná za dostatečně vysoký obnos připravit i kanibalské hody). Tentokrát scénář napsal samotný Pýcha a získal za něj druhé místo v anonymní soutěži vyhlášené k 90. výročí Českého rozhlasu. Benzína Dehtov zaujme a potěší především dobře napsanými a pointovanými dialogy, oživenými navíc výbornými hereckými výkony; už samotná skupinka podivných kamarádů (Ondřej Vetchý, Martin Maryška, Hynek Čermák a Václav Neužil) fascinuje výtečnou souhrou a komediálním talentem (především Vetchý zde bravurně paroduje své vlastní ostré hochy z televizních seriálů a filmů), další ze série komediálních rozhlasových rolí (vzpomeňme jen na faráře z Lidojedů) si zde připsal Oldřich Kaiser hrající neúspěšného podnikatele, zloděje i sebevraha Týfu.

Na úspěchu inscenace se podepsal i režisér Aleš Vrzák. Jak už je jeho zvykem, natočil celou inscenaci v reálných prostředích mimo studio. Zatímco v případě předchozí práce (rozhlasový seriál Nemesis podle románu Jo Nesbo) bylo možno hovořit až o jakémsi zahlušení zvukového prostoru, v Benzíně Dehtov Vrzákova metoda slaví triumf. Pýchův scénář totiž předepisuje časté střídání prostředí, což režisér umožňuje vytvářením zvukově velmi rozdílných prostorů střídaných v rychlém sledu pomocí výrazných střihů. Zásadní roli v tomto konceptu hrají i jeho pravidelní spolupracovníci (zvukový design Ladislav Železný, mistr zvuku Radek Veselý).

Členové falešného Útvaru rychlého nasazení po úspěšně provedeném projektu „Heliport“ narazí na benzínové stanici na skutečného zločince a po jejich zmateném zásahu končí zloděj s (vlastnoručně) prostřelenou hlavou. Otřesení kamarádi okamžitě přerušují jakékoliv aktivity a teprve po čase se dozvídají, že muž sebevraždu přežil a ochrnutý přežívá v pečovatelském ústavu. Ten je později vmanipuluje do další, poslední akce, při níž mají přepadnout a okrást jiného podnikatele – „velkou rybu“ – Musila (Lukáš Hlavica), který se zabývá promyšleným ožebračováním ostatních. Závěr komedie je jistě logický a uspokojivý jak pro autora, tak pro dramaturgyni (Klára Novotná), dovolte mi však coby recenzentovi vyslovit postřeh: pointa vyznívá hluše a působí spíše jako vynikající závěr pilotního dílu připravovaného seriálu. Jako posluchač volám: Já chci druhý díl!

Lit.: Bednářová, Veronika: O lidu připosraženém. In Pátek Lidových novin, 31. 5. 2013 (rozhovor – Kristina Žantovská). – Cit.: (…) Petr Pýcha, výherce stříbrné medaile, není v rozhlase nováčkem, napsal s Jaroslavem Rudišem hru Lidojedi, loni na Prix Bohemia získala druhou cenu. O čem je jeho celovečerní text?

Pýchova Benzina Dehtov stojí opět na skvělém nápadu. Jsme v prostředí pěti chlápků, dost tristně neúspěšných, kteří v hospodě jménem Armagedon vzpomínají na to, co prožili, když spolu bojovali v URNě, Útvaru rychlého nasazení. Postupně se ale vyjevuje, že tihle chlápci si na veterány z URNy jenom hrají. Je to prazvláštní subkultura mačů, jakési tajné bratrstvo mající i specifický slovník. Vyznavači paintballu, o skutečnou vojnu pravděpodobně nikdy nezavadili. Kdyby se jim při jedné akci na benzinové pumpě nestalo, že přistihli náhodného zloděje, který se domníval, že jsou skuteční URŇáci, a prostřelil si hlavu, „hráli by si na vojáky“ dál. Děj se pak zajímavě a napínavě zaplétá. Přesvědčivá ale není ani tak pointa příběhu jako obrázek určitého současného, nedospělého mužství, které si hraje samo na sebe. (…)

Lit.: anonym: Petr Pýcha: Benzína Dehtov. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.: Černá komedie o životě hrou a hře o život. S textem Benzína Dehtov obsadil Petr Pýcha v dramatické soutěži o původní rozhlasovou hru, vypsané Českým rozhlasem u příležitosti devadesátého výročí, druhé místo. Příběh čtveřice chlapíků na prahu čtyřicítky, kterým vlastní nedospělá dospělost připraví divoké dobrodružství.

I když je autor Petr Pýcha civilním povoláním učitel na gymnáziu, s tvorbou pro rozhlas už má své zkušenosti. Dosud psal ale v týmu se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, možná veřejnosti známější polovičkou tohoto tvůrčího dua, které má na svém kontě úspěšné Léto v Laponsku, Lidojedy či Salcburský guláš.

Sám píše Petr Pýcha rovněž povídky, fejetony a režijně i autorsky se věnuje amatérskému divadlu. Nejvýraznějším prvkem dramatických textů, pod kterými je podepsán, je mimořádně živý, současný jazyk – a také smysl pro humor, který koření mnohdy divoké, ale přesvědčivě vystavěné situace.

Robert, Karlos, Arny a Komár se nesetkávají za právě růžových okolností – nedaří se jim v práci ani ve vztazích, někomu schází peníze, někomu životní elán… A přitom ještě nedávno neměli o vzrušení nouzi a o smyslu vlastního bytí by je ani nepadlo pochybovat.

Všechno se skvěle dařilo – než jednou v noci přijeli na benzínu Dehtov. Noční dobrodružství se změnilo v noční můru – stín, který je pronásleduje, ať se hnou kamkoli. A to ještě netuší, že tím série náhlých zvratů, nečekaných setkání a šílených akcí teprve začíná…

Ústřední čtveřici si zahráli Václav Neužil, Ondřej Vetchý, Hynek Čermák a Martin Myšička, další postavy ožily v podání Oldřicha Kaisera, Pavly Beretové či Lukáše Hlavici.

Lit.: Salavová, Mirka: Nápad na Lidojedy se zrodil v kuchyni, říkají autoři hry Rudiš a Pýcha. In IDnes (Ústí nad Labem), 10. 3. 2017 (rozhovor). – Cit.: Hororovou komedií Lidojedi, kterou uvádí ústecké Činoherní studio, se na zdejší scénu po deseti letech vrátilo úspěšné autorské duo Jaroslav Rudiš – Petr Pýcha. „Činoherák je naše srdeční záležitost,“ říkají oba autoři.

Lidojedi, to byla původně rozhlasová hra. Jak se vám líbí nápad Činoherního studia převést ji na divadelní prkna?
Pýcha: My všechny texty píšeme hodně vizuálně. I ty rozhlasové. V případě Lidojedů jsme od začátku zasazovali postavy do konkrétních prostředí, do parku před pražský Wilsoňák, do kostela ve Vysokém v Krkonoších… Vidíme je v prostředích, které posluchač, divák ani inscenátoři nemusejí znát, ale my to tak potřebujeme.

Rudiš: Natália Deáková, režisérka Lidojedů, tu uvedla i vůbec první adaptaci Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli.

Zasahovali jste divadelníkům do práce, nebo měli volnou ruku?

Rudiš: Scénář jsme před zkoušením přečetli, upravili – něco přepsali a připsali – a pak poslali pod Střekov.

Hra má netradiční téma – pojídání člověčiny. Jak vás napadlo?
Rudiš: Říkali jsme si, kam až je možné zajít, když člověk potřebuje prachy. Pýcha: A taky kam až jsme schopni zajít my, když píšeme.

Rudiš: To téma je docela temné, ale Lidojedi jsou hlavně komedie. I když hodně černá komedie. Jinak ten nápad se zrodil u Petra v kuchyni, kdy jsme si něco vařili. Bez masa. Petr ho nejí, a když jsem u něj na návštěvě, nejím ho taky.

Pýcha: Představovali jsme si partu tří přátel z cateringové společnosti, jak zareagují na absolutně mezní nabídku. A těch prachů by bylo fakt hodně.

Chcete svou hrou poukázat na nějaké neduhy dnešní společnosti?

Rudiš: Partě z Mlsného Jacka, jak se ta agentura jmenuje, se daří docela dobře, ale přitom mají všichni pocit, že jim něco chybí, že nemají dost. Tahle pitomá nespokojenost je, myslím, v dnešní době hodně cítit. Čechům se přitom žije a daří jak nikdy.

Pýcha: Ale přitom si dokážeme naši nespokojenost celkem racionálně zdůvodnit. Lidi z Mlsného Jacka si taky docela dobře zdůvodňují, co dělají.

Činoherní studio už uvedlo jednu vaši hru – Strange Love. Jak dnes vzpomínáte na inscenaci s Markem Taclíkem?
Rudiš: Velmi bych si přál, aby se někde ještě hrála. Znám lidi, co na ní byli pětkrát, na představení se sjížděli fanoušci Depeche Mode, o kterých ta hra je, z celé republiky. A pořád dokola o ní diskutovali na svých fórech na internetu.

Pýcha: Strange Love měla kolem sebe silnou atmosféru. Mohli za to lidi, co na ní pracovali a bavilo je to. Režisér, herci, chlapi z techniky. I ti měli své výstupy, kdy recitovali překlady textů od Depeche Mode. A ta nálada byla taková, že režiséra Tomase Zielinského napadlo, že hru natočí jako malý nezávislý film. Celé divadlo včetně hostujícího Marka Taclíka odjelo na chalupu u Stvolínek a točilo se. Potom ještě jako bonus přišla nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Při Strange Love jste se přímo podíleli i na vzniku inscenace. Tentokrát ne. Proč?
Pýcha: My jsme se na přípravách podíleli, byli jsme ve spojení s dramaturgyní Dášou Haladovou před zkouškami i během nich. Jenom nám tentokrát nevyšlo být přímo na místě.

Rudiš: Já jsem v zahraničí, a oba navíc už píšeme nové příběhy, kterým se musíme teď věnovat.

Pýcha: Snad se to podaří příště, Ústí máme rádi.

Pracujete na další společné hře?
Rudiš: Počátkem loňského roku rozhlas odvysílal naši poslední hru Podletí. Šlo o žánr drama loci. Drama, které je spojené s autentickým místem. Příběh, kde konkrétní město sehrává zásadní roli.

Pýcha: Hru jsme zasadili do Lomnice nad Popelkou, odkud oba pocházíme, a je o místním rodákovi, barokním skladateli Františku Jiránkovi, jeho prapravnukovi Fandovi, kytaristovi metalové kapely Táborika, a taky o Vivaldim a jeho pátém, ztraceném ročním období, které se právě jmenuje podletí. Mimochodem, podletí je skutečně obdobím v roce mezi létem a podzimem a znají ho všichni včelaři. A Jiránkové byli včelaři. Vivaldi taky.

Rudiš: O nových nápadech si povídáme u Petra v kuchyni. Určitě něco zase uvaříme.

Pane Rudiši, žijete střídavě v Česku a Německu, a jak jste zmínil, právě jste na literárním stipendiu ve Švýcarsku. Pracujete teď na něčem i vy samostatně?
Na filmové adaptaci mé poslední knihy Národní třída. Natočí ji Štěpán Altrichter, spolupracujeme i na scénáři. A pro divadlo v Brémách chystáme s Kafka Bandem adaptaci Kafkova fragmentu Zmizelý, který je známý také pod názvem Amerika. Premiéra bude letos v září.

Pane Pýcho, a vy?
S režisérem Vladimírem Michálkem pracujeme na filmu Benzína Dehtov a s Olmem Omerzu jsme dotočili zimní road movie o dvou čtrnáctiletých sígrech na cestě v kradeném autě napříč republikou. Film se momentálně stříhá a čeká na konečný název. Kromě toho píšu novou hru, kterou jsem už před časem slíbil Českému rozhlasu, jmenuje se Bulhar. Pro Olma jsem také napsal scénář krátkého filmu, který už byl podpořen fondem kinematografie u nás i u něj ve Slovinsku. A přemýšlíme o novém celovečerním filmu.

Režisér Aleš Vrzák při natáčení opět vykročil ze studia a řadu scén natáčel venku, v okolí karlínské rozhlasové budovy. Při realizaci se chodilo po parku se psem, jezdilo autem i na kole, a dokonce došlo i na únos autobusu…

Rozhlasové hry