„Stydím se, ale po svém“ (2013)

Přidal: Přemek |

Srpen 3, 2013

Připravil David Hertl. Dokument o Pavlu Kohoutovi, slavícím letos 85. narozeniny.

Natočeno 2013. Premiéra 21. 7. 2013 (ČRo Plus, 16:10 h.; 50 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 6. 7. 2020 (ČRo Plus).

Lit.: Hertl, David: „Stydím se, ale po svém“. In web ČRo Plus, červenec 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Fanatický stalinista, opatrný a později čelný reformista, disident, muž v exilu – a nakonec po letech opět doma, snad už bez škatulky, do které by bylo možné ho zařadit. Lze to všechno stihnout během jediného života? Pavel Kohout dokazuje, že ano.

Rozsáhlé dramatické a literární dílo činí Pavla Kohouta nepřehlédnutelným; umělcem, kterého je těžké jen tak obejít. Jeho život, poznamenaný složitým názorovým vývojem, nutí ke všemu možnému, jen ne k netečnosti – je to zkrátka příběh, který jakoby vyžadoval zaujmout názor.

Ti nejstarší si Pavla Kohouta mohou pamatovat jako autora – slušně řečeno – velmi jednoduchých rýmovánek, opěvujících Stalina, Gottwalda, Fučíka, budování socialismu, mládí a lásku, nejlépe většinu toho najednou.

Poválečné ročníky si nejspíš vzpomenou na bystrého, pohotového a inteligentního řečníka na besedách z jara a léta 1968. Generace narozené v šedesátých letech jej mohou mít zafixovaného jako jednoho z autorů prvního prohlášení Charty 77 a svého času snad nejznámějšího disidenta – člověka režimu tak protivného, že uvažoval o možnosti zbavit se jej při inscenované dopravní nehodě. A ti nejmladší znají možná jen postaršího dramatika, jehož hry se hrají na mnoha scénách.

Jedno Pavlu Kohoutovi skutečně upřít nelze: téměř trvalou přítomnost ve veřejném prostoru a mimořádnou schopnost udržovat své jméno „v oběhu“. Výhoda? Jen zdánlivě…

Pavel Kohout byl totiž v tomto veřejném prostoru i se všemi svými nadšeně přijímanými – a po letech zase zavrhovanými – názory. Byl tam s fanatickým nadšením pro budování socialismu (nebo toho, co si tehdy pod tím slovem představoval), podobně nadšeného jej znali v šedesátých letech pro reformy, stejně urputně se bránil následné normalizaci – aby později z exilu se vší vehemencí pomáhal doma zakázaným a pronásledovaným autorům.

S tím vším se lze nějak vyrovnat; minimálně Pavel Kohout dokazuje, že to nejspíš není až tak složité. Jinak to ale působí na okolí. Když před časem zemřela herečka Jiřina Švorcová, internetová diskusní fóra byla plná komentářů typu: nesouhlasil jsem s tím, co říkala, ale nesmírně si vážím toho, jak dokázala za svými názory stát.

Lze to přeložit takhle: jakoby nemalé části publika nevadilo, že někdo celý život říká jednu hloupost a není schopen si uvědomit, jak velká hloupost to je, a to ani poté, co vidí následky. Jakoby stát „na svém“ bylo u nás vnímáno pozitivněji, než schopnost sebekriticky se zamyslet a dokázat své názory přehodnotit. Pavel Kohout má v tomhle trochu smůlu: každý svůj názor prosazoval, téměř plakátoval, s velkou vehemencí.

Co bylo pro něj logické – byl to přece jeho vývoj – může být pro „obyčejného“ člověka nesrozumitelné, ne-li nesnesitelné. Otázkám na téma názorových zvratů čelí Pavel Kohout od šedesátých let dodnes. Lehkost, s jakou je vysvětluje, nedokázala řada lidí stále přijmout. Stydí se vůbec Pavel Kohout za to, co psal a říkal? A jaký je ten jeho stud?

Zamyslet se nad tím, co o sobě říká Pavel Kohout – a jak tím vypovídá o době, ve které žil – budete moci v pořadu Archiv Plus. Z archivu Českého rozhlasu a Rádia Svobodná Evropa jsem pro vás vybral zajímavé ukázky nejen toho, co řekl sám Pavel Kohout, ale také toho, co o něm řekli jiní.

Poezii se – až na dvě malé výjimky – vyhneme, zato vás čeká pohled do zákulisí listopadu 1989 nebo ukázka z dnes už téměř zapomenuté odvážné televizní inscenace Spor z roku 1966.

Radiodokument