Rozhlasová žurnalistika třicátých let

Přidal: Přemek |

Prosinec 18, 2007

Jiří Hraše

Rozhlasový komentář

Celých patnáct let se vysílání obešlo bez politického komentáře, nepočítáme-li za něj občasný oficiální projev vládního představitele. Sváteční Úvahy a Živá slova byly poctivé a užitečné pořady, eticky a filosoficky se zamýšlející nad otázkami lidských osudů a vztahů. Populární byla zejména Živá slova, která začala vysílat brněnská stanice 16. října 1932 a vystupovala v nich řada známých osobností literárního i vědeckého světa. (Jejich role vzrostla zejména v následujícím období protektorátního omezení rozhlasových možností.) Komentář však nebylo možno ničím nahradit.

Naprostým nezbytím se komentář stal v napjatém a nepřehledném roce dramatických událostí 1938. Bylo třeba výmluvně a vlastenecky vysvětlovat vládní politiku a k tomu byl vybrán, jako první soustavný politický komentátor, zkušený a vzdělaný redaktor Franta Kocourek. „Svou úlohu obhájce a tlumočníka vládní politiky chápal ideálně a idealisticky. Své informace (a to bohaté, přesné a včasné) míval přímo z kanceláře presidenta republiky.“

Franta Kocourek (1901-1942), svobodný žurnalista, vystudoval UK a pokračoval ve Francii a v Německu, spolupracoval s 35 novinami a časopisy, v rozhlase externě působil 1933-1940 jako reportér, autor přednášek a rozhlasových úvah a posléze rozhlasový komentátor. Jako reportér osvědčil „pohotovost, klid a jazykovou i přednesovou čistotu“. Jako komentátor mluvil pěkně a srozumitelně, svými myšlenkami a „hlasem, přednesem i celou výstavbou každého vystoupení vyvolával zájem. Lidé ho měli rádi. Dovedl hovořit o nejvšednějších věcech života prostě, ale osobitým patosem dovedl celé partie svých promluv přenést až do poloh klasické prózy.“ V roce 1938 se účastnil kolektivní reportáže z X. všesokolského sletu. Přispíval do politického Okénka. „18. září komentuje pohřeb obránců hranic ve Falknově – Sokolově, 23. září hovoří v komentáři o zradě Francie, 27. září odpovídá na Hitlerovu řeč, proslovenou v Norimberku. Pomáhá svými rozhlasovými rozhovory a komentáři při repatriaci vysídlenců z obsazovaných území.“ Nejtěžší úkoly ho čekaly v Protektorátu. Zemřel čtyřicetiletý v Osvětimi-Birkenau.

Do uplatnění politického komentáře se k realitě života přibližovaly reportáže, politickou pasivitu prorazil teprve cyklus tzv. Okének.

Reportáže

V reportáži měla už své bezpečné místo reportáž sportovní a v ní zavedený Josef Laufer, následovaný postupně dalšími reportéry v Praze i v Brně. Laufer byl, jak víme, „prvním reportérem vůbec, který provedl podobný způsob reportáže o jaký se ani vedoucí Anglie dosud nepokusila.“ Jako redaktor pražského týdeníku Prager Presse (1920-1939) se zasloužil také o vývoj reportáže německé, protože vysílal i pro rakouskou stanici v německém jazyce. Nikdy nebyl v českém rozhlase zaměstnancem, ale dlouhá léta byl jeho předním reprezentantem a propagačním symbolem.

Z nejvýznamnějších reportáží Josefa Laufera ve třicátých letech (které zaznamenal V. Zápotocký v Týdeník ROZHLAS 16/2001): 1930 – Přímé reportáže z II. světových ženských her v Praze. Zlatým hřebem je reportáž z házenkářského finále ČSR – Jugoslávie, 1933 – Přímé reportáže ze všech zápasů našeho národního mužstva z prvního mistrovství světa hokejistů uspořádaného u nás na zimním stadionu na Štvanici. To byl první sportovní seriál reportáží v dějinách našeho rozhlasu, 1934 – Přímé reportáže ze světových šampionátů nejpopulárnějších sportů – hokeje a fotbalu – z Itálie. Hokejové zápasy rakouské reprezentace pro vídeňský rozhlas vysílal J. Laufer samozřejmě v němčině, 1936 – První přímé přenosy z olympijských her – zimních v Garmisch – Partenkirchenu a letních v Berlíně, 1938 – Premiérový ročník plochodrážní Zlaté přilby Československa se slavným vítězem Frantou Juhanem, 1939 – Na začátku března ještě reportáže z mistrovství světa hokejistů ve Švýcarsku, ale pak dlouhá odmlka.

Pro reportáž se ještě neustálil termín, pro reportéra jakbysmet. Laufer sám mluví o hlasateli nebo speakru, ačkoli mu termín reportér není neznámý. A další autoři nazývají reportérovo dílo rozhlasovým popisem. Takže Laufer je náš první a přední „hlasatel rozhlasového popisu“. (Ještě že alespoň vstoupil do užívání termín vysílání namísto ještě nedávného „rozhlašování“!)

Okolo roku 1930 už byl význam reportáže jasný, její popularita nepochybná, potřeba jejího rozvinutí do dalších oblastí zřejmá. Nesnáz ovšem působila vysoká laťka, kterou stanovil Lauferův vzor a jeho požadavky. „Dokonalý hlasatel měl by býti také hercem, básníkem nebo umělcem, aby dovedl vnésti do svého líčení dramatický spád. Náhlé odmlčení, zrychlení řeči apod. mohou podstatně oživit posluchačům průběh zápasu. Tím způsobem podaří se hlasateli, že jeho hlášení vzbudí zájem i těch, kteří se jinak o sport nezajímají.“ Ale byly tu požadavky posluchačské veřejnosti dokonce formulované už i v tisku. „Obliba sportovních přenosů nabádá, aby jí bylo všemožně využito. Nebylo by možno najít vtipného hlasatele slovní kultury a pohotovosti, který by nám např. vylíčil přenosem z nádraží, z tržnic, z ulic a živých křižovatek, ze sadů a jiných míst i továren pravý, nefalšovaný život velkoměsta? Pokud vím jediná dosud vratislavská stanice zavedla tzv. ´Blick in die Zeit´, tedy něco podobného, jednou týdně s velikým úspěchem. Tento námět ovšem jest také otázkou techniků. Po této stránce však naše stanice najmě pražská a brněnská zmohly mnohem nesnadnější problémy a nebylo by tedy překážek, aby náš rozhlas byl zaktualizován.“

O aktualizaci vysílání se začaly tedy pokoušet zejména vyzvané stanice. Obě pochopily šanci, kterou reportáž nabízí, a pustily se do pokusnictví; s trochu rozdílným cílem – jestliže Praha se snažila převážně o vyhledávání zajímavých témat, Brno se snažilo naopak hledat zajímavé podání témat. „Reportér se nemá pohybovat jen po vrcholcích zajímavosti a senzačnosti zvuků,“ vzpomíná po létech Dalibor Chalupa na brněnské reportáže, které si nezadaly ve srovnání s dramatickými útvary. „K výročí zřízení brněnského vodovodu jsme vytvořili reportážní montáž, která zabrala půldruhé hodiny večerního vysílání. V přesně propočítaném a vyváženém scénáři bylo pamatováno na čtyři od sebe značně vzdálená reportérská stanoviště a na vstupy ze studia, které tvořily umělecké přechody a spoje. Úvodní scéna zavedla posluchače do dávné minulosti Brna, města studní, na ni pak po hudebním přechodu navázala báseň S. K. Neumanna ´Stavba vodovodu´, inspirovaná mohutným technickým projektem vybudování vodovodního potrubí od Svitav k Brnu. A potom již následovalo zapojování jednotlivých reportérských stanovišť a studia v dramatickém pásmu, sledujícím potrubí od pramene přes přečerpávací stanici k chemickým laboratořím, až k vodovodnímu kohoutku v domácnosti. Od mixovacího stolu byly otevírány a zavírány jednotlivé mikrofony reportérů, kteří řídili nástupy podle poslechu vysílání z přijímače a stejně tak byly řízeny i herecké a hudební vložky ze studií.“

Zkoumání a uzákoňování reportážních zásad se zúčastnil také F. K. Zeman (v té době redaktor Lidových novin v Brně a, rozumí se, spolupracovník brněnské odbočky). Podle zjištění jeho „první úvahy o vážné otázce“ jde reportáž za zprávu tím, že jde dovnitř věcí, k jejich kořenům a tím přibližuje případ mysli a citu vnímatele. V reportáži rozhlasové pak „vlastnosti předmětů a událostí nabývají psychologickým účinkem zrakového dojmu na slovní výraz daleko větší živosti, než sebelépe připravená přednáška“. Reportér pomáhá posluchačově obrazotvornosti, aby nabyl představy tvaru a pohybu a stal se tak účastníkem všeho, co se děje. Součinnost odborníka umožňuje reportéru věnovat se více popisu a dojmům, odborník pak dodává reportáži informační a dokumentární závažnost, „hlas odborníka je reportérovo svědectví“.

Brno vysílalo jízdu králů ve Vlčnově i vojenské manévry, ozvalo se (s pomocí krátkovlnky) ze dna Macochy i z výše plachtícího větroně, přiblížilo atmosféru u táboráku i objekty archeologických vykopávek ve Věstonicích, ale především přiblížilo nejrůznější profese a pracoviště, obvyklá a neobvyklá.

Praha volila (v roce 1930) atraktivní témata v zajímavých prostředích, mj. z cirku Kludský a z bojiště u Lipan, kde byla rekonstruována historická bitva. Nástup Brna ji však nechává v závěsu. A když i Ostrava, kterou vede Jaroslav Tyl, bývalý brněnský hlasatel, se pouští po brněnském vzoru do reportáže z dolu (1931), zůstává pražské vysílání výrazně pozadu. Věnuje se daleko více oficiálním přenosům (které jí v hlavním městě, pravda, příslušejí) a sportovní reportáži Lauferově (v Brně mu sekunduje Jan Liška). K dennímu životu se obracejí jen reportáže specializovaných vysílání, Hokešovy v Dělnickém a Dismanovy ve Školském rozhlase. Když ostravské reportážní aktivity ještě posílil F. K. Zeman po příchodu z Brna, začala se i Praha ohlížet po oblíbeném novém žánru ve vysílání. Tématům pracovním se začala rozpačitě věnovat od roku 1933 (Brno od roku 1928) a k roku 1938 bylo v počtu reportáží skóre Brno : Praha = 27 : 23. V roce 1933 začíná externí spolupráci v Praze redaktor Franta Kocourek (1934 reportuje převoz ostatků plukovníka Švece do Památníku odboje na Žižkově), v roce 1935 nastupuje jako hlasatel ing. Josef Cincibus, který se po roce začíná věnovat reportáží (vysílá korunovaci anglického Jiřího VI., předání hrobu J. A. Komenského v Naardenu).

Reportéři

Připravenost a pohotovost reportérských sil z celé republiky se prokázala v pětihodinové reportáži z pohřbu T. G. Masaryka 21. září 1937. Hovořili v něm: Josef Cincibus, Miloslav Disman, František Havel, Vlad. Müller, Ferdinand Pour, Jul. Randýsek, E. Rusko, Vl. Šimáček, E. Vrba, F. K. Zeman. Byli různých profesí i rozhlasových funkcí a z různých pracovišť a odboček, ale vytvořili při různosti svých osobnostních typů a svého vidění i mluvního výrazu velkolepé široké plátno reportážního obrazu historické události.

Když Jan Wenig ve vzpomínkách obhlíží reportéry (jejichž práce ´není zaměstnáním, ale povoláním´) zaznamenává tyto charakteristiky: „V začátcích rozhlasu se reportérsky osvědčoval právě tak František Kožík, Dalibor Chalupa jako František Havel. Reportérem, abych užil starého termínu, z boží milosti byl Josef Cincibus, rychlý, vtipný, vybavený jazykovými znalostmi a hbitou reakcí na viděná fakta; totéž platí o F. K. Zemanovi se širokou paletou zájmovou, kde politika sousedila s hudbou a národopisem. Kultivovaným reportérem, podávajícím formálně vybroušené výkony byl a je M. Disman. Ve Frantovi Kocourkovi „nám odešel z nacistické zvůle talent víc než slibný.“

Reportáž hrála už ve vysílání tak významnou roli, že rozhlas cítí v květnu 1936 „nutnost zřídit ´reportážní oddělení´, i když je představuje jen jediný člověk – ing. Cincibus – pověřený korigováním a organizováním činnosti příležitostných reportérů vlastních i externistů.“ Běhal připomíná, že „existence prvního profesionálního ´jenom reportéra´ (bez jiných hlasatelských, novinářských apod. závazků) umožnila vznik denních tzv. ´malých´ reportáží ze všedního a pracovního prostředí, které byly pro ing. Cincibuse typické.“

Rozhlasová okénka

Svoji roli aktuálně působícího sdělení, které bez ohledu na svoji formu fungovalo jako politický komentář sehrála „Okénka“ nebo také „Rozhlasová okénka“. A z rozhlasových pořadů nejvýrazněji se vymkla z převážně defenzivní pozice Radiojournalu. „Zpravodajství bylo nejostřeji kritizováno a také rozhlasoví pracovníci těžko snášeli trvající závislost na zpravodajských pořadech Četky, která byla zcela pod vlivem agrární strany.“ Miloslav Disman přijal pověření od května 1938 organizovat tento nový programový typ – desetiminutová Okénka. V sousedství zdeúředně ´objektivní´ zpravodajské relace měla Okénka přijít s živou informací a optimistickým tónem. Vzdor svému neutrálnímu názvu to činila a nebyla vůbec neutrální. Bez ohledu na to, zda je plnila reportáž z přenesení Paladia Země české z Týnského chrámu v Praze do Staré Boleslavi nebo pozdrav krajana, který přijel na Všesokolský slet.

Okénka měla přesná pravidla, formulovaná redakčním kruhem. Pořad má sloužit výchově k národnímu sebevědomí, výchově k československé vzájemnosti a k demokracii, k vzájemnosti se spřátelenými státy, k životnímu optimismu a k brannosti. Komentovány v něm mohou být (ať přímo nebo nepřímou reakcí, např. recitací apod.) pouze události dokonale aktuální a to buď

a) z téhož dne, nebo

b) se vztahem k současné československé situaci, nebo

c) s nevtíravou tendencí toho kterého účelu.

Vyloučeny byly projevy, které mohly být zařazeny včas do kteréhokoli denního programu.

V období dvou měsíců bylo odvysíláno 96 Okének, z toho sedm mimořádných, tj. mimo normální čas. Až na tři Okénka ze stanic byla všechna připravena v Praze. Bylo jich s náměty politickými a kulturně – politickými, s brannými, 33 slovenských Okének, 15 věnovaných vzájemnosti s cizími státy (celá nebo zčásti) , 40 neutrálních (tj. hudebních). Formy se střídaly velmi bohatě, zazněly tu glosy a citáty, výzvy a provolání, proslovy a recitace, vzpomínky, interview a přednášky, scénky, reportážní montáže a montáže provolání či citátů s reportážní kulisou atd.

Okolo Okének se sešla elita rozhlasu: Očadlík, Kocourek, F. K. Zeman, Wenig. Později,“ vzpomíná F. K. Zeman, „opatrnická politika Karešova programového vedení rozhlasu i toto naše ´Okénko´ zatáhla železnou žaluzií kolaborantské ustrašenosti a německý režim je konečně nahradil tzv. ´politickými a časovými úvahami´, ve kterých nastoupili jako ochotní spolupracovníci Němců někteří z prvních lidí protektorátu.“

Okénka se stala zároveň bezděčně průzkumníkem veřejného mínění, totiž ve stovkách dopisů, v nichž posluchači na vysílání odpovídali svými názory i návrhy. Vedle mnoha pozitivních dopisů se objevilo nemálo desorientovaných úvah. Prozrazuje to Dismanova zpráva programovému šéfovi Miloši Karešovi: „V dopisech se také ukazuje, že nepřátelská propaganda, hlavně český a slovenský rozhlas z Říše, měla velký vliv na naše posluchače, mnozí píší, že tam se dovídají pravdy, které jim rozhlas neřekne, že se dozvídají jen zprávy kusé, že se jim neřekne pravda včas, aby byli na události připraveni. Volá se po pevné ruce, často i po vojenské diktatuře, proti politickým stranám, pro jejich rozpuštění atd.“

To už nastal soumrak republiky, ´politické změny´ tomu eufemisticky říká Rozhlasová ročenka, vydaná r. 1939. „Politické změny na podzim roku 1938 rozšířily značně zpravodajskou složku činnosti reportážního oddělení. Velké přesuny a stěhování obyvatelstva měly v zápětí neobyčejné množství žádostí o rozhlasové výzvy k nezvěstným. Často rozhlas vyřídil sto až dvě stě těchto žádostí denně. Každá taková výzva znamenala okamžitou pomoc rodinám, jichž členové o sobě navzájem nevěděli, a pomohla v mnoha případech i ve věcech majetkových.“ Optimističtější hodnocení formuloval v předmluvě téže ročenky Zdeněk Wirth: „Čs. rozhlas přebudoval na podzim loňského roku pohotově svůj program podle směrnic, které sama doba udávala. Volal národ do jediného houfu, křísil jeho sebevědomí, povzbuzoval k okamžitému zahájení práce na zabezpečení jeho existence. Prostředkem mu byly česká tvorba hudební i slovesná, monumentální i lidová, politický projev čistých lidí, povzbudivý hlas a rada odborníka pro zlepšení organizace kulturní práce v obci, zemi i státě, varovný nebo nabádavý příklad z historie. Našel si i nové formy rozhlasového projevu, především uplatnil plně v létě zavedené Okénko čs. rozhlasu, z něhož vycházela ozvěna nebo připomínka k politickým i kulturním událostem dne.“

Vzdělávání v rozhlase

Když v roce 1927 přešla přednášková činnost do kompetence Kareše, nic se na činnosti osvětových institucí a odborných rozhlasů nezměnilo, jen se nabídka rozšířila o přednášky ve vlastní redakci rozhlasu. Problémy zůstávaly.

Počátkem roku 1931 nastoupil konkurzem jako referent pro přednášky mladý docent Otakar Matoušek a měl řešit koncepci přednášek a vzdělávání v rozhlase vůbec.

Otakar Matoušek (1899-1994), po habilitaci na UK jako docent geologie studoval ještě na Sorbonně a v USA, od 1. února 1931 v Radiojournalu: referent, vedoucí oddělení a šéf odboru přednáškového. Vnesl systém a záměrnost do vzdělávací činnosti rozhlasu a získal pro vysílání vysokoškolské odborníky, často špičky oborů. V r. 1934 mimořádným profesorem metodiky a dějin přírodních věd, po válce učil na UK a v USA, jako vědecký pracovník působil v ČSAV.

Přednášek nebylo málo, naopak; byli i velmi dobří lektoři (např. hudební tématiku přibližoval Jaroslav Křička, otázky mateřštiny prof. Miloš Weingart). Vedle přednáškové formy už se objevovaly i edukativní dialogy a scénky v odborných rozhlasech, příležitostně i větší umělecko – vzdělávací pořady (jako např. z iniciativy Brna program k 260. výročí smrti Jana Amose Komenského 14. listopadu 1930, který byl složen z Vachovy kantáty Jan Amos Komenský, přednášky komeniologa S. Součka a scény exulantského loučení s vlastí z Dvořákova dramatu Bílá hora.

Tyto pořady se objevovaly i později, krom toho se uplatňovalo rozdělení tématu mezi různé žánry a dny (např. Nerudovo výročí v r. 1934 v přednášce a dramatizaci) až se vyvinul dokonce specifický vzdělávací blok v podobě týdenních tématických programů. V březnu 1938 vysílal Radiojournal týdenní přednáškový program jihočeský, v němž zazněla velmi pestrá témata z různých oborů kraje a Václav Růt je doplnil exkurzí do českobudějovické tužkárny, besedou o rybníkářství a reportáží z výlovu rybníka Janský na Třeboňsku.

Nežli se rozhlas dopracoval tohoto mnohožánrového vzdělávacího působení, musel docent (později profesor) Matoušek dát této práci řád a systém. V roce 1932 vytvořil malé oddělení vzdělávání a v roce 1934 povýšil dokonce na odbor, rovný hudebnímu odboru Jirákovu či slovesnému Karešovu. Od počátku musel řešit nekoordinovanost institucionálních nabídek, náhodnost nabídky veleplodných univerzálních osvětářských solitérů, protekční prosazování některých řečnických jmen a všeobecně nevyrovnanou kvalitu výkonů po obsahové stránce i po stránce přednesu.

Chaotičnost přednáškové produkce v začátcích rozhlasového vysílání dokládá pamětnické podání: traduje z bratislavského vysílání výzvu, aby se přihlásili, kdo chtějí pronést přednášku, s upozorněním, že je třeba učinit to s dostatečným předstihem.

V Karešově slovesném odboru zůstaly přednášky do Matouškova příchodu na okraji pozornosti, ačkoli reprezentovaly mimořádné množství titulů. „V r. 1927 vysílal rozhlas 170 přednášek ve vlastní redakci, tj. zhruba tři přednášky týdně, a osm přednášek týdně v redakcích čtyř externích institucí“, z nich hlavně Masarykova lidovýchovného ústavu (pět přednášek z osmi). K tomu ovšem „rozsah vysílání odborných rozhlasu byl několikrát vyšší“.

Problém referentů

Krom organizačního zvládnutí tohoto rozkošatělého stromu poznání musel se Matoušek pokusit o zvýšení efektivity této činnosti. Na prvém místě o zlepšení přednašečské kvality výkonů. Byl to problém trvalý, v článcích i školeních se s novými autory (nové generace, nových témat) řešil až do konce čtyřicátých let. Šlo především o nekatedrový, přirozený a osobní výraz přednášejících, a dále ovšem i o základní profesní pravidla výkonu, jako je stavba projevu, názornost výkladu atp. Matoušek sám v té otázce experimentoval. Vzpomíná, jak mu prof. Pelnář – výborný a zkušený řečník – odmítal na mikrofon mluvit bez papíru a jen neochotně se nechal získat k lehké improvizaci drobných partií (které ovšem oživily mluvený projev). Přednášky v rozsahu 10-15 minut ovšem musely svoje téma pečlivě vybírat tak, aby obsáhlo uzavřenou látku, a nemohly se rozběhnout do širšího záběru. Tomu čelil Matoušek zavedením cyklů, v nichž rozsáhlejší téma se dělilo na řadu dílčích otázek.

Jakkoli jsou cykly úspěšné, nenaplňují všechny přednáškové časy a Matoušek první polovinu desetiletí naplnil usilováním o vyloučení nevhodných osob popularizátorů a jejich nahrazení odborníky, o rozšíření témat a objevování nových forem přednáškových pořadů, o svobodu slova, neomezovanou obavou před ožehavými otázkami dne. Novinkou v cyklech byli laičtí přednášející, které přivedl k mikrofonu Matouškův nový spolupracovník Václav Růt v cyklu Lidé práce na podzim r. 1934, kteří vyprávěli o svém povolání.

Cit. z: Od mikrofonu k posluchačům. Praha: Radioservis, 2003.

Historie rozhlasu