Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Československý rozhlas v Květnovém povstání

František Hrdlička

Odpor proti okupantům se v rozhlase zrodil již na jaře r. 1939, kdy vzniklo několik skupin napojených na různé složky odboje. Jednou z nejvýznamnějších byla skupina kolem Ing. Stanislava Singera, provozního inženýra a zástupce šéfa technického provozu. V odbojové skupině s ním působili i Jaroslav Kleiner a Kazimír Stahl. Singer udržoval spojení podzemního hnutí s rakouským odbojem a ukrýval ve svém bytě ilegální pracovníky. Účastnil se příprav na ozbrojený odpor v rozhlase, ukrýval zbraně, konstruoval krátkovlnné vysílače i přijímače a přenosná zařízení pro podávání ilegálních zpráv. Skupina Ing. Singera byla prozrazena a její členové zatčeni a vězněni, stejně tak skupina J. Weisse.

Programoví pracovníci a technici byli sdruženi kolem skupiny Jaroslava Kvapila. Prostřednictvím spojek byl odboj v Čs. rozhlase napojen na domácí i zahraniční odboj, na Národní revoluční výbor i Revoluční výbor české inteligence Vladislava Vančury a Julia Fučíka. Do jeho činnosti byl zapojen např. Miloslav Disman. Utajit se podařilo i spojení s plukovníkem generálního štábu pplk. Františkem Bürgerem, známým z období povstání jako velitelství Bartoš. Další skupina působila v křivoklátských lesích, po odhalení byli její členové, mezi nimi i rozhlasový technik Vladimír Cimrhakl, popraveni. Po likvidaci odbojových skupin kolem V. Vančury a J. Fučíka se rozhlasový odboj napojil na nově vznikající skupiny, včetně Národní rady české v čele s prof. Dr. Albertem Pražákem.

Přípravy na konec války začaly v Československém rozhlase již v průběhu roku 1944. Od počátku roku 1945 vznikala v blízkosti rozhlasu síť náhradních vysílacích pracovišť (Husův sbor, Hajnovka, Národní dům na Vinohradech), která měla v případě, že by nebylo možné vysílat z budovy rozhlasu, zajišťovat vysílání. Kromě technického zařízení (včetně reportážních vozů) se z budovy rozhlasu vynášely i gramofonové desky s českou hudbou. Řada českých autorů byla zakázána, desky označeny jako nevysílatelné, navíc ke konci války byl vydán rozkaz použít je jako surovinu pro německý gramofonový průmysl na výrobu německých desek.

Devítičlenný Předrevoluční národní výbor Československého rozhlasu , schválený Národní radou českou, tvořili Zdeněk Morávek, Jaroslav Krása, Mirko Očadlík, Lubomír Soukup, Miloslav Disman, Julius Randýsek, Zdeněk Dvořák a Josef Šváb. V dubnu 1945 došlo ke spojení všech ilegálních skupin v jednu, která navázala kontakt s vojenskými složkami odboje. Poslední týden už probíhal ve znamení „revoluční pohotovosti“ všech zúčastněných složek. V rámci příprav na povstání bylo dohodnuto se skupinou Bartoš, že budovu rozhlasu obsadí čeští zaměstnanci za pomoci oddílu české policie.

V posledních dnech před koncem války zesílili nacisté bezpečnostní opatření, nasadili do budovy ozbrojené esesácké stráže, naváželi trhaviny a střelivo. I přes tato opatření se podařilo na tělech uklízeček pronést do budovy československé prapory. Členové ilegální organizace postupně odstraňovali německé orientační tabulky, čímž znemožňovali orientaci německých vojáků v rozhlasovém bludišti. Reportér Alfréd Technik umožnil 2. května kapitánovi české policie Suchánkovi prohlídku rozmístění technických pracovišť, hlasatelen a stanovišť německých stráží, technik Bohumil Marek předal pplk. Bürgerovi náčrt situace v hlavní budově.

Květen 1945

Pražský rozhlas v roce 1945 pokračoval v dosavadní propagandistické linii. Na jedné straně udržoval „duchovní boj proti asiatskému bolševismu“ (Moravcovy, Křižíkovy komentáře) a na druhé straně apeloval na „rozum a smysl pro pořádek“ českého posluchače. Nechyběly ani projevy o osudovém sepětí českých zemí s německou říší K. H. Franka a dalších.

Tisíciletá Velkoněmecká říše přestala existovat v třináctém roce svého trvání. Po šesti letech se válka vrátila do míst, odkud vzešla – do Německa. Podstatná část Československé republiky již byla v květnu 1945 osvobozena. Němci se nijak netajili tím, že „Berlín a Praha jsou nedotknutelnými sesterskými citadelami“, jak hlásil říšský vysílač Berlín. Území Protektorátu reprezentovalo v německých plánech významnou položku svými komunikačními a hospodářskými možnostmi. Počítalo se, že se stane jakýmsi zápolím tzv. alpské pevnosti.

K úspěchu pražského květnového povstání přispěla nemalou měrou spojovací a informační služba, že vedle státního bezdrátového spojení hrály velkou roli i městský pouliční rozhlas, telefonní centrály a všechna telefonní i telegrafní meziměstská spojení, místní spojení pražská i vnitřní, například v budově rozhlasu až do rozmetání centrály v neděli 6. května 1945 v 17.40.

V pátek 4. května 1945 obsadili němečtí strážní všechna technická pracoviště, aby zamezili jakýmkoli pokusům o sabotáže. Následujícího dne zesílili i hlídky v okolí rozhlasu. U budovy rozmístili těžké kulomety a drátěné překážky. Večer vykázaly stráže SS z budovy všechny zaměstnance.

První den

V sobotu 5. května 1945 zahájil hlasatel Zdeněk Mančal, který jako jediný z hlasatelů zůstal přes noc v budově, ranní vysílání památnými slovy „Je sechs hodin“ a dále pokračoval pouze v češtině. Výhradně česky se hlásila i telefonní centrála. Německý intendant – vedoucí rozhlasové skupiny Čechy a Morava Říšského rozhlasu Ferdinand Thürmer povolal krátce před polednem přímo do budovy dalších 70 plně ozbrojených německých vojáků, kteří se však nedokázali v budově orientovat. Čeští zaměstnanci totiž od rána seškrabovali veškeré německé nápisy, takže přivolané vojenské posily byly zcela dezorientovány a neschopny nalézt prostory, ze kterých se vysílalo. Napětí se stupňovalo. V poledne byla na budově vyvěšena československá a americká vlajka, plánovanému vyvěšení sovětské a britské vlajky zabránila střelba.

Ve 12,32 se podařilo českým policistům, jejichž úkolem bylo obsadit budovu rozhlasu, vniknout do budovy hlavním vchodem. Zazněly první výstřely, padaly první oběti, boj o rozhlas začal. Policisté za pomoci českých zaměstnanců ovládli vysílací pracoviště a ,galerii´, přes niž byl program odbavován k vysílačům. Hlasatelé se zabarikádovali v hlasatelně. Odtud zaznělo ve 12,33 hod. první volání rozhlasu o pomoc: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“. Opakovalo se v krátkých intervalech až do 13,15 hod..Po prvním volání následovaly další výzvy k policii, četnictvu, vládnímu vojsku a spojencům. Na pomoc rozhlasu přispěchaly stovky lidí. Německá posádka se opevnila v přízemí a v prvních dvou patrech, pomoc českým bojovníkům přicházela z postranní ulice, ze střech i z podzemí. Do budovy se dostávali vchodem z Balbínovy ulice, přes střechy okolních domů a přes sousední dvůr v Římské ulici č. 13. Obyvatelé okolních domů zadrželi německý vojenský autokar, čímž získali další zbraně a střelivo. Ačkoli Němci měli převahu a byli lépe vyzbrojeni, na české straně byla touha po svobodě. Postupně se podařilo dobýt a ovládnout poslední tři patra budovy, dařilo se udržet i přes urputný boj uvnitř i vně objektu vysílání. V 17,45 hod. byly německé síly donuceny vyjednávat a krátce nato odložit zbraně. Do 18,00 hod. byla budova v českých rukách a mezi zajatými byl nejen německý intendant Thürmer, nýbrž i čeští kolaborantští redaktoři Werner a Kříž. Bezpečně byla zajištěna neporušená meziměstská telefonní ústředna a nepoškozený strašnický vysílač, který byl propojen s hlavní budovou a vysílal od té doby nepřetržitě až do 9. května na revoluční „věrné“ vlně 415,5 m.

Boje v okolí rozhlasu však pokračovaly až do konce povstání, neboť Němci se všemožně snažili umlčet vysílání. Obránci rozhlasu čelili další tři dny útokům letectva, dělostřelectva i pěchoty. Nacisté věděli, jakou moc a sílu představuje rozhlas v ozbrojeném povstání a snažili se vnést zmatek do řad českých bojovníků. Z Černínského paláce, kde měli dobře zařízené rozhlasové studio, se napojovali na vlnu vysílače Praha I v Liblicích a vysílali česky výhružné a dezorientující projevy.

Nejtvrdším oříškem pro povstalce byla otázka vysílače, protože všechny vysílací objekty byly obsluhovány zaměstnanci německé pošty a zajištěny poměrně silnými strážními oddíly. První výzvy pražského rozhlasu přenášela stanice v Liblicích na vlně 470,2 metru (Praha I), ale německé osazenstvo zjistilo jakýsi podivný program a ve 13,15 hod. byla vysílačka odpojena od vinohradského studia. Vysílače Liblice, Mělník a Poděbrady byly obsazeny Němci. A tak zbývala jediná možnost – strašnická vysílačka o výkonu 5 kW.

Důležitým krokem pro zajištění vysílání bylo obsazení mezinárodní telefonní ústředny ve Fibichově ulici, které umožnilo nahradit modulaci Říšského vysílače Čechy modulací z vinohradského studia. Povstalcům se podařilo převzít vysílač ve Strašnicích od německého osazenstva a jeho provoz se udržel i v nejkritičtějších momentech povstání. Od 15,30 hodin 5. května až do konce povstání vysílaly Strašnice na legendární vlně 415,5 m zprávy, hlášení, revoluční výzvy, informace o dění v Praze, doplněné pochodovou hudbou. Gramodesky pro tuto příležitost měli zaměstnanci rozhlasu předem připraveny. Vysílání mělo zásadní význam pro celou bojující Prahu.

Ve 21,45 hod. dne 5. května se ozval Vysílač svobody na vlně 455 metrů, který připravili technici firmy Mikrofona ve Strašnicích. Tento vysílač tlumočil výzvy a provolání České národní rady a Ústřední rady odborů. Svoji činnost však ukončil v neděli 6. května 1945.

Druhý a třetí den

Nacisté se brzy vzpamatovali z prvního otřesu. Ráno v neděli 6. května zahájilo činnost rozhlasové provizorní studio v Liblicích. Aby se odlišilo toto vysílání od povstaleckého, začínali strašnické „povstalecké“ vysílání čtyřmi takty pochodu Lví silou. Nacisté pochopili nebezpečí, které bylo ve vysílání revolučního pražského rozhlasu a podnikali útoky, odstřelovali budovu a v půl šesté zaútočili i letecky. V 17,40 hodin dopadlo na budovu rozhlasu vzdušné torpédo, které ji těžce poškodilo a znemožnilo pokračovat ve vysílání. Pokus o následný německý útok byl však znovu odražen za pomoci revoluční tankové jednotky ze Smíchova. Vzdušné torpédo vybouchlo ve vstupní hale, a proto bylo rozhodnuto přemístit se do náhradních vysílacích pracovišť, tzn. do boudy u strašnické vysílačky.

Po osmdesáti minutách bylo revoluční vysílání obnoveno, provizorní studio bylo zřízeno přímo u strašnického vysílače. Z tohoto místa vysílali technici zajišťující jeho obsluhu spolu s rozhlasovými techniky zprávy, které dostávali z velitelství Bartoš až do 7. května do 18 hodin, kdy bylo zprovozněno vysílací pracoviště v Husově sboru. Tento den byl úporným bojem o vysílač ve Strašnicích. K jeho obraně se přemístila i revoluční tanková jednotka, s jejíž pomocí se podařilo útok odrazit a vysílání udržet v provozu až do přemístění do Husova sboru. Večer byla odvysílána i zpráva o bezpodmínečné kapitulaci fašistického Německa.

Aby vysílání povstaleckého rozhlasu zachytila i cizina, zprovoznili rozhlasoví pracovníci od dvou hodin 6. května dvě krátkovlnné vysílačky na Letné, které přebíraly vysílání revoluční vlny 415,5 m. Vysílaly výzvy na pomoc bojující Praze. Po zásahu hlavní budovy torpédem se již nepodařilo činnost krátkovlnného vysílání obnovit.

Čtvrtý a pátý den

I následující den, 8. května, Němci pokračovali v bombardování hlavní budovy a v útocích pěchoty, neboť nezjistili, že z objektu se již nevysílá. V tento den padl velitel obrany rozhlasu štábní kapitán Jaroslav Záruba, který řídil akce od 5. května. Velení převzali major Antonín Rakouš a štábní kapitán v záloze Václav Kopecký.

Čtvrtý den povstání byl nejtěžší. Již ráno přestala ČNR i vojenské velitelství Bartoš reagovat na telefonické výzvy a nedostatek informací byl nahrazován vsunováním organizačních zpráv do běžícího hudebního pořadu. Jednalo se tehdy o kapitulaci, resp. průchodu nacistických vojsk Prahou na Západ. Přes všechny nepříznivé události se situace povstaleckého rozhlasu zlepšovala. Na Husův sbor byly napojeny vysílačky v Liblicích, na Mělníce a v Poděbradech.

Ráno 9. května kolem čtvrté hodiny ranní pronikly tanky Rudé armády na okraj Prahy, ale až kolem osmé hodiny bylo velitelstvím Bartoš povoleno, aby rozhlas tuto zprávu vysílal. To bylo v době, kdy byli rudoarmějci již ve středu města. Ze slepeckého ústavu na Klárově vyjel přenosový vůz nyní již Československého rozhlasu a reportér Technik líčil posluchačům jásavou atmosféru prvního dne svobody.

Pražské povstání skončilo 9. května. Československý rozhlas nejenže svou výzvou 5. května dal bezprostřední signál k jeho zahájení, ale po celou dobu neúnavně a téměř nepřetržitě informoval o dění. Posiloval vědomí bojovníků na pražských barikádách i po celé zemi. Praha byla jediným městem, které za revolučních bojů nepřestalo vysílat. Pražský revoluční vysílač pracoval až do večera, kdy ze sídla ČNR přišel příkaz ukončit vysílání v 18,55 hodin, protože na sedmou hodinu byl již připraven slavnostní pořad z budovy ústředního studia na Vinohradech.

V 19,00 hod. zahájil obnovené vysílání prof. Dr. Otakar Matoušek, jmenovaný Národní radou českou prozatímním ředitelem Čs. rozhlasu. Pozdravným projevem „Československý rozhlas zdraví svého prezidenta Dr. Edvarda Beneše, zdraví vládu Československé republiky, zdraví všechen náš lid doma i za hranicemi a zahajuje všemi stanicemi svůj první pořad“. Zdeněk Štěpánek recitoval báseň Jana Nerudy Jen dál. Dr. Mirko Očadlík pak uvedl vysílání Smetanovy Prodané nevěsty. Mezi II. a III. dějství bylo zařazeno československé vysílání z Londýna.

Vysílání Československého rozhlasu v průběhu pražského povstání bylo největší a nejslavnější službou národu v celé dosavadní rozhlasové historii. Čs. rozhlas byl 29.dubna 1946 vyznamenán čestnou standartou „Bojovníkům práce“, 27. října 1946 byla ve Strašnicích odhalena pamětní deska za služby na vlně 415 m ve dnech 5. – 9.května 1945.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů