Na okraji beznaděje. Jan Palach – leden 1969 (2012)

Přidal: Přemek |

Srpen 6, 2013

Připravil Dan Moravec. První dokument z cyklu 90 let společně. Dramaturgie Bronislava Janečková. Režie Petr Mančal.

Natočeno 2012. Premiéra 15. 1. 2013 (ČRo 2 Praha, 18:00 – 18:30 h.; 25 min.). Repríza 20. 1. 2019 (ČRo Plus, 15:33 h) k 50. výročí sebeupálení J. Palacha.

Pozn.: Tento týden jsme si připomněli padesáté výročí tragické smrti Jana Palacha. Vrací se k ní také dokument „Na okraji beznaděje“. Jeho autor Daniel Moravec se pokusil zachytit názory současných lidí i pamětníků na čin mladého studenta z ledna 1969, kterým chtěl vyburcovat společnost z letargie. A připomíná také to, že sebeupálení jako protest rozhodně není pouze české specifikum.

Lit.: Moravec, Dan: Nalaďte si – Na okraji beznaděje. In Týdeník Rozhlas 2/2013 (článek). – Cit.: Někdy koncem léta roku 2012 se na mě obrátila dramaturgyně dokumentární řady „90 let společně“ Bronislava Janečková s dotazem, zda bych nechtěl udělat dokument na téma Jan Palach. Chvíli jsem přemýšlel a pak souhlasil. Dokument nakonec vznikl v Tvůrčí skupině publicistiky a dokumentu a odvysílají ho – stejně jako i další díly této dokumentární řady připravené k 90. výročí českého rozhlasového vysílání – celoplošné i regionální stanice Českého rozhlasu.
Proč jsem souhlasil? Protože to byla výzva. Protože si události ledna roku 1969 nepamatuji, jsem jiná generace. Protože jsem vlastně o Janu Palachovi věděl pouze jako o symbolu. Věděl jsem o jeho činu a odkazu, znal jsem zevrubně jeho příběh, ale emočně, životně, vnitřně se mě příliš nedotýkal. Nikdy jsem o něm vlastně nepřemýšlel. A to se mělo změnit.

Mnohajedinný Jan

Nejprve přišlo studium materiálů, knih, poslech rozhlasových pořadů a zhlédnutí televizních dokumentů. Otevřel se přede mnou svět konce šedesátých let v naší zemi, atmosféra nadějí a následných zklamání, atmosféra těhotná změnou, která byla nakonec silově potlačena. Zkoušel jsem si představit, jak se museli cítit lidé v té době, jak prožívali to všechno, co se jich tak bytostně dotýkalo, jak obrovská změna to byla, krutá a podlá ve svém mechanismu i následcích. Archivní zvukové nahrávky tehdy Československého rozhlasu mi odkrývaly autentické pohnutí patrné ze všech těch rozhovorů, hlášení, oznámení, zpráv o činu a smrti Jana Palacha. Dojímaly mě, děsily, vtahovaly svou naléhavostí a pravdivostí přímo do středu a času dění a zas znovu překvapovaly, rozrušovaly. Tak se pomalu, ale jistě tvořil – samozřejmě subjektivní – pohled na Jana Palacha a jeho dobu.
Jako by neexistoval konkrétní objektivní Jan Palach… Píšu záměrně „jako by“, protože pochopitelně existoval jako mladý muž z masa a kostí, s neuvěřitelnou citlivostí, odvahou, vybavený inteligencí a vnímavostí, se svými touhami, láskami, pocity, potřebami – jako by existovalo mnoho Janů, podle pohledu toho kterého z nás, podle osobnostního nastavení, které si neseme a rozvíjíme nebo popíráme. Jako by pro každého z nás byl trochu někým jiným, vyjádřením něčeho z nás. Odvážný pro odvážné, citlivý pro citlivé, vnímavý pro vnímavé a blázen pro blázny. Subjektivně chápeme, a ať chceme, nebo ne, tak porovnáváme a hodnotíme podle toho, jací jsme vlastně my sami. Souvisí to s tím kterým člověkem nebo s jeho činem? Ano i ne.

Hledání cesty

A teď kudy? Nic nového se vlastně zjistit nedá. To neznamená, že bych rezignoval, ale mnozí lepší přede mnou opravdu vypátrali všechno, co šlo. Uchvátil mě dokument Marka Janáče Můj bratr Jan a pochopil jsem, že tato cesta je, aspoň pro mě, uzavřena. Marek otevřel z různých úhlů další možné vrstvy vnímání toho, co znamenal Palachův čin, jaké měl souvislosti a dopady i v okruhu nejbližším a intimním, jako je rodina. Už jsem nechtěl hledat žádná nová fakta, pokud vůbec existují.
A pak jsem potkal Michala Ježka, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Představil mi web www.janpalach.cz, o který se spolu se skupinou kolegů stará. Další studnice informací, utříděná, přehledná a zajímavá právě onou dobrovolností a nadšením, ale hlavně odpovědností a erudicí svých tvůrců. A protože jsem v této etapě hledání cesty k Janu Palachovi samozřejmě mluvil s kdekým na toto téma, začalo mi svítat. Svým způsobem bylo řešeno a řečeno všechno. Ale stejně jako jsem hledal cestu já, hledají si ji i mnozí dnešní mladí. Jaká cesta to je, jaký mají vztah k Janu Palachovi? Ano, jsou tu ti, kteří se starají o Palachův odkaz formou zmiňovaného webu a různých vzpomínkových akcí a výzkumů a podobně – ale co třeba lidé ne tak vzdělaní? Co lidé s velmi kritickým pohledem na dnešní vývoj naší společnosti a vůbec světového uspořádání? Ti mimo, řekněme, hlavní proud? A celá rozložená skládačka se začala dávat dohromady. Sama.

A popravdě řečeno, byl i nebyl jsem překvapený. Většina lidí do třiceti let Jana Palacha, jeho čin, jeho odkaz, ale i význam, symboliku, vnímala – pokud o něm vůbec věděli – tak jako jedna z respondentek ankety, kterou jsem uspořádal. Volně tlumočeno: Nechtěla bych být jeho máma, ale jako kamaráda bych si ho vážila tím víc. Někteří starší lidé vnímají Palachův čin jako zbytečný, patrně kvůli zkušenosti normalizace. A mnoho, mnoho lidí, kteří jsou znechuceni dnešními poměry, chápe Jana Palacha jako symbol odvahy vyjádřit se, nemlčet, provokovat – byť nesouhlasí s tak krutým a radikálním způsobem. A další považují připomínání odkazu Palachova sebeupálení za zneužití ze strany establishmentu. Jejich slovy: jeden jediný a poslední hrdina tak znemožňuje současným hrdinům nebo těm, kteří by hrdiny mohli být a byli za ně považováni, aby hrdiny byli. Podle nich společnost už hrdiny nepotřebuje, nepotřebuje apely, je rozložená. Systém požírá sám sebe a i to je v jeho plánu. Potřebuje restart.
Sebeupálení není pouze české specifikum. Podobným činem začaly revoluce Arabského jara, podobně upozorňují Tibeťané na okupaci Čínou a tak dále. Lidé se upalují ve Španělsku, v Itálii, Thajsku a v mnoha dalších zemích. Čin Jana Palacha ale specifický a ojedinělý je. V kontextu doby a místa, a hlavně jeho významem pro každého z nás. Stále je aktuální. Jak říká Tomáš Halík, my všichni jsme a pořád, v určitém slova smyslu, pochodní číslo 2. Přestaneme-li být, rezignovali jsme, rozkládáme se a posléze tak či onak končíme. A právě toto je pro mě poselství Jana Palacha. Živé a snad nezkreslené.

Lit.: Ježek, Michal: „Exhumace je neskonalé vydírání,“ bránil se Jiří Palach. In web ČRo Archiv, leden 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Když Jan Palach provedl 16. 1. 1969 svůj radikální čin, stal se jeho hrob místem nepřetržité piety. I poté, kdy ho Státní bezpečnost zlikvidovala. Svědčí o tom vzpomínky bratra Jiřího. Archiv ČRo uchovává jeho svědectví v rozhlasovém dokumentu i řadu unikátních dobových nahrávek, které ukazují reakce na studentovo sebeupálení.

„Maminka dostala pozvánku, aby se dostavila na Národní výbor k projednání bratrovy exhumace,“ vzpomíná Jiří Palach v rozhlasovém dokumentu Můj bratr Jan. Přivítal je tam arogantní pracovník úřadu, který záměr lživě zdůvodňoval tím, že hrob neodpovídá hygienickým předpisům, protože na něm zahnívají květiny. „Říkali jsme jim, že s tím v žádném případě nesouhlasíme. Ale oni: jestli nebudete souhlasit, bude exhumace nařízena soudně, a vy nebudete vědět, kde svého syna, svého bratra máte,“ líčí.

Pod pohrůžkou vhození ostatků do hromadného hrobu nakonec Palachovi souhlasili. „Maminka z toho byla úplně otřesená… Říkala mi, nepřežila bych, kdybych se nemohla jít k Jendovu hrobu pomodlit,“ připomíná Jiří. Jeho svědectvím tak dokument Můj bratr Jan naráží na jeden z nejtemnějších momentů šikany, kterou se Státní bezpečnost rodině mstila. Dne 22. října 1973 její příslušníci exhumovaly ostatky uložené na Olšanských hřbitovech a zpopelnily je ve Strašnickém krematoriu.

„Potom nám poslali zprávu, že si máme urnu vyzvednout. Tak jsme ji měli nějaký čas doma, uložit nám ji povolili až téměř po půl roce,“ připomíná Jiří Palach březen 1974, kdy ji konečně mohli umístit do urnového háje Všetat u Mělníka. V místě, kde Jan se svojí rodinou žil a odkud odjel 16. ledna 1969 brzo ráno do Prahy, aby odpoledne udělal ze svého těla protestní živou pochodeň. Na původním místě posledního odpočinku byl sice zřízen fiktivní hrob, lidé tam ale dále nosili květiny a zapalovali svíčky. Chodili vzdát úctu studentu, který se dle svých slov rozhodl vyburcovat společnost z letargie, do které se začala propadat po srpnové invazi.

Palachovi se věnuje i několik dalších rozhlasových dokumentů – v poslední době Na okraji beznaděje či Do Říma za Janem Palachem. Archiv ČRo ale uchovává i vzpomínky jeho spolužáků či vzpomínky muže, který studenta hasil. Vedle bezprostředních dobových zpráv Československého rozhlasu nechybí ani projev děkana Palachovy Filosofické fakulty den před slavnostním pohřbem v Karolinu, chápavý i odmítavý projev prezidenta Ludvíka Svobody či úvaha spisovatelky Evy Kantůrkové O etice Palachova činu.

Radiodokument