Příběh kriminálního rady 1/14 (2013)

Premiéru uvádíme v rámci projektu Česká próza k 90. výročí zahájení rozhlasového vysílání a k autorovým nedožitým devadesátinám. Nalaďte si Vltavu 26. srpna v 18:30 hodin. Po odvysílání se jednotlivé díly četby objeví na stránce Hry a literatura, kde si je budete moci poslechnout ještě celý další týden.

Prozaik Ladislav Fuks se narodil 24. září 1923 v Praze. Jeho přísný otec pracoval jako policejní úředník. Zřejmě právě z hloubi vlastní zkušenosti pramenila inspirace pro Fuksův „detektivní horor“.

V letech 1945–1949 vystudoval Ladislav Fuks filozofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku na FF UK v Praze. I když v následném období pracoval jako úředník a státní zaměstnanec, byl odborným pracovníkem Státní památkové správy v Praze a do 1963 Národní galerie, pro svoji literární dráhu nepochybně čerpal právě ze znalosti lidské psychiky a chování posunutého díky výjimečným, ohrožujícím a zátěžovým situacím. Zásadní samozřejmě byla zkušenost válečného období, neboť z jeho židovských spolužáků se z koncentračních táborů vrátil pouze jediný a sám Fuks byl od roku 1942 totálně nasazen na statku v Hodoníně.

Úzkostné stavy, strach, děsivá neodbytnost blížící se katastrofy, zločin, bezpráví a vyřazení postavy z „normální společnosti“. To jsou hlavní témata Fuksových knih. V jeho prvotině z roku 1963 nazvané Pan Theodor Mundstock, se ještě jedná o příběh zasazený do konkrétních reálií, neboť vypráví o osudu pražského Žida obávajícího se transportu do koncentračního tábora. Postupně ale autor líčení „vytrhuje“ z rozpoznatelné skutečnosti a „vsazuje“ ho do modelového časoprostoru obohaceného výraznou metaforikou, propracovanou kompozicí a návratnými motivy. Taková je stavba Fuksova asi nejznámějšího díla, Spalovač mrtvol, vydaného roku 1967 a o rok později zfilmovaného.

Psychologický román Příběh kriminálního rady se odehrává v jakémsi evropském hlavním městě a v jeho okolí, kde jsou zákeřně vražděny děti. Námětem je ale také vztah despotického kriminálního rady a jeho plachého, sotva dospělého syna Viktora. Čtenářská pozornost je do poslední chvíle jako by odváděna či rozptylována vnitřními úvahami syna o vztahu k otci, z jehož dohledu se snaží vymanit, o pokrevní závislosti, která může vést až k destruktivním pocitům a činům. Děj může být podobenstvím o těžkostech dospívání a touze „odtrhnout“ se z rodičovského dozoru, ale zároveň je mrazivým a napínavým pátráním po pravém původci zločinu. V metaforické rovině je úvahou o příčinách viny a důsledcích trestu.