Stopy ve sněhu (1986)

Přidal: Přemek |

Září 21, 2013

Konstantin Paustovskij. Dramatizace povídky sovětského autora. Překlad Zdeňka Psůtková. Dramatizace Helena Vernerová. Hudba Petr Kaňka. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Melč.

Osoby a obsazení: Taťjana Petrovna (Věra Galatíková), Nikolaj (Petr Pelzer), Gaňa (Ludmila Lída Roubíková), zpěv (Laďka Kozderková) a další.

Natočeno 1986. Premiéra 6.11. 1986 (Praha, 19.15 – 20.05 h.).

Lit.: Herget, Jan: Stopy ve sněhu. In web Laďka Kozderková, b. d. (článek + ukázka ze hry). – Cit.: Povídka sovětského spisovatele Konstantina Paustovského. Odehrává se za druhé světové války v jednom venkovském městečku. Před válečným nebezpečím sem uprchla Taťjana Petrovna, zpěvačka velkého moskevského divadla. Spolu s třináctiletou dcerou Varjou žijí v domě starého Potapova, který jim ochotně poskytl bezpečné útočiště. Potapov má jediného syna Nikolaje, který je už tři roky na bojišti. Děj povídky začíná v okamžiku, kdy má Nikolaj přijet na krátkou návštěvu. Jeho otec, který se na shledání se synem velmi těšil už ale tou dobou není na živu. Zemřel několik týdnů před tím. Taťjana Petrovna s Varjou zůstaly v domě samy a velmi dobře o něj pečují. Taťjana četla několik posledních Nikolajových dopisů a pochopila z nich, že mladý muž je válečnou realitou frustrovaný a touží po klidu, připomíná si všechno hezké, co měl v domě rád. Proto Taťjana dělá všechno pro to, aby se tyto milé Nikolajovy vzpomínky naplnily. Opraví léta porouchaný zvonek, nechá naladit piano, obstará žluté svíčky do starého svícnu a pečlivě odhází ve sněhu cestičku k zahradnímu altánku.

Když Nikolaj vystoupí na nádraží, je velmi apatický. Teprve ve vlaku se totiž dozvěděl o smrti svého otce a o tom, že v jejich domě žije cizí žena s dcerou. Nechce se tam ani ukázat, jen pokradmu prochází zahradou, ovšem setká se s Taťjanou Petrovnou, která ho nakonec přemluví k tomu, aby v domě přeci jen přenocoval. Jejich sbližování je zprvu komplikované. Došlo k nedorozumění se zprávou o smrti starého Potapova, telegram se totiž ztratil. Nikolaje také rozhněvá, že Taťjana Petrovna četla jeho dopisy, ale později pochopí, že za vším byl jen dobrý úmysl. Začíná se v domě cítit dobře a vzpomíná na dětství. Vypráví o příhodě se psem, kterého jednou našel v zuboženém stavu. Tajně si ho odnesl do zahradního altánku a aby jeho časté návštěvy neprozrazovaly stopy ve sněhu, začal každý den pečlivě umetat cestičku k altánku. Když se pes po nějakém čase zotavil, zaběhl se znovu a zůstaly po něm jen stopy ve sněhu vedoucí někam za řeku. I když byl pes už dávno pryč, Nikolajovi ho připomínaly právě ty stopy.

Nikolaj je Taťjaně Petrovně povědomí, má pocit, jako by se už někdy někde setkali, on si však na nic takového nevzpomíná. Taťjana Petrovna hraje na klavír jeho oblíbenou píseň a atmosféra je najednou velmi příjemná a přátelská. O chvíli později si Nikolaj vybaví jednu vzpomínku na letmé setkání v parku s dívkou, která mu učarovala. Stalo se to o šestnáct let dřív na Krimu a Nikolaj je přesvědčen, že tou dívkou byla právě Taťjana Petrovna. Jenže ta na Krimu nikdy nebyla. Váhá, jestli mu to má říct a dcera, která tuto rozmluvu slyšela, ji přemlouvá, aby mu nekazila iluzi. Tak se nakonec rozhodne i Taťjana Petrovna, a do rána ještě stihne zařídit, aby stará sousedka Gaňa upekla Nikolajovi jeho oblíbené pirožky. Společně mu je donesou na nádraží a při loučení zazní pointa celého příběhu. Nikolaj odjíždí se znovu nabitým sebevědomým, protože si uvědomil, že vzpomínky jsou víc, než pomíjivé stopy ve sněhu.

Režisér Josef Melč zpracoval tuto povídku velmi komorně, s důrazem na prožitky jednotlivých postav. I když děj je vcelku obyčejný, jednoduchý, ukrývá v sobě bohaté proměny myšlení, pocitů i názorů. Byli si toho dobře vědomi i herci. Věra Galatíková jako Taťjana Petrovna, Petr Pelzer jako Nikolaj nebo Ludmila Roubíková v roli staré Gani. V obsazení najdeme i jméno Laďky Kozderkové, která ovšem nehraje žádnou z jednajících postav. Pouze propůjčila svůj hlas, když Taťjana Petrovna zpívá Nikolajovu oblíbenou píseň.

Rozhlasové hry