Černá vdova (1993)

Přidal: Přemek |

Srpen 16, 2005

Vladimír Mikeš. Experimentální rozhlasová hra. Rozhlasová úprava Karel Weinlich a Hana Štrůdlová. Scénická hudba Petr Mandel. Mistr zvuku Tomáš Gsöllhofer. Dramaturg Zdeněk Hedbávný. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Pavouk – Černá vdova (Jaroslav Kepka), Kočka (Jitka Moravcová), Pes (Alois Švehlík), Mouchy (Hana Draxlerová Štrůdlová, Iveta Dušková, Jana Mařasová-Bubalová, Miroslava Pleštilová, Sylva Sequensová, Miroslava Součková, Věra Bučinová), Žena 1 (Miroslava Slávka Hozová), Muž (Jiří Bartoška), Žena 2 (Valérie Zawadská).

Natočeno 1993. Repríza duben 2010; 17. 12. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 6. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:30 h.) k úmrtí Karla Weinlicha.

Pozn.: Hře předchází rozhovor dramaturga s autorem.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Černá vdova a množství mušimasa. In Týdeník Rozhlas 20/2010 (11. 5. 2010), s. 18 (recenze). – Cit.: Na místě věnovaném rozhlasové recenzi se opět budeme věnovat repríze; co však dělat, jde-li o hru tak povedenou. Napsal ji profesor Vladimír Mikeš a byla natočena v roce 1993 pod názvem Černá vdova. Jde o obraz lidského i zvířecího hemžení – autor pro vyjádření svých názorů použil formu víceméně bajkovou; zatímco lidé zde prožívají nejbanálnější nevěry a manipulace, smysl života a blížící se zánik světa řeší zvířata.

Realizaci jistě pomohlo angažmá režiséra Karla Weinlicha; jeho dlouholeté zkušenosti z natáčení pohádek zde byly využity beze zbytku, jeho vedení herců je brilantní. Z obsazení vyniká Jitka Molavcová jako vulgární, ordinérní, povrchní Kočka, charakterizovaná pražskými „línými“ vokály. Dokáže vyjádřit stálé pohrdání vším a všemi a zároveň pudový strach z tušené smrti. Málokdy máme možnost slyšet Molavcovou tak tvárnou a herecky rozmanitou. I Alois Švehlík jako Pes používá dobrou hlasovou charakteristiku: jeho hlas je pomalý, basový, ve vzteku i lítosti vrčivý; není to však jen primitivní hlasová nápodoba zvířete.

Vrcholný výkon tu však podává Jaroslav Kepka. Zatímco ve filmu a televizi dostává povětšinou drobné role, v rozhlase několika hlavními rolemi přesvědčil o výjimečném inteligentním herectví. Mikešův tvárný text zpodobňuje Pavouka – Černou vdovu jako podivnou rusko-německo-českou hatmatilkou hovořícího vetřelce, posedlého požíráním, smrtí a koncem vůbec. Kepka pracuje s tímto textem půvabně destruktivním způsobem: „špatně“ dělí věty, nelogicky klesá hlasem v půli souvislého textu, žongluje s tónem i výškou hlasu, ve vteřině dokáže změnit emoci v její pravý opak (sugestivní vábení Mouchy, výhrůžky Kočce). Jeho projev, to není plynulý tok slov, to je drkotavý, polorozpadlý kočár, držící pohromadě snad silou vůle či – v nepřeneseném významu – smyslem vět. (Podobně charakterizoval zvířecí řeč i Karel Höger ve hře Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl.)

Ne nadarmo si posluchač u Černé vdovy vzpomene na hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Jsme sice už o několik desetiletí dál, pocit marnosti z chování lidí však evidentně přetrval. Škoda jen, že při dubnové repríze Mikešova díla byl vynechán uvozující dialog dramaturga Zdeňka Hedbávného s autorem; byl podnětný, hru nevysvětloval, ale otevíral další možnosti výkladu.

Lit.: anonym: Vladimír Mikeš: Černá vdova. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2013 (anotace). – Cit.: Vtipná a pronikavá komedie s příznačným názvem Černá vdova, ve které se zvláštním způsobem konfrontuje svět zvířat a lidí. Kdy jindy než v roce rozhlasového výročí bychom si měli připomínat mimořádné tvůrčí počiny v oblasti původní rozhlasové tvorby. Inscenace vybraná do vysílání Vltavy na úterní večer 17. prosince je mimořádná ve všech směrech. Počínaje rozhlasovou hrou překladatele, romanisty Vladimíra Mikeše a výtečnou režií Karla Weinlicha a skvělými hereckými výkony Josefa Kepky, Jitky Molavcové nebo Aloise Švehlíka konče. (…)

Rozhlasové hry