Osudy – Joseph Anton. Vzpomínky 1/10 (2013)

„V těch nejtrpčích chvílích si říkal, že jeho největší problém spočívá v tom, že není mrtvý. Kdyby byl po smrti, nikdo v Anglii by se nevzrušoval kvůli výdajům na jeho bezpečnost ani by se nemusel ptát, zda si vůbec na tak dlouho zvláštní ochranu zaslouží. Nemusel by bojovat s policejními důstojníky o každičký centimetr osobní svobody navíc. Už nikdy by nemusel mluvit s žádným politikem (obrovská výhoda). Vyhnání z Indie už by ho tolik nebolelo. A rozhodně by si snížil hladinu stresu. Měl být dávno mrtvý, ale zjevně mu to nedocházelo. (…) Tím, že zůstával naživu, byl jako tupá a nepříjemná bolest v zátylku.“  

Když v roce 1988 vydal Salman Rushdie svůj román Satanské verše, nastal v muslimském světě poprask. Radikální islámští duchovní se rozčilovali, že britský autor indického původu hanobí proroka Muhammada.

V únoru 1989 byl íránskou televizí odvysílán text fatvy, kterou vydal tehdejší nejvyšší duchovní vůdce Chomejní. Vyzval všechny muslimy, aby Rushdieho zabili – s tím, že vražda je v souladu s islámskými zákony a vrah bude oslavován jako hrdina. (Podobná hrozba se týkala také všech, kteří se šíření knihy zúčastnili a ke třem napadením překladatele či nakladatele také došlo.)

Rushdie se skrýval, na veřejnosti se objevoval jen zřídka a pod dohledem ochranky. Tehdy používal jako své krycí jméno Joseph Anton. Jméno se skládá z křestních jmen Rushdieho oblíbených autorů Conrada a Čechova, což krytí vyhovovalo, protože není příliš nápadné.

Členové policejní ochranky, kteří byli u spisovatele nastěhovaní doslova „dnem i nocí“, si to zjednodušili a Salman byl pro ně prostě Joe.

I když se vždycky totalitní režimy po celém světě různými způsoby snažily umlčovat kritické spisovatele, fatva proti Rushdiemu byla prvním velkým útokem islámského fundamentalismu na jeden z pilířů euroamerické demokracie, na svobodu slova.

Také sám spisovatel velkou část svých vzpomínek věnuje kritice těch, kteří fatvu podporovali, i těch, kteří tento fanatický krok relativizovali, případně Rushdieho obviňovali, že usiloval o provokaci. On naopak vysvětluje, že provokovat rozhodně nechtěl, ale zároveň provokativní a podvratnou roli literatury hájí.

Vzpomínky jsou beletrizovány, vše je vyprávěno ve třetí osobě, což autorovi umožňuje odstup jak od Rushdieho – „ďábelského“ jména na transparentech volajících po smrti, tak od Josepha Antona.