Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – LVII. Ježíškovo narození před Únorem a po něm

Přidal: Přemek |

Prosinec 5, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 40/2013)

Rozhlasový archív uchovává ve svých hlubinách pozoruhodné vzácnosti, a tak není divu, že občas skutečně překvapí. Z prvních dvaceti let vysílání rozhlasu na našem území vskutku nemáme dochovaných mnoho rozhlasových her, většinou spíše úryvky, které tehdejším pracovníkům připadaly zajímavé nebo pro inscenaci charakteristické (například sbor robotů ze Salzerovy inscenace R. U. R. z počátku třicátých let nebo část monodramatu Jeana Cocteaua Lidský hlas s Olgou Scheinpflugovou). Existuje mnoho významných a v literatuře popsaných inscenací, z nichž nemáme ani minutu (většina rozhlasových režií Emila Františka Buriana z let třicátých), naopak v celku máme zachovánu hru podle Londonova Bílého tesáka, která je natočena neinvenčně, s nedobrými hereckými výkony (psali jsme o ní v TR 47/2011).

Jednou z kompletně dochovaných rozhlasových her je – snad trochu paradoxně – i vánoční hra Dorothy L. Sayersové Královská návštěva. Nahrávka z roku 1947 byla zaznamenána na rozhlasových fóliích a nedávno byla i digitalizována. Děj je prostý, v podstatě opisuje známý biblický příběh o narození Ježíška. Začíná se v Herodově paláci; těžce nemocného císaře navštíví tři králové, aby mu zvěstovali narození židovského krále. Herodes se z jejich zprávy naoko raduje a pokrytecky jim radí opatrnost na cestě, ve skutečnosti osnuje krutý plán k zabití Spasitele. Mezitím tři králové sledujíce hvězdu betlémskou naleznou útočiště svatého Josefa a Panny Marie v Betlémě a vzdávají hold nově narozenému králi. V Herodově paláci se zatím schyluje k povstání a Herodes ještě na smrtelné posteli osnuje intriky proti nemluvněti…

Režisér Přemysl Pražský vede rozhlasovou inscenaci pomalu, rozvážně, s důrazem na poselství textu. Snad by se dalo říci, že z dnešního hlediska nahrávka nemá dostatečné tempo, nebylo by to však spravedlivé; narozdíl od inscenací pozdějších let jsou v ní použity prostřihy, které rychle posouvají děj a kvalitní ilustrativní hudba z pera Jana Kapra. Dobré vedení slyšíme i v davových scénách vzpoury proti Herodovi – ty herecky vedl Antonín Jedlička.

Výborně charakterizuje Heroda herec Miloš Nedbal. Herec, který si počátkem čtyřicátých let prošel nepříjemnou kampaní časopisu Kinorevue (byl v ní označován za šaržírujícího a špatného herce, který utkvěl ve své tvůrčí šabloně), vytváří v „Královské návštěvě“ vrstevnatý portrét starého a umírajícího krále, slabého tělesně, ale stále duševně činného a inteligentního, což dává najevo především ve scéně s třemi králi. Charakterizuje jej unaveným, ochraptělým a sípavým hlasem, jenž ve vypjatých okamžicích vzepne se k zuřivému, překotnému křiku. Je to starý mocenský praktik, cynický císař, pro nějž život stovek neviňátek nemá ceny, což vytváří dobrý kontrast s jeho hlasovým projevem, vyvolávajícím spíše soucit.

Pevným, mladistvým hlasem vládne v roli římského důstojníka herec Radovan Lukavský. Hra Dorothy L. Sayersové je jeho první dochovanou inscenací. Jeho role neumožňuje pravda velký herecký vývoj, přesto už zde slyšíme jeho typický projev. Působivé je jeho neokázalé odmítnutí Herodova rozkazu vybít všechna nemluvňata ve městě; s jistou přezíravostí odmítá jeho římský voják příkaz barbarského císaře, vědom si toho, že on je poddán „vyšší šarži“ v Římě. Groteskně laděný a herecky proměnlivý je Stanislav Neumann v roli komorníka Efraima. Hlavní jeho polohou je ovšem skřehotavá podlézavost a předstíraná oddanost vůči císaři, kterou drží po většinu inscenace. V postavě svatého Josefa s překvapením rozeznáváme herecky uměřeného Josefa Hlinomaze, v roli pastýřovy ženy s překvapením ještě větším – Světlu Amortovou. V postavě vypravěče – evangelisty snadno poznává poučený posluchač Josefa Červinku. Tři krále hráli Jiří Pravda, Josef Chvalina a Antonín Zíb. Jen jako perličku na závěr uvádíme komicky rozpustilého otroka v podání mladistvého Antonína Jedličky.

Dobový křestní list uchovává ještě jednu informaci: pravděpodobně z provozních důvodů je u každého tvůrce rukou dopsána i částka vyplaceného honoráře. Díky tomu se můžeme dozvědět i to, herec Nedbal dostal za svou (textově nejrozsáhlejší) roli 1300 Kč, Radovan Lukavský 700 Kč, tři králové po 900 Kč, Josef Hlinomaz za svůj krátký výstup získal 320 Kč a malá Jaroslava Škoulová za dětskou roli stokorunu…

Hra Královská návštěva byla nastudována v roce 1947 a premiéru měla 25. 12. téhož roku. Stalo se tak vskutku téměř na poslední chvíli. Když Československý rozhlas využil toho, že má hru kompletně zaznamenánu a uvedl ji o prvním svátku vánočním roku 1948, snad ji věřící posluchači poslouchali s dojetím a pochopením. Od premiéry se však změnila doba – a na recenzi Dušana Tomáška v komunistické Kulturní politice je to znát: „… „Královskou návštěvou“ jsme však nikterak nevybředli se starého romanticko-idealisovaného chápání vánoc. Pojetí vánoc dostalo dnes odlišnou formu než mělo dříve. Nedíváme se už na ně jako na svátky milosrdného almužnictví, kdy bohatý člověk s blahosklonným úsměvem obdarovává chudáka, aby jej zase po celý příští rok mohl využívat a vyssávat. Vánoce 1948 jsou vánocemi lidí navzájem si rovných po všech stránkách, láska člověka k člověku dostala novou, ne charitativní náplň. Na vánoce se musíme dívat realisticky a nezakrývat si skutečnosti. Tak také vyzněl štědrovečerní projev Antonína Zápotockého. Na zakulacené a obsahově prázdné opěvování Štědrého večera, ale konkretní pohled na mezinárodní situaci, na to, kdo chce dnes skutečný mír a kdo štve do války, kdo usiluje o rozeštvání světa a kdo připravuje po boku SSSR pravý pokoj lidem dobré vůle. K trvalému míru a pokoji se nedospěje planým řečňováním, ale obětavou prací, pílí a poctivým budovatelským úsilím.“

S Vánocemi byl konec. Na dlouhá léta se z nich staly „svátky radosti a pohody“. Ježíšek měl zůstat zapomenut.

Historie rozhlasových her