Modlitba nebo televize? Ideologie rozhlasových Vánoc v proměnách času (2013)

Proměna rozhlasových Vánoc souvisela s politickým klimatem. Už po válce začínají být projevy s vánoční tématikou vytlačovány projevy spíše bilančními, neurčitými zprávami o stavu země a o výhledu na následující rok. A kdo by myslel, že přeměna vánočních svátků na slavnost dárků a konzumu je záležitostí let po roce 1990, byl by nejspíš překvapen, že základy toho byly položeny už ve čtyřicátých letech.

Byla to manželka prezidenta Marta Gottwaldová, která ve vánočním projevu v roce 1949 důrazem na snížení cen určitých druhů zboží, na uvolnění jeho prodeje z přídělového systému a na předvánoční „obohacení trhu“ rozehrála velkou hru, jak (parafrázujeme-li Járu Cimrmana) prožít Vánoce bez Vánoc.

Skutečně: komunisté měli s Vánocemi problém. Při jejich vztahu k náboženství a speciálně ke katolické církvi nepřekvapí, že je musela otravovat rok co rok se opakující připomínka narození Božího syna. Jejich úvaha byla proto logická a vlastně i jednoduchá: Nemůžeme-li Vánoce zrušit – což se dělá opravdu těžko – je důležité dát jim jiný obsah.

A tak se Vánoce místo svátku narození Spasitele staly svátky míru, dárků a jídla, obecně tedy oněmi svátky konzumu, což jim vydrželo dodnes; muselo ale být složité prosadit to krátce poté, co se komunisté chopili moci, kdy ještě fungoval přídělový systém a hospodářství se spíše hroutilo, než aby rostlo (Klement Gottwald v roce 1949 přiznal, že potravinářský průmysl nedokáže produkovat pro obyvatele Československa dostatek mouky a chleba).

Tradice vánočních projevů smrtí Klementa Gottwalda, a tedy i odchodem Marty Gottwaldové z pozice první soudružky, postupně vymizela – v rozhlasovém archivu není ani zmínka o nějakém vánočním poselství Marie Zápotocké nebo Boženy Novotné. Aby význam Vánoc ještě víc poklesl a naopak se zdůraznilo plnění hospodářských plánů, zrodily se projevy novoroční.

Představám komunistických ideologů ale odpovídaly nejen projevy mocných. Přizpůsobilo se i rozhlasové zpravodajství a rozhlasový program vůbec. Vánoční zprávy byly už tradičně podávány jako ukázka toho, že zatímco jedni mohou sedět po večeři okolo stromku, sledovat televizní pohádku a rozbalovat dárky, druzí musí pro toto jejich pohodlí tvrdě pracovat bez ohledu na svátky. Nejčastěji se v rozhlasovém zpravodajství těch dnů objevovali havíři, pracovníci hutí, energetici, vojáci a pohraničníci, příslušníci Veřejné bezpečnosti a zdravotníci.

Neodmyslitelnou součástí rozhlasových Vánoc byly také hodiny „zábavných“ pořadů. Zpravidla to znamenalo záplavu historek filmových a divadelních herců o tom, jak oni slaví Vánoce, a potom ještě nějakou tu tematicky vhodnou četbu z české klasiky, nejlépe prokazatelně mrtvých autorů – Jaroslava Vrchlického, Boženy Němcové nebo Jana Nerudy.

V roce 1967, v roce, kdy už ledacos bylo možné, se ve vánočním vysílání objevila i pravidelná Pionýrská jitřenka s celkem očekávanou anketou mezi dětmi na téma „Jak slavíte Vánoce“. Ve vysílání tehdy zazněly mezi záplavou dětí i dva hlasy, které naplno vyjádřily rozpornost pojetí socialistických Vánoc: Zatímco jedna dívka se svěřovala, že od rána do večera kouká na televizi, jiný chlapec pro změnu řekl, že večer se zhasne, všichni se pokřižují a následuje modlitba, při které se babička rozpláče…