Dobrá vůle – Srdcem i rozumem proti nespravedlnostem světa (2013)

Přidal: Přemek |

Leden 20, 2014

Připravily Ivana Pustějovská a Radka Kvasničková. O lidech s upřímnou snahou učinit svět lepším. Mistr zvuku Jaroslav Novotný. Dramaturgie Lenka Svobodová. Režie Yvona Žertová.

Hovoří Jiřina Dostálová.

Natočeno 2013. Premiéra 31. 3. 2013 (ČRo 2 Praha, 18:05 h.; 29 min.).

Pozn.: Portrét chartistky a sociální pracovnice Jiřiny Dostálové získal hlavní cenu XX. Ročníku Ceny Rady vlády ČR za publicistické práce zaměřené na problematiku zdravotního postižení v rozhlasové kategorii.

Lit.: -ipu- (= Pustějovská, Ivana) a Kvasničková, Radka: Srdcem i rozumem proti nespravedlnostem světa. In web ČRo 2 Praha, březen 2013 (článek). – Cit.: Energická a usměvavá žena, to je první dojem, který si snad každý odnese i jen z letmého setkání s Jiřinou Dostálovou. Dáma, která v mládí podepsala Chartu 77 a zažila mnohahodinové, policejní výslechy, se výhrůžek nezalekla a neustoupila ze svých zásad. Jak sama říká, vždy měla potřebu se brát za ostatní, stát si za svými názory a bránit nespravedlnosti. Právě tato tvrdohlavost a jistá sveřepost, ji přes různé životní peripetie přivedla do šumperské charity. Právě tam se jako vedoucí sociálních služeb pere za své klienty, na prvním místě seniory.

A do Šumperka jsme se za Jiřinou Dostálovou vydaly i my, Radka Kvasničková a Ivana Pustějovská, nejen abychom natočily další díl z cyklu Dobrá vůle, ale také abychom zjistily, kde už jen dobrá vůle nestačí.

Když Jiřině Dostálové při natáčení říkáme, že se jí symbolicky „charta“ a „charita“ v životě propojily, usměje se, ale hned zase zvážní. „To mě nikdy nenapadlo, ale vlastně je to vážně hodně podobné. Člověk zase stojí za nějakým svým názorem, postojem. Možná ta charita je v dnešním světě zase takový plamínek, světlo, které je potřeba.“

Velkou část energie spolu s ostatními kolegyněmi věnuje péči a pomoci starým lidem. Právě mnozí z těchto „uživatelů sociálních služeb“ nečekají jen donášku obědů nebo pomoc při hygieně. Pro mnohé z nich jsou „děvčata“, jak Jiřina Dostálová nazývá své kolegyně, prostředníky do světa, který na ně myslí a nezapomíná. Pochválení účesu, ohřátí kafe na sporáku, podání berlí. Jen tak, mimoděk, jako samozřejmost. Přesně tak reaguje Jiřina Dostálová při našich společných návštěvách u seniorů, které má v péči. Když je s nimi, předává jim kus své energie a často se usmívá. Úsměv jí z tváře zmizí, když mluví a tom, jak se společnost stará o staré lidi, jak jim často složité úřední formality ničí poslední roky života. „Pro mě jsou to nesmírně zraňující okamžiky. Ta bezmoc. Můžete chodit na úřady, telefonovat, prosit a … a nic. Myslím, že vláda vůbec nezvládá sociální oblast se starými lidmi. Přitom základ státu je nejen rodina, ale i moudrost starých lidí a schopnost se o ně postarat, jak se patří. A to u nás nefunguje tak, jak by mělo,“ říká.

Radiodokument