Společnost – Projekt Chodící lidé (2014)

Přidal: Přemek |

Leden 21, 2014

Připravila Hana Biriczová.

Hovoří Petr Valchář a Jakub Beatman Kamberský.

Natočeno 2014. Premiéra 20. 1. 2014 (ČRo Radio Wave, 17:20 h.).

Lit.: Biriczová, Hana: Kulturolog i akrobat, to jsou mladí hendikepovaní. In web Radio Wave, leden 2014 (článek). – Cit.: Projekt Chodící lidé se snaží, aby veřejnost hendikepované nepodceňovala, neodstrkovala nebo nepomáhala za každou cenu. Jednoduše, aby je brala jako partnery. Chodící lidé dostali svoje jméno díky vizi světa, ve kterém všichni „normální“ mohou létat a „postižení“ umí jen chodit. V další části kampaně pak dostali prostor samotní hendikepovaní.

Šestadvacetiletý Petr Valchář měl před dvěma a půl lety vážnou nehodu, po které zůstal upoutaný na invalidní vozík. Předtím aktivně sportoval a studoval Fakultu tělesné kultury na Palackého univerzitě v Olomouci. V roce 2011 přerušil studium a odjel do Spojených států, kde se během pobytu v Texasu vyboural na čtyřkolce. „Nikdy se mi nic nestalo, nikde, a první zlomenina – a zrovna páteř,“ říká s nadsázkou. V nemocnici a na rehabilitaci v Kladrubech strávil celkem sedm měsíců. Potom se Petr, původem z Valašska, rozhodl osamostatnit a přestěhovat se z vesničky Ryptál nedaleko Vsetína do Prahy a najít si tam byt a práci: „Teď to budou dva roky. Pracuju tady jako invalidní důchodce, částečně jako prodejce kol a částečně mám zvláštní úvazek v divadle, v cirkusu.“

Na rozhovor do rozhlasu přijel Petr sám ve speciálně upraveném autě. Právem se stal jedním ze tří protagonistů spotů v další vlně kampaně projektu Chodící lidé. Do klipů angažovali zástupce nevidomých, neslyšících a vozíčkáře. Tím je právě světlovlasý, tichý Petr, kterého v klipu vidíme během vystoupení ve hře Risk CirkuLa Putyka.Nejdůležitějšíje podle něj svoji situaci přijmout a naučit se normálně fungovat v každodenním stereotypu.

Přesto není pasivní a vymýšlí, jak sobě i dalším ten největší stereotyp člověka na vozíku pomoci překonat. Zkouší totiž vyzrát nad ubíjející sedavou polohou, a to nejen akrobacií na částečný úvazek. „Snažím se dodělat takovou ortézu, která by mě snad dokázala postavit. Zkusím s ní chodit i o berlích, uvidím jak to dopadne. Bude to ještě dlouho trvat. Studuju, jak to funguje, jak se to skládá, co tam působí za síly v těch nohách, když takhle nefungují. Snažím se to nakreslit a další fáze bude vyrobit. Záleží, jestli to bude sedět tak, jak si to představuju.“

Vystudovaný kulturolog a rozhlasový publicista Jakub Kamberský je nevidomý a na rozhovor přišel se svým černým labradorem Labim. S projektem Chodící lidé začal spolupracovat teprve nedávno. „Líbí se mi ta idea, že handicapovaný člověk je vůči tomu takzvaně zdravému člověku rovnocenným partnerem,“ říká třicetiletý Jakub, pro kterého jsou největším problémem vztahy mezi zdravým zaměstnavatelem a handicapovaným zaměstnancem. Obava z toho, co je člověk s postižením schopný zvládnout, podle něj figuruje na obou stranách. Lidé nabízející práci nevědí, co mohou očekávat, a žadatelé si zase nevěří. „Pokud se bude více mluvit o tom, co je i co není možné, tak třeba se situace časem zlepší. Já do životopisu svůj handicap přiznávám, protože mi to přijde docela fér, ale zároveň se snažím vždycky v motivačním dopise ubezpečit toho možného zaměstnavatele, že to nemusí být problém.“

Firmy, které se rozhodnou do svého týmu přijmout handicapovaného, přitom čekají finanční úlevy i příspěvek na patřičné vybavení. Sám Jakub pracuje především online, což mu usnadňuje speciální technika. „Používám běžný počítat a ten je doplněn o hlasový odečítač, takzvaný hlasový výstup, který čte to, co se objeví na obrazovce. Plus ještě můžu využít takzvaný braillský řádek, takový hmatový výstup, což je takový panel, na kterém si můžu číst totéž v podobě Braillova písma. Internet vnímám jako tok informací a komunikační kanál, díky němuž můžu poznat zajímavé lidi z branže a pak se s nimi můžu i setkat. Takže není to tak, že bych se schovával za monitor,“ vysvětluje Jakub, který například vymyslel projekt Panáček v říši mluveného slova a taky recenzuje svoje milované rozhlasové hry.

Jednu vlastní, minutovou, si posluchači Českého rozhlasu můžou naladit na den Sv. Valentýna, tedy 14. února. Její název bude důvěrně známý valné většině veřejnosti. Jakub ji totiž výmluvně pojmenoval Nevěra, to se stává.

Radiodokument