Jakuba Demla Pozdrav Tasova (2014)

Přidal: Přemek |

Leden 23, 2014

Libor Martinek. Recenze. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2014. Premiéra 25. 1. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Recenze: Libor Martinek – Jakuba Demla Pozdrav Tasova. In web ČRo Brno, leden 2014 (anotace + ukázka textu). – Cit.: V úvodu Zelného rynku uslyšíte recenzi opavského literárního vědce, překladatele a vysokoškolského pedagoga Libora Martinka. Je věnována knize Jakuba Demla Pozdrav Tasova.

Úryvek
Soubor prozaických děl Jakuba Demla Pozdrav Tasova, vydaný v edici Česká knižnice brněnského nakladatelství Host, významným způsobem doplňuje oživený zájem o tvorbu tasovského kněze, který zaznamenáváme ve vlnách minimálně od konce 60. let 20. století.

Jde o vydavatelský počin o to záslužnější, že četba Demlových textů, rozšířená mezi jeho současníky během první republiky, za protektorátu a v prvním období socialismu, během let do značné míry upadla. Teprve po roce 1968 se Deml stal především v prostředí moravského undergroundu kultovní figurou disentu. To vedlo k tomu, že mladí rebelové jeho dílo konspirativně šířili ve strojopisných samizdatech, jak uvádějí nečetní badatelé moravského samizdatu, ale i německý slavista Alexander Wöll.

Zejména po roce 1990 v souvislosti s edicemi Demlova díla nebo odbornými pracemi o něm nastává nová fáze kritické i populární čtenářské recepce u nás, popřípadě i v zahraničí. K prvnímu typu prací z poslední doby, tedy k edicím, je nutné připočíst tři svazky Demlovy korespondence Carissime, kde se touláte?, I tento list považujte za neúplný, Číslo jednací: láska a první díl nových sebraných spisů Prvotiny.

Ke druhému typu publikací, tedy odborným pracím o Demlovi, se řadí mj. monografie Vladimíra Binara Čin a slovo, završující autorova celoživotní demlovská studia. Ale nesmíme zapomenout ani na starší práce věnované Demlovi, z nichž Čtení o Jakubu Demlovi od Jiřího Oliče nebo Hledání ráje od Josefa Pěnčíka patřily ve své době k zásadním portrétům tasovského kněze a přes dílčí výhrady je lze považovat za cenný zdroj informací i dnes.

K Demlovu dílu se vyjadřovali i příslušníci první generace československých strukturalistů, například meziválečný imigrant Roman Jakobson v jednom dopise Demlovi označil jeho Zapomenuté světlo za „nejtragičtější knihu české literatury“ a postavil autora na stejný piedestal s Tkadlečkem a Boženou Němcovou. Mimo tyto badatelské proudy stáli Demlovi současníci a kolegové se svými osobními dojmy (Miloš Dvořák, Rudolf Černý, Jan Zahradníček a jiní), ale i tam se objevují výklady Demlových textů.

O Demlovo dílo se rovněž zajímá několik mladých badatelů, podrobněji se mu po několik let věnuje Daniela Iwashita, která si ve své diplomové práci a poté disertaci klade za cíl popsat vznik stylu Demlova díla. Je snad jedním z důvodů zvýšeného zájmu o Demlovu osobnost a dílo skutečnost, že sice máme v české literatuře básníky, které bychom mohli nazvat „prokletými“ (většinou nám vytanou na mysli příslušníci tzv. generace buřičů z přelomu 19. a 20. století), ale přitom jen jediného „prokletého“ kněze-básníka, předchůdce expresionismu a surrealismu?

Mohu-li porovnávat s polskými knězi-spisovateli, kterých je u našich sousedů vskutku požehnaně, vždyť (řečeno s jistou nadsázkou) na každé druhé polské faře nějaký duchovní píše verše, – je jev, který Deml reprezentuje, vskutku ojedinělý. Připomeňme si skutečnost, že Deml od roku 1905 prožívá osobní drama střetu s církevní správou i s duchem vládnoucím v převážné části tehdejších katolických kruhů, který vyvrcholil v roce 1907, kdy Deml požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů a z církevní správy odchází.

Radiodokument