Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXVII. – Elektrifikace na troskách starého světa

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2014)

V průběhu čtyřiceti let komunistické totality bylo v rozhlase inscenováno mnoho her sovětských autorů, které měly posluchače přesvědčit o tom, že žijí v nejlepším ze všech možných světů. Jedním ze stvořitelů sovětské umělecké „reality“ byl Nikolaj Fjodorovič Pogodin (1900-1962) a především jeho „leninská trilogie“, složena z dramat Muž s puškou, Kremelský orloj a Třetí, patetická. V první hře sledujeme vývoj řadového ruského vojáka, v druhé vidíme zápas Vladimíra Iljiče Lenina o elektrifikaci a „duši sovětského člověka“. Závěrečná hra se odehrává nedlouho před Leninovou smrtí, v období NEPu (sovětská „nová ekonomická politika“ omezeného soukromého podnikání, kterou ukončil Stalin v roce 1929). Nejčastěji byl inscenován na českých a slovenských jevištích, rozhlasových a televizních studiích Kremelský orloj.

My se budeme věnovat Horčičkově inscenaci této hry. Natočil ji v roce 1957 ke čtyřicátému výročí Velké řijnové socialistické revoluce. Ukazuje zajímavý rys sovětské dramatiky třicátých let a čtyřicátých let. Je to jakési zbožštění Vladimíra Iljiče Lenina (Vladimír Šmeral), který obzvláště v Pogodinových hrách prochází Moskvou jako roztomilý vousatý pánbůh, rozsévající kolem sebe lásku k pracujícímu lidu. Společně s mladým Rybakovem (Zdeněk Dítě) chodí po nočních moskevských ulicích jako Ježíš Kristus se Svatým Petrem. Když se potkává se dvěma tramvajáky (Ivo Gübel a Vladimír Majer), zkouší problematizovat jejich víru v něj: „Ale copak se Lenin v lidech nikdy nezmýlil? Taky se zmýlil!“ – na což odpovídá pracující třída jednoznačně: „Zato my jsme se nikdy nezmýlili v Leninovi!“

Symbolickým středem hry je titulní orloj, který se po nástupu Sovětů zastavil a Lenin by jej rád nechal zase znít (to se na konci hry slavně podaří). Základní osou příběhu Pogodinovy hry je však Leninova snaha o elektrifikaci Ruska. Pro tuto ideu Lenin získá nakonec i inženýra Zabělina (Bedřich Karen), stoupence starého režimu, který na protest proti „novému Rusku“ přestal pracovat v oboru a prodává na ulici sirky. Scéna, v níž Zabělina odvádějí od rodiny a přátel (a všichni se domnívají, že jde o zatčení) a v následující, v níž Lenin s Dzeržinským (Karel Beníško) Zabělina přesvědčují ke spolupráci na elektrifikaci, patří k nejsprostší demagogii, obracení kožichu pravdy naruby; Lenin zde inženýra Zabělina obviňuje ze sabotáže a falešného mučednictví: „Prodáváte sirky… Ve velkém? Nebo v malém? Po krabičkách? Poslyšte, to je neštěstí. To je hanba. Styďte se, člověče! V naší době – prodávat sirky. Za takové kousky by se mělo střílet!“ V reálném sovětském Rusku se arci odborníci stříleli; v Pogodinově falešné pohádce je Zabělin pozván k velikému dílu a důvěra, kterou v něj Lenin vložil, jej „předělá“ v lepšího, nového člověka.

Horčičkova inscenace má celkem dvě a půl hodiny. V textu nebyl proveden snad ani jediný škrt, úvodní scéna se šmelináři, kterou by bylo možné zahrát ve třech minutách, se tu hraje na ploše více než čtvrthodiny; jako by to ani nebyl ten stejný režisér, který o rok později nastuduje ve výtečné dramatizaci Jaroslavy Strejčkové Čapkovu Válku s Mloky. Můžeme se však domnívat, že šlo především o vůli tvůrce překladu a rozhlasové úpravy Karla Gissübela, který rozhodl, že do „svaté“ hry sovětského divadla se nebude nijak zasahovat.

Zajímavá je i hlasová stylizace Lenina. Vladimír Šmeral ho pojímá jako téměř groteskní figurku, jeho Lenin hovoří vysokým hlasem, až přehnaně rychle, stále veselý a plný nápadů… Pozoruhodné je však to, že naprosto stejně jej v roce 1946 hrál Jaroslav Průcha na jevišti Národního divadla. Na deskách Supraphon se dochoval Leninův rozhovor s „anglickým spisovatelem“ (tím nebyl nikdo jiný než Herbert G. Wells), v němž Průcha hovoří stejně vysokým a rychlým hlasem. Je jen otázkou, jestli stejným způsobem provedli Lenina Miloš Nedbal (rozhlasová inscenace Přemysla Pražského z roku 1947) nebo slovenský představitel v inscenaci Ctibora Kováče (1947). Proti této stylizaci se postavil Otomar Krejča, který Lenina hrál v roce 1949 v režii rozhlasového režiséra Oldřicha Hoblíka. Jeho Lenin je stejně rozhodný a optimistický, nemá však potřebu svůj text hekticky drmolit tak jako Průcha či Šmeral. V sedmdesátých letech si Lenina zahrál ještě Martin Růžek, a to v inscenaci poslední z her Pogodinovy trilogie – Třetí, patetické (1977, režie Josef Hajdučík).

Historie rozhlasových her