Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou X. – Herce ani nejmenujeme…

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 47/2011)

Svět je nespravedlivý. A ten rozhlasový není o nic lepší. Stačí se jen zamyslet nad tím, jaká náhoda rozhodovala o tom, čí a jak kvalitní inscenace z let třicátých se dochová až po naše časy.

O většině tehdejších rozhlasových úspěchů si bohužel můžeme jenom číst. Kožíkův Cristobal Colón z roku 1934 byl vysílán z Brna přímým přenosem, a tak není nikde zachován sugestivní výkon Josefa Skřivana. Zrovna tak si nebudeme moci poslechnout ani seriál podle Dumasových Třech mušketýrů, neboť dobový záznam byl brzy po repríze smazán (o obou inscenacích jsme už v našem cyklu psali). Jakou silou k rozhlasovým posluchačům promlouvaly režie jinak divadelního režiséra E. F. Buriana se dozvíme také jedině z dobových rozhlasových recenzí; a že by bylo o co stát: : „Obáváme se, že spolupráce našeho rozhlasu s E. F. Burianem bude brzo rozvázána, neboť Burian udílí všem našim rozhlasovým režisérům, ani Bezdíčka a Jareše nevyjímaje, tak suverenní lekce, že je to až nápadné a nepříjemné,“ psal v roce 1937 Jiří Valja o Burianově inscenaci Císařovy nové šaty, připravené pro tzv. školský rozhlas.

Mohli bychom jmenovat ještě mnoho skvělých inscenacích, u nichž můžeme jen procházet recenze a scénáře, případně věřit pamětníkům, že jejich nadšení nebylo zacloněno nostalgickým optimismem. Jenže je nutno vrátit se k oné v začátku zmíněné nespravedlnosti.

Občas totiž osud zasáhne a to, co již bylo dávno považováno za ztracené, se znovu objeví. Tak se to stalo v případě inscenace, u níž nikdo ani nepředpokládal, že by mohla být zachována – a přece; byla objevena „nedávno na starých fóliích, které ani nebyly určeny k archivaci – prostě je jen nikdo nevyhodil,“ jak mi tehdy psal jeden ze zaměstnanců rozhlasu. Takové štěstí potkalo rozhlasovou hru z roku 1937 – Londonova Bílého tesáka v režii Václava Sommera, jednoho ze zakladatelů rozhlasové režijní práce. Na tom by nebylo nic špatného – tento režisér přece vytvořil několikrát reprízovanou inscenaci Benešova Uloupeného života (1938) se Sylvou Kleinovou v hlavní dvojroli, byl podepsán i pod Tomanovou hrou Řeka čaruje, jejíž úspěch dovedl text až na filmové plátno. Jenže – ten osud… On se totiž zrovna Bílý tesák nepovedl, a to jak dramatizátorovi (Míla Kolár), který se do dobrodružného příběhu pokusil v závěru vetknout bojovný a vlastenecký vzkaz nervóznímu národu, tak režisérovi. Herecké obsazení bylo sice slibné – vypravěčem byl tehdy nesmírně populární Antonín Zíb, důlního inženýra Scotta Otomar Korbelář, jednoho ze zlatokopů Jan Otakar Martin, na úspěch inscenace však nestačilo. Režisér, o němž herec Ladislav Boháč tvrdil, že „dbal úzkostlivě o mluvené slovo, o jeho kulturu, krásu, hudebnost a významovou nosnost“, tentokrát selhal i po této stránce; herci hovoří překotně, tápavě, ochotnicky, pokusy o voiceband (pravděpodobně Recitační sbor Spolku posluchačů filosofie) se nedaří a korunu tomu všemu nasazují netalentované děti v rolích Scottovy drobotiny. Recenzent časopisu Svět mluví to shrnul nemilosrdně „4. prosince se obracel Jack London v hrobě. (…) Jak se mohla např. vůbec jen objevit laufrovská reportáž ze psího zápasu, která byla vrcholem nevkusu. (…) Nudný, nemožný večer, plný tápavé ochotničiny, diletantského přednesu veršů a nevhodné zvukové kulisy. Herce raději ani nejmenujeme.“

Jestli tohle není nespravedlnost…

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)