Dům stáří (1957)
Olga Srbová-Spalová. Drama z prostředí domova důchodců. Hudba Jan Těšík. Použitá hudba Antonín Dvořák (Legendy), Jan Slabý (Skočná). Zvukový mistr Milan Svitek. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: Sestra z Domu stáří (Jana Kalášková), Šmíd (Rudolf Walter), Hrubeš (Václav Poláček), Konečný (Karel Kabíček), Nováková (Marie Waltrová), Pošvářová (Zdeňka Gräfová), Koldová (Ema Pechová), Řeřichová (Anděla Novotná). Hlasy vzpomínek: Pepík (Vilém Lamparter), manžel (Karel Šebesta), chlapec (Ota Prajzner), Dítě (Blanka Buchtová), Lékař (Miloš Chmelař), Syn (Otakar Dadák), Hlasatel (Jiří Binko), Řezník (Ladislav Suchánek), Vnučka (Jiřina Prokšová), Karel (Karel Fajt), Esesák (Zdeněk Janč)
Nastudovalo Brno 14. 9. 1957. Premiéra 29. 9. 1957 (Praha II.). Repríza 21. 11. 1957 (Praha III, 20:00 – 21: 05 h); 16. 1. 1959 (Praha II, 10:00 – 11:05 h.). Obnovená premiéra 22. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).
Ukázka in LP Vzpomínky na léta v divadle (1965).
Lit.: Hložková, Hana: Olga Srbová-Spalová: Dům stáří. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (článek). – Cit.: Rozhlasové drama Olgy Srbové-Spalové Dům stáří se odehrává na místě, kde se završují lidské životy. S atmosférou tohoto prostoru seznamuje posluchače mladá zdravotní sestra. O osudech několika konkrétních obyvatel se dozvídáme ve třech uzavřených epizodách, které spojuje téma stárnutí a ohlížení se za minulostí. Přestože jsou mnohé z prožitků spojeny s útrapami poslední světové války, na něž nelze lehce zapomenout, ve vyprávění staříčků a stařenek je patrná radost, kterou život, byť už pomalu končí, stále skýtá.
„Člověk si dřív ani neuvědomoval, co je v takových obyčejných věcech krásy. Člověk se neuměl dívat, dokud byl čas.“ Citace patří dvojici z úvodní epizody, v níž se odehrává náhodné setkání bývalého učitele hudby a jeho žačky. Rozhovor pana Šmída s paní Novákovou je vyznáním tajné lásky, ale také vhledem do soukromí odlišných povah, vztahů a rodinných peripetií. Ve druhé epizodě jsme na mužském pokoji, který obývají pánové Šmíd, Hrubeš a Konečný. Zde zazní hovory o traumatech, která si někteří odnesli z války a koncentračního tábora, ale také o míru a budoucnosti světa. Třetí epizoda je spojena s pokojem paní Novákové, Pošvářové, Koldové a Řeřichové. Ženy si připomínají situace, které poznamenaly jejich životy, ale k vylepšení všeobecné nálady se svěřují i se zážitky, které rozesmějí také ostatní. Vyprávění historek je však pouze slupkou, pod níž se skrývá příběh o tajné solidaritě k té nejstarší ženě na pokoji.
„Vidíte, život nám vždycky splatí, co je nám dlužen. Jenomže jindy a jinak, než čekáme.“ Stárnutí v domově k tomu určeném, není obvyklým tématem her. Jakoby s sebou neslo záludnosti v podobě příliš pesimistického, anebo kýčovitě sentimentálního vyznění. V dramatu Olgy Spalové-Srbové se vzácně snoubí nostalgie s hořkostí, ale také naděje a úcta k životu. Autorka píše věcně, i když vypráví o složitých a citlivých záležitostech. Vše je komponováno tak, aby působilo věrohodně, ale ne prvoplánově černobíle. Rámcová průvodkyně příběhem vystupuje v jednotlivých epizodách minimálně, zato hovoří s posluchačem a poskytuje mu informace, které dobarvují situace a osobnost jejich aktérů. Epizody samotné se odehrávají v současnosti, ale obsahují hrané retrospektivy, jež přirozeně zdůrazňují emoce, důležité pro motivaci postav. Chytře a důmyslně vystavěné rozhlasové drama je díky tomu velmi poutavé.
Rozhlasová inscenace z roku 1957 je pozoruhodná z mnoha důvodů. Režisérka Olga Zezulová ji důsledně vedla v civilním duchu, který je patrný ve zvukové kulise míst a prostorů. Jednotlivé epizody nejsou uměle doplňovány hudebními party, hudební podkres je součástí vstupů zdravotní sestry – průvodkyně dějem. Ve dvou retrospekcích zazní část skladby od Antonína Dvořáka a Jana Slabého, o nich však hovoří samy postavy. Odklon od dobových inscenačních manýr je patrný také v hereckém vedení postav. Působivé výkony stojí na precizní mluvě, která je přiměřená subtilnímu projevu bez okázalých dramatických gest.
Při natáčení snímku se sešla elita brněnského divadelnictví hned tří generací. Režisérka Olga Zezulová obsadila do stěžejních rolí své rodiče, významné brněnské herce a pedagogy Rudolfa Waltra a Marii Waltrovou, ale také legendární herečku už z období před první světovou válkou, svou babičku Emu Pechovou. V této inscenaci je mj. zachováno také herecké mistrovství Zdeňky Gräfová, Karla Kabíčka aj., stejně jako herecké začátky pozdějších velkých jmen brněnských jevišť i rozhlasu – Viléma Lampartera, Otakara Dadáka, Jiřiny Prokšové a dalších.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Nekritizuji výkony herců, ti odvedli vynikající výkony (ostatně jako vždy), ale tenhle námět mi prostě přijde absolutně nevhodný. Na druhou stranu jsem si díky tomu aspoň zjistil hlasy Jiřího Binka a Zdeňka Janče.