Děti soudního dvora (1964)

Michel Cournot. Překlad Eva Bezděková. Scénická hudba Petr Eben, hraje Milan Šlechta. Zvuk Jiří Hrubec. Natáčecí technik Věra Čapková. Asistent režie Vratislav Kuška. Dramaturg Jaroslava Strejčková. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: soudce Castaing (Václav Voska), Pouydebat (Míťa Krejčí), Monika (Iva Janžurová), Aubry (Jiří Suk), Brenot (Josef Kemr), paní Lallemandová (Slávka Budínová), Claude Fortin (Jaroslav Kepka), slečna Baguenotová (Marie Brožová), otec Fortin (František Hanus), Henansal (Václav Sloup), Postina (Vratislav Kuška), strážný (Artur Šviha).

Natočeno 6. 11. 1964 – 24. 11. 1964 (14: 15 – 18:30 h., studio 2). Premiéra 25. 12. 1964 (Praha, 62 min.).

Další vysílání: 17. 1. 1965, 9. 6. 1965, 2. 1. 1966, 14. 12. 1966, 12. 7. 1990, 10. 11. 1991, 11. 7. 2000 a j.

Pozn.: Francouzské provedení bylo vyznamenané cenou Prix Italia 1963.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Jak zachránit děti soudního dvora. In Týdeník Rozhlas 46/2018 (článek). – K dispozici též na Panáčkovi.

Lit.: Bojda, Tomáš:  Francouzská sociální kritika po padesáti letech. In web RadioDock, 13. 12. 2017 (článek). – Cit.: Při poslechu rozhlasové inscenace Děti soudního dvora mi z mysli nevymizela tematická analogie s některými tuzemskými filmy přelomu padesátých a šedesátých let (např. Krejčíkovo Probuzení). Pohled na delikventní mládež, zobrazení žalostného sociálního prostředí, v němž vyrůstaly tisíce dospívajících, jaksi nutně spěje k následné kriminalitě, všemožným krádežím, zločinům, násilí. Hra francouzského autora Michela Cournota získala již roku 1963 prestižní ocenění Prix Italia za nejlepší původní rozhlasovou hru. O rok později ji v českém rozhlase v překladu Evy Bezděkové a dramaturgii Jaroslavy Strejčkové nastudoval režisér Josef Henke.

Narativ inscenace zobrazuje jeden všední pracovní den soudce Castainga. Ten je v provedení Václava Vosky sice chápavým, avšak přísně spravedlivým mužem. Voskův Castaing působí jako apelativní mentor, pokouší se obžalovaným pomoci, bariéra mezi sociálním úpadkem a schopností návratu do běžného života je však zpravidla nepřekonatelná. Dlouho vstřícný Castaingův přístup se mění při zjištění, že je obelháván. Voska v těch chvílích akcentuje prudké rozčilení, zvyšuje intonace i rytmické figury postavy. Soudcův hněv je soustředěn do vyšších intenzit Voskova hlasu, jeho témbr je důrazný, autoritativní. Svou interpretační ukázněností, modulační jemností stojí Voskův projev v zamýšleném kontrastu například s rozpustilým mladickým temperamentem Ivy Janžurové (Monika). Kromě zmíněných v Henkeho režii slyšíme také Josefa Kemra (Brenot), Slávku Budínovou (paní Lallemandová) či Jaroslava Kepku Claude Fortin).
Právě Jaroslav Kepka, později snad nejobsazovanější herec Henkeho inscenací, již zde na malé ploše ukazuje své nadání minimem prostředků zobrazit jakousi zvláštně oduševnělou lyrickou melancholii postavy. Vnější střídmost Kepkova herectví přitom vychází z vnitřního zaujetí pro identifikaci s postavou, dokonalé naturelní napojení na psychofyzický stav ztvárňované osobnosti.
Skutečnost, že od premiérového vysílání obsahově závažné hry silných dialogů a typologicky přesných postav uplynulo již více než padesát let, nikterak neubírá na aktuálnosti jejího poselství. Je faktem, že některé emoční vrcholy (závěrečná konfrontace soudce Castainga se záludným sebevražedným delikventem) by dnes v auditivním pojetí patrně vypadaly jinak, umělecké dílo však principiálně hodnotíme v kontextu doby svého vzniku. Modernost Henkeho režijního pojetí spočívá ve vedení herců, citu pro povahový detail a zdůraznění idey díla. Režisérovo nastudování Cournotova dramatu z první poloviny šedesátých let patří bezesporu do zlatého fondu české rozhlasové inscenace.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)