Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Láska, hudba a sezóna v kolonce

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 5/2020)

Výskot, křik a hlasy nadšených návštěvníků, vlezlá hudba a všudypřítomní vyvolavači – to je zvuková kulisa, kterou vyluzuje příměstský lunapark, stojící hned vedle chudinské kolonky v Itálii. Lunapark i kolonka skrývají pěknou řádku zajímavých charakterů, které ve své rozhlasové hře Sezóna v kolonce (1958) představuje italský autor Luigi Silori. 

Lidské hemžení uprostřed prchavé letní sezóny představuje devatenáctiletý chlapec Paolo zvaný Hvízdálek (Luděk Munzar), který se nachází právě v mezidobí mezi zvídavým dítětem a dospělým a kterého lákají neznámé dálky; Lalage (Jaroslava Adamová), dvaatřicetiletá žena od střelnice, jejíž přezíravost jen skrývá touhu po něžném a láskyplném vztahu; starý Scampizzo (Vladimír Hlavatý), stále otrávený morous, spílající světu a nosící v sobě dávný svět vzdělance, kterým kdysi byl; Lišák (Albert Mareček), povrchní švihák, který není zvyklý nedostat vše, co chce; Melina (Jindra Hollmanová), žebračka zpívající za pár lir, pyšná na svůj falešný hlas; slepý kytarista Flaštička, který ji doprovází.   Ti všichni spolu hovoří, rozumují, jedí i spí, ti všichni hledají svůj drobný splněný sen; třeba když Hvízdálek dostane od zloděje Lišáka tisícovku, kterou hned podaruje všechny ve svém okolí nebo když se Scampizzo po smrti nejstaršího člena kolonky samolibě usměje – teď je nejstarším obyvatelem on… 

Rozpustilá Lalage pozná teprve po Hvízdálkově odchodu, že je jí milý. Stýská se jí po jeho bezprostřednosti a laskavosti, a tak se často zastavuje alespoň za starým Scampizzem. Ten se pod jejím vlivem stává vlídnějším a skromně hostí své sousedy spaghettami. Když se po několika měsících Hvízdálek vrátí z dobrodružných cest, přivítá ho Lalage s nefalšovanou radostí a láskou; on si na ni však ani nevzpomene – a zlomí jí srdce. 
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Tento svět není pro chudé

Martin Čípek

(pro web Panáček v říši mluveného slova)

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře Výnosné místo (1856) předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl života.

V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže, chce-li se člověk oženit, musí být finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne… Ostrovskij rozehrává v jednoduchém schématu osudy dvou úředníků. Žadov, synovec prezidiálního rady Višněvského, je idealista a snílek. To jej, společně s jeho prudkou povahou, zásadovostí a upřímností, činí zranitelným a slabým. Jeho protipólem je Bělogubov, mladý úředník, který oplývá všemi vlastnostmi potřebnými pro završení slibně se rozvíjející kariéry. Finanční neúspěchy prvního a naopak úspěchy druhého vedou k dramatickým zvratům v překonávání životních situací. Cesta Bělogubova a jeho ženy vede po dlažbě loajálnosti, vypočítavosti a úplatkářství. Žadov jde cestou poctivé práce a píle, opravdového citu k ženě. Kdo z nich dosáhne štěstí? A jaká je cena lidského štěstí?

Ostrovského hra slavila mimořádný úspěch na prknech pražského Národního divadla paradoxně v těch nejkrutějších dobách, na počátku padesátých let. Režisér Jan Škoda hru nastudoval v překladu Ladislava Fikara, premiéra se konala v září 1950 a stažena byla až po 79 reprízách v květnu 1953. A přestože Ostrovského hra si bez skrupulí bere na paškál kariéristy, hlupáky, pokrytce, parazity a pleticháře, nikdo z těch, kdo tehdy zastával vrcholné funkce v politickém i veřejném životě, netušil, že se hraje o nich, o jejich pošramocených charakterech. Rozhlasová inscenace (1952) vycházela ze Škodova jevištního představení, režisér Josef Bezdíček nicméně celek upravil tak, aby nebylo nutné použít úlohy vypravěče (což tehdy byla obvyklá metoda, s níž vznikla nejedna rozhlasová adaptace divadelní hry). Naopak na svém místě ponechal původní herecké představitele jednotlivých rolí – díky tomu zůstaly navždy uchovány výkony Zdeňka Štěpánka, Vlasty Fabianové, Karla Högera, Vítězslava Vejražky, Zdenky Baldové a Jiřího Plachého.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce – Jak zatknout sňatkového podvodníka, který nelže

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 3/2020)

Když dostane inspektor Kryštůfek, postava jakoby vypadnuvší z kapes Karla Čapka, rozkaz od svého nadřízeného doktora Křečka, aby prověřil snoubence jeho sestry, není nikterak nadšen. “Z Německa nám se lezou pašeráci heroinu a já mám shánět informace pro nějakou trhlou profesorku zeměpisu!” Brzy však jeho despekt opadne: pan inženýr Gaston Gordon Roger Simeon Bafule (ano, opravdu se tak jmenuje) je okouzlující muž, který do republiky přijel začátkem třicátých let z dlouhé cesty po Americe a dokáže o svých zážitcích poutavě vyprávět. Se slečnou profesorkou Křečkovou však vydrží jen tři měsíce a před rozchodem si od ní vypůjčí pět tisíc. Tak pokračuje i v dalších případech: postupně dostane tuto částku od profesorek matematiky, češtiny, botaniky, latiny, němčiny, ba i tělocviku. Při stíhání však Kryštůfek naráží na jeden zásadní problém: pan Bafule svým snoubenkám nikdy nelže.

Rozhlasová hra Jiřího Karáska Muž, který mluvil zásadně pravdu vznikla v pražském studiu v roce 1965. Režisér Jiří Roll vede hru půvabně starosvětsky, inscenaci ozvláštňuje občasnými vtípky. Zvukové efekty tu často vytvářejí hudební nástroje: bicí představují nezaměnitelný zvuk jízdy vlakem, další nástroje vyluzují stylizované zvuky otevírání dveří. Děj doprovází dobové šlágry let 30. a 40. v podání Inkognito kvartetu a herci se s chutí přizpůsobují prvorepublikové stylizaci. Josef Beyvl drží svého Kryštůfka jako typického malého policajta, jak nám je v literatuře popsali pánové Karel Čapek či Emil Vachek. Po stopách jde bodře a rozvážně, když však zjišťuje, že veškerá zjištění naráží na hradbu neprodyšné zamilovanosti kordonu profesorek, vře to v něm jako v Papinově hrnci. V závěru vyšetřování s ním přímo cloumá zoufalství.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Pozdrav pámbu, pane znovuzrozený Randák!

Přemysl Hnilička

Pokud si ještě vzpomínáte na kdysi velice populární knihu Františka Rachlíka „Pozdrav pámbu, pane Randák!“, vzpomenete si možná i na velice zdařilou rozhlasovou četbu, kterou v roce 1990 natočila režisérka Alena Adamcová s Luborem Tokošem v roli vypravěče. (Mimochodem jedna z nejlepších věcí, kterou Tokoš v rozhlase natočil.)

Pokud byste ale šli více proti proudu času, zjistili byste (i na Panáčkovi), že rozhlas Rachlíkův humoristický román natočil již o třicet let dříve. V roce 1960 veselé příběhy rozšafného pana Randáka natočil Oldřich Hoblík a jako vypravěče si vybral naturelem robustního Jana Pivce.

Jak Pivcův herecký výkon vypadal, jsme se mohli donedávna přesvědčit jen v půlhodinové ukázce, kde herec vypráví snad nejpůvabnější Randákův příběh o tom, jak chodíval s muzikanty po tancovačkách a předstíral hru na trubku. Ta zazněla také ve Fonogramech, které v roce 2005 připravil Jiří Hubička. Zbytek četby byl nenávratně ztracen, v archívu po ní víc nezbylo.

Nenávratně..?

Naštěstí jde o četbu, která se vysílala již v šedesátých letech, takže byla určitá šance, že si ji zaznamenal některý nadšený posluchač. A to se opravdu stalo: spoluzakladatel Panáčka, publicista Jakub Kamberský totiž získal více než dvouhodinovou nahrávku ze soukromých rukou!

Je nám jasné, že vzhledem k rozsahu románu asi nepůjde o kompletní nahrávku, ale přece máme radost, že z Pivcova rozhlasového mistrovství máme dochováno téměř pětkrát více než dosud…

A co vy? Nemáte doma po rodičích či prarodičích magnetofonové pásky, které vám překáží? Nevyhazujte je! Web Panáček v říši mluveného slova již více než deset let vyhlašuje akci Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky; stačí se tvůrcům ozvat a domluvit předání pásků.

Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2019

Vážení a milí uživatelé,

chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.

Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.

Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova

Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!

Přemysl Hnilička

tapedeckJedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.

Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Příběh spanilé Ester (1960)

Roark Bradford. Kapitola z knihy Starej zákon a proroci. Překlad Josef Mach. Dramaturg Donát Šajner. Režie Josef Červinka.

Čte Josef Červinka.

Natočeno 1960. Premiéra  22. 4. 1960 (Praha I – Bratislava III, 10:39 – 11:00 h.; 20 min.).

Větrník – Host ve studiu – Soňa Šuláková (2020)

Připravila Dita Vojnarová.

Natočeno 2020. Premiéra 22. 1. 2020 (ČRo Olomouc, 33 min.).

Lit.: Vojnarová, Dita: Grimasy v televizi, na rozdíl od rádia, nejsou povoleny, říká Soňa Šuláková. In web ČRo Olomouc, 22. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: (…)  Byla už zkušenou moderátorkou komerčních rádií, když si v České televizi poprvé stoupla před kameru. „Televize pro mě byla tajný sen, ale zároveň jsem zažila velký šok, když to vyšlo,“ vzpomíná na své začátky Soňa Šuláková. Provázela nejprve Dobrým ránem a posléze magazínem Sama doma, se kterým aktuálně spolupracuje jako dramaturgyně.

Soňa Šuláková vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Palackého, a přestože chtěla být internistkou, nastoupila jako neonatoložka na Novorozenecké oddělení olomoucké Fakultní nemocnice. „Obor si mě získal okamžitě. Mám ve své profesi víc adrenalinu, než by si člověk přál, je to intenzivní medicína, miminka, děti. Už bych ho nikdy neopustila,“ říká.

Dva roky spolupracuje s hospicem Nejste sami, který se zaměřuje na dětskou paliativní péči. „Měli jsme na oddělení malého pacienta, který potřeboval intenzivní péči, ale zároveň jsme věděli, že jeho stav je beznadějný. Dovedli jsme ho ke konci tak, aby to bylo přínosné pro celou rodinu,“ vzpomíná olomoucká lékařka, která svůj volný čas věnuje službám a příslužbám a jezdí za pacienty, kteří v hospici jsou.

Snem Soni Šulákové je mít vlastní talk-show s lékařskou tématikou a zatančit si ve StarDance, miluje totiž latinsko-americké rytmy.

Šťastný ostrov (1960?)

Vyprávění o životě na polynéském ostrově. Z knihy Bengta Danielsona připravila Milena Benešová. Režie Karel Weinlich. Dramaturg Kleibl.

Účinkují Jaromír Spal, Věra Kubánková, Milan Friedl a Vladimír Čech.

Natočeno 1960 (?). Repríza 27. 6. 1960 (Praha I, 17:06 – 17:38 h.; 30 min.) v cyklu Vysílání pro mládež.

Gustav Charpentier v Praze (1960)

K stému výročí narození skladatele (25. 6. 1860) připravil dr. Jan Wenig.

Hovoří Jiří Kadlec.

Natočeno 1960. Premiéra 27. 6. 1960 (Praha I, 14:00 – 14:05 h.; 5 min.) v cyklu Hudební poznámka.

Kam nás boty zavedou (1960)

Satirickou chvilku povídek, scének a písniček pomocí zázračné obuvi nasbírali Jan Fuchs, Vlasta Smržová, Josef Strouhal, Svatopluk Bezděka, Josef Pokorný a Josef Žalvacki. Připravila Ivana Pietraszková. Dramaturgie Ivana Pietraszková. Režie Viktor Dusil.

Účinkují Jiřina Bohdalová, Ludmila Píchová, Svatopluk Skládal, Antonín Šůra, Jitka Frantová, Věra Preslová, Ota Žebrák, Vlastimil Bedrna, Miroslav Šuba, Jaromír Spal a Lubomír Lipský

Natočeno 1960. Premiéra 27. 6. 1960 (Praha I – Ostrava, 11.00 – 11:29 h.).

Kytice (1960?)

František Bartoš a jeho pohádky, verše a hádanky. Dramatizace Vlasta Váňová. Na klavír hraje František Kovaříček. Inspicie Josef Fryč. Dramaturgie Čtvrtková. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: vypravěčka (Jiřina Švorcová), chlapci (Pavel Cink a Zdeněk Vaněk, DRDS), děvče (Gita Weigeltová).

Natočeno 1960 (?). Repríza 27. 6. 1960 (Praha I – Bratislava II – Bratislava III, 9:00 – 9:20 h.) v cyklu Besídka pro nejmenší.

Zrcadlo kultury – Recenze Drahomíry (1960)

Vladimír Procházka. Režie Vladimír Bílý.

Čte autor.

Natočeno 1960. Premiéra 27. 6. 1960 (Praha I – Praha III, 6:55 – 7:00 h.).

Ladenie – Nespúšťaj oči z trate (Ladění – Nespouštěj oči z tratě, 2020)

Připravila Zuzana Golianová.

Hovoří herečka Jana Oľhová a autorka, scenáristka a spisovatelka Tereza Oľhová.

Natočeno 2020. Premiéra 24. 1. 2020 (SRo Rádio Devín, 14.00 – 16.00 hod.).

Herečka Jana Oľhová a autorka, scenáristka a spisovateľka Tereza Oľhová v štúdiu Rádia DEVÍN predstavia v dnešnom rozhovore knihu Nespúšťaj oči z trate. Ide o dokumentárny portét herečky Jany Oľhovej, ktorej súkromie sa odohráva niekde medzi vlakom a divadlom.  (anotace)

Verše o času (1960)

Rasul Hamzatov. Verše. Překlad Jan Pilař. Režie Josef Červinka.

Recituje Milan Friedl.

Natočeno 1960. Premiéra 27. 6. 1960 (Praha I, 6:30 – 6:35 h.; 2 min.) v cyklu Pondělní verše.

Jaké prostorné nebe (1960?)

Dmitrij Kedrin. Verše ze stejnojmenné sbírky přeložil Ilja Bart. Použitá hudba D. Kabalevskij (Klavírní koncert D-Dur). Dramaturg Václav Daněk. Režie Jana Bezdíčková.

Recituje Josef Patočka.

Nastudovala Plzeň. Repríza 28. 6. 1960 (Praha III, 21:59 – 22:09 h.; 10 min.).