Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Hrnec, družstvo a Maršálkův plán

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 7/2020)

Když se v roce 1945 vrátil z amerického exilu do Československa vrátil Jan Werich (a později i Jiří Voskovec), vkládali do nich lidé velká očekávání. Žádali od nich novou, sžíravou satiru, aby se opět pobavili nad jejich dialogy. Nepočítali však s jednou věcí, kterou přesně v pozdější vzpomínce popsal Jiří Voskovec: “Nějak jsme se pořád necítili doma, scházel nám protektorát v útrobách.” Zároveň ale požadavek na satiru – takovou, jaká od nich byla požadována – splnit nemohli: když totiž znovu uvedli předmnichovskou komedii Pěst na oko, sedla protinacistická satira přesně na tělo nastupujících komunistů…

V nové realitě Československé republiky V+W nebyli schopni napsat vlastní původní text, a tak si vypomáhali tím, co za léta amerického exilu “posbírali” na Broadwayi a v jejím okolí; po vynikající komedii Přišel na večeři uvedli také zgruntu přepracovaný muzikál Finian´s Rainbow autorů Harburga a Saidyho a skladatele Burtona Lanea, a to pod názvem Divotvorný hrnec. Komedii, točící se původně kolem irského skřítka a kouzelného hrnce, proměnili Voskovec s Werichem na dojemný příběh amerických odborářů a pravého jihočeského vodníka Čochtana, který musí zachránit před hamižným krajanem Maršálkem hrnec, bez nějž bubáctvo nemůže kouzlit. “Copak nechápete, že bez toho zázračného hrnce je společenstvo českých strašidel a bubáků na hrnci? Kdo bude strašit veřejnost? Kdo bude dělat šeptandu? Vždyť se Češi přestanou hádat a budou muset začít pracovat!”, varuje Čochtan. Vše nakonec dobře dopadne: družstevníkům zůstanou jejich pole, ohrožená hypotékou, zlý senátor Kets Mets Randall se polepší a dvě milovnické dvojice (Woody a Káča, Čochtan a Zuzana) si padnou do náručí.

Hlavní milovnická figura, Woody Rychtarik (Rudolf Cortés), je sekretář místní odbočky odborového hnutí zemědělských dělníků, jeho milou se stane Maršálkova dcera Káča (Soňa Červená). Jejího otce, který Čochtanovi ukradl divotvorný hrnec, hraje Václav Trégl, veskrze záporného senátora Randalla František Černý a Zuzanu Ljuba Hermanová.

Rozhlasová inscenace (úprava Vladimír Dvořák, režie Ludvík Pompe) vznikla paradoxně v době počínajícího temna – v roce 1949. Bůhví, jak se do dramaturgického plánu dostala hra amerického původu, v níž zní jazzová, tudíž “pokleslá” hudba. Rozhlasová úprava k výše uvedeným paradoxům přidává další: vypravěčkou, která posouvá děj přes rozvláčnější pasáže hry, se stává – němá Zuzana, která se v divadelní verzi vyjadřuje pouze tancem.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Láska, hudba a sezóna v kolonce

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 5/2020)

Výskot, křik a hlasy nadšených návštěvníků, vlezlá hudba a všudypřítomní vyvolavači – to je zvuková kulisa, kterou vyluzuje příměstský lunapark, stojící hned vedle chudinské kolonky v Itálii. Lunapark i kolonka skrývají pěknou řádku zajímavých charakterů, které ve své rozhlasové hře Sezóna v kolonce (1958) představuje italský autor Luigi Silori. 

Lidské hemžení uprostřed prchavé letní sezóny představuje devatenáctiletý chlapec Paolo zvaný Hvízdálek (Luděk Munzar), který se nachází právě v mezidobí mezi zvídavým dítětem a dospělým a kterého lákají neznámé dálky; Lalage (Jaroslava Adamová), dvaatřicetiletá žena od střelnice, jejíž přezíravost jen skrývá touhu po něžném a láskyplném vztahu; starý Scampizzo (Vladimír Hlavatý), stále otrávený morous, spílající světu a nosící v sobě dávný svět vzdělance, kterým kdysi byl; Lišák (Albert Mareček), povrchní švihák, který není zvyklý nedostat vše, co chce; Melina (Jindra Hollmanová), žebračka zpívající za pár lir, pyšná na svůj falešný hlas; slepý kytarista Flaštička, který ji doprovází.   Ti všichni spolu hovoří, rozumují, jedí i spí, ti všichni hledají svůj drobný splněný sen; třeba když Hvízdálek dostane od zloděje Lišáka tisícovku, kterou hned podaruje všechny ve svém okolí nebo když se Scampizzo po smrti nejstaršího člena kolonky samolibě usměje – teď je nejstarším obyvatelem on… 

Rozpustilá Lalage pozná teprve po Hvízdálkově odchodu, že je jí milý. Stýská se jí po jeho bezprostřednosti a laskavosti, a tak se často zastavuje alespoň za starým Scampizzem. Ten se pod jejím vlivem stává vlídnějším a skromně hostí své sousedy spaghettami. Když se po několika měsících Hvízdálek vrátí z dobrodružných cest, přivítá ho Lalage s nefalšovanou radostí a láskou; on si na ni však ani nevzpomene – a zlomí jí srdce. 
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Tento svět není pro chudé

Martin Čípek

(pro web Panáček v říši mluveného slova)

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře Výnosné místo (1856) předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl života.

V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže, chce-li se člověk oženit, musí být finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne… Ostrovskij rozehrává v jednoduchém schématu osudy dvou úředníků. Žadov, synovec prezidiálního rady Višněvského, je idealista a snílek. To jej, společně s jeho prudkou povahou, zásadovostí a upřímností, činí zranitelným a slabým. Jeho protipólem je Bělogubov, mladý úředník, který oplývá všemi vlastnostmi potřebnými pro završení slibně se rozvíjející kariéry. Finanční neúspěchy prvního a naopak úspěchy druhého vedou k dramatickým zvratům v překonávání životních situací. Cesta Bělogubova a jeho ženy vede po dlažbě loajálnosti, vypočítavosti a úplatkářství. Žadov jde cestou poctivé práce a píle, opravdového citu k ženě. Kdo z nich dosáhne štěstí? A jaká je cena lidského štěstí?

Ostrovského hra slavila mimořádný úspěch na prknech pražského Národního divadla paradoxně v těch nejkrutějších dobách, na počátku padesátých let. Režisér Jan Škoda hru nastudoval v překladu Ladislava Fikara, premiéra se konala v září 1950 a stažena byla až po 79 reprízách v květnu 1953. A přestože Ostrovského hra si bez skrupulí bere na paškál kariéristy, hlupáky, pokrytce, parazity a pleticháře, nikdo z těch, kdo tehdy zastával vrcholné funkce v politickém i veřejném životě, netušil, že se hraje o nich, o jejich pošramocených charakterech. Rozhlasová inscenace (1952) vycházela ze Škodova jevištního představení, režisér Josef Bezdíček nicméně celek upravil tak, aby nebylo nutné použít úlohy vypravěče (což tehdy byla obvyklá metoda, s níž vznikla nejedna rozhlasová adaptace divadelní hry). Naopak na svém místě ponechal původní herecké představitele jednotlivých rolí – díky tomu zůstaly navždy uchovány výkony Zdeňka Štěpánka, Vlasty Fabianové, Karla Högera, Vítězslava Vejražky, Zdenky Baldové a Jiřího Plachého.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce – Jak zatknout sňatkového podvodníka, který nelže

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 3/2020)

Když dostane inspektor Kryštůfek, postava jakoby vypadnuvší z kapes Karla Čapka, rozkaz od svého nadřízeného doktora Křečka, aby prověřil snoubence jeho sestry, není nikterak nadšen. “Z Německa nám se lezou pašeráci heroinu a já mám shánět informace pro nějakou trhlou profesorku zeměpisu!” Brzy však jeho despekt opadne: pan inženýr Gaston Gordon Roger Simeon Bafule (ano, opravdu se tak jmenuje) je okouzlující muž, který do republiky přijel začátkem třicátých let z dlouhé cesty po Americe a dokáže o svých zážitcích poutavě vyprávět. Se slečnou profesorkou Křečkovou však vydrží jen tři měsíce a před rozchodem si od ní vypůjčí pět tisíc. Tak pokračuje i v dalších případech: postupně dostane tuto částku od profesorek matematiky, češtiny, botaniky, latiny, němčiny, ba i tělocviku. Při stíhání však Kryštůfek naráží na jeden zásadní problém: pan Bafule svým snoubenkám nikdy nelže.

Rozhlasová hra Jiřího Karáska Muž, který mluvil zásadně pravdu vznikla v pražském studiu v roce 1965. Režisér Jiří Roll vede hru půvabně starosvětsky, inscenaci ozvláštňuje občasnými vtípky. Zvukové efekty tu často vytvářejí hudební nástroje: bicí představují nezaměnitelný zvuk jízdy vlakem, další nástroje vyluzují stylizované zvuky otevírání dveří. Děj doprovází dobové šlágry let 30. a 40. v podání Inkognito kvartetu a herci se s chutí přizpůsobují prvorepublikové stylizaci. Josef Beyvl drží svého Kryštůfka jako typického malého policajta, jak nám je v literatuře popsali pánové Karel Čapek či Emil Vachek. Po stopách jde bodře a rozvážně, když však zjišťuje, že veškerá zjištění naráží na hradbu neprodyšné zamilovanosti kordonu profesorek, vře to v něm jako v Papinově hrnci. V závěru vyšetřování s ním přímo cloumá zoufalství.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Pozdrav pámbu, pane znovuzrozený Randák!

Přemysl Hnilička

Pokud si ještě vzpomínáte na kdysi velice populární knihu Františka Rachlíka „Pozdrav pámbu, pane Randák!“, vzpomenete si možná i na velice zdařilou rozhlasovou četbu, kterou v roce 1990 natočila režisérka Alena Adamcová s Luborem Tokošem v roli vypravěče. (Mimochodem jedna z nejlepších věcí, kterou Tokoš v rozhlase natočil.)

Pokud byste ale šli více proti proudu času, zjistili byste (i na Panáčkovi), že rozhlas Rachlíkův humoristický román natočil již o třicet let dříve. V roce 1960 veselé příběhy rozšafného pana Randáka natočil Oldřich Hoblík a jako vypravěče si vybral naturelem robustního Jana Pivce.

Jak Pivcův herecký výkon vypadal, jsme se mohli donedávna přesvědčit jen v půlhodinové ukázce, kde herec vypráví snad nejpůvabnější Randákův příběh o tom, jak chodíval s muzikanty po tancovačkách a předstíral hru na trubku. Ta zazněla také ve Fonogramech, které v roce 2005 připravil Jiří Hubička. Zbytek četby byl nenávratně ztracen, v archívu po ní víc nezbylo.

Nenávratně..?

Naštěstí jde o četbu, která se vysílala již v šedesátých letech, takže byla určitá šance, že si ji zaznamenal některý nadšený posluchač. A to se opravdu stalo: spoluzakladatel Panáčka, publicista Jakub Kamberský totiž získal více než dvouhodinovou nahrávku ze soukromých rukou!

Je nám jasné, že vzhledem k rozsahu románu asi nepůjde o kompletní nahrávku, ale přece máme radost, že z Pivcova rozhlasového mistrovství máme dochováno téměř pětkrát více než dosud…

A co vy? Nemáte doma po rodičích či prarodičích magnetofonové pásky, které vám překáží? Nevyhazujte je! Web Panáček v říši mluveného slova již více než deset let vyhlašuje akci Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky; stačí se tvůrcům ozvat a domluvit předání pásků.

Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2019

Vážení a milí uživatelé,

chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.

Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.

Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova

Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!

Přemysl Hnilička

tapedeckJedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.

Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Reflexe: Literatura! – Šikmý kostel Karin Lednické (2020)

Nad příběhem z dramatické historie hornického Karvinska, který napsala Karin Lednická, se s autorkou sešla Eva Lenartová. A k hornické tématice patří rovněž kniha Hornické vdovy (Kamila Hladká), kterou krátce reflektuje publicista Ivan Motýl.

Připravila Ostrava v roce 2020. Premiéra 20. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.). Repríza 20. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 23.00 hodin).

Vizitka – Michal Hába (2020)

Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s)kulturou. Ať už pracuje s historickým nebo současným textem, jeho počiny bývají politické. Pro pražskou Komedii nastudoval Grillparzerovu hru Sláva a pád krále Otakara – ptá se v ní, jestli chceme a potřebujeme vůdce. V prostorách Venuše ve Švehlovce inscenoval Sikorovu hru Zámek na Loiře – jejími tématy jsou oligarchie a odcizená práce. Nebojí se, že inscenace komentující aktuální politickou situaci rychle zastarávají? A považuje se za angažovaného umělce? Poslechněte si Vizitku režiséra Michala Háby. Ptá se Lukáš Matoška.

Natočeno 2020. Premiéra 20. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.). Repríza 20. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.).

Blízká setkání – Miroslav Donutil (2020)

Host: herec Miroslav Donutil. Moderuje Tereza Kostková. Do RadioCafé Vinohradská 12 přijde herec Miroslav Donutil. Co nového chystá Doktor z hor? Nechybí mu Národní divadlo? A kdy se cítil naposledy v pasti nebo aspoň v pastičce?

Natočeno 2020. Premiéra 20. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.).

Vředy na českém jazyku (2020)

Ladislav Klíma. Esej českého filozofa, poprvé publikovaný v časopise Tribuna v listopadu 1924. Připravil Vratislav Färber.

Natočeno 2020. Premiéra 20. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.) v cyklu Esej.

Noční Mikrofórum – Eva Špačková (2020)

Host: Eva Špačková, autorka knihy Špačci ve fraku. Osobnosti si zvou osobnosti. Moderuje Marie Retková.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:30 h.).

Host Radiožurnálu – Libor Varhaník (2020)

Olympijské festivaly, myšlenka, kterou dali světu Češi. Zprostředkovat atmosféru olympijských her doma už sdílí 13 států a dalších 20 o tom vážně přemýšlí. Kde letos u nás olympijské festivaly budou? Koho na nich můžete potkat? A jak se můžete stát dobrovolníkem? Patricie Strouhalová se zeptá šéfa atletického svazu Libora Varhaníka.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo 1 Radiožurnál, 21:05 h).

Souvislosti Plus – Proč Česko láme rekordy v nezaměstnanosti? (2020)

Co vypovídá o českých zaměstnancích, firmách a společnosti, že máme více volných pracovních příležitostí než nezaměstnanstnaných? Odpoví náš nový diskuzní pořad Souvislosti Plus. Ptát se bude Václav Pešička.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h).

Cage, Feldman a co potom? #6 (2020)

Seriál, ve kterém Ian Mikyska představí část úctyhodného katalogu severoanglického vydavatelství Another Timbre, prostřednictvím kterého se pokusí přiblížit význam zdánlivě paradoxního termínu „experimentální tradice“ v kontextu soudobé hudby.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h) v cyklu Radioateliér.

Neměli šanci na život (2020)

159. díl cyklu Historie českého zločinu. Hrůzný nález v bývalém vojenském prostoru u Mimoně otřásl i zkušenými kriminalisty, obzvlášť když vychází najevo, že oběť není jen jedna. Po pachateli pátrali Liberečtí policisté v roce 2005 a jeho závěr je tentokrát velmi překvapivý. Podle skutečných událostí zpracovala Bronislava Janečková.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Vizitka – Andrea Slováková (2020)

Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s)kulturou. Novou děkankou Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU) byla loni v prosinci zvolena historicky první žena – Andrea Slováková. Je absolventkou mediálních studií i filmové vědy a studovala také dokumentární tvorbu na FAMU. Působila ve vedení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a také jako ředitelka Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. Věnuje se pedagogické a publikační činnosti, točí vlastní filmy, píše básně. O tom, jakým směrem FAMU povede a jestli jí stále zbývá čas na vlastní tvorbu, s ní bude ve Vizitce mluvit Tomáš Pilát.

Natočeno 2020. Premiéra 19. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.). Repríza 19. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.).