Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2010!

Vážení a milí uživatelé,

jednou k tomu dojít muselo – vzhledem k velké zátěži, kterou Panáček v říši mluveného slova svými mnoha tisíci příspěvky způsobuje webhosterovi, je nutno začít platit roční příspěvek na provoz, který pro rok 2010 činí 3000 Kč.

Tvůrci těchto stránek by Vás proto rádi požádali o finanční pomoc; chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.

Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.

Samozřejmě v diskuzi k tomuto článku můžete vyjádřit svůj názor, ale také nápady a podněty jak Panáčka v říši mluveného slova vylepšit. Co vám zde schází atd.

Rozhlasové hry roku 2009 – 1. Konec dobrý, všecko špatně

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

KONEC DOBRÝ, VŠECKO ŠPATNĚ
Mgr. Přemysl Hnilička

Jednou z nejvýznamnějších rozhlasových her, premiérovaných v roce 2009, je inscenace textu Přemysla Ruta Konec dobrý, všechno špatně (2008, režie Hana Kofránková). V textu se snoubí to, co lze u Rutových her obdivovat prakticky vždy: vysoká filozofická a morální aktuálnost a preciznost jejího literárního a dramatického vyjádření. S těmito znaky se potkáváme jak v rozhlasovém podobenství Profesor a slepice (2006), tak i v úvaze o výkladech historie Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000) či zamyšlení o národní hrdinsko-kolaborantské schizofrenii ve hře Dvojrole (2001).

Příběh dvou postav hry Konec dobrý, všechno špatně – podnikatele Januše (Viktor Preiss) a jeho dávného přítele, filozofa Fortunáta Aufa (Jiří Lábus) – ukazuje s nebývalou přísností a nesmiřitelností zásadní neslučitelnost dvou světů: čisté morálky a bezskrupulózního byznysu.

Byť Janušovi můžeme zpočátku i fandit, jeho pohnutky pomoci svému příteli ve vydávání jeho filozofického díla můžeme považovat za téměř čisté (byť v podtextu cítíme jakousi touhu vykoupit svůj prázdný, netvůrčí život), výsledkem není zlepšení okolního světa; lidé se nezajímají o Aufovo skvělé – a zdarma distribuované! – dílo, ale pouze o videozáznam jeho sebevraždy, draze prodávaný právě Janušem, který své peníze vydělává na „zábavných“ kukátkách (Rutem ironicky pojmenovaných „krasohled“), jejichž zvrhlý obsah dodává Janušův deviantní – a otcem před zákonem chráněný – syn (Jan Konečný).

Právě zjištění, odkud pocházejí peníze ke sponzorování bádání, spisování a vydávání jeho filozofických spisů, vede Fortunáta Aufa k tomu, aby si vzal život. Vše tedy bylo marné, Aufovu pracně budovanou veřejnou knihovnu navštěvují lidé jen proto, aby si prohlédli místo smrti „toho chlápka, co se oddělal“ na záznamu v jejich kukátku.
Read the rest of this entry »

Rozhlasové hry roku 2009 – 2. Hrabě Drákula

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

HRABĚ DRÁKULA
Mgr. Přemysl Hnilička

(Tato recenze vyšla ve zkrácené podobě v Týdeníku Rozhlas 5/2010)

V posledních prosincových týdnech roku 2009 měla premiéru dvoudílná rozhlasová inscenace podle románu Brama Stokera Hrabě Drákula (2009, režie Petr Mančal).

Bram Stoker nabízí rozhlasovému dramatizátorovi literárně nijak převratný, ale formálně působivý a funkční materiál. Příběh, který je rekonstruován z dopisů a deníků několika osob, umožňuje vytvářet mnohovrstevnatou rozhlasovou koláž, která díky své proměnlivosti udrží posluchačovu pozornost. Oživující, byť ne zcela původní, je i nápad s deníkem v podobě fonografických záznamů (o tom níže). Dramatizátorka Jitka Škápíková tuto matérii využila beze zbytku a zařadila Hraběte Drákulu mezi svá vynikající díla (Kouzelná dvířka, 1995; Vyžeňte lvy, 1998).

Prvním problémem u zpracování všeobecně známých až ikonografických děl je samozřejmě obsazení. V případě Drákuly si poučený divák vybaví Maxe Schrecka, tajemného expresivního herce z němého horroru Upír Nosferatu (1922), s rozkošným maďarským přízvukem hovořícího Bélu Lugósiho z prvního zvukového Draculy (1931) nebo Gary Oldman ve zpracování Francise Forda Coppoly. Český televizní archiv ukrývá i film Hrabě Drakula (1970), pozoruhodné zpracování s Iljou Rackem – jedním z mála vousatých Drákulů.

Rozhlasoví tvůrci tento román u nás ještě nezpracovali a můžeme jen litovat, že popud k realisaci nebyl dán ještě za života Borise Rösnera – jak v rozhlasovém rozhovoru před premiérou řekla sama dramatizátorka Jitka Škápíková, byl by ideálním představitelem. Volba tedy nebyla jednoduchá – a nakonec padla na Vladimíra Dlouhého. Jeho Drákula je lehce omšelý, unavený a cynický (což není výtka, pouze charakteristika; takovýto dramaturgický a herecký výklad Drákuly je možný a funkční). Dlouhému se daří většinou ve vypjatějších scénách – například když nabízí Harkerovi odchod otevřenou branou, za níž ho však čekají – vlci.
Read the rest of this entry »

Balonové dobrodružství, aneb když rozhlas dělá totéž

Jakub Kamberský, student kulturologie FF UK

Stalo se dobrým zvykem, že od dob, kdy to záznamová technika umožňuje, tedy řekněme od konce čtyřicátých let, platí jedno pravidlo: Když už se natočí nějaká hra, či četba, povětšinou se uchová a (někdy až do omrzení) reprízuje.

Jistě – výjimky se nacházely a nacházejí: pokud byla hra či četba z ideologické zlovůle či jiných důvodů smazána, původní nahrávka četby byla notně prokrácena, a proto je potřeba po letech se k dané četbě vrátit, popřípadě je rozhlasové pojetí zastaralé. Pak je třeba po čtyřiceti, či padesáti letech nutné nového nastudování (současní posluchači tuto zkušenost mají například u her Williama Shakespeara).

Jsou ale situace, nad kterými rozum zůstává přinejmenším stát.

O posledním Silvestru uvedla stanice Vltava v rámci komponovaného celodenního vysílání s názvem „Létající Silvestr“ sedmidílnou četbu Balonové dobrodružství – z Prahy k Baltickému moři. Nastudoval ji režisér Ivan Chrz s Otakarem Brouskem, Petrem Nárožným a Viktorem Preissem. Při poslechu jsem si říkal, že jsem něco takového přeci v rozhlase již slyšel. Zapátral jsem a zjistil, že tato četba byla v posledních pěti letech nastudovaná dokonce třikrát: roku 2005 ji natočil režisér Vladimír Gromov pro pořad Domino s Petrem Olivou a Alešem Procházkou, ale již o rok dříve opět Ivan Chrz s Richardem Honzovičem a opět Viktorem Preissem, a to pro programovou řadu Pokračování za pět minut.

Vskutku mě zaráží, jakými asi rozhlas musí disponovat prostředky, když si může dovolit v tak krátkém čase trojí nastudování jednoho textu, nemluvě o dvojí režii jednoho režiséra a dvojím účinkování stejného herce. Fakt, že Gromovova a nová Chrzova četba obsahuje i stejný hudební motiv ponechme stranou zájmu. Nemyslím si, že by se jednalo o nějakou zlomyslnost, či vyhazování peněz jen tak zbůhdarma. Spíš bych se přiklonil k smutné a možné skutečnosti, že si dramaturgové mnohdy ani nepamatují, co se vysílalo (což lze pochopit) nebo si nedají tu práci ověřit si, zda-li už není ta a ta látka náhodou zpracovaná (což pochopit nelze, natož omluvit). Plně si vážím práce všech rozhlasáků, ale něco tu je opravdu špatně. Myslím, že trojí nastudování Balonového dobrodružství je toho bohužel zářným příkladem.

Český rozhlas „streamuje“!

Mgr. Přemysl Hnilička

Jak jsme se dozvěděli z webových stránek ČRo 2 Praha, od posledního lednového víkendu zařazuje Český rozhlas do internetového Rádia na přání i rozhlasové hry, četby na pokračování a literární pásma. K poslechu (nikoli ke stažení) zde budou „zavěšeny“ po dobu jednoho týdne, a tak nebudou posluchači vázáni na pevně stanovenou dobu vysílání.

Tento krok nadšeně vítáme, už proto, že jsme k němu Český rozhlas již delší dobu nabádali; dramatickou a literární tvorbu ve „streamu“ nabízela jak anglická, tak německá a slovenská veřejnoprávní rádia.

Je to krok dobrým směrem. Nyní lze jen doufat, že se v dohledné době setká s kladným ohlasem i náš další návrh: nabízejte na svých stránkách k poslechu i nahrávky z archivu, které by – podle dramaturgů – v klasickém vysílacím schématu neobstály, tj. hry delší 80 minut a hry z 50. – 80. let. Určitě byste tím potěšili značnou část posluchačů – „fajnšmekrů“ a nijak byste tím nezatížili přímý vysílací čas.

Již dlouhou dobu ČRo provozuje vynikající projekt – Radioautomat, v němž se vyskytují často i velmi vzácné nahrávky (v současné chvíli například Mikrofon v županu, zábavný pořad z roku 1950) – a zájem o něj nebývale vzrůstá. Proč tedy nepřidat podobné interaktivní „hrátky s archivem“?

Skvosty archívu 2. – Bylo to na váš účet

Nepravidelným cyklem Skvosty archívu chceme navázat na starší články, jakými byly např. ty o hrách Ludvíka Kundery (např. o Večeru všech dnů), inscenacích případů komisaře Maigreta či o hře Karla Copa Hodiny (autorem úvahy byl Jakub Kamberský).V cyklu již vyšel článek o hře Všichni, kdož padají. Máte-li sami nějaký článek či úvahu, pošlete nám ji a my ji zveřejníme.

Mgr. Přemysl Hnilička

Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila; jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.

Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury.
Read the rest of this entry »

Rozhlasové hry roku 2009 – 3. Xaver – Den hněvu nadešel

V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.

XAVER

Mgr. Přemysl Hnilička
Rozšířená verze recenze pro Týdeník Rozhlas 8/2010

Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace slyšeli jeho trapné a směšné rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“. Ve skutečnosti se Xaver jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála ověřených pravd jeho podivného života. Vyvstává před námi příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního slavomamu několikrát během života zcela změní pohled sám na sebe, s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe. Celým svým jednáním a chováním se stává typickým mužem bez paměti, Ahasverem lidského foltýnovství, neumětelství. Tím se stává prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.

Xaver produkuje zlo, vysává své okolí a šíří kolem sebe negaci. Nejhorší na této postavě ovšem je, že odpovídá skutečnosti tak, jak se ji podařilo autorovi zjistit a zachytit. Vedralův Xaver se tak stává částečně „repo-dramatem“, stylizovaným dokumentem o životě Miroslava Mráze, kolaboranta a lidské zrůdy, která se na několik let spojila s rozhlasovým médiem a nechala v něm zřetelný negativní otisk. Xaver je od začátku představen jako přízrak rozhlasové budovy, všudypřítomné, nadčasové zlo, vsáknuté do zdí rozhlasu, zlo, kterého se nelze zbavit ani v demokratické společnosti, kterého se dodnes lidé rozhlasoví podvědomě bojí.

Už od začátku tvůrci přesně naznačili, jakým směrem se bude jejich dílo ubírat: každý díl Vedralova „rozhlasového románu“ je uveden střihačsky famózní komponovanou znělkou, složenou z nejznámějších znělek Československého rozhlasu (Kolotoč, Hajaja, stanice Hvězda). Po zaslechnutí těchto známých tónů většinou nastupuje nostalgie, ne však tady; střih a mixáž, která je zde použita a která znělky kombinuje, je zřetelně ironická a antisentimentální – podobně jako celý cyklus.

Autor v díle kombinuje několik linií: reálnou, dokumentární a postmoderně fantazijní. V reálné Reportér pátrá po osudech Miroslava Mráze a čelí snahám Editora tuto činnost zastavit, dokumentární nám představuje Mrázovy osudy v hraných výstupech a vzpomínky jeho kolegů a partnerů. Poslední, „danbrownovská“ linie, vzniklá jako „naspeedovaná“ verze pro mladé posluchače, je ironickým pandánem k soustavně matenému a komplikujícímu se obrazu Xaverova života. Ve stylu Šifry mistra Leonarda se tu operuje v temných kobkách, vystupují tu tajná společenství, ordinují se séra zapomnění či protilátky absolutní pravdy. Čím více se znejasňují skutečné Xaverovy osudy, tím víc se nám znejasňuje bláznivý osud tajemné světové společnosti sempervivánů a jejich znovuoživeného Golema – Xavera.

Vedral v Xaverovi využívá všech vymožeností brechtovského i postmoderního divadla; zřetelně je přítomen autorský subjekt, a to jak v postavě Reportéra, tak i v nerealistických figurách (Remarka, Krásný hlas, Hvězdička). Používá zcizovací efekt – Remarka (Hana Maciuchová) čte zásadně veškeré scénické poznámky, střihy mezi jednotlivými výstupy či zvukovými prostory jsou oznamovány slovně i speciálním jinglem. Tyto odosobněné figury nezúčastněně komentují děj, aby do něj byly později vtaženy a reagovaly na něj (Hana Maciuchová jako Remarka tak činí proměnlivým citovým zabarvením ve slově „střih“ vskutku mistrovsky). Hvězdička (Bára Hrzánová) pro změnu funguje jako auditivní poznámka pod čarou pro „přibližně nevzdělané“ (a že má ve Vedralově textu stále co vysvětlovat); i ona časem ztratí objektivitu, při zvyšujícím se tempu vysvětlivek se zajíká a zadýchává. Rozhlasovému nereálnu ovšem vévodí Krásný hlas, ztělesnění všech těch, kteří nás provázeli historií rozhlasu, od Antonína Zíba přes Karla Högra a Václava Vosku až k – Viktoru Preissovi, jemuž tato vděčná role připadla. Všichni tři jsou zároveň živoucí pamětí tohoto média i antickým chórem Vedralovy hry.
Read the rest of this entry »

Mezi dvěma kometami (1984)

Zvonimir Kostič. Rozhlasová hra. Přeložila Irena Wenigová. Hudbu složil a řídí Miroslav Pokorný. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Miroslav Buriánek.

Osoby a obsazení: Veljko (Ota Sklenčka), Milorad – otec (René Přibil), Živana (Eva Wimmerová), Novka (Johanna Tesařová), dívka (Ivana Měřičková), Darinka (Ilona Vaňková), Jelka (Marta Šolcová), Dosa (Jan Gross), Milorad – syn (Martin Velda) a velitel Rakušanů a četník (Ladislav Beneš).

Nastudovala Plzeň v roce 1984 (41 min.). Obnovená premiéra 18. 3. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 20:43 h.) v rámci Dnů srbské kultury.

Naši furianti (1971, 1973)

Ladislav Stroupežnický. Obraz ze života v české vesnici o 4. dějstvích. Úprava Vítězslav Vejražka. Hudba Ladislav Simon. Orchestr činohry Národního divadla řídí autor. Asistent režie Eduard Pavlíček. Scénář stereofonního záznamu a realizace snímku Jiří Šrámek. Zvuková režie Jiří Očenášek. Technická spolupráce a střih Jaroslav Zach. Režie Vítězslav Vejražka.

Osoby a obsazení: Filip Dubský, sedlák a starosta obce honické (Jiří Dohnal), Marie Dubská, jeho žena (Libuše Havelková), Václav, jejich syn (Petr Štěpánek), Petr Dubský, Filipův otec, výměnkář (František Smolík), Jakub Bušek, sedlák a první radní v Honicích (Vítězslav Vejražka), Františka Bušková, jeho žena (Jiřina Zemanová), Verunka, jejich dcera (Iva Šašková), Matěj Šumbal, sedlák a obecní výbor (Václav Švorc), Marie, jeho žena (Eva Klenová), Pavel Kožený, sedlák a obecní výbor (Zdeněk Šavrda), Kašpar Šmejkal, sedlák a obecní výbor (Josef Pehr), Valentin Bláha, vysloužilý voják (Josef Mixa), Josef Habršperk, švec (František Filipovský), František Fiala, krejčí (Bořivoj Navrátil), Terezka, jeho žena (Jiřina Petrovická), Kristina, jejich dcera (Klára Jerneková), obecní kovář (Bohuš Hradil), Karel Kudrlička, učitel v Radoticích a písař obce honické (Josef Velda), Marek, majitel hospody v Honicích (Bohuslav Čáp), Rozárka, jeho žena (Marie Chocholatá), Tobiáš Nepochodil a Markýtka, jeho sestra, cestující obchodníci dřevěným nádobím od Domažlic (Vladimír Pospíšil a Jarmila Krulišová), závodční četníků z městečka Rotic (František Velebný), Vojta, čeledín na živnosti Dubského (Miroslav Chorvát), Vincek (Jaroslav Kašpar), sousedka (Milica Kolofíková) a další.

Natočeno 9. – 18. 6. 1971 v pražském studiu Domovina. Vydal Supraphon v roce 1973 (3 LP; Su 1 181341-43, stereo).

Pozn.: Záznam hry Ladislava Stroupežnického z Národního divadla v Praze (divadelní premiéra 24. 4. 1970). – Naši furianti, veselohra Ladislava Stroupežnického (jehož 160. výročí narození si 6. ledna připomínáme), je pro činohru totéž jako pro operu Smetanova Prodaná nevěsta. Tehdejší kritice připadala příliš jiná, nezvyklá a s nepochopením ji odmítla. Čas však prověřil její kvality a tak se stala jedním ze základních kamenů zlatého fondu české dramatiky. Každá generace její inscenací dokládá kvalitu a úroveň souboru ve své éře.  Také záznam představení z historické budovy Národního divadla v Praze z roku 1971 v režijním pojetí Vítězslava Vejražky je dokumentem inscenace jedné éry, jedné generace souboru činohry Národního divadla.

Pozn. 2: Existuje i televizní záznam z roku 1970 v odlišném hereckém obsazení (Stanislav Neumann, Bohuš Záhorský, Vlasta Matulová).

Pani sekretarz stanu (Nejlepší ze všech možných světů, po 2003)

Madeleine Albrightová (původní název Madam Secretary). Další tvůrci nezjištěni.

Čte Monika Switaj.

Natočeno po roce 2003.

Pozn.: Autobiografia jednej z najbardziej znanych postaci wspólczesnego swiata. Niezwykle zycie czeskiej emigrantki, która osiagnela szczyty wladzy.“Zadna kobieta przed nia nie trafila na az takie wyzyny wladzy. Choc do historii przejdzie jako pierwsza kobieta-sekretarz stanu USA, a wczesniej pani ambasador USA przy ONZ, wspomnienia Madeleine Albright nie wypelnia tylko wielka polityka. Autorka opowiada o wychowaniu trzech córek, bolesnym rozpadzie swego malzenstwa, póznym odkryciu zydowskich przodków i nagle zyskanej wiedzy, ze jej dziadkowie zgineli w hitlerowskim obozie koncentracyjnym.

Hudba a poézia (Hudba a poesie, 2010?)

Publius Ovidius Naso. Překlad Vojtech Mihálik. Režie Igor Hrabinský.

Účinkuje Ladislav Chudík.

Natočeno 2010 (?) (4 min.).

Pozn.: Báseň o hľadaní ženského ideálu z tretej knihy Umenie milovať.

Telo a duch (Tělo a duch, 2010?)

Publius Ovidius Naso. Překlad Vojtech Mihálik.

Účinkuje Karol Machata.

Natočeno 2010 (?) (4 min.).

Pozn.: Poézia rímskeho elegického básnika, jedného z najväčších literátov starovekého Ríma.

Životopisy – Greta Garbo 1/5 (2010)

Ivana Pustějovská. Portrét švédské filmové herečky, která se stala jednou z hollywoodských legend, vlastním jménem Greta Lovisa Gustafssonová  (18. 9. 1905, Stockholm, Švédsko – 15. 4. 1990 New York, USA). Redakce Michal Bureš. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba: soundtrack k filmu „Gösta Berling“ (z roku 1924). Režie Michal Bureš.

Účinkují Hana Maciuchová, Petr Kubes.

Natočeno 7. 3. 2010 (ČRo Olomouc, studio 1, 10:00 – 20:00 h.). Premiéra 12. – 16. 4. 2010 (ČRo Olomouc, 9:18 – 9:30 h.).

Leninia 2 (1973)

Verše českých a slovenských básníků k 50. výročí smrti Vladimíra Iljiče Lenina. Josef Hora, Karel Toman, Vítězslav Nezval, Ján Poničian, Ladislav Novomeský, Konstantin Biebl, Stanislav Kostka Neumann, František Halas, Jan Noha, Ivan Skála, Andrej Plávka, Jan Pilař, Oldřich Vyhlídal, Jarmila Urbánková, Vojtech Mihálik. Připravil redakční kolektiv Supraphonu. Režie Jana Bezděková.

Recitují Jiřina Švorcová, Otakar Brousek I., Miloš Nedbal, Vladimír Šmeral, Václav Švorc, Ladislav Boháč, Dagmar Sedláčková, Mikuláš Huba, Viliam Záborský, Vítězslav Vejražka.

Natočeno 1973. Vydal Supraphon a Opus v roce 1973 (1 LP; Su/Opus 0 18 1435 F).

Obsah: 1. Josef Hora: Leninia (Jiřina Švorcová) – 2. Josef Hora: Velký mstitel (Otakar Brousek I.) – 3. Vítězslav Nezval: Památce Lenina (Vladimír Šmeral) – 4. Karel Toman: Lenin (Otakar Brousek I.) – 5. Josef Hora: Ivan a Lenin (Miloš Nedbal) – 6. Ján Poničian: Lenin (Viliam Záborský) – 7. František Halas: Víra (Dagmar Sedláčková) – 8. Ladislav Novomeský: Moskovský večer (Mikuláš Huba) – 9. Konstantin Biebl: Lenin III., IV. (Miloš Nedbal) – 10. Stanislav Kostka Neumann: Lenin 1946 (Jiřina Švorcová) – 11. František Halas: 7. listopad (Vítězslav Vejražka) – 12. Jan Noha: Listopad (Ladislav Boháč) – 13. František Halas: Lenin (Otakar Brousek I.) – 14. Ivan Skála: Oči Lenina (Vladimír Šmeral) – 15. Andrej Plávka: Lenin (Mikuláš Huba) – 16. Jan Pilař: Za pravdou Lenina (Václav Švorc) – 17. Oldřich Vyhlídal: Smolný (Ladislav Boháč) – 18. Jarmila Urbánková: Lenin v Razlivu (Ladislav Boháč) – 19. Vojtech Mihálik: Lyrika (Viliam Záborský) – 20. Konstantin Biebl: Uprostřed… (Jiřina Švorcová).

Pátek o desáté (2010)

Helena Eliášová. Hra o utíkání. Před životem. Před samotou. Před sebou. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Alexandra Bauerová.

Osoby a obsazení: Tomy (Jiří Kniha), Rina (Marie Vančurová), Jirka (Jiří Vyorálek).

Nastudoval ČRo Brno v roce 2010. Premiéra 28. 3. 2010 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.) v cyklu Hry a dokumenty nové generace. Po skončení hry bude následovat beseda.

Lit.: Hložková, Hana: Pátek o desáté. Interní propagační dokument, březen 2010 (anotace). – Cit.: Pátek o desáté je vysvobozující heslo dvojice, jež se každý týden vyráží bavit na taneční párty. „Hra o utíkání. Před životem. Před samotou. Před sebou“, jak zní autorčin podtitul, nahlíží svět mladých lidí hlediskem strachu z partnerského zklamání, ale také ze sebepřijetí.
Tragikomická hra Heleny Eliášové proniká do absurdního partnerského vztahu homosexuálního Tomyho a heterosexuální Riny, založeného na jistotě, že jeden druhého neopustí a nezraní. Pouto sourozenecké či přátelské lásky, začne být narušováno přirozenými vetřelci mužského pohlaví, proti kterým se oba musí chránit. Zdánlivě banální situace, spočívající v odmítnutí společného pátečního flámování,  pak rozpoutá konflikt, dokládající nesmyslnost takto pojatého svazku.
Autorka v Pátku o desáté ironizuje stav čekání na konec týdne jakoby na jediný smysl života mladých lidí, kteří se brání tomu, aby dospěli, přitom se intenzivně zabývá také vztahy mezi homosexuálními muži a jejich kamarádkami. Eliášové hra je o tápání, o odvaze přijmout svou identitu a o panickém strachu ze skutečného života, vymezujícího se vůči pozlátku pátečních zábav.
Helena Eliášová studuje třetím rokem na DAMU obor dramaturgie. Kromě školních prací se věnuje psaní menších prozaických a dramatických útvarů a experimentuje s různými formami těchto útvarů. Tematicky se zaměřuje na problematiku člověka v dnešním přetechnizovaném světě a na menšiny a subkultury – zabývá se např. homosexualitou. V roce 2007 získala za text Metal4ever ocenění v dramatické soutěži Zlatá divadelní žába, reflektující problematiku rovných příležitostí žen a mužů. Mimo to je autorkou politické satiry Na (d)ně!, divadelních her Hustler4you, Poslední večírek a Tentazione. Její rozhlasovou prvotinou byla apokalyptická komedie Jako za živa.
Inscenace vzniklé pro cyklus Hry a dokumenty nové generace se ujala – v rozhlase debutující – režisérka Alexandra Bauerová.

Die Brücke (Mosty, 2007)

Manfred Gregor. Čte Volker Lechtenbrink.

Natočeno 2007 (?). Vydalo nakl. Hörkultur v roce 2007 (5 CDs + Bonus-DVD; celková délka 5 CD 385 min.).

Lit.: -bär-: Die Brücke. In Hörbücher Magazin 4/2007 (rozhovor s hercem + anotace). – Cit.: „Diese Geschichte ist den Müttern gewidmet.“ Es bedarf nur dieser wenigen Worte, um Gänsehaut zu erzeugen. So eindringlich, so ruhig spricht Volker Lechtenbrink mit seiner prägnanten Stimme diesen Eingangssatz. Vermutlich war der Jury des Deutschen Hörbuchpreises schon zu diesem Zeitpunkt klar, dass nur Lechtenbrink für seine Interpretation den diesjährigen Preis gewinnen konnte. Auch für den Schauspieler muss diese Produktion etwas ganz Besonderes gewesen sein. Denn in der kompromisslosen Romanverfi lmung von Bernhard Wicki spielte er 1959 die Rolle des Klaus Hager – und sich ins Rampenlicht. Knapp 50 Jahre später schließt sich nun der Kreis. „Die Brücke“ erzählt die Geschichte von sieben Hitler-Jungen, die eine strategisch unwichtige Brücke gegen die Amerikaner verteidigen sollen. Die Sinnlosigkeit des Einsatzes, den nur einer der Oberschüler überlebt, zeigt sich am Ende, als ein General die Sprengung der Brücke befi elt. Roman, Film und dieses Hörbuch sind ein leidenschaftliches Plädoyer gegen den Krieg und ein Mahnmal
gegen das Vergessen. Lechtenbrinks Lesung geht unter die Haut und ist ein echtes Hörerlebnis. Die sehr aufwändig gestaltete Box enthält neben einem umfassenden Booklet auch eine Bonus-DVD mit dem kompletten Film von 1959.

Volker Lechtenbrink (62) war ein Frühstarter: Mit acht Jahren sprach er bereits im NDR-Kinderfunk, mit 10 stand er auf der Bühne des Deutschen Schauspielhauses. 1959 gelang ihm in der Rolle des Klaus Hager in Bernhard Wickis  antikriegsfilm „Die Brücke“ der Durchbruch. Sein Theaterdebüt gab Lechtenbrink an der Landesbühne Hannover in Shakespeares „Kaufmann von Venedig“. Es folgten unzählige  Engagements im Theater und Fernsehen, als Synchronsprecher (u.a. Kris Kristoffersen und Burt Reynolds) sowie große Erfolge als Sänger („Ich mag“). Er ist verheiratet,  hat drei Kinder und lebt in Hamburg und Berlin.

Pes baskervillský (2010)

Arthur Conan Doyle. Další tvůrci nezjištěni.

Osoby a obsazení: Sherlock Holmes (Ladislav Frej), dr. Watson (Vladimír Javorský). Dále účinkují Simona Postlerová a Jiří Prager.

Natočeno říjen 2009. Vydal Popron music & publishing v roce 2010 (3 CD, celkem 3 hod. 48 min.).

Pozn.: Nová nahrávka Psa baskervillského na 3CD! Ladislav Frej jako Sherlock Holmes a Vladimír Javorský jako doktor Watson řeší nejslavnější detektivní příběh z pera sira A.C.Doyla. Společně s herci Simonou Postlerovou a Jiřím Pragerem přenesou posluchače na venkovské panství v pochmurné vřesovištní krajině, kde dochází k záhadným úmrtím. Téměř čtyřhodinová nová nahrávka dramatizované četby dokonale vykresluje tajemnou a strašidelnou atmosféru nejznámějšího případu Sherlocka Holmese! (anotace)

Hory mlčia (Hory mlčí, 1975)

Jozef Horák. Rozhlasová úprava Ondrej Laciak. Zvuk Jozef Bezák. Režie Olívia Binderová.

Účinkují Gustáv Valach, Ľubo Roman, Ida Rapaičová, Hana Meličková, Emília Vášaryová, Ján Klimo, Karol Machata, Arnošt Šebesta, Peter Jerguš, Ivan Letko, Stano Dančiak, Slavo Záhradník a další.

Natočeno 1975 (85 min.).

Filip II. (Filip Druhý, 1959)

Émile Verhaeren. Rozhlasová adaptace Štefan Halás. Překlad Mária Rázusová-Martáková. Zvuk Jozef Bajtek. Režie Martin Hollý.

Účinkují Viktor Blaho, Ivan Letko, Eva Rysová, Jaroslav Vrzala, Ján Gubala, Milan Fiabane, a další.

Natočeno 1959 (72 min.).

Dvojaký súd (Dvojí soud, 2010?)

Jack London. Překlad Štefan Kýška. Připravil Ján Opálenský. Režie Ria Páldiová.

Obsazení nezjištěno.

Natočeno 2010 (?) (35 min.).

Balada o vkladnej knižke (Balada o vkladní knížce, 1981)

Ján Johanides. Dramatizace Ondrej Sliacky. Dramaturg Ján Vdovjak. Zvuk Alois Janeček, Dušan Koma. Režie Dušan Zimen.

Účinkují Mária Kráľovičová, Ctibor Filčík, Pavol Mikulík, Viera Richterová, Ľubo Roman, Eva Rysová, Eva Večerová, Samuel Adamčík, Gustáv Legéň, František Dibarbora.

Natočeno 1981 (56 min.).

Egzamin na odznakę Fuczika w Siódmym Batalionie Czołgów (Zkouška na Fučíkův odznak v sedmém tankovém praporu, 2010)

Traja mušketieri (Tři mušketýři, 1963)

Alexandre Dumas. Překlad Štefan Drug. Dramatizace Jiří Zdeněk Novák. Hudba Albert Rosen. Zvuk Alois Janeček. Dramaturg Emil Filo. Režie Anton Glézl.

Účinkují Anton Mrvečka, Vladimír Durdík, Ctibor Filčík, Elo Romančík, Alojz Kramár, František Zvarík, Mikuláš Huba, Jozef Bucký, Jela Lukešová, Erika Bauerová a další.

Natočeno 1963 (86 min.).

Neobyčejný příběh (2008)

Jiří Suchý. Připravil a režii měl Luboš Koníř.

Účinkují Petr Šporcl a Taťána Kupcová.

Natočil Český rozhlas České Budějovice v roce 2008 (25 min.). Premiéra 22. 11. 2008 (ČRo 5 České Budějovice, 19:30 h.) v cyklu Rozhlasová povídka.

Pozn.: V povídce potká starý pán na procházce se psem Punťou dívku Kateřinu a co z toho všechno vzejde. Obsaženo ve sbírce Miluj mě víc, Dočekal, Boris (ed.) Nakladatel: Listen 2002.  – Povídkový soubor, do kterého přispělo několik úspěšných i respektovaných českých spisovatelů a spisovatelek (a také autor zatím neznámý), obsahuje milostné příběhy, ve kterých je mezi partnery značný věkový rozdíl. Autorsky připěli Michal Viewegh, Iva Pekárková, Jiří Kratochvil, Jiří Suchý, Daniela Fischerová, Zdeněk Jizera Vonásek, Igor Chaun, Lenka Procházková, Jaroslav Vejvoda a Petr Šabach.

Šibeničné pole (Šibeniční pole, 1976)

Ľudo Ondrejov. Úryvek z novely. Redakce Luba Hájková. Režie Mikuláš Bugár.

Účinkuje Karol Machata.

Vyrobil Československý rozhlas v roce 1976 (28 min.).

Jerguš Lapin (1986)

Ľudo Ondrejov. Hra pro mládež. Připravil Pavol Hudík. Hudební dramaturgie Miroslav Nemec. Autor scénické hudby Igor Bázlik. Zvuková a technická realizace Luboš Klásek, Jozef Dobák. Režie Eva Galandová.

Účinkují herci bratislavských divadel.

Vyrobil Československý rozhlas v roce 1986 (30 min.).

Vojak a cárica (Voják a carevna, 1970)

Helena Križanová-Brindzová. Zvuková realiace Ervín Eisler, Jozef Dobák. Hudební spolupráce Ada Rehorová, Milan Dubovský. Dramaturgie Emília Drugová. Režie Viera Weidlerová.

Osoby a obsazení: cárica a čižmárka (Hana Meličková), čižmár (Alojz Kramár), Ivanuška (Oldo Hlaváček), Tatiana (Erika Bauerová), Kaťuša (Eva Kvietiková), minister (Samuel Adamčík) a vojaci (Jozef Sodoma a Jozef Šimonovič).

Připravil Československý rozhlas v roce 1970 (39 min.).

Powered by Wordpress | WP Premium theme by WP Remix
Copyright 2007. Panáček v říši mluveného slova. All rights reserved

• Home