Ach, ta léta padesátá
Martin Čípek
Když se před více než třemi lety objevil ve vysílání třetího programu Českého rozhlasu nový cyklus Hra pro pamětníky, zaměřený primárně na archivní dramatickou tvorbu, uvítali jej s neskrývaným potěšením jak laici, tak poučenější posluchači, kteří se historii rozhlasového vysílání věnují takřka na badatelské úrovni. V prvních letech bylo skutečně o co stát, objevily se tu hry dlouho či nikdy neslyšené a výběr zpravidla potvrzoval kvality jak literární, tak především umělecké. Jenže, jak se říká, nic netrvá věčně.
Nedělní programovou řadu si vzala pod patronát dramaturgyně Renata Venclová, která dbala o to, aby se do éteru vracely tituly neprávem pozapomenuté či dlouhá léta nedostupné z autorskoprávních důvodů. Tady se sluší připomenout alespoň dvě hry amerického dramatika Arthura Millera – Cenu (1969) a O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), jíž byl „pamětnický“ cyklus v dubnu 2020 vlastně zahájen. Ten si v relativně krátkém čase vydobyl mezi posluchači nemalou oblibu a zdálo se, že rozhlasový archiv je jakási kouzelná truhlice plná pokladů. Pak ale nastalo něco, s čím asi nikdo nepočítal – změna dramaturga. Na jaře letošního roku Renatu Venclovou vystřídal Martin Velíšek, někdejší dramaturg pražského Divadla pod Palmovkou a několika oblastních divadel. Od roku 2005 působí v Českém rozhlase, zdálo by se tedy, že volba to byla oprávněná a logická.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Za Rudolfem Matysem
Tomáš Bojda
V sobotu 2. září 2023 ve 20 hodin zemřel básník, esejista, prozaik, dramatik, dlouholetý literární redaktor Českého rozhlasu Rudolf Matys. Zemřel po dlouhé nemoci v nemocnici na Karlově náměstí ve věku 85 let. Měl jsem štěstí se s Rudolfem Matysem v posledních letech jeho života blízce stýkat, tento nekrolog proto píšu v osobním tónu, jako poctu člověku, který mi mnohokrát velice pomohl, dodal mému životu novou dimenzi, jehož jsem ctil, a za jehož přátelství zůstanu trvale vděčný.
Rudolf Matys se narodil 28. května 1938 do rodiny hudebního pedagoga a skladatele Rudolfa Matyse st. Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor historie a geografie. Po absolutoriu krátce působil jako učitel, poté jako lektor/průvodce Pražské informační služby, následně jako biblioterapeut v psychiatrické léčebně v Bohnicích. To vše se odehrávalo v šedesátých letech, v nichž se Matys cítil nejvíce zakořeněn, která ho formovala, navázal v té době své rozhodující lidské i profesní kontakty. Do posledních let se po tomto období ohlížel nostalgicky, scházela mu ona intelektuální vzájemnost a kritický dialog, typický pro tehdejší dobu. Matysův život byl plný vzácných lidských setkání, kterých si nesmírně považoval a vracel se k nim v myšlenkách. Většina důležitých setkání se pro něj přitom odehrála právě v šedesátých letech. Ti, kteří ho znali, vědí, jak důležitý byl pro něj kontakt s básníkem Vladimírem Holanem, k němuž na Kampu docházel od konce padesátých let. Holanův otisk se v Matysovi uchoval, projevil se také v Matysově poezii; oba básníky spojovalo také tragické onemocnění jejich dcer, o které později přišli.
Od roku 1967 nastoupil jako redaktor Literární redakce Československého rozhlasu, kde setrval až do roku 2002, poté s rozhlasem nadále spolupracoval jako externista. V šedesátých letech se Matys v rozhlase setkává s kolegy, kteří pro něj mnoho znamenali: navazuje přátelství s Violou Fischerovou, Pavlem Šrutem, Václavem Daňkem, Antonínem Brouskem, Jindřichem Pokorným, režiséry Josefem Melčem a Josefem Henkem. Matys jako literární redaktor připravil do vysílání stovky vynikajících literárních pořadů, jeho orientace přitom nebyla úzkoprofilová, naopak obsáhla vlastně celou oblast poezie, a to jak tematicky, tak z hlediska tvarového – od jednoduchých recitací po náročná komponovaná pásma. Vrcholem Matysovy básnické esejistiky budiž jeho oceňovaný cyklus Semper viva, v němž představil a nenapodobitelným, erudovaným komentářem opatřil díla nejvýznamnějších českých básníků v průsečíku staletí. Sám psal i rozhlasové hry (jeho Klíč byl nedávno opět reprízován), na vlastní tvorbu si ale nepotrpěl, zásluhy na kvalitě vždy přičítal práci kolegů. Tato pokora a plachost ostatně tvořila ústřední povahový rys Rudolfa Matyse, takto jsem jej poznal a takto si jej ponesu v paměti.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Válka mit den Molchen aneb Der Krieg s Mloky: Znovuobjevená hamburská inscenace Jiřího Horčičky!
Přemysl Hnilička
Po velkém úspěchu československé inscenace Válka s Mloky Karla Čapka z roku 1958 si kvalitního scénáře Jaroslavy Strejčkové a přesné režie Jiřího Horčičky všimli v zahraničí a pozvali jej k hostování (ne jedinému). Horčičkovi se navíc povedlo do některých rolí obsadit němčiny mocné české herce, například Rudolfa Pellara (ten převzal za Karla Högera roli vypravěče) nebo Otomara Korbeláře (kapitán Van Toch, v původní inscenaci hrál tuto postavu Jan Pivec).
Horčička obsadil německou verzi československými herci, kteří vládli použitelnou němčinou. Usnadnil si tak evidentně práci stran komunikace při natáčení. V seznamu herců nacházíme jména známá z pozdějších let, například herce a režiséra Otto Ševčíka nebo specialisty na nacistické úředníky a německé turisty Jindřicha Narentu.
Hamburská inscenace Války s Mloky je ve srovnání s původní českou poněkud akademičtější a má volnější tempo. Je to dáno hned několika faktory: němčina je z principu rozvláčnější a věty jsou delší (poznat je to při pečlivém poslechu hudebního podkresu, u kterého musel Horčička přidávat další a další sekundy oproti originálu), herecké obsazení je tu navíc poněkud slabší. Vedle Rudolfa Pellara, Otomara Korbeláře, Josefa Červinky nebo Oldřicha Musila, kteří odvedli promyšlené a přesné výkony (Musil si dokonce zopakoval svou roli míšence z českého nastudování), v ostatních rolích už to ale tak neklape.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Rozhlasový Rosmersholm – nový přístup k Ibsenovi
Tereza Vaščáková
(Text vznikl jako výstup předmětu Kapitoly z dějin televizních a rozhlasových institucí, který se v LS 2023 přednášel na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci; práci posoudil Dr. Tomáš Bojda.)
Tento text si klade za cíl zanalyzovat režijní pojetí Víta Vencla u inscenace Rosmersholm (2022) a porovnat jeho přístup s režijním uchopením ibsenovských inscenací Hany Kofránkové, jež dokázala symboliku obsaženou v pretextech přenést do auditivní podoby. Budu si tedy klást otázku, zda se i Venclovi podařilo využít potenciál dramatického textu a případně jakými prostředky toho dosáhl.
Než přejdu k analytické části této práce, stručně charakterizuji Ibsenovu dramatiku a specifičnost jeho tvorby. Poté nastíním režijní přístup Hany Kofránkové, který budu demonstrovat na inscenacích Paní z moře (1988) a Přízraky (2012). Při analýzách inscenací budu vycházet zejména z autopsie, oporou mi pak bude bakalářská práce Tomáše Cahela, který se podrobně věnuje ibsenovským inscenacím, jež pro rozhlas adaptovala Hana Kofránková. Další část bude věnována analýze Rosmersholmu, přičemž se budu zaměřovat zejména na práci s herectvím, sound designem a použitím zvukových metafor. Jsem si vědoma, že se jedná o komplikované téma, které seminární práce nemůže zevrubně postihnout, ideální by bylo provést analýzy i dalších inscenací Hany Kofránkové a Víta Vencla a jejich režijní přístupy zobecnit, nicméně mi jde především o režijní uchopení Rosmersholmu a o nalezení svébytných postupů v inscenování významného dramatika Henrika Ibsena.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Svět nepoložených otázek a nevyřčených odpovědí
Přemysl Hnilička
(za konzultaci děkuji Martinu Čípkovi)
Je to zajímavý znak normalizační televizní i rozhlasové angažované tvorby; někdy autorům “uteče” otázka nebo replika, na kterou každý současný (a asi i soudobý) posluchač a divák zná odpověď, znal by ji určitě i hrdina propagandistického textu – ale autor mu to samozřejmě nedovolil, protože by řekl víc, než chtěl či mohl.
Poprvé jsem si toho všiml v jednom z Třiceti případů majora Zemana, v němž Honza Zeman v podání Vladimíra Brabce vyslýchá ženu, která chtěla přejít hranice (výtečná Irena Kačírková). “Zbavuje vás jenom těch lidí, které sami stíháte. Tak proč vám na tom záleží?”, říká její postava – a Zeman odpovídá nicneříkajícími frázemi o tom, že státní policie chrání i své potenciální nepřátele. Nepadne však ani slovo o tom, že nebýt zvráceného režimu, nemusel by nikdo prchat tajně přes hranice; prostě by si vzal pas a jel na týden do Berlína, na měsíc do Itálie, na víkend do Vídně…
Plný těchto rozporů je žánr tzv. protiemigrantských her. Už jsme tu o nich jednou psali, a to v případě hry Královská noc (1979) Evy Marie Kavanové. Příběh herce, kterého oslní vlastní úspěch na domácím jevišti natolik, že emigruje s představou, že se prosadí i v zahraničí, ukazuje všecka klišé, která o exulantech komunisté šířili: prchají ze země kvůli slávě a zisku, zároveň však na Západě trpí bídou – buď hmotnou nebo duševní. Zatímco herec Král (Václav Voska) sní o veliké kariéře, jeho žena (Dana Medřická) za pár drobných přešívá emigrantským paničkám šaty a jejich dcera – baletka skončí v šantánu nevalné pověsti.
Podobně končí rodina paní Vojtíškové ze hry Jiřího Šotoly Svoji jsou svoji (1977). Źena, jejíž rodina emigrovala a nechala ji napospas československému režimu (to ovšem Šotolova hra ani nenaznačí), chce navštívit svého syna, snachu i vnoučata, ale nemá peníze na letenku (nic jiného jí ve vylhaném světě této hry nechybí, ani výjezdní doložka). Peníze však mezi sebou vyberou obyvatelé domu, v němž Vojtíšková bydlí, a sami jí zakoupí letenku. Ona se dojme, sbalí kufry a bez problémů vycestuje na Západ, kde bydlí celá její rodina (!!!). Po pravdě nikdo neočekává, že se vrátí domů, ona to však přesto udělá. Na otázku láskyplného souseda Pavelky (Bohuš Záhorský) nakonec odpoví: její rodina zcela propadla mamonu. Aby měli vše, co považují za standard místní střední třídy, dřou od rána do večera a jejich synové místo studia pracují v autoopravně. Vojtíšková hořce až zděšeně popisuje, že u nich doma neviděla “ani knížtičky, ani knížtičky”… Západ pohltil vzdělance a udělal z nich roboty, závislé na penězích a alkoholu.
Snad nejhorší a nejvíce pokřivený obraz poskytuje hra shakespearovského překladatele Břetislava Hodka Němá smrt (1982), jejímž hlavním hrdinou je houslový virtuoz Churavý (Vladimír Brabec), který začal svou kariéru v rodném Československu a po emigraci se etabloval také v Londýně, v němž pobýval již za války. Vzal s sebou i celou svou rodinu: manželku Jiřinu (Věra Kubánková), syna Jiřího / George (Oldřich Vízner) a dceru Alenu (Sylva Sequensová). Už zde by se poučenému posluchači měly rozblikat všecky kontrolky: vážně se podařilo emigrovat celé rodině? Snad jedině těsně po srpnové okupaci, v sedmdesátých a osmdesátých letech byli obyvatelé sovětského protektorátu jménem Československo pouštěni ven jen na krátký řemen a s doma zadrženými rukojmími v podobě jejich dětí nebo manželek. Churavý je samozřejmě v Anglii spokojen, má úspěch a vysokou životní úroveň, jeho manželka však trpí steskem po vlasti, což ve hře zpodobňuje opakující se motiv Karlova mostu, jehož počet oblouků si nedokáže vybavit ani jeden z našich hrdinů. Zásadní okamžik přichází s amnestií, kterou pro emigranty vyhlásí československá vláda (opět: zamyslí se posluchač nad tím, proč je vlastně tzv. opuštění republiky trestným činem, který musí být amnestován?).
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova
Vážení a milí uživatelé,
chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.
Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.
Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova
Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!
Přemysl Hnilička
Jedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.
Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
5:59 – Český byznys Putinových oligarchů. Kde váznou sankce? (2023)
Připravila Lenka Kabrhelová. Editor a koeditor Matěj Válek, Dominika Kubištová. Sound design a hudba Martin Hůla. Zdroje audioukázek: Vláda České republiky (vlada.cz).
Hovoří investigativní reportér Seznam Zpráv Jiří Pšenička.
Natočeno 2023. Webová premiéra 25. 9. 2023 (Seznam Zprávy, 5:59 h.; 24 min.).
Lit.: Kabrhelová, Lenka: Český byznys Putinových oligarchů: Sankce je stále míjí. In web Seznam Zprávy, 25. 9. 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nové případy doloženého českého podnikání ruských byznysmenů, od nichž vedou stopy k ruskému režimu nebo lidem na něj napojeným, oživují debatu o efektivitě českého sankčního seznamu. Momentálně na něm figuruje šest osob. Proč není seznam po měsících fungování obsáhlejší? (..)
Ivan Savvidis a Viktor Vekselberg. Další dva ruští oligarchové s vazbami na okolí kremelského lídra Vladimira Putina, kteří v Česku i více než rok a půl od startu ruské invaze na Ukrajinu kontrolují své firmy. Nedostali se ani na tuzemský sankční seznam, ani na ten evropský.
„Nejsou to úplně identické případy,“ říká investigativní reportér Seznam Zpráv Jiří Pšenička, který tuzemské stopy obou ruských podnikatelů popsal. „U pana Savvidise je to vlastnictví nepopiratelné, u pana Vekselberga poněkud zamlžené. Ale společné mají podle mě hlavně to, že nad nimi zavírá oči Evropská unie,“ vysvětluje reportér. A dodává, že evropský sankční seznam přitom čítá už zhruba 1800 položek. (…)
Salon Echa – Debata o Slovensku před volbami. Jde o jistoty a o revanš (2023)
O tom, jak v týdnech těsně před slovenskými parlamentními volbami vnímat slovenskou politiku a její mimořádně vybičovanou kampaň, a o tom, jak se to vše proplétá s politikou maďarskou. Pořad připravil Lukáš Novosad.
Diskutují hungarista a historik Evžen Gál, novinář, právník a spisovatel Tomáš Němeček a historik, slovakista a náměstek generálního ředitele Národního muzea Michal Stehlík.
Natočeno 2023. Webová premiéra 16. 9. 2023 (Echo24). K poslechu pod paywallem na Echo Prime.
Extremistické strany u nás významně neposilují (2023)
Jiří Pehe. Komentář.
Natočeno 2023. Premiéra 21. 9. 2023 (ČRo Plus, 4 min.) v cyklu Názory a argumenty.
Lit.: Pehe, Jiří: Jiří Pehe: Extremistické strany u nás významně neposilují. In web ČRo Plus, 21. září 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poslední demonstrace organizovaná mimoparlamentní stranou Právo, respekt, odbornost Jindřicha Rajchla na Václavském náměstí v Praze přilákala tisíce lidí, ale zůstala daleko za očekáváními organizátorů. Preference PRO zůstávají hluboko pod pěti procenty, která by strana musela překonat, aby se dostala do Sněmovny.
Pod hranicí volitelnosti stagnují i preference dalších politických subjektů, které bychom mohli zařadit ke krajní pravici či krajní levici – komunistů nebo Trikolory. Posledně jmenovaná strana se dokonce nedávno raději spojila do volební koalice s parlamentním hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.
Jenže neposiluje ani SPD. Naopak, její podpora u voličů podle posledních průzkumů dokonce spíš klesá poté, co lídr hnutí ANO Andrej Babiš začal s pomocí radikálnější rétoriky oslovovat voliče SPD.
Jinými slovy: ačkoliv i z úst renomovaných komentátorů opakovaně zaznívají varování, že extremistické strany jsou u nás na vzestupu, ve skutečnosti tento segment české politické scény spíše stagnuje. Navzdory tomu, že současná vláda je kvůli své špatné komunikaci a úsporným opatřením značně nepopulární, jediná nevládní politická strana, která posiluje, je hnutí ANO. (..)
Hra o velké šanci (1964?)
Vladimír Jakub. Rozhlasová hra. Režie Vladimír Tomeš.
Osoby a obsazení: Vinci (O. Vážanský), Heini (Václav Neužil I.), Reinhardt (Zdeněk Jiřičný), Herbert (Jaroslav Choc), Albert (František Krahulík), Lola (Eva Wimmerová), komisař Bohl (Zdeněk Kryzánek), konferenciérka (D. Hynková), děda (F. Baťka) a další.
Nastudovala Plzeň v roce 164 (?). Premiéra (?) 7. 8. 1964 (Praha, 22:20 – 23:03 h.).
Cizinec 1/? (1964)
G. K. Saunders. Prázdninové dobrodružství tří mladých přátel s obyvateli vzdálené planety. Překlad Karol Reif. Rozhlasová úprava Luděk Pilc. Režie Karel Weinlich.
Natočeno 1964. Premiéra 1. dílu 10. 7. 1964 (Praha, 14:30 – 15:00 h.), 2. dílu 17. 7. 1964 Praha, 14:30 – 15:00 h.), 5. dílu 7. 8. 1964 (Praha, 14:30 – 15:00 h.).
Kafe u Ferdinanda (1964)
Zveme vás na návštěvu do bytu Ferdinanda Havlíka na kus řeči i na kus melodie. Hovoří členové divadla Semafor a lidé kolem hudby. Hraje orchestr Ferdinanda Havlíka. Pořad připravili Olga Podskalská a Jiří Skrovný.
Natočeno 1964. Premiéra 16. 7. 1964 Československo I, 21:40 – 23:00 h.).
My dnes – my včera (1964?)
Alexander Radek. Rozhlasová hra. Režie Miriam Budová.
Osoby a obsazení: Palo (M. Kleis), Julka (J. Viciánová,) Viktor (I. Rajniak), Fredo (D. Skokan), Števo (B. Petrík), Greko (A. Reis), Soňa (A. Štrkulová), Zdena (D. Špaloková), Karolko (J. Dudra), major (J. Bzdúch) a další.
Nastudovaly Košice v roce 1964 (?). Česká premiéra (?) 16. 7. 1964 Československo I, 10:00 – 11:20 h.).
Černošský zpěvák Ray Charles (1964)
Připravil Milan Čadek.
Natočeno 1964. Premiéra 16. 7. 1964 (Praha, 10:30 – 11:00 h.).
Lidé na chodníku 1/? (1964)
Dušan Tomášek (4). Cyklus fejetonů.
Natočeno 1964. Premiéra 4. dílu 16. 7. 1964 (Praha, 11:05 – 11:20 h.).
Obsah: 4. Dušan Tomášek: Dřevěná budka menší než trafika.
O pejskovi a kočičce, jak psali psaní (1964?)
Josef Čapek. Pohádka z knihy Povídání o pejskovi a kočičce.
Čte Antonín Zíb.
Natočeno 1964 (?). Premiéra (?) 16. 7. 1964 (Praha, 14:45 – 15:00 h.) v cyklu Besídka pro nejmenší.
