Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2010!
Vážení a milí uživatelé,
jednou k tomu dojít muselo – vzhledem k velké zátěži, kterou Panáček v říši mluveného slova svými mnoha tisíci příspěvky způsobuje webhosterovi, je nutno začít platit roční příspěvek na provoz, který pro rok 2010 činí 3000 Kč.
Tvůrci těchto stránek by Vás proto rádi požádali o finanční pomoc; chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.
Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.
Samozřejmě v diskuzi k tomuto článku můžete vyjádřit svůj názor, ale také nápady a podněty jak Panáčka v říši mluveného slova vylepšit. Co vám zde schází atd.
Rozhlasové hry roku 2009 – 1. Konec dobrý, všecko špatně
V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.
KONEC DOBRÝ, VŠECKO ŠPATNĚ
Mgr. Přemysl Hnilička
Jednou z nejvýznamnějších rozhlasových her, premiérovaných v roce 2009, je inscenace textu Přemysla Ruta Konec dobrý, všechno špatně (2008, režie Hana Kofránková). V textu se snoubí to, co lze u Rutových her obdivovat prakticky vždy: vysoká filozofická a morální aktuálnost a preciznost jejího literárního a dramatického vyjádření. S těmito znaky se potkáváme jak v rozhlasovém podobenství Profesor a slepice (2006), tak i v úvaze o výkladech historie Babinský a Palacký neboli Báseň a pravda (2000) či zamyšlení o národní hrdinsko-kolaborantské schizofrenii ve hře Dvojrole (2001).
Příběh dvou postav hry Konec dobrý, všechno špatně – podnikatele Januše (Viktor Preiss) a jeho dávného přítele, filozofa Fortunáta Aufa (Jiří Lábus) – ukazuje s nebývalou přísností a nesmiřitelností zásadní neslučitelnost dvou světů: čisté morálky a bezskrupulózního byznysu.
Byť Janušovi můžeme zpočátku i fandit, jeho pohnutky pomoci svému příteli ve vydávání jeho filozofického díla můžeme považovat za téměř čisté (byť v podtextu cítíme jakousi touhu vykoupit svůj prázdný, netvůrčí život), výsledkem není zlepšení okolního světa; lidé se nezajímají o Aufovo skvělé – a zdarma distribuované! – dílo, ale pouze o videozáznam jeho sebevraždy, draze prodávaný právě Janušem, který své peníze vydělává na „zábavných“ kukátkách (Rutem ironicky pojmenovaných „krasohled“), jejichž zvrhlý obsah dodává Janušův deviantní – a otcem před zákonem chráněný – syn (Jan Konečný).
Právě zjištění, odkud pocházejí peníze ke sponzorování bádání, spisování a vydávání jeho filozofických spisů, vede Fortunáta Aufa k tomu, aby si vzal život. Vše tedy bylo marné, Aufovu pracně budovanou veřejnou knihovnu navštěvují lidé jen proto, aby si prohlédli místo smrti „toho chlápka, co se oddělal“ na záznamu v jejich kukátku.
Read the rest of this entry »
Rozhlasové hry roku 2009 – 2. Hrabě Drákula
V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.
HRABĚ DRÁKULA
Mgr. Přemysl Hnilička
(Tato recenze vyšla ve zkrácené podobě v Týdeníku Rozhlas 5/2010)
V posledních prosincových týdnech roku 2009 měla premiéru dvoudílná rozhlasová inscenace podle románu Brama Stokera Hrabě Drákula (2009, režie Petr Mančal).
Bram Stoker nabízí rozhlasovému dramatizátorovi literárně nijak převratný, ale formálně působivý a funkční materiál. Příběh, který je rekonstruován z dopisů a deníků několika osob, umožňuje vytvářet mnohovrstevnatou rozhlasovou koláž, která díky své proměnlivosti udrží posluchačovu pozornost. Oživující, byť ne zcela původní, je i nápad s deníkem v podobě fonografických záznamů (o tom níže). Dramatizátorka Jitka Škápíková tuto matérii využila beze zbytku a zařadila Hraběte Drákulu mezi svá vynikající díla (Kouzelná dvířka, 1995; Vyžeňte lvy, 1998).
Prvním problémem u zpracování všeobecně známých až ikonografických děl je samozřejmě obsazení. V případě Drákuly si poučený divák vybaví Maxe Schrecka, tajemného expresivního herce z němého horroru Upír Nosferatu (1922), s rozkošným maďarským přízvukem hovořícího Bélu Lugósiho z prvního zvukového Draculy (1931) nebo Gary Oldman ve zpracování Francise Forda Coppoly. Český televizní archiv ukrývá i film Hrabě Drakula (1970), pozoruhodné zpracování s Iljou Rackem – jedním z mála vousatých Drákulů.
Rozhlasoví tvůrci tento román u nás ještě nezpracovali a můžeme jen litovat, že popud k realisaci nebyl dán ještě za života Borise Rösnera – jak v rozhlasovém rozhovoru před premiérou řekla sama dramatizátorka Jitka Škápíková, byl by ideálním představitelem. Volba tedy nebyla jednoduchá – a nakonec padla na Vladimíra Dlouhého. Jeho Drákula je lehce omšelý, unavený a cynický (což není výtka, pouze charakteristika; takovýto dramaturgický a herecký výklad Drákuly je možný a funkční). Dlouhému se daří většinou ve vypjatějších scénách – například když nabízí Harkerovi odchod otevřenou branou, za níž ho však čekají – vlci.
Read the rest of this entry »
Balonové dobrodružství, aneb když rozhlas dělá totéž
Jakub Kamberský, student kulturologie FF UK
Stalo se dobrým zvykem, že od dob, kdy to záznamová technika umožňuje, tedy řekněme od konce čtyřicátých let, platí jedno pravidlo: Když už se natočí nějaká hra, či četba, povětšinou se uchová a (někdy až do omrzení) reprízuje.
Jistě – výjimky se nacházely a nacházejí: pokud byla hra či četba z ideologické zlovůle či jiných důvodů smazána, původní nahrávka četby byla notně prokrácena, a proto je potřeba po letech se k dané četbě vrátit, popřípadě je rozhlasové pojetí zastaralé. Pak je třeba po čtyřiceti, či padesáti letech nutné nového nastudování (současní posluchači tuto zkušenost mají například u her Williama Shakespeara).
Jsou ale situace, nad kterými rozum zůstává přinejmenším stát.
O posledním Silvestru uvedla stanice Vltava v rámci komponovaného celodenního vysílání s názvem „Létající Silvestr“ sedmidílnou četbu Balonové dobrodružství – z Prahy k Baltickému moři. Nastudoval ji režisér Ivan Chrz s Otakarem Brouskem, Petrem Nárožným a Viktorem Preissem. Při poslechu jsem si říkal, že jsem něco takového přeci v rozhlase již slyšel. Zapátral jsem a zjistil, že tato četba byla v posledních pěti letech nastudovaná dokonce třikrát: roku 2005 ji natočil režisér Vladimír Gromov pro pořad Domino s Petrem Olivou a Alešem Procházkou, ale již o rok dříve opět Ivan Chrz s Richardem Honzovičem a opět Viktorem Preissem, a to pro programovou řadu Pokračování za pět minut.
Vskutku mě zaráží, jakými asi rozhlas musí disponovat prostředky, když si může dovolit v tak krátkém čase trojí nastudování jednoho textu, nemluvě o dvojí režii jednoho režiséra a dvojím účinkování stejného herce. Fakt, že Gromovova a nová Chrzova četba obsahuje i stejný hudební motiv ponechme stranou zájmu. Nemyslím si, že by se jednalo o nějakou zlomyslnost, či vyhazování peněz jen tak zbůhdarma. Spíš bych se přiklonil k smutné a možné skutečnosti, že si dramaturgové mnohdy ani nepamatují, co se vysílalo (což lze pochopit) nebo si nedají tu práci ověřit si, zda-li už není ta a ta látka náhodou zpracovaná (což pochopit nelze, natož omluvit). Plně si vážím práce všech rozhlasáků, ale něco tu je opravdu špatně. Myslím, že trojí nastudování Balonového dobrodružství je toho bohužel zářným příkladem.
Český rozhlas „streamuje“!
Mgr. Přemysl Hnilička
Jak jsme se dozvěděli z webových stránek ČRo 2 Praha, od posledního lednového víkendu zařazuje Český rozhlas do internetového Rádia na přání i rozhlasové hry, četby na pokračování a literární pásma. K poslechu (nikoli ke stažení) zde budou „zavěšeny“ po dobu jednoho týdne, a tak nebudou posluchači vázáni na pevně stanovenou dobu vysílání.
Tento krok nadšeně vítáme, už proto, že jsme k němu Český rozhlas již delší dobu nabádali; dramatickou a literární tvorbu ve „streamu“ nabízela jak anglická, tak německá a slovenská veřejnoprávní rádia.
Je to krok dobrým směrem. Nyní lze jen doufat, že se v dohledné době setká s kladným ohlasem i náš další návrh: nabízejte na svých stránkách k poslechu i nahrávky z archivu, které by – podle dramaturgů – v klasickém vysílacím schématu neobstály, tj. hry delší 80 minut a hry z 50. – 80. let. Určitě byste tím potěšili značnou část posluchačů – „fajnšmekrů“ a nijak byste tím nezatížili přímý vysílací čas.
Již dlouhou dobu ČRo provozuje vynikající projekt – Radioautomat, v němž se vyskytují často i velmi vzácné nahrávky (v současné chvíli například Mikrofon v županu, zábavný pořad z roku 1950) – a zájem o něj nebývale vzrůstá. Proč tedy nepřidat podobné interaktivní „hrátky s archivem“?
Panáček má od března 100 000 návštěv!
Od března loňského roku se na stránkách Panáčka v říši mluveného slova viditelně (přes Top List) započítávají jednotlivé návštěvy na našich stránkách. Máme tu radostnou povinnost Vám oznámit, že v nejbližších chvílích dosáhne náš web 100 000 návštěvy! (A to nepočítáme všecky ty přístupy od srpna 2005 do března 2009!)
Toť vše.
Skvosty archívu 2. – Bylo to na váš účet
Nepravidelným cyklem Skvosty archívu chceme navázat na starší články, jakými byly např. ty o hrách Ludvíka Kundery (např. o Večeru všech dnů), inscenacích případů komisaře Maigreta či o hře Karla Copa Hodiny (autorem úvahy byl Jakub Kamberský).V cyklu již vyšel článek o hře Všichni, kdož padají. Máte-li sami nějaký článek či úvahu, pošlete nám ji a my ji zveřejníme.
Mgr. Přemysl Hnilička
Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila; jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.
Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.
Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury.
Read the rest of this entry »
Chvilky v zákulisí – František Filipovský (1963)
Jeden z pořadů, ve kterém staří herci vzpomínají na své začátky u divadla a dávají k lepšímu nejen historky, ale také ukázky ze svých jevištních, ale také rozhlasových rolí – tentokrát s Františkem Filipovským.
Natočeno v roce 1963.
Intelektuálové v čase zkoušek (2010)
Komentovaný výběr myšlenek z knihy Ralfa Dahrendorfa Pokoušení nesvobody. Překlad Jana Zoubková. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Petr Adler.
Účinkují Markéta Jahodová a Petr Adler.
Natočeno 2010. Premiéra 7. 2. 2010 (60min.).
Pozn.: Tak jako všichni lidé mají i veřejně činní vzdělanci na vybranou – podlehnout svodům a připojit se k mocným, ať už z přesvědčení, nebo z oportunismu a kariérismu, anebo lákavé píšťalce nesvobody odolat. Dahrendorf si pro svou studii zvolil generaci narozenou v letech 1900–1910 a ptá se, jaké kvality museli tito lidé mít, že dokázali v čase nesvobody odolat. K takovým osobnostem s čistým štítem patří pro Dahrendorfa ve zkoumané generaci Raymond Aaron, Isaiah Berlin, Karl Popper, Norberto Bobbio, Jan Patočka, Teodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Theodor Eschenburg. Tyto osobnosti autor považuje za nezpochybnitelné členy jím stvořené Societas Erasmiana, tedy intelektuálů jdoucích ve šlépějích humanisty Erasma Rotterdamského (1465–1536). V knize najdeme i portréty „kandidátů“ této společnosti, Dolfa Sternbergera, Sebastiana Haffnera, Gola Manna, Marion Dönhoffové a Ernsta Glaesera, ovšem opominutí nejsou ani tzv. „zahraniční členové“, tedy ti, kteří osobně v diktatuře nežili, ale velmi jasně ji dokázali popsat, například George Orwell. A pak jsou podrobeni zkoumání „odmítnutí kandidáti“ – Jean-Paul Sartre, Robert Havemann. Je to zkoumání zasvěcené, poučné a poutavé. (anotace)
Krátká dlouhá cesta 1/3 (2010)
Na pozadí příběhu cesty Fedora Gála za svým otcem, kterého nikdy neviděl, se odehrává drama jedné celé generace. Připravili Teresie Bečková a Martin Hanzlíček.
Natočeno 2010. Premiéra prvního dílu 7. 2. 2010.
Obsah: 1. Proti sobě (30min.)
O Solnohradu a divadle (1968)
Egon Erwin Kisch. Dva zajímavé příběhy ze života „zuřivého“ reportéra. Překlad Jarmila Haasová- Nečasová. Režie Jiří Josek.
Účinkuje Jiří Pick.
Natočeno v roce 1968 (26min.).
Ojedinělé dny (2009?)
Boris Pasternak. Přeložil Luděk Kubišta. Účinkuje Jan Vlasák.
Natočeno 2009 (?). Premiéra (?) 7. 2. 2010 (5min.).
Zatracený kůň (2009)
Arthur Omre. Povídka norského spisovatele. Překlad Radko Kejzlar. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Apolena Vynohradnyková.
Účinkují Martin Zahálka a Zuzana Kajnarová.
Natočeno 2009. Premiéra 7. 2. 2010 (30min.).
Ze dna na světlo (2009)
Václav Cigler. Literárně-hudební pásmo z básní a reflexí českého výtvarného umělce. Připravila Klára Jelínková. Autorův hlas zaznamenal Miloš Doležal. Hudbu vybrala Wanda Dobrovská. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Karel Oujezdský a Jana Franková.
Natočeno 2009. Premiéra 7. 2. 2010 (43min.).
V Terry Street tráva neroste (2010)
Douglas Dunn. Poezie skotského básníka. Překlad Ivo Šmoldas a Zdeněk Hron. Komentáře Zdeněk Hron. Připravil Miloš Doležal. Režie Aleš Vrzák.
Účinkují Milan Kačmarčík a Aleš Vrzák.
Natočeno 2010. Premiéra 6. 2. 2010 (15min.).
Noci pod Prahou (199?)
Zdeněk Bouček. Reportážní pásmo o tom, co se děje v metru mezi půlnocí a ránem. Kterak chytit psa, který se rozhodl stát pochůzkářem v tunelech.
Natočeno 199?.
Šťastný i hořký úděl dirigenta (2010)
Muzikolog Milan Kuna o své obsáhlé monografii „Václav Talich“. Hostitelem Pavel Kosatík.
Natočeno 2010. Premiéra 6. 2. 2010.
O spravedlnosti (200?)
Stobaios. Překlad Helena Businská. Připravil Václav Cibula. Účinkuje Josef Somr. Režie Jan Tůma (15 min).
Musica nova 2009 #1 (2010)
Vítězné nahrávky mezinárodní soutěže elektroakustické hudby. Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2010. Premiéra 6. 2. 2010 (30min.).
Fonogramy – Nezapomenutelný čert aneb Za Stanislavem Neumanem (2009)
Portrét rázovitého herce Národního divadla připravil a uvádí Jiří Hubička.
Natočeno 2009. Premiéra 5. 2. 2010 (30min.).
O lidech mezi lidmi (2009)
John Ruskin. Čteme z úvah anglického myslitele 19. století. Účinkuje Jiří Ornest. Režie Petr Adler.
Natočeno 2009. Premiéra 5. 2. 2010 (15min.).
Ilias 1/10 (2009)
Homér. Překlad Otmar Vaňorný. Připravila Daniela Jirmanová. Režie Tomáš Jirman.
Čte Jan Fišar.
Připravila Ostrava v roce 2009. Premiéra prvního dílu 4. 2. 2010 (15min.).
Dopis zemřelému (2009?)
Petr Pazdera Payne. Povídka současného českého autora ze sbírky Figury, figurace, figuranti a figuríny. Účinkuje Jan Vondráček. Režie Markéta Jahodová.
Natočeno 2009 (?). Premiéra 4. 2. 2010 (30min.).
Jako raku yaki (2009?)
Jiří Duchek. Úvaha hrnčíře z Mutějovic na Rakovnicku o tajemném procesu výpalu. Připravil Miloš Doležal. Účinkuje David Matásek. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2009 (?). Premiéra 4. 2. 2010 (15min.).
Vrkoč Váhu (1982)
Metod Král, Rudolf Dobiáš. Pověst o dvou skalách – Margita a Besna. Dramaturgie Emília Drugová. Zvuková a hudební spolupráce Peter Štolz, Ondrej Purdeš, Ivan Dubecký. Režie Ria Páldiová.
Účinkují Gustáv Valach, Viera Topinková, Zuzana Kronerová, Viera Bálinthová, Ľubo Roman, Igor Čilík, Vlado Kostovič, Elo Romančík, Mikuláš Bugár.
Nastudoval Československý rozhlas Bratislava v roce 1982.
Erupce (1968)
Jiří Klobouk. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1968.
Způsoby mých bližních (1969)
Jiří Klobouk. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudoval SR (Saarský rozhlas) v roce 1969.
Lit.: Exner, Milan: Zaslechnout barvy světa. In Rozhlasové hry I. Luhačovice: Ateliér IM, 1996 (doslov). – Cit.: „…Rozhlasová hra je uměleckým útvarem, který má vzhledem k jiným dramatickým formám svá omezení i přednosti. Vcelku ji lze (jako čistý řečový útvar) bez větších problému převést na jeviště i na filmový pás.
Sama ovšem neumí sdělit všechno: to si uvědomíme tam, kde se (např. ve filmu) stává předmětem zobrazení ticho! Ani mlčení není (jen) absence řeči… Má svůj význam a smysl: proto si umíme představit hraný film, v jehož průběhu se jen koná a mlčí… I audiální drama má ovšem svou jen těžko převoditelnou zvláštnost: může se odehrávat v absolutní tmě! Samozřejmě, že o tmě lze i vyprávět… Vyprávět tmu však dokáže jen rozhlasová hra. Taková situaci vládne v Erupci.
Všimněte si, jak nás Jiří Klobouk láká do tmy… To není náhoda: vyplývá to z podstaty rozhlasového média! Neprůhlednost nevládne jen ve zmíněné hře, jejíž děj se celý odehrává v temné jeskyni… Představuje významový úběžník i jinde. Jeskyně výrazně ovlivnila také osudy postav ve hře Způsoby mých bližních.
Mohli bychom říci, že ze tmy vyšly a do tmy směřují! Napsal-li někdo v 60. letech osudovou tragédii, kde láska, smrt a nenávist mají svou původní sílu, byl to Jiří Klobouk. Politické pozadí viny je tu spíše naznačeno, ztrácí se v šeru. Také je to důvod, proč se Kloboukova hra dá číst i dnes: politická odpovědnost představuje problém nadčasový! „
