Riskovat výchovu v takovýhle rodině?

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2017)

Dominik Zdráhal je podivný patron. Místo aby chodil z práce rovnou domů, nikde moc nemluvil, do ničeho se nepletl a myslel na rodinu, dělá pravý opak. Z několika prací už ho vyhodili (asi proto, že se občas vyjádřil k něčemu, k čemu se vyjadřovat neměl), takže teď už místo ředitele gymnázia jen půjčuje knížky v čítárně.“Humanita, humanita – ale kolik stojí dneska chleba, to neví!“, říká jeho tchýně.  

Jednoho večera se pan Zdráhal zastane souseda, kterého tluče parta nevychovanců. Zmlátí tedy jeho. Když se pak případ projednává, dospěje veřejné mínění k závěru, že viníky mohli být chlapci z vedlejšího „děcáku“ – domova mládeže. Idealista Zdráhal tedy navrhne, že pro jejich výchovu by bylo nejlepší „rozebrat“ si je do rodin, aby měli před sebou rodičovské vzory. A sám se nabídne, že si jednoho chovance vezme domů. 

To je výchozí situace divadelní hry slovenského dramatika Jána Soloviče Strašně ošemetná situace. Solovič byl osvědčený rozhlasový autor, v naší rubrice jsme už psali o jeho rozhlasové hře Za pět minut bude půlnoc. V letech 1957-1963 byl rozhlasovým dramaturgem. V této funkci představil slovenskému posluchači například českého dramatika Miloše Rejnuše (Kapitánove bomby, 1958; Toho roku pod Rýnom, 1961; Najkrajšie dni života, 1962). Velmi často se věnoval společenským tématům a satiře. Jeho rozhlasovou tvorbu reprezentují hry Ruky pre Luciu (1962), Prvý dialog s vami, Druhý dialog s vami (obě 1965), Rekomando (1968). Hru Strašně ošemetná situace napsal v roce 1968 a pro Slovenský rozhlas byla upravena v roce 1971Česká inscenace vznikla hned o rok později. V obou případech ji natočil režisér Dušan Zimen.  
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Kdo nedal včas výstražný signál?

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2017)

Železniční stanice kdesi na Slovensku jen pár minut před půlnocí. Telefon. Starý výpravčí zvedne sluchátko a přijme příkaz zastavit okamžitě rychlík, který bude za chvíli projíždět jeho stanovištěm. Výpravčí příkaz přijme, ale nevykoná. Následky jsou tragické – dojde ke srážce vlaků, na místě je několik mrtvých, další umírají v nemocnici. Když dorazí Veřejná bezpečnost na drážní stanici, má jasno: výpravčí Bieň (Vladimír Hlavatý) spí na podlaze, když je probuzen, mluví nesouvisle a je z něj cítit alkohol. Jasný případ.

Jednoduché odsouzení však odmítá tajemník místní stranické organizace Holecký (Ladislav Boháč), který si všimne nesouladu mezi Bieňovou skvělou pověstí ve svém okolí a nynějším obrazem notorického alkoholika. S nepříliš ochotnou pomocí obžalovaného výpravčího, kterému hrozí trest smrti, rozkrývá nehezký obraz socialistického zdravotnictví, v němž kombinace úředního šimla, který nedovoluje lékařům kvalitně ordinovat a obyčejného lidského šlendriánu zavinila tragédii. Bieň totiž na sobě pozoroval příznaky vyčerpání, a tak – po nátlaku manželky (Marie Vášová) – zašel za svým obvodním lékařem (Zdeněk Ornest). Ten ho bez jakéhokoliv vyšetření poslal za internistou, z nemocnice jej však vyhodila arogantní vrátná (Nelly Gaierová), v dalším středisku jej nechají několik dní po sobě čekat dlouhé hodiny, aby jej nakonec poslali zpátky do první nemocnice… Rezignovaný Bieň se tedy léčí „svépomocí“ – manželka mu u sousedky sežene „zaručeně spolehlivé“ kapky s příměsí alkoholu… Holecký a prokurátor (Karel Beníško), kteří se vzrůstajícím rozhořčením vyslýchají svědky, kteří si nijak nepřiznávají svou odpovědnost, tak stojí před těžkou otázkou: mají právo soudit zrovna tohoto obviněného, když na lavici obžalovaných by měl sedět celý zdravotní systém?

Autor hry Ján Solovič svou první rozhlasovou hru napsal ještě jako zvolenský gymnazista; jeho Torunský génius pojednával o astronomovi Mikuláši Koperníkovi. Po studiích dramaturgie na VŠMU nastoupil do bratislavského rozhlasu, pět let pracoval jako dramaturg a dalších osm let jako umělecký šéf. Jeho texty nikdy nepostrádaly to, čemu říkáme občanská angažovanost.

Jeho hra Polnoc bude o päť minút měla premiéru již v roce 1958 v režii Ivana Terana (a s hudbou Jaromíra Dlouhého, který bývá většinou podepsán pod partiturami vznikajícími pro brněnský rozhlas). V hlavní roli vyčerpaného výpravčího vystoupil Jozef Króner.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Na počest Bezručovi a Ostravě

Gabriela Míšková

Letos v létě dopsal umělecký šéf činohry Národního divadla Brno Martin Františák rozhlasovou hru Nejasné nebe. Hra o ostravském nebi motivovaná baladou Maryčka Magdónova slezského barda Petra Bezruče. Rozhlasová premiéra se pak stala součástí zářijového Speciálního vysílání ČRo z Lysé hory k výročí 150 let od narození Ještěra Petra Bezruče.

Režisér Tomáš Soldán natáčel v ostravském studiu s Norbertem Lichým, Pavlou Dostálovou, Karlem Čepkem, Markem Cisovským a dalšími herci, z nichž jsou všichni nějakým způsobem profesně spjati buď s Komorní scénou Aréna nebo Divadlem Petra Bezruče. Těžko si představit, že by tak věrně dokázala zprostředkovat pohled na ostravské nebe, na sílu ostravské rodiny, na lásku i nenávist k městu, „ta parta od Vltavy“, jak zazní u stolu v poloprázdné hospodě mezi cugoři, polivaky a dalšími havíři. Františák, sám znalý ostravské nátury, napsal text jako veselou vzpomínku na Bezruče, Balabána a Landsmanna. Postavy Františáka jsou blízké Balabánovým postavám v jejich lidskosti a Landsmannovým hrdinům se zase podobají autentickým hornickým slangem. I v Nejasném nebi hraje ostravský dialekt nezastupitelnou roli a Tomáš Soldán toho využívá bezezbytku.

Velký důraz je kladen na zvukovost celé inscenace, a tudíž poslech v tramvaji (pardon-šalině) na nekvalitní sluchátka není právě dobrou volbou. Posluchač slyší ozvěnu důlní Ostravy, často dech jednotlivých postav, autentické šustění peřin a nadto se příběh přesouvá poměrně rychle a často do různých lokací, které se zvukově odlišují. Přechody mezi scénami i podkresy zprostředkovává pouliční improvizovaný šraml hudební skupiny Urband a celkově jde o zvukový zážitek.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

„Já chci!“ Absurdní strhující horor

(Marie N’Diaye: Hilda)

Zveřejňujeme rozsáhlou recenzní reakci, která přišla do e-mailové schránky Panáčka v říši mluveného slova a pod kterou se podepsal pan Karel Koryntka.

S potěšením a úžasem jsem zaregistroval trefu do černého v žánru, o nějž se soudobí autoři rádi ale neúspěšně pokoušejí – v absurdním dramatu. Toto zadání zdánlivě dovoluje předložit libovolný obsah, čím bizarnější a neuspořádanější, tím jaksi lépe, domnívá se autor ale místo absurdna mu vychází nesmysl, místo gradace a vtipu v opakování jen urputná trapnost. Absurdní umění totiž logiku naopak vyžaduje a o vtip neusiluje. Snaží se odhalit a ukázat člověka velmi často ve stavu bezmoci a jiné nouze, kdy marně bojuje (či nebojuje) s nepřízní systému. Tím odhaluje jak chyby systému, tak hodnotu člověka, který se stává hříčkou okolností, jimž se musíme smát, ale zároveň také v úzkosti děsit. Český člověk i čtenář má pro vnímání absurdna dobrý nos, autor skvělých absurdních her, Václav Havel, byl dokonce naším prezidentem.

Na Vltavě jsme nyní slyšeli absurdní perlu v rámci cyklu „Současná hra“. Autorkou je Francouzka s africkými kořeny Maria N’Diaye. Ve své hře Hilda popisuje proces postupného podmaňování zprvu nezávislého člověka až do úplného ovládnutí, oddělení od vlastní rodiny a mentální vztahové likvidace. Titulní postavou je paní Lemarchandová reprezentující typ úspěšné bohaté podnikatelky nebo ženy podnikatele, zvyklé získávat vše, co si přeje. Je ve svém zbytnělém egoismu šílená, ale společensky dobře postavená a osobně schopná dotáhnout své patologické chutě až do konce. Jejím novým objektem zájmu je nastupující pomocnice Hilda. Naoko jde o placenou pomoc v domácnosti, avšak od prvních vět cítíme něco mnohem zásadnějšího a nehezkého. Podnikatelka si uzurpuje právo svého zaměstnance úplně vysát, ovládnout duši i tělo své nevinné společnice. Vzrušení madame Lemarchandové, její zvláštní požadavky, její lži a zneužívání svého postavení, její netajená nestydatost, s níž překračuje povinná občanská tabu, její bytostná touha po nepřípustném (chci Hildu oblékat, líbat, ostříhat) a neschopnost respektu (Hilda je přece moje) z ní dělají postavu skutečně odpornou a z dramatu nepříjemný, strhující horor.
Autorka s mimořádnou účinností předvedla lidskou bytost vyprodukovanou kulturou blahobytu, konzumu, úspěchu, moci, peněz. Tato zrůda nezná nic než vlastní, již ani ne tradiční prospěch (toho je také dávno sytá), nýbrž úchylné jemné hnusné povyražení, které s chorobnou vynalézavosti a absurdní důsledností chystá.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2017

Vážení a milí uživatelé,

chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.

Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.

Hledáme ztracené rozhlasové hry! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova

Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!

Přemysl Hnilička

tapedeckJedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.

Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Zrození Rumcajse (1974)

Václav Čtvrtek vypráví u příležitosti prvního vydání knihy O Rumcajsovi a loupežnickém synku Cipískovi na to, jak vznikla postavička slavného jíčínského ševce a řáholeckého loupežníka. Připravil Josef Jareš.

Účinkují Milan Sandhaus, Jarmila Cmíralová a Jan Pilař. Hovoří Václav Čtvrtek.

Natočeno 23. 2. 1974 (25 min).

Pozn.: V pořadu čtena pohádka Jak Rumcajs utrhl v zámku růži.

Host do domu – Tomki Němec (2017)

Připravila a moderuje  Stanislava Lekešová.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:03 h.). K poslechu zde.

Lit.: Horálková, Elena – Lekešová, Stanislava: Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být. Nebyli jsme na něj připraveni, říká fotograf Tomki Němec. In web ČRo 2 Praha, 11. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tomki Němec provázel Václava Havla v den jeho zvolení. Pak se z toho stal týden, pak měsíc a pak roky. „To jsou ty životní náhody a proč to tak je, netuším“.

Musí fotit každý den, aby nevyšel ze cviku. Dařilo se mu to i s prezidentem Václavem Havlem, kterého v prvních letech po jeho zvolení provázel na každém kroku. Vznikla z toho kniha Václav Havel – Tomki Němec, fotografie.

Jsou v ní jednak známé fotky, jako ta, při které Václava Havla zasáhne u moře v Portugalsku přílivová vlna, tak i ty méně známé. Autor Tomki Němec vybíral z 67 000 fotek a bylo to dost složité. „Ta kniha není nafukovací, ale je výjimečná tím, že odráží dobu, kdy se Československo stalo svobodným.“

Tomki Němec provázel Václava Havla v den jeho zvolení prezidentem. „29. prosince jsem přišel ráno k němu do bytu a fotil celý den.“ Pokračoval v tom i potom, třeba při jeho známém projevu v Kongresu.

„Je to to nejsilnější, co jsem v životě zažil. A jsem nesmírně smutný z toho, kam se to v dnešní době posunulo. Je mi líto, že odkaz Havla není tam, kde by měl být a říkám si, že jsme na něj jako společnost nebyli připraveni.“ 
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Pro a proti – Jeruzalém hlavním městem Izraele? (2017)

Jaké dopady bude mít uznání Jeruzaléma hlavním městem státu Izrael, které deklaroval Donald Trump? Připravil a moderuje Tomáš Pavlíček.

Hosty byli v Česku žijící Palestinec Raed Šajch a bývalý velvyslanec v Izraeli a USA Michael Žantovský.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 12. 2017 (ČRo Plus, 9:34 h.). K poslechu zde.

Lit.: Pavlíček, Tomáš – Čihák, Ondřej: Trump uznal Jeruzalém, ovšem neřekl který, připomíná bývalý velvyslanec Žantovský. In web ČRo Plus, 11. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Jeruzalém se opět stal středem zájmu světových médií, když ho americký prezident Donald Trump uznal za hlavní město Izraele. Kritici mluví o největším obratu v americké politice vůči Blízkému východu za mnoho desetiletí a Palestinci vyzývají k intifádě. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu to označil za cestu k usmíření. „Až tak zásadní obrat v politice USA to není. Americký Kongres přijal usnesení v témže smyslu už v roce 1995,“ upozornil v pořadu Pro a proti bývalý velvyslanec v Izraeli a USA Michael Žantovský.

Podle něj je otázkou, jaký Jeruzalém má Trump na mysli. „Jestli celý, nebo ten v hranicích z roku 1967 a tak dále. A to nebylo řečeno, a je třeba, aby se to vědělo.“

Také je podle Žantovského otázkou, jestli tímto krokem Trump sleduje jen splnění svého předvolebního slibu, nebo jestli je to začátek nějaké diplomatické ofenzívy, která má pohnout stagnujícím jednáními. „Přinejmenším bych to ale označil za riskantní rok.“

„Od jednání v Oslu uběhlo už víc než dvacet let a nic se nepohnulo. Možná má prezident Trump dojem, že to zkusí jinak. Já to považuji za riskantní krok, ale i ty někdy v diplomacii fungují. “
Michael Žantovský

Je spravedlivé, aby v případě dohody o dvojstátním řešení měli Palestinci možnost si zřídit své hlavní město ve východním Jeruzalémě, věří Žantovský. „Trump sice uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, ale zároveň také prohlásil, že doufá, že se obě strany dohodnou, kde bude hlavní město palestinského státu.“

Vyjádření českého ministerstva zahraničí považuje bývalý diplomat za vyvážené. „Řeklo, že uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích z roku 1967, tedy předtím, než Izrael obsadil východní části Jeruzaléma.“

„A to není stanovisko totožné se stanoviskem Evropské unie, kde paní Mogheriniová zastává tzv. diplomatickou fikci, tedy že status Jeruzaléma je nejasný a je třeba ho určit jednáním,“ připomíná Žantovský.

V Česku žijící Palestinec Raed Šajch považuje Trumpovo prohlášení za zbytečný krok, který vyvolává zbytečné konflikty a nepokoje v už tak rozvráceném regionu. „Trump jen přilévá olej do ohně.“

S Žantovského postřehem, že Trump nevymezil jasně, jaký Jeruzalém má na mysli, Palestinec nesouhlasí. „Celý svět chápe, že americký prezident má na mysli Jeruzalém izraelské verze.“

„Jednání z našeho pohledu blokují Izraelci. Podle dohod z Osla už palestinský stát měl dávno vzniknout. “
Raed Šajch

„Všichni samozřejmě víme, že v Jeruzalémě už hlavní státní izraelské instituce sídlí. Ale právě s tím nesouhlasíme, a o to jde. My máme nárok na Jeruzalém, přinejmenším ten východní, ale já jako Palestinec do Jeruzaléma nesmím. Jak je to možné?“

Nejde tedy o přestěhování amerického velvyslanectví. „To je jen symbolické gesto,“ soudí Šajch. „My chceme, abychom měli východní Jeruzalém, aby k tomu došlo. A jestli to Trump chce řešit, ať udělá něco praktického.“

„Pro palestinskou stranu tímto prohlášením nejsou Američani důvěryhodným zprostředkovatelem mírových jednání. To je konec všech jednání. Palestinci nemají jak vymáhat, aby uznal někdo východní Jeruzalém jako jejich hlavní město. Pro většinu Izraelců je Jeruzalém jeden jediný, a to je celý Jeruzalém,“ konstatoval Raed Šajch.

Večer na tému: Ľudské práva a ich dodržiavanie – včera a dnes (Večer na téma: Lidská práva a jejich dodržování – včera a dnes, 2017)

Připravila Ľuba Lesná.

Hovoří sociologička Silvia Miháliková, ředitelka Sociologického ústavu SAV, Alena Synková a fotograf a novinář Andrej Bán.

Natočeno 2017. Premiéra 13. 12. 2017 (Rádio Devín, 20:00 h).

Lit.: anonym: Večer na tému: Ľudské práva a ich dodržiavanie – včera a dnes.  Hostia•Diskusie. In web Rádio Devín, 7. 12. 2017 (anotace). – Cit.: Počúvajte Večer na tému v rádiu Devín v stredu 13. decembra o 20-tej hodine. 10. december je medzinárodným dňom ľudských práv – o potrebe a dôležitosti ich dodržiavania dnes pochybuje málokto, ale nebolo to tak vždy. Ešte v nedávnej minulosti práve tí, čo zdôrazňovali ich dodržiavanie boli prenasledovaní. A ako je to dnes? Naozaj sa dodržiavajú všetky základné ľudské práva? O tom sa s moderátorkou Ľubou Lesnou budú zhovárať sociologička Silvia Miháliková, riaditeľka Sociologického ústavu SAV, Alena Synková a fotograf a novinár Andrej Bán.

Reflexe. Divadlo! – Petr Oslzlý v čele JAMU (2017)

V lednu roku 2018 po osmi letech končí skladatel Ivo Medek ve funkci rektora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Akademický senát této školy si proto zvolil rektora nového – divadelníka a pedagoga Petra Oslzlého. Připravila  Iveta Novotná.

Natočeno 2017. Premiéra 8. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava).

Lit.: Novotná, Iveta: Chci na JAMU vybudovat demokratické prostředí, říká nově zvolený rektor Petr Oslzlý. In web ČRo 3 Vltava, 8. prosinec 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V lednu příštího roku po osmi letech končí skladatel Ivo Medek ve funkci rektora Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Koncem října si proto akademický senát této školy zvolil rektora nového. Bude jím divadelník a pedagog Petr Oslzlý.

„Člověk, který umělecky tvoří, po celý život řeší otázku, že skrze umění poznává svět. Ta otázka, kterou řeší, je, zda si tu zkušenost a ty poznatky má právo nechávat pro sebe anebo zda má vnitřní povinnost předávat to dalším generacím,“ vysvětluje své rozhodnutí kandidovat na post rektora JAMU divadelník Petr Oslzlý.

„Petra si velmi vážím pro jeho postoje od disidentu až po současnost. Myslím si, že je to člověk velmi uvážlivý,“ říká o vítězném kandidátovi současný rektor JAMU Ivo Medek.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Orel mezi vlky (2017)

Simon Scarrow. Kompletní audiokniha. Čtvrtý díl oblíbené série historického románu. Autor Simon Scarrow. Překlad Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík. Režie, hudba a mistr zvuku Miloš Vrána.

Čte Marek Holý.

Natočeno 2017. Vydala Bookmedia, Audiotéka v roce 2017 (MP3, celková délka: 13 hodin 52 minut).

Série: Quintus Licinius Cato #4

Pozn.: V létě roku 44 hrozí spojeneckému kmenu Atreabatů povstání. Hlavní hrdinové románu, dva centurioni Marco a Cato, dostávají za úkol zajistit nové vojsko a vycvičit dobrovolníky ze svého kmene. To vše proto, aby dokázali ochránit svého krále. K tomu všemu musí s hrstkou nevycvičených rekrutů najít a zničit vychytralého protivníka. Podaří se jim splnit úkol a přežít jak v boji, tak ve spletitých sítích intrikánů?

Přečtěte si zbytek příspěvku »

Lorcán Mac Mathúna: Melodie sama mě vede (2017)

Rozhovor s irským písničkářem Lorcánem Mac Mathúnou. Připravil Milan Tesař.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 12. 2017 (Rádio Proglas, 19:15 h.).

Lit.: Tesař, Milan: Lorcán Mac Mathúna: Melodie sama mě vede. Pořad v souvislostech. In web Rádio Proglas, 11.12.2017 (článek). – Cit.:  Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou vystoupil v létě 2017 irský zpěvák Lorcán Mac Mathúna. Rozhovor, ve kterém nám představí dvě svá alba – jedno věnované dávné irské historii a mytologii a druhé s reflexí irského Velikonočního povstání z roku 1916 –, vám nabídneme v pondělí 11. prosince od 19.15 v rámci pořadu Jak se vám líbí.

Úryvky z rozhovoru s irským zpěvákem Lorcánem Mac Mathúnou

Moje vlastní hudební filosofie je ukotvená v tradici seán nós, tedy v irském zpěvu a cappella. Tomuto stylu je vlastní naprosto svobodné zacházení s rytmem. Není tam vlastně žádný pevně daný takt, píseň plyne naprosto volně jako proud. Důležité je například zabarvení hlasu. A toto vše je pro mne důležitější než nějaký striktně technický skladatelský přístup, v jehož rámci člověk přesně analyzuje, jak se dostal k tomu kterému tónu a podobně.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Reflexe. Film! – Švéd v žigulíku (2017)

Připravil Pavel Sladký.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.).

Lit.: Sladký, Pavel – Gmiterková, Šárka: Objev roku v českém filmu! Snímek natočený v ruské automobilce. In web ČRo 3 Vltava, 11. prosinec 2017 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Co se stane, když se vzbudíte ruského medvěda? Na to se ptá se debutující režisér Petr Horký, který ve svém obrazově i tematicky mimořádném dokumentárním filmu Švéd v žigulíku zkoumá vztah Ruska a Západu.

Novinář Petr Horký natáčel film Švéd v žigulíku v ruském Toljatti, kde sídlí automobilka Avtovaz, vyrábějící vozy Lada. Hlavní postavou jeho filmu je Bo Andersson, švédský byznysman, který do továrny přichází jako krizový manažer s cílem dostat výrobce aut z hlubokých ztrát. Ruské podmínky a tradice práce v sovětském socialismu mu ale kladou značný odpor, mimo jiné proto, že Andersson nařizuje tisíce vyhazovů.

Reportáž by byla málo!

Petr Horký (ani jeho kameraman Milan Bureš) dosud nenatočil žádný, ani krátký film. Ale v celovečerním, vytříbeně nasnímaném debutu úspěšně zachytili nejen příběh jedné konkrétní ekonomické transformace, ale také kus Ruska samotného a složitý vztah západního kapitalismu a ruského postkomunismu. „Do Toljatti jsem kdysi přijel jako novinář a sledoval jsem, jak má Andersson pozápadnit někdejší symbol sovětské hrdosti a dostat ho ze ztráty. Nemohl jsem pak téma dostat z hlavy, chtělo to víc než reportáž. Zdálo se mi, že to je film, odehrávající se v drolících se sovětských kulisách.“ Bo Andersson má českou partnerku a spolupracovníky, což filmařům umožnilo dostat se k postavám dokumentu překvapivě blízko.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Scherzo capriccioso. Veselý sen o Dvořákovi (1990)

Josef Škvorecký. Kompletní audiokniha.

Čte Rudolf Pellar.

Natočeno pro KTN v roce 1990.

Příběh inženýra lidských duší (1990)

Josef Škvorecký. Kompletní audiokniha.

Čte Vladimír Fišer.

Natočeno pro KTN v roce 1990.