Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Ta hranice času ve znamení tmy

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 34/2018)

Jedním z nezpochybnitelných hrdinů komunistického protinacistického odboje je jistě Marie Kudeříková (1921-1943). Pocházela z rodiny lékaře-legionáře, lidovce. Navzdory prostředí věřící rodiny se mladičká dívka brzy oddala komunistickému ideálu a během války se zapojila do odbojové činnosti, s níž tiskla a rozšiřovala letáky a podílela se na několika sabotážních akcích. Už v roce 1941 však byla zatčena a koncem března 1943 byla v polské Vratislavi nemilosrdně sťata.

Není divu, že komunistický režim si – vedle Fučíka a Jožky Jabůrkové – z ní udělal vlastní svatou. „Maruška“ jakoby se však podobnému zbožštění vzpírala; soubor dopisů z vězení, který vyšel pod názvem Zlomky života, je spíše souborem vyznání člověka, který miluje život, než fanatického straníka. Proto o ní vznikl spíše lyrický než bojovný film …a pozdravuji vlaštovky, který v roce 1972 natočil Jaromil Jireš – a proto o ní byla natočena dramatická montáž režiséra Jana Tůmy Hodina ve znamení tmy (1981).

Zkušený režisér a autor postavil ke Kudeříkové fiktivní postavu starého spisovatele, který je zároveň zástupným autorským subjektem (hrál ho citlivě Lubor Tokoš). Ten si z tehdejší normalizační současnosti povídá přes hlubinu času s Marií, uvězněnou v cele vratislavské ženské věznice. Tento jednoduchý princip umožňoval vyprávět její příběh víceméně lineárně, jen s občasnými poetickými zastávkami. Senzitivní děvče se musí v rychlém sledu vyrovnávat s nespravedlnostmi a nesrovnalostmi světa, v němž žije; k čemu se modlit k Bohu slitovnému, který dovolí, aby gestapo zatklo a zavraždilo hodného profesora? Jak se vyrovnat s rozsudkem smrti, který byl nad ní vynesen?

Marie Kudeříková je v podání herečky Věry Zástěrové silná, ale citlivá osobnost. Dokáže bez pohrdání odhalit zbabělost dospělých, zároveň je ale schopná soucitu, má pochopitelné obavy ze svého tragického konce. Zástěrová celý tento oblouk zvládá s lehkostí nezvyklou na rozhlasový debut. Její herečtí kolegové jí jistě pomohli: v roli matky vystoupila Drahomíra Hofmanová, nacistického komisaře hrál v sugestivní zkratce Josef Karlík, fanatického prokurátora Jiří Tomek, Boba Karel Janský.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Admirála zabili! A v přímém přenosu!

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 2018)

Začínající rozhlasový reportér Fuller je pověřen prvním významnějším úkolem: odvysílat a okomentoval přímý přenos přivítání slavného admirála ve středně velkém městě. Nikdo z vedení stanice si od toho nic neslibuje a všichni očekávají rutinní přenos. Nestane se tak: hned při příjezdu je admirál zasažen neznámým střelcem do hlavy a na Nobelově náměstí vypukne panika. Reportér Fuller si – na rozdíl od ostatních novinářů – povšimne drobného záblesku a vydá se po jeho stopě.

Hra Claude Olliera Atentát přímým přenosem (1970) velmi výrazně pracuje rozhlasovými prostředky. Kostrou příběhu je rozhlasový přenos, my však jako posluchači máme možnost poslouchat také rozhovory „v zákulisí“: reportér Fuller telefonuje z barů a hospod přímo na rozhlasové ředitelství, jeho nadřízení se neustále snaží zaujmout „správné“ stanovisko k jeho akci – a rozhlasová stanice zatím přebírá zprávy oficiálních míst. V závěru hry zákonitě dojde mezi oficiálními zprávami a Fullerovými zjištěními k rozporu – a také k další smrti.

Ollierova francouzská rozhlasová hra se dostala do československého éteru necelý rok od světové premiéry (a ocenění RAI). Důvodem bylo asi vyznění hry: kapitalistická média jsou ve vleku zisku a jen zisku podřizují to, co odvysílají. Posluchačům však tvůrci zároveň poskytli napínavý příběh ze senzačního prostředí.

Oproti francouzskému originálu je reportér začínající mladíček (v originální inscenaci z roku 1969 jej herec Jean Yanne představuje spíše jako rutinovaného, ale vždy připraveného a reagujícího); není divu, že byl v roce 1970 do této role obsazen Jaroslav Kepka, herec nesmělého, jakoby stále pubertálního hlasu. Ekipu jeho nadřízených tvoří Vladimír Šmeral (Jobber), Josef Gruss (plk. Kasuki), Milan Mach (dr. Hobby), Svatopluk Skládal (Flaherty), Bohumil Bezouška (Grimm), Bohumil Švarc (Ford) a Jiří Holý (prof. Itch). V malé roli rozhlasového technika bylo možno slyšet také Jaroslava Satoranského.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Zemřel Ilja Racek

Přemysl Hnilička

(zkrácená verze vyšla pod názvem Rozhlasový herec Ilja Racek v Týdeníku Rozhlas 34/2018)

Zemřel Ilja Racek. V médiích vypočítávají jeho filmové, televizní a dabingové role. Rozhlasové (a divadelní) jako by nebyly. Tož připomeňme jich několik.

V roce 1963 natočil u Josefa Henkeho dramatizaci Čapkova nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna. V době natáčení byl publiku znám především jako komunistický odbojář Julius Fučík ve filmovém zpracování Reportáže psané na oprátce, takže Foltýn byl pro něj pravděpodobně vítaným protiúkolem. Jeho zneuznaný skladatel hovoří zajíkavě, je chtěně svůdný i ostudně trapný ve svém zaslepení a zuřivém egoismu, řve i šeptá často v horečném vytržení…

Henke si hlasově a herecky disponovaného herce vybral i o dva roky později do hry Miroslava Krleži V táboře (1965), která ukazovala zrůdnost válečné mašinerie první světové války. V jeho nadporučíku Agramerovi není stopy po lidskosti – krom sebestředné zbabělosti, s níž v závěru hry hystericky udává svého kolegu.

Jiný typ role získává v inscenaci hry Edvarda Valenty Z nového světa (1963). V životopisném portrétu Antonína Dvořáka získal postavu Dvořákova žáka Pearsona. Talentovaný mladík z velmi chudých poměrů tu hrdě odmítá finanční pomoc svého učitele a raději pracuje na nekvalifikovaných místech, kde si však ničí ruce, tak důležité pro hru na hudební nástroj..

Nejzásadnější jeho rolí v šedesátých letech byl ovšem Fra Tomaso Caccini, dominikánský kazatel a nevzdělanec ve filozofické hře Antuna Šoljana Galileovo nanebevstoupení (1967). Rozmlouvá uprostřed noci v Galileově vznešeném vězení. Je přesvědčen o církevních dogmatech, sám ostatně Galilea udal a proti jeho výzkumům štval na kazatelně. Přichází jako kajícník, tak to alespoň Galileovi tvrdí. Ve skutečnosti je vyslán církevními otci, aby zjistil, zda Galileo Galilei stále setrvává ve svých „bludech“. Galilei toto vše samozřejmě tuší od začátku, jeho přístup k náhle odhalenému návštěvníku je zprvu vztekle zuřivý, posléze však s Caccinim naváže rozsáhlý dialog, v němž Antun Šoljan otvírá obecná témata slepé poslušnosti a otevřeného přístupu a jejich věčného sporu.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Klapzubova jedenáctka aneb Jak začínal Jiří Štuchal

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2018)

V období let třicátých byla brněnská rozhlasová stanice líhní originálních postupů jak v žánru rozhlasové hry, tak i reportáže nebo pásma. Není divu, kolem ředitele brněnské pobočky Radiojournalu ing. Antonína Slavíka se soustředili výrazné umělecké osobnosti: režisér Josef Bezdíček, dramatik František Kožík, šéf hudební sekce dr. Karel Vetterl a další. Není divu, že pražské ústředí občas nazývalo brněnské podřízené revolucionáři nebo „bolševíky“. Když Slavík před popravou sepisoval v koncentračním táboře svou životní sumu, s jemnou hořkostí připomněl i toto téma: „Naše pokusy o nové programové druhy se jim zdály divoké, neodpovědné, a selhání některých jim dávalo příčinu k brzdění všech ostatních. My jsme se hájili poukazem, že bez pokusu není pokroku a kdo zkouší, ten i chybuje…“ Jak vzpomínal ve svých rukopisných pamětech František Kožík, mělo brněnské studio „malé prostředky, zastaralé technické zařízení, primitivní vybavení, málo studií, málo lidí. Pobízelo to ovšem naši iniciativu a vždycky znovu jsme se pouštěli do soutěže s pražským kolosem.“

Zdržme se tedy tentokrát opět u Františka Kožíka – ne však coby autora, ale jako dramatizátora. Na podzim roku 1934 totiž pro brněnskou stanici zdramatizoval román Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Sám na to o třicet let později vzpomínal:

„Miloval jsem tu knihu od chlapeckých let, kdy jsem čekával na její pokračování v Lidových novinách. Nyní jsem mohl její dramatizací vzdát hold i jejímu milovanému autorovi, Eduardu Bassovi, který mi dal k úpravě svolení. (…) Vybral jsem nejzajímavější ucelené partie a připsal zpěvní texty, kde bylo lépe vyjádřit náladu písničkou; zejména to byl oslavný pochod „Hip hurá, Klapzubáci jdou!“, který zkomponoval František Lukes. K slavnosti zorání hřiště jsem napsal pro „sbor moravských podučitelů“ legendu o Honzovi Klapzubovi, pradědu slavné jedenáctky a jeho zázračné píšťalce.“

Nahrávka inscenace, kterou v režii Bezdíčkově uvedlo Brno 19. září 1935, se bohužel nedochovala, naštěstí se však v Kožíkově pozůstalosti dochoval scénář dramatizace. Kožík dokázal ve čtrnácti obrazech zachytit to podstatné a zábavné z Bassova sportovního románu. Scénář je dynamický, prostředí se v něm rychle střídají a je jasné, že některé scény (dialog s anglickým králem či lidožroutským vládcem Birimaratoou) musely být třeskutě vtipné. Kožíkův scénář v mnoha prvcích připomíná o dvacet let mladší dramatizaci Války s Mloky (Karel Čapek – Jaroslava Strejčková). Kožík samozřejmě zvýraznil a přidal typicky rozhlasové prvky; děj se přímo hemží hlasateli a hlasatelkami, sportovními reportéry. Kožík v závěru děje tnul i do vlastních řad: scénu zápasu o mistrovství světa s Austrálií zpestřil poruchou, která možná působila velmi věrohodně. Zajímavé je, že v původním scénáři nebyla, autor ji dopsal rukou pravděpodobně již přímo ve studiu jako okamžitý nápad.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Aby se nám dobré skutky vyplatily

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Ačkoliv bývá jméno Karla Copa spojováno především s filmem (působil většinu svého života na Barrandově jako dramaturg a scénárista), na začátku šedesátých let se mu podařilo vytvořit i několik rozhlasových tvůrčích „zářezů“. K nejznámějším patří samozřejmě zvuková groteska Hodiny (1963), v níž vedle Josefa Kemra či Jaroslava Marvana exceluje režisér Jiří Horčička, který s chutí využívá nabízeného rytmu tikání všech možných druhů hodinek a kukaček. Výtečnou satirou byl Muž, po kterém jdou (1963), v níž nešťastný úředníček jménem Puchmeltr stává se obětí nepodložených zpráv, kancelářské šeptandy a vlastního strachu. Satira to byla tak kvalitní, že ji v letech normalizace pouštěli rozhlasovým pracovníkům jako doklad kontrarevolučních rejdů v Československém rozhlase.

Vedle těchto časem prověřených děl však nacházíme také krátkometrážní drobničku z roku 1962 Dobří lidé ještě žijí. Ironický podtitul zní Hra pro hodné posluchače. Již z prvních slov vypravěčova monologu je jasné, že vánoční pohoda, kterou nám u přijímače vykresluje, není rozhodně myšlena zcela vážně. Po sociálně kritických slovech o významu „bývalých“ Vánoc, která by si nezadala s projevem Antonína Zápotockého o proměně Ježíška v Dědu Mráze, následují již slova téměř agitační: „Pro poučení všech skeptiků a nevěřících si vyslechněme vánoční povídku o tom, jak chudý stařeček skrze své bližní ku štěstí přišel…“

A opravdu to tak ze začátku vypadá: starý důchodce František Zvára (Josef Patočka) je osloven čtyřicátníkem Kratochvílem (Ivo Gübel), statným to administrativním pracovníkem. Do té doby je nic nespojovalo: Kratochvíl funkcionaří a Zvára? „No – jak žiju… Foukat si člověk moc nemůže, ale že bych zase musel chodit dům od domu a žebrat o jídlo jako starej Trávníček u nás na vsi, to chraň bůh!“, říká ve hře. Oba se potkávali na ulici a na pozdrav jen tak něco zamumlali a smekli klobouk. Tentokrát je však pan Kratochvíl sdílnější: ví, že je Zvára na vánoční svátky sám, a tak ho zve s celou svou rodinou na štědrovečerní večeři. Důchodce zprvu odmítá, nakonec však dojat přijme a své sestře v dopise píše: „Tak jsem si, Mařenko, říkal, snad se opravdu něco změnilo, když za mnou teď mýr nix, dýr nix, přjde soused a řekne pojďte k nám na Štědrou večeři, my budem mít radost“.

Ale stejně jako autor a vypravěč, i my čtenáři a posluchači víme své: ano, něco za tím skutečně vězí. Když souseda dostatečně pohostí, vyrukují Kratochvílovi s tím hlavním: soutěží ve své továrně o nejsocialističtější rodinu, která – zvítězí-li – pojede na příští Vánoce do Tater. Podmínkou je mimo jiné i bohatý kulturní život včetně návštěv filmových představení – a to rodina pro samý spěch, vaření a schůzování nestíhá (navíc se v kině nic pořádného nehraje, „buď jde někdo s kravama nebo se tam střílí“). No a pan Zvára si přece přivydělává jako biletář v biografu, tak co kdyby Kratochvílovým občas schoval nějakou tu odhozenou vstupenku..?
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova i v roce 2018

Vážení a milí uživatelé,

chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.

Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.

Hledáme ztracené rozhlasové hry! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova

Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!

Přemysl Hnilička

tapedeckJedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.

Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Svet je úžasné miesto (Svět je úžasné místo, 2018?)

Lawrence Ferlinghetti. Verše.

Recituje Róbert Roth.

Repríza 18. 8. 2018 (Rádio Litera, 19:45 h).

Pozn.: Básne Lawrenca Ferlinghettiho sú príťažlivé svojou zrozumiteľnosťou. S ostatnými beatnikmi ho síce spája kritický pohľad na spoločnosť a zdôrazňovanie slobody, zároveň sa však odlišuje umiernenejším spôsobom života a sociálnym aspektom poézie. Jeho báseň SVET JE ÚŽASNÉ MIESTO vám prednesie Róbert Roth o 19:45.

Otevření Národopisné výstavy (1935)

Adolf Wenig. Obrázky z roku 1895.

Natočeno 1935. Premiéra 17. 5. 1935 (Praha-Liblice, 19:50 – 20:25 h.).

Ondřej a drak (1935)

Viktor Dyk. Rozhlasová úprava divadelní hry. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1935. Premiéra 15. 5. 1935 (Praha-Liblice, 20:30 – 22:00 h).

Jarní jitro (1935)

Rozhlasová hra. Tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1935. Premiéra 13. 5. 1935 v rámci koncertu České filharmonie (Praha-Liblice, 20:45 – 22:00 h.).

Ve školním městě (1935)

Prof. dr. Alois Musil. Přednáška.

Natočeno 1935. Premiéra 13. 5. 1935 (Praha-Liblice, 20:30 – 20:45 h.).

Reportáž z Masarykova ústavu pro matky a kojence v Zábřehu n. O. (1935)

Reportáž. Tvůrci nezjištěni.

Připravila Moravská Ostrava v roce 1935. Premiéra 12. 5. 1935 (Moravská Ostrava, 14:35 – 15:30 h).

Poslání hospodářské výstavy v době krise (1935)

Josef Zlámal. Přednáška.

Připravilo Brno v roce 1935. Premiéra 12. 5. 1935 (Brno, 13:45 – 14:00 h) v cyklu Zemědělský rozhlas.

Jarní menu (1935)

Otto Lampel. Rozhlasová montáž.

Natočeno 1935. Premiéra 12. 5. 1935 (Praha-Strašnice, 16:00 h).

Sociální politika v ČSR v době krise (1935)

Ministr sociální péče Alfréd Meissner. Přednáška.

Natočeno 1935. Premiéra 12. 5. 1935 (Praha-Liblice, 9:40 – 10:00 h) v cyklu Dělnický rozhlas.

Svátek matek (1935)

Dr. Raimund Habřina. Přednáška.

Natočeno 1935. Premiéra 12. 5. 1935 (Praha-Liblice, 9:00 – 9:15 h).