Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pohnutlivá a mladším k upamatování potřebná historie mazání v rozhlasu československém

Vzhledem k tomu, že mazání, tj. likvidace nepohodlných zvukových materiálů měla v Československém rozhlase hlubokou a zrůdně nezaměnitelnou historii, považuji za nutné zmínit se na tomto místě i o ní.

V samotných počátcích rozhlasového vysílání nelze o mazání jako takovém mluvit: pořady se vysílaly naživo a případné zajímavé záležitosti se nahrávaly na rozhlasové fólie, podobné gramodeskám, ovšem s menší životností záznamu. Ty se pak ukládaly do archívu, kde přetrvaly, neboť nebyl důvod je destruovat.

K mazání mohlo docházet až v době, kdy začali rozhlasoví technici používat záznamový pás. Na něj se zaznamenal potřebný útvar, tj. přednáška, četba, hra nebo seriál, a ten se pak podle potřeby několikrát reprízoval. Osudy těchto pořadů (např. seriálu Tři mušketýři z roku 1938, v němž účinkoval mj. i Ladislav Boháč) nejsou tak úplně potvrzeny: tvrdí se, že byly časem smazány, tajnosnubnost archívu ČRo však umožňuje doufat, že se na ně kdesi práší (Gabriel Gössel takto nedávno objevil pás se záznamy několika desítek písní, jež byly natočeny v rozhlase a dále nebyly vydány: např. Pane kardinále v přednesu E. F. Buriana a M. Burešové nebo Balada o nenarozeném dítěti, kterou s textem Olgy Scheinpflugové zpívala Míla Spazierová-Hezká)…

První likvidace zvukových materiálů z politických důvodů nastává se vznikem Protektorátu; do rozhlasových studií jsou nasazeni němečtí vedoucí a ti rozhodují jasně: umělci nepřátelští Říši či židovského původu už nesmějí do éteru. Tehdejší pracovníci to řešili (ve srovnání s pozdějšími zkušenostmi) docela liberálně: přes desku, kde hrál či zpíval židovský umělec či Voskovec s Werichem, prostě udělali rýhu. Deska praskala, tudíž nemohla do vysílání – ale zachovala se (tak to bylo v gramoarchívu brněnského studia).

První řádné mazání nastalo až v roce 1945; mnoho lidí mělo tehdy zájem na tom, aby se nedochovaly důkazy o jejich kolaboraci – nebo aby se smazáním dotyčných dokumentů mohla zveličovat kolaborace jiných. Tak byly např. smazány prakticky všechny nahrávky protižidovských a protibolševických skečů pánů Opluštila a Šmatery, v nichž účinkovali Čeněk Šlégl, Jára Kohout, ale i Jindřich Plachta a – jednou jedinkrát, a ještě mizerně! – Vlasta Burian.

Průběžné mazání – to podle toho, jak rychle se měnili potentáti a politická situace – bylo běžné pro celá padesátá léta. Mazací proces zastavila až „léta tání“, v nichž nebyl – kromě nutnosti uvolnit občas starší pás pro nové nahrávání – důvod k likvidaci starých materiálů.

Pravé hody – a pro nás posluchače asi nejbolestnější – nastaly po roce 1969; nově dosazení bolševičtí kulturträgři s gustem nechávali mazat vynikající inscenace Josefa Henkeho, Olgy Zezulové nebo Jana Fuchse; zcela zmizelo původní nastudování inscenace Posel hydrometeorologického ústavu Zdeňka Svěráka, v níž účinkovali Jiří Sovák a Karel Höger (nově byla nastudována v roce 1991 se Zdeňkem Svěrákem, Josefem Abrhámem a Jiřinou Jiráskovou); v brněnském studiu zmizely téměř všechny inscenace Olgy Zezulové; smazány byly i neškodné pohádky Jana Fuchse. Zmizel i první díl četby na pokračování z prvního římského milostného románu O věrné lásce statečného Chairea a ctnostné Kallirhoy v podání Jana Wericha. Jiným případem je smazání hry zasloužilé umělkyně Olgy Scheinpflugové Bezcitkové, kterou v roce 1966 nastudoval Jiří Horčička; tuto hru totiž po roce 1969 smazali sami tvůrci, aby neublížili autorce – hra by totiž byla snadnou obětí rozhlasových normalizátorů… Z Horčičkových inscenací nám nezůstal dochován ani Muž se psem (Zdeněk Jirotka, 1965), Pražské křižovatky (Arnošt Lustig, 1965) či jeho vlastní text Čtvrté nástupiště (1966).

Některé inscenace byly naopak zázrakem zachráněny; ač v archívu ČRo smazány, byly po roce 1990 nalezeny v soukromých archívech. Tak máme možnost – sice v mizerné kvalitě, ale přesto – slyšet Horčičkovu (původně stereofonní) inscenaci hry Ivana Klímy Ženich pro Marcelu s vynikajícími výkony Karla Högra a Radoslava Brzobohatého, která se dochovala v archívu autora textu. Pečlivosti herce Jaroslava Kepky ve vedení osobního archívu zase vděčíme za zachování inscenace Celou noc venku dramatika Harolda Pintera v nastudování Josefa Červinky (1968). Jan Fuchs si zase doma schoval několik zkušebních nahrávek svých pohádek, a tak je možné si po letech alespoň přiblížit, jak vypadal výsledný tvar.

Někdy však mazali cenzoři i materiály, stvořené k oslavě Strany a vlády; většinou v případě, byly-li texty takových pajánů příliš a okatě stupidní a směšné. (Ovšem u Josefa Laufra jim to nevyšlo; píseň „Díky vám, chlapíku statečný„, věnovaná kpt. Minaříkovi, koluje po netu dodnes…).

EDIT květen 2010: Z pořadu Hvězdný prach se Zdeňkem Svěrákem jsme se dozvěděli, že díky jistému panu Peškovi má Z. Svěrák k dispozici alespoň amatérský, nekvalitní záznam Posla hydrometeorologického ústavu.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů