Slečna Smithová (199?)

Wiliam Trevor. Povídka. Překlad Antónia Jasemová. Odpovědný redaktor Roman Brat. Režie Martin Bendik.

Čte Miroslav Trnavský.

Nastudoval Slovenský rozhlas Bratislava v roce 199? (24 min.).

Мисия Лондон (Mise Londýn, 2004)

Alek Popov. Rozhlasová dramatizace románu. Hudba Valja Boyadjieva. Zvukové efekty Silvija Gocheva.
Zvukový mix Lili Zaharieva
. Záznam a střih Nikola Velikov.
Režie Deljana Maneva.

Účinkují Valentin Tanev, Antoaneta Petrova, Dejan Donkov Stefan Shterev, Veselin Mezekiev Vladimir Penev, Georg Kraev, Borislav Zahariev, Zlatica Todeva, Dobriela Popova, Delyana Maneva, Michael Miltchev, Velislav Pavlov.

Nastudoval Bulgarian National Radio v roce 2004 (60 min.).

Pozn.: Hra vyšla na CD jako příloha knižního vydání stejnojmenného románu (2008, ISBN: 9789542801832, vydavatelství Сиела).

Lit.: Манева, Деляна: Сценична версия + CD с радиопиеса. In web Kniga.bg, b. d. (článek). – Cit.: Необходимо предисловие
Пиесата Мисия Лондон е базирана върху едноименния роман на Алек Попов, роман, който се радва на значителен интерес от читателската аудитория, претърпя няколко издания на български и беше преведен на редица европейски езици.
Драматургичното действие представя в концентриран вид основните сюжетни линии на повествованието – „представителния“ и „скрития“ образ на българското посолство в Лондон като двете страни на една и съща монета. Светът на Мисия Лондон е свят на паралелни реалности, разкриващи различните нива на абсурда. В този свят взаимодействието между културите приема гротескни измерения – ценностите са разместени, а мечтите срещат своите уродливи двойници. Посолството в Лондон се явява микромодел на посткомунистическа България в несвършващия период на Прехода – призраците от миналото са все още живи, бъдещето е твърде несигурно, единствената движеща сила е нагонът за оцеляване тук и сега. При тези обстоятелства прищевките на политическата класа са издигнати до „ранга на държавен приоритет“. В най-общи линии драматургичният разказ проследява трескавата подготовка на поредния скандал като динамична поредица от нелепи и комични ситуации. По пътя до скандала са развенчани множество илюзии – българската емиграция на Острова води полукриминално съществуване, достойнството на дипломацията е сведено до унизително сервилничене, националният мит е деградирал до национален кич, контактите на „високо“ равнище се оказват бутафорни заместители на реалността.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Buba lazy – plazy sa plazia (Buba lazy – plazi se plazí, 199?)

Alek Popov. Hra bulharského dramatika. Symfonie o bolesti. Dramaturg Štefan Kasarda. Hudba Jozef Malovec. Produkce Eva Bugárová. Mistři zvuku Peter Janík, Peter Čeljuska. Režie Hana Makovická-Hajdová.

Osoby a obsazení: Dé, učitel (Ján Kado), Teddy, student (Juraj Fotúl), Teddy jako starší (Juraj Bernát), Eda, Teddova milenka (Vanda Konečná).

Nastudoval Slovenský rozhlas Košice po roce 1995 (28 min.).

Zawieszka z Sobiboru (Přívěsek ze Sobiboru, 2017)

Katarzyna Michalak a Magda Grydniewska. Dokument.

Natočeno 2017. Premiéra 16. 3. 2017 (20:00 h).

Lit.: anonym:  16.03.2017 Reportaż Katarzyny Michalak i Magdy Grydniewskiej „Zawieszka z Sobiboru“. In web Polskie Radio Lublin, 16. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Wydaje się, że o Holokauście wiemy już wszystko, tymczasem wyjątkowe znalezisko archeologiczne – zawieszka z imieniem i datą urodzenia zamordowanej w Sobiborze dziewczynki z Amsterdamu, poruszyło,  niemal równocześnie, wiele osób w Polsce i w Holandii – kraju, w którym przez dziesięciolecia nie mówiło się głośno o zagładzie..

Okazuje się, że 70 lat po tragicznych wydarzeniach chcemy znać nie tylko listy transportowe z nazwiskami pomordowanych, ale losy każdego z nich. Jak żyli, co robili, jakich mieli przyjaciół, jakie charaktery – chcemy znać Ich historię, nawet jeśli była bardzo krótka, tak jak 6-letniej Lei…

70 lat to także czas, który musiał upłynąć, by dla Holendrów pytania o losy obywateli ich kraju stały się ważniejsze niż pewnego rodzaju wstyd czy chęć zapomnienia „trudnej“ historii. To także czas, gdy ocaleli „mogą“, często za namową swoich dzieci, wrócić do miejsc, gdzie zginęli ich najbliżsi. Przeszłość zamknięta w przedmiotach, takich jak zawieszka z Sobiboru, sprawia, że stawiamy nowe pytania o zbrodnie, o losy, o zrozumienie i o pamięć.

Spotkajmy się w czwartek po 20.00. Magda Grydniewska, Katarzyna Michalak, zapraszamy.

Dźwięki i zapachy (Zvuky a vůně, 2016)

Alicja Grembowitz. Reportáž.

Hovoří nevidomý Remigiusz Pawlak.

Natočeno 2016. Premiéra 25. 8. 2016 (Polskie Radio Jedynka, 22:30 h).

Festivalový název: Sounds and Smells. 3. místo v mezinárodní kategorii Reportáž na Prix Bohemia Radio 2017.

Lit.: anonym: „Dźwięki i zapachy“ – reportaż Alicji Grembowicz. In web Polskie Radio, 25. 8. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Remigiusz Pawlak znany jest w Zgierzu jako masażysta, ale… opowiada zajmująco nie tylko o swojej pracy.

Remigiusz Pawlak stracił wzrok w wieku sześciu lat. Niewiele pamięta z okresu, kiedy widział i mógł opisywać świat z pomocą wszystkich zmysłów. Ale nie tęskni za tamtymi czasami. Bierze życie takim, jakie jest.  Sklepy rozpoznaje po zapachu, wielkość budynków określa na podstawie fal dźwiękowych, odbitych od murów. Wie, kiedy przechodzi obok drzewa a kiedy obok krzewów. Kolory rozpoznaje po emitowanym przez nie cieple. I uczy innych niewidomych pokonywać strach przed wyjściem z domu i poruszaniem się w przestrzeni publicznej. Choć nie potrafi wyobrazić sobie np. horyzontu, to na pewno w lesie usłyszy tupot jeża.

Zapraszamy do wysłuchania reportażu Alicji Grembowicz „Dźwięki i zapachy“. Dziś w Jedynce, o 22.30.

Marmur i dzieci (Mramor a děti, 2016)

Agnieszka Czyżewska-Jacquemet a Kasia Michalak. Rozhlasový feature marbleandchildreno uprchlících a jejich dětech, trávících celý čas v objetí mramoru vlakového nádraží. Scénář  Agnieszka Czyżewska-Jacquemet. Asistentka Mariana Krill. Zvuk Piotr Król. Překlad Sylwia Gołofit-Lenda.

Repríza 22. 3. 2017 (Radio Lublin. 20:00 h.).

Prvních 10 min. reportáže k poslechu zde, celek k poslechu zde.

Festivalový název: Marble and Children

První místo mezinárodní kategorie Reportáž Prix Bohemia Radio 2017.

Pozn.: Since the beginning of the first Chechen War (1994), a route from the Caucasus through Moscow to Belarusian town of Brest has been the route well-tried by refugees seeking asylum in Europe, outside the boarders of the Russian Federation. In the last 15 years, over 90 thousands of Chechens have taken this road and found shelter in Poland and other European countries. However, at the end of May and beginning of June 2016, the Brest (Belarus) – Terespol (Poland) border crossing became a bottleneck. Dozens of refugees fleeing Chechnya have unsuccessfully attempted to cross the border forty times or more. They are sent back by Polish border guards on the grounds they have no visas, although they declare to be refugees seeking international protection.

Meanwhile, the Polish Minister of Home Affairs, Mariusz Błaszczak, boasts success in blocking a new migration channel used by terrorists and illegal immigrants flooding Europe. But is it really a flooding wave, when the statistics show the number of attempts to cross the border and not the people sent back from Terespol to Brest for the fortieth time or more ? The majority of them are families, single mothers with children, and elderly sick people.

The immigrants turned back at the border return to the Brest railway station, which has become to be known as Little Chechnya. They live, sleep and eat here; their children attend democratic school organised by a charismatic social activist Marina Hulia.
Přečtěte si zbytek příspěvku »

Zmiešaná dvojhra – Albínky (Smíšená dvouhra – Albínky, 2016)

Elena Antalová. Rozhlasová hra. Dramaturgie Hana Rodová. Hudební spolupráce Peter Krajčovič. Hudba Alexander Berta. Režie  Peter Cibuľa.

Osoby a obsazení: Peťo (Miroslav Kolbašský), Lujza (Tatiana Poláková) a Lota (Silvia Donová).

Nastudoval Slovenský rozhlas Košice v roce 2016. Premiéra 5. 3. 2016 (Rádio Devín, 18:30 – 19:00 h). Repríza 10. 12. 2016 (25 min.).

Jen ty mi řekneš, kdy mohu plavat s delfíny (2017)

Mluvčí radnice Brno-střed Denisa Kapitančiková vedle svého zaměstnání píše básně. Studentka JAMU Martina Jelínková s ní hovoří o její poezii. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2017. Premiéra 25. 3. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h).

Lit.: Jelínková, Martina: Někdejší policejní mluvčí píše citlivé básně, poslechněte si je. In web ČRo Brno, 24. 3. 2017 (článek). – Cit.:  Studentku Divadelní fakulty JAMU Martinu Jelínkovou zaujalo, že tisková mluvčí radnice Brno-střed Denisa Kapitančiková píše zajímavé básně. Poslechněte si jejich vzájemný rozhovor i verše.

Autorka literárně-publicistického pásma nazvaného „Jenom ty mi řekneš, kdy mohu plavat s delfíny“ Martina Jelínková popisuje, proč se rozhodla básnické tvorbě tiskové mluvčí věnovat:

Jméno Denisy Kapitančikové jsem měla v podvědomí tak nějak od nepaměti. Vystudovaná psycholožka byla v roce 1991 modelkou ve finále Miss ČR, krátce na to reportérkou v hlavním vysílacím čase na TV Nova, následně z důvodu práce tiskové mluvčí u Městské policie Brno hrdou absolventkou policejních zkoušek, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Co člověka na první pohled zaujme, je Denisina obdivuhodná všestrannost. Že je to tedy nadaná a ambiciózní žena, jsem věděla. Ale když jsem se dočetla, že píše poezii, navíc velmi intimní a citlivou, to pro mě bylo překvapení, a také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se s paní Kapitančikovou rozhodla sejít.

Potkaly jsme se jedno odpoledne v Brně. Denisa dnes již nepracuje u policie, ale působí jako mluvčí městské části Brno-střed.
A i když přiznává, že kvůli nelehké práci má času méně, než by si přála, ve volných chvílích nejenže se věnuje psaní poezie, ale i ráda fotí, a je obecně milovnicí umění, neboť k němu, dle svých slov, vlastně nikdy tak daleko neměla.

Své verše však nepublikuje, neboť netvoří pro širokou veřejnost. V poezii paní Kapitančikové se odráží především její nitro, její emoce, pocity a touhy.

Básně načetly studentky prvních ročníků Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění Lucie Hrochová a Eliška Brumovská. Obě dívky se se samotnou poezií seznámily až v den natáčení, přičemž jim ani náznakem nebylo sděleno, kdo je autorem…

Jejich úkolem bylo, aby vybrané básně přečetly a snažily se do nich vložit pocit, který v nich vyvolaly bezprostředně po četbě. Pokoušely se také odhadnout, kdo mohl ony verše napsat.

Jak moc byly tipy obou slečen blízko pravdě, můžete posoudit sami. Uslyšíte totiž nejen básně, ale i rozhovor s jejich autorkou.

Posledná šanca (Poslední šance, 1977)

Anton Marec. Rozhlasová hra z vysokoškolského prostředí. Dramaturg Alojz Čobej. Hudební spolupráce Milan Jesenský. Technická realizace Ivan Kostolný, Alojz Svitek. Režie Dušan Kyzek.

Osoby a obsazení: Zdeno (Anton Januš), Gusto (Ivan Giač), Darina (Beáta Znaková), bratr (Štefan Halás), horolezec (Michal Gazdík), hlas ve vysílačce (Ján Pomšár). Dále účinkují poslucháči VŠD Žilina Pavel Krym, Jaroslav Janda, Václav Kelner, Karol Jačko.

Nastudoval Československý rozhlas Banská Bystrica v roce 1977. Repríza 21. 3. 2017 (Rádio Devín, 34 min.).

Taškent, chlebové mesto (Taškent, chlebové město, 1957)

Alexander Neverov. Dramatizace Mária Gönci-Jurajová. Dramaturg Emil Fillo. Hudba Jaromír Dlouhý. Mistr zvuku Július Lavo. Technická realizace Gustáv Guldán. Režie Viera Štróblová.

Účinkují Emil Fillo, Mária Bancíková, Pavol Mikulík, Peter Mikulík, Hana Meličková, Július Pántik, Ctibor Filčík, Eugen Senaj, Jozef Šándor, Jozef Šimonovič, Jozef Čierny, Míla Beran, Vladimír Štróbl, Štefan Figura, Imrich Jenča.

Nastudoval Československý rozhlas Bratislava v roce 1957. Premiéra 13. 10. 1957 (79 min).

Pozn.: Spisovateľ napísal knihu v čase, keď pre veľké sucho vznikol v niektorých krajoch Sovietskeho zväzu strašný hlad. Bolo to v roku 1921, keď ruská zem bola aj tak vyčerpaná vojnou a revolúciou a preto tým ťažšie niesla tento nový úder. Mladý sovietsky štát, ktorý ešte len napínal svoje žily k zápasu o bytie a nebytie, osamelý uprostred nepriateľov, obkľúčený vojskami kapitalistických štátov, nemohol čakať od nikoho spoza hraníc ani pomoc ani oporu. Tisíce ba státisíce ľudí umierali hladom. Opúšťali svoje domovy a sťahovali sa do krajín, kde bol chlieb, kde suchota nezasiahla. Takýto kraj bol na východe v okolí Taškentu a Samarkandu, no bolo treba prejsť cez ohromnú Kirgijskú step, cez ktorú viedla len jediná železnica, no tá bola preplnená hladujúcimi a umierajúcimi, ktorí utekali pred biedou. Pri živote ich pridržiavala len nádej, že predsa dôjdu do kraja blahobytu a že sa budú môcť do sýta najesť. Taškent, chlebové mesto, bolo ich cieľom mariacim sa v diaľke za ohromnými pustatinami, za tisícerým odriekaním a útrapami. Žiarilo ako hviezda nádeje, ku ktorej sa upierali tisíce hladujúcich. Aj spisovateľ knihy Neverov prešiel túto hladovú púť a preto je jeho kniha taká verná a presvedčivá.

Pozn. 2: Podle románu vznikl film Taškent, město chleba (1968, režie Šuchrat Abbasov).