Bambini di Praga 1947 1/9 (2014)

Přidal: Přemek |

Březen 26, 2014

Bohumil Hrabal. Četba na pokračování z prózy českého spisovatele. Připravil Jiří Vondráček. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Oldřich Kaiser.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 28. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 29 min). Souběžně vydal Radioservis, březen 2014 (1 CD mp3; CR0692-2 – EAN 8590236069220; celkem 4 hod. 11 min.) k 100. výročí narození Bohumila Hrabala.

Repríza 1. dílu 28. 12. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:30 h.).

Lit.: -jvk- (= Vondráček, Jiří): Bohumil Hrabal: Bambini di Praga 1947. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.: Četba na pokračování z prózy českého spisovatele. V novele ze sbírky próz Pábitelé (1964) sledujeme scény z působení podvodných pojišťováků. Premiéru uvádíme ke 100. výročí autorova narození: Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích. (…)

„Ve svých nejlepších pracích se Hrabal rozhodně neomezil na nějaký úzce pojatý pábitelský program. Nechává jej projít nestísněným bohatstvím představených lidských situací a nalézá teprve v nich jeho potvrzení.“ Slova literárního historika a kritika Milana Jankoviče ze stati Poetika zapisovatele, kapitola Jarmark života a řeči (1995), můžeme vztáhnout i na Hrabalovu prózu Bambini di Praga 1947 (pozor, nezaměňovat s veršovaným eposem Bambino di Praga z roku 1950!).

Hlavní část novely se odehrává v Hrabalově „městečku u vody“ o benátské noci, čímž je podtržen slavnostní, karnevalový charakter děje, dále na pražské periferii a nakonec v zahradě ústavu pro choromyslné v „Kateřinkách“.

Hlavními oběťmi domnělých pojišťovacích agentů jsou živnostníci, a spolu s vročením prózy v názvu to naznačuje nejen soumrak této vrstvy, nýbrž především soumrak demokracie vůbec.

V doslovu k výboru z Hrabalových próz Automat Svět, který vyšel r. 1966, napsal překladatel a esejista Emanuel Frynta pronikavou charakteristiku Hrabalova psaní: „Vraťme se ale k hospodské historce, k její schopnosti přemáhat slepě přikázané existenciální danosti. Zcela ve shodě s ní a touto její schopností traktuje Bohumil Hrabal takzvaný obyčejný život, když jej nepojímá v jeho povrchové šedi, nýbrž akcentuje síly, které každodennost před všedností brání. Toto je velice příznačná a původní kvalita jeho umění.“

Lit.: Weiss, Tomáš: Bambini di Praga 1947. Radioservis, březen 2014 (booklet CD). – Cit.: Devítidílná povídka v podání Oldřicha Kaisera nás zavede do roku 1947, doby, kdy narůstá strach z likvidace drobných živností a tak je tak snadné nalákat malé obchodníky a řemeslníky na pojištění „Opory ve stáří“. Groteskní příběhy party falešných pojišťováků, kteří nakonec sami naletí…

„Slečno Uršulko, my nabízíme lidem iluzi. Penzi. Živnostníci dostanou papír a dají nám za to prachy. A když věří, že to, co jsme jim řekli, je pravda, tak mají šťastnou budoucnost,“ řekl pan Viktor a stříkal očima rovnou do očí dívky s lekníny. „Vy prodáváte naději?“ optala se. „Ano,“ řekl pan Viktor…“ Když v roce 1946 ukončil Bohumil Hrabal základní vojenskou službu u dělostřelců v Soběslavi, nastoupil v září do Živnostenského fondu starobního a invalidního. Pro básníka, silně ovlivněného surrealistickou metodou, pro milovníka filmové grotesky, amerických kovbojek, pro vyznavače míchání vysokého s nízkým, znamenaly výpravy do živnostenských domácností ohňostroje neuvěřitelných situací. Rozsáhlá povídka Bambini di Praga 1947 je textovou koláží „grotesek“ pojišťovacích agentů Opory ve stáří. Je to vlastně spíš osmdesátistránková novela v devíti obrazech. Plná gagů a heců, plná živočišnosti, ale také, jak tomu u Hrabala je pravidelně, prosáklá soucitem, vrcholnou empatií k lidským slabostem. A také nostalgií ke světu, který s rokem 1948 zmizel a už ho nepůjde, bez porušení podstaty látky, vrátit zpátky. Občas se mluví a píše o tom, že Hrabal už české čtenáře nezajímá, že se snad nějak Hrabalem nasytili a že jim stačí tu a tam zhlédnout v televizi některou z filmových adaptací jeho povídek a románů (Bambini di Praga 1947 zfilmoval pod názvem Andělské oči v roce 1993 režisér Dušan Klein, pátou kapitolu novely o amatérském výtvarníkovi – kůžičkáři zpracoval Evald Schorm jako Dům radosti do cyklu filmových povídek Perličky na dně, 1964). Kdykoliv vezme čtenář do ruky jakoukoliv Hrabalovu knihu, nechce se věřit, že by mohl takový autor zevšednět. Stačí jen kdekoliv otevřít: „Neznáte nějakýho řemenáře Landu?“ „Znám, a co mu chcete?“ „Psal nám skrz penzi.“ „Tak už žádnou penzi nebude dělat… Kartářka mu věštila, že nad živnostníkama se stahujou mračna, tak všecko prodává a prachy hned probendí… to je ten, jak tancuje s půllitrem na hlavě.“ Rozjařený chlap v bílé košili vyšel před hospodu a křičel na měsíc, který se vyhoupnul nad střechy: „Kdo máte hlad! Mám doma pečenou husu a kachnu a bažanta. Stačí říct a já pro to hopsnu. U nás blije už i pes!“