V+W: Vídeň 1971 – Montreal 1977 (1971, 1977, 2014)

Přidal: Premek |

Duben 16, 2014

Voskovec_Werich_Viden_Montreal

Jiří Voskovec a Jan Werich ve dvou nově objevených nahrávkách. K vydání připravila Naďa Dvorská. Mastering Oldřich Slezák.

Hovoří Jiří Voskovec, Jan Werich a Eva Klobouková.

Natočeno září 1971 (Vídeň) a prosinec 1977 (Montreal). Vydal Supraphon, 18. 4. 2014 (1 CD; SU 6184-2).

Pozn.: Archivy skrývají nečekaná překvapení, například tento zvukový záznam rozhovoru Jiřího Voskovce a Jana Wericha při jedné z jejich společných schůzek ve Vídni. Zatímco v Poslední forbíně šlo o setkání z roku 1974, toto je o 3 roky dříve. Pánové se potkali nad magnetofonem v dobrém rozpoložení a s chutí do života. Témata rozhovoru odpovídají jejich radostné náladě. Hovoří o poezii, o módě, o nemravnosti, uvažují o mládí a stáří, rozpovídají se o Samuelovi Beckettovi či Josefu Šímovi. Jiří Voskovec vypráví o Brodwayi.
Druhou kapitolu archivních objevů tvoří dialog Jiřího Voskovce s českou emigrantkou Evou Kloboukovou z Montrealu v roce 1977. Zatímco v první rozmluvě ve Vídni jsme uchváceni způsobem roubování nápadů na sebe kongeniálně napojených přátel, ve druhé jde o postulování základních myšlenek Jiřího Voskovce o štěstí, přátelství či životě v exilu.

Další neznámé nahrávky V+W v prvním vydání! (anotace)

Majitel pásky (k trackům 01-10) v bookletu píše o původním záznamu:

V mém fonoarchivu je od konce 80. let padesátiminutový záznam – výsek dialogu z tohoto setkání. Záznam velmi nekvalitní: jedná se o x-tou kopii části dialogu V+W. Rychlost monofonní nahrávky je 9,53 cm/s. Majitelem jsem se stal výměnou za nějaký jiný záznam – tak, jak to bylo tehdy zvykem. Ten, od koho jsem nahrávku získal, již není mnoho let mezi námi, takže dotaz, jak se k tomuto dokumentu dostal on, možný není.
Přehrál jsem si jej tehdy na čtyřstopý pásek a po celé roky jsem dialog z roku 1971 považoval za takřka neposlouchatelný archivní dokument. V tuto chvíli se k vám však dostává remasterovaná část tehdejšího dialogu pánů V+W. Nejmodernějšími metodami vyčištěná, technicky opravená (původní záznam je různé zvukové kvality, s hučením a brumem, kolísající úrovní…). Z „originálu“ jsou vypuštěna malá místa, kde záznam je nerozluštitelný (jedná se opravdu jen o několik slabik). Někde nakonec uslyšíte i ono kolísání pásku. Vyřazena byla, včetně malých zkrácení delších pauz v dialogu, přibližně jedna minuta.

Bohužel i po této péči zvukového studia se jedná spíše pouze o historický záznam pro příznivce a znalce. Nicméně věříme, že zde je obsah důležitější než forma.

Obsah:
Vídeň 1971
1. Následuje ve Vídni rozhovor s Jiříkem – 2. O módě a vousech – 3. O Beckettovi – 4. O poezii a samožerství – 5. O Václavu Havlovi a Vladimíru Holanovi – 6. O Josefu Šímovi – 7. O Broadwayi – 8. Děják – 9. O nemravnosti – 10. O mládí a stáří

Montreal 1977
11. Klobouk ve křoví – 12. Čech jako poleno – 13. Recept na lahodnou češtinu – 14. Úvaha o blbosti – 15.O Sisyfovi a exilu – 16. O New Yorku – 17. Vánoce za dveřmi – 18. O štěstí – 19. O přátelství s Janem Werichem – 20. Přípitek

Lit.: anonym: Jiří Voskovec + Jan Werich: Vídeň 1971 Montreal 1977. In web Deník Knihy, duben 2014 (článek). – Cit.: (…) Supraphon nachystal další překvapení pro příznivce Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Po 2CD Poslední forbína, kde byl záznam jejich setkání z roku 1974, přichází s nově nalezeným audio záznamem, tentokrát ze schůzky ve Vídni v roce 1971. Pánové se tenkrát potkali nad magnetofonem v dobrém rozpoložení a s chutí do života. Témata rozhovoru odpovídají jejich radostné náladě. Hovoří o poezii, o módě, o nemravnosti, uvažují o mládí a stáří, rozpovídají se o Samuelovi Beckettovi či Josefu Šímovi. Jiří Voskovec vypráví o Broadwayi.

Druhou kapitolu archivních objevů tvoří dialog Jiřího Voskovce s českou emigrantkou Evou Kloboukovou z Montrealu v roce 1977. „Zatímco v první rozmluvě ve Vídni zaujme způsob roubování nápadů na sebe kongeniálně napojených přátel, ve druhé jde o postulování základních myšlenek Jiřího Voskovce o štěstí, přátelství či životě v exilu,“ dodává k novému archivnímu nálezu producentka Naďa Dvorská, která loni stála i za objevným vydáním 8CD kompletu Táto, povídej! s Janem a Janou Werichovými.

Ještě stále se objevují v archivech sběratelů snímky V+W, které nebylo možné použít dříve, protože neexistovala technika, jež by nekvalitní záznam byla schopná vyčistit. Oba tvůrci si však přáli, aby tato nahrávka byla zveřejněna, neustále dokonce v nahrávkách hovoří o tom, co se stane, až za dalších několik desetiletí budou lidé jejich vzpomínky poslouchat.
„Zájem veřejnosti o dílo těchto osobností nás utvrzuje v přesvědčení, že je dokonce nezbytné vydat vše, co ještě archivy skrývají,“ dodává Naďa Dvorská.

Lit.: Kamberský, Jakub: Voskovec + Werich: Vídeň 1971 / Montreal 1977. In Audiokniha roku, 3. 12. 2014 (recenze). pod názvem Nevyvážené archivy zveřejněno také na stránce Na poslech.

- Cit.: Od listopadu 1989, kdy jména Voskovec a Werich přestala být tabu, či spíše za posledních deset let, kdy se rozvinul obchod s kompaktními disky a digitálním nahrávkami, vyšla nekonečná řada zvukových záznamů s odkazem těchto moudrých klaunů. Při obrovském množství lépe či hůře dramaturgicky zvládnutých titulů si často kladu otázku, kdy jde o přínos posluchači a kdy pouze o marketingový tah ve stylu „vytěžíme archivy“, „uděláme dalšího Wericha“, „napíšeme dosud neznámé, zapomenuté, či nově objevené nahrávky“ atd. Je to sporné – vedle kvalitních počinů, jakými jsou bezesporu Předscény (Werich, Horníček), komplet Osvobozené divadlo, Werichovy pohádky, či Werichem načtený Švejk, je tu řada nesourodých titulů.

Vídeň 1971 – Montreal 1977

Supraphon se snaží o dramaturgicky sevřenější celky – vzpomeňme například Táto, povídej!, či čerstvou novinku Gramotingltangl Jana Wericha v pořadu Jiřího Suchého. Potěšující bylo i vydání vcelku silné zpovědi Voskovce a Wericha z Vídně roku 1974 Poslední forbína, ačkoli zrovna u ní by stálo za úvahu, zda dialog trochu sestříhat a zrychlit. Kvůli autenticitě je ale snad dobře, že zůstal kompletní.

To už se ovšem dostáváme k meritu věci: titul Vídeň 1971 / Montreal 1977 vydaný v dubnu je příliš nevyvážený, jak co do dramaturgického uchopení, tak i z hlediska obsahové a zvukové kvality. Záminku vydat obě nahrávky na společném nosiči z důvodu jejich objevnosti lze považovat za slabou – záznamy spolu nikterak nesouvisí. V bookletu se dočteme, že u prvního záznamu společného dialogu V+W jde o původně velmi nekvalitní nahrávku. Budiž, i ty mají jistě právo spatřit světlo světa, je-li ale dialog na hraně srozumitelnosti a obsahově díky častému tlachání i na hranici únosnosti, je něco špatně. Pak je nasnadě otázka, zda je opravdu dobré z archivů vytahovat vše a vydávat jen proto, že je to Werich.

Nelze tvrdit, že padesátiminutovka z roku 1971 nepřináší nic zajímavého – dozvíme se něco o Holanovi, Beckettovi, o Broadwayi. Jinak jde ale o moralizování dvou zestárlých klaunů a jejich pohoršování se nad úrovní soudobého divadla či avantgardy nesoucí se v duchu „ my byli taky, ale lepší“. Třeba lepší, to nikdo dvojici neupírá, ale tvrdit něco takového o sobě samém je přinejmenším podivné a jde o důkaz ztráty veškeré soudnosti. O stescích nad tím, že už nejsme mladí, ani nemluvě – lze chápat, proč k takovým závěrům oba docházejí, ale je to pro posluchače ještě přínosné? Nemělo řečené spíše zůstat jen mezi klauny? Bylo nutno zrovna tento dialog uchovávat a vydat?

Následná dvacetiminutovka rozhovoru Evy Kloboukové s Jiřím Voskovcem z roku 1977 je úplně o něčem jiném. Brilantně formulované myšlenky, úvaha nad blbostí, povzdech nad komercí ovlivněnými vánočními svátky (co by asi říkal dnes), rozmlouvání o přátelství s Janem Werichem – to vše pronášené lahodnou češtinou. To je, panečku, poslech a vysvobození.

Sběratel může být na jednu stranu rád, že pozná dvojici V+W civilně, z jiné stránky, nicméně je stále nutno mít na paměti, že s podobnými privátními záznamy by mělo být zacházeno citlivěji a na miskách vah lépe zvažovat, co vydat a co už ne.

Hnilička, Přemysl: Paradox… In Facebook, 3. 12. 2014 (reakce na recenzi). – Cit.: Paradox: druhý největší bojovník za zpřístupnění rozhlasového archívu (ten největší jsem samozřejmě já, jak jinak ) by rád některé věci raději v archívu nechal. To já ne: myslím si totiž, že právě zveřejňování takovýchto soukromějších dokumentů ty „moudré klauny“ a div ne bohy českého divadla příjemně zlidšťuje a uvádí je do paradoxní situace; oni, celoživotní bojovníci proti paprikidedismu a celkové měšťácké usazenosti se zde prezentují jako – měšťáčtí usazenci, tak trochu s nadsázkou, tak trochu zcela vážně hudrající na „tu mládež“… Vždyť je to dobré vědět, že i je nakonec život dohnal. Každej je v mládí revoluční a ve stáří lehce stagnační. Tak jen ať to vidíme/slyšíme!

Mluvené slovo na zvukových nosičích