Osud jménem Anna Letenská (2014)

Přidal: Premek |

Květen 12, 2014

Dokument o tragickém osudu české komediální herečky, která svůj poslední film natočila za Protektorátu – byla to komedie a jmenovala se Přijdu hned. Bezprostředně natáčení ji nacisté zatkli, vyslýchali a později ji zavraždili v koncentračním táboře Mauthausen. Připravila Romana Růžičková.

Natočeno 2014. Premiéra 11. 5. 2014 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). Repríza 7. 5. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Následovalo Noční mikrofórum. Moderuje Dan Moravec. Příběh Anny Letenské jako téma pro Stanislava Motla. Co další herci za protektorátu? Jak se podíleli na odboji? V jaké atmosféře museli pracovat a žít? Hostem bude Stanislav Motl, autor cyklu Stopy, fakta, tajemství. Po dokumentu beseda nejen na probíraná témata.

Lit: Růžičková, Romana: Osud jménem Anna Letenská. In web ČRo 2 Praha, květen 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Hrdinkou nebyla jen ve filmu. A tak musela za protektorátu skončit v Mauthausenu. Kolikrát ale zvednete hlavu, abyste si přečetli její jméno aspoň jako název ulice?

Kdykoli jdu ulicí Anny Letenské, vrací se mi obrazy z filmu Přijdu hned. Komediální filmová idylka měla zlepšit náladu, uvolnit stísněnou, až zlověstnou atmosféru po atentátu na Heydricha.

A podle dobových ohlasů se záměr podařil. Při promítání filmu se lidé dobře bavili, smáli a konečně se alespoň trochu rozptýlili. Nemohli tušit, že prostořeká domovnice, která je tolik baví, už nikdy nepřijde.

Film Přijdu hned byl posledním, který Anna Letenská natočila. Bezprostředně po natáčení byla zatčena, vyslýchána a později zavražděna v koncentračním táboře Mauthausen.

Jediná česká herečka popravená nacisty

Od popravy Anny Letenské uběhlo víc než 70 let. Sedím v příjemné kavárně v centru Brna. Milá, vtipná a příjemná dáma naproti mně vypráví, jaký byl její táta Jiří Letenský.

„Ozdoba společnosti, bezvadný parťák. Víc kamarád, než otec – vychovatel. O své matce Anně Letenské moc povídat nechtěl, vzpomínky určitě bolely a maminka mu jistě chyběla.“

Evě Letenské zbylo po otci pár fotografií. Jsou mezi nimi i obrázky Andy nebo taky Nány, jak si sama Anna Letenská říkala. Obrázky už jsou hodně zašlé. Nesou stopy častého prohlížení. O to víc jsou ale cenné.

Herečka, která svou čest ani morálku neprodala

Rozvod, pak obrovská láska, svatba, vrchol herecké kariéry, pomoc lidem v ohrožení života a tragická ztráta života. To vše se vešlo do několika měsíců.

Anna Letenská je dnes jméno ulice. Je to ale jméno, na které máme proč být pyšní, na které bychom neměli zapomenout. Zvednout hlavu se vyplatí, a to nejen při chůzi ulicí Anny Letenské.

Lit.: Taud, Rastislav – Motl, Stanislav – Moravec, Dan: Co v Bohémě nebylo: Karel Höger pracoval roky pro odboj. A celý život o tom mlčel. In web ČRo 2 Praha, 20. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mladý Karel Höger hajlující v Národním divadle. Starý Karel Höger podepisující Antichartu. Dvě fotografie, které v dnešní vizuální kultuře (taky) utvářejí obraz herce. Seriál Bohéma k nápravě nepřispěl. Höger tam plní roli komické figurky, které každý opatrně říká, co má dělat. Přitom zrovna na něm mohli tvůrci seriálu stavět.

„Karel Höger byl v odboji od roku 1943. Byl zpravodajskou spojkou s partyzánskou skupinou, která operovala na Zlínsku. Měl dvě krycí jména: Kolanda a Eva,“ popisuje publicista Stanislav Motl. „Kromě toho Höger dvakrát tajně pronikl do Terezínského ghetta. S léky.“

„Mohlo se stát, že se pak nemusel dostat ven. Kdyby zrovna došlo k transportu do Osvětimi, tak by ho tam v tom zmatku mohli zařadit.“ Na dvojí život Karla Högera upozornila poprvé novinářka Jana Machalická. Nevěděla o něm ani Högerova pozdější žena.

Jiná „kompromitující“ fotografie

Eva Högerová dala Stanislavu Motlovi při osobním setkání místo odpovědí bednu s osobními předměty svého muže. „A z ní na mě vypadla fotografie nádherný holky v uniformě vojačky, důstojnice naší poválečné armády.“ Důležitější ale bylo, co stálo na druhé straně fotografie.

„Stálo tam: Svému příteli a statečnému kamarádovi z odboje Karlovi Högerovi věnuje partyzánka Julie Táborská, Malenovice.“ Motl se do Malenovic vydal a setkal se i s pamětníky na Julii Táborskou. Naznačené skutečnosti nakonec potvrdil i dokument ministerstva národní obrany.

Z dokumentu ministerstva národní obrany z 5. června 1945

Poručík partyzánka československé první brigády zjistila, že Karel Höger, narozený 17. června 1909 v Králově Poli, příslušný do Brna – Králova Pole, člen činohry Národního divadla v Praze, bytem v Praze Bubenči, ve Struhách 970, se po dobu německé okupace i před ní choval ryze česky. Napomáhal českým lidem z koncentračních táborů. Tuto činnost sám financoval. Dle dokladů a stvrzenek finančně podporoval moravského partyzána-parašutistu, uschovával židovské doklady, šperky, šatstvo ryze české Židovky, byl čelenem asi rok zpravodajského oddělení Národního výboru československého studentstva. V době osvobozování Prahy ze své zpravodajské ústředny dodával zprávy barikádám, Československému rozhlasu, Národnímu výboru československého studentstva. Pod krycím jménem Kolanda 036 a Eva 036 z Prahy přivážel na Moravu šifrované zprávy od roku 1943 do roku 1944 číslu 13, což je poručík Julia Táborská, která dopisy od něho přijímala osobně a dodávala je podzemnímu národnímu hnutí.

Dvojnásobná smůla

O čem tedy svědčí fotografie z doby po atentátu na Heydricha? „Když muži a ženy z Ležáků čekali na popravu, herci povinně nahnaní do Národního divadla zvedli 24. června 1942 pravice k pozdravu. A Karel Höger měl tu smůlu, že stál na kraji u uličky. Takže ho fotograf zvěčnil.“

Podobný příběh je i za fotografií z podpisu Anticharty 28. ledna 1977 v Národním divadle. O pár měsíců později, 2. května 1977, dal totiž Höger z angažmá v Národním divadle výpověď. Na protest proti politickému vyhazovu Vlasty Fabiánové. Dva dny na to (4. května 1977) zemřel.

Mrtvý mezi živými

Životní osud Karla Högera jakoby parafrázoval základní myšlenku z jeho prvního poválečného filmu Mrtvý mezi živými (1946). Otázku zbrklého hrdinství a rozumného jednání, otázku viny, zodpovědnosti a veřejného mínění, které dokáže rychle zaujímat postoje a stejně rychle je i měnit.

Radiodokument