Snad nám Bůh dá dočkat šťastnýho návratu (2014)

Přidal: Premek |

Září 5, 2014

Příběh z válečné korespondence F. a G. Jindřichových. Připravila Hana Soukupová. Pátý dokument z cyklu Příběhy 1. světové války.

Účinkují Dana Černá, Hana Soukupová, Eliška Kolajová a další.

Natočeno 2014. Premiéra 30. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30h.; 16 min).

Lit.: Janečková, Bronislava: Příběhy 1. světové války: Snad nám Bůh dá dočkat šťastnýho návratu. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Příběh lásky, které nepřála válka. Příběh lásky ukrytý v dopisech. Autentické svědectví o době a obyčejných lidech. Celkem 130 lístků a dopisů si v letech 1914 až 1917 vyměnili František Jindřich, posel Zemského úřadu v Praze, a jeho žena Gabriela. Stále je opatruje jejich vnučka Eliška Kolajová.

Soubor narůžovělých a žlutých lístků polní pošty a válečných pohlednic je unikátním souborem. Nehledanými slovy a s mnoha pravopisnými chybami se tu píše o smutku z odloučení a zoufalství, ale také o naději a lásce v těžkých válečných letech.

Jejich prostřednictvím autorka Hana Soukupová vypráví příběh lásky, které nepřála válka. František Jindřich musel na tři a půl roku obléknout uniformu rakousko-uherské armády a bojovat na takzvané Sočské frontě – na území současného Slovinska.

Historie 12 bitev na překrásné řece Soče z let 1915 až 1918 čítá statisíce mrtvých. Čechů mezi nimi byla na 30 tisíc.

Vedle početných hřbitovů s oběťmi bojů dnes ale jezdí turisté na pozoruhodně smaragdově zelené řece Soče na raftech a podél ní i na kolech. V místech, kde umírali desetitisíce vojáků, dnes vznikají penziony a restaurace pro turisty. Dobové válečné snímky ostře kontrastují s krásou krajiny.

Slovinci jsou malý, ani ne dvoumilionový národ. Mnohokrát v dějinách se stal obětí expanze silnějších sousedních zemí. V roce 100. výročí začátku 1. světové války i ve Slovinsku narostl zájem o památky s ní související. Jezdí sem především potomci těch, kteří tu kdysi bojovali: Italové, Rakušané, Češi, Maďaři a Srbové.

Ve Slovinsku spontánně vznikají národní, místní i soukromá muzea. Nadšenci v nich dlouhá léta shromažďují předměty, které dodnes nacházejí na místech bojů. Další dobrovolníci pečují o to, co zůstalo vepsáno do krajiny: o stovky kaveren (vykopaných úkrytů ve skalách), frontových zákopů i památníků.

S českými vojáky zde bylo spojeno mnoho úspěšných bojových operací v letech 1916 až 1918. Je těžké s odstupem času hodnotit, co byla zrada a co hrdinství. V očích zakladatelů Československa bylo velké nasazení Čechů v bojích „za císaře pána“ zradou na českém národu, zatímco opuštění jednotky, spolubojovníků a přeběhnutí na druhou stranu bylo po válce hodnoceno jako hrdinství.

Češi, kteří byli nuceni obléknout rakousko-uherskou uniformu a ocitli se na Sočské frontě, ale vnímali tuto válku více jako boj o slovanskou zemi než za rakousko-uherské císařství. Jenomže historie někdy bývá nespravedlivá… Také o tom jsou dokumenty Příběhy 1. světové války.

Radiodokument