Žalář v duši (2014)

Přidal: Premek |

Září 15, 2014

Radka Lokajová. Dokument sleduje na osobních příbězích několika žen projekt Národního centra pro rodinu s názvem S_Anima, který se programově zabývá otázkou návratu vězeňkyň do každodenního života po výkonu trestu.

Natáčeno ve věznici Světlá nad Sázavou v roce 2014. Premiéra 10. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 45 min). Repríza 1. 2. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 23. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h).

Lit.: Lokajová, Radka: Žalář v duši. In Týdeník Rozhlas 37/2014 (článek). – Cit.: „Je pátek odpoledne, stojíš před branou kriminálu, kde sis právě odseděla pár měsíců nebo pár let, v ruce tašku a finanční obnos, který stačí právě tak na jízdenku do místa trvalého bydliště. Ale ty víš, že se stejně nemáš kam vrátit. A dřív než v pondělí nemůžeš nic řešit, protože všechny úřady jsou zavřené. Potom stačí hrozně málo a jsi zase v průšvihu.“ Podobné postřehy mi líčila moje kamarádka Petra Michalová, která se jako sociální pedagožka podílí na projektu zaměřeném na pomoc trestaným ženám, které po propuštění z výkonu trestu chtějí hledat práci. A právě příběhům trestaných žen je věnován dokument, který ve středu 10. září ve 21.45 odvysílá Český rozhlas Vltava.
Zjistila jsem, že mě osudy těch žen za zdí věznice s cejchem, který v každém budí nedůvěru, hodně zneklidňují a zajímají. S Petrou Michalovou a její kolegyní Alžbětou Podškubkovou jsem začala jezdit do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou v rámci vzdělávacích kurzů S-Anima, které pro vězněné zajišťuje nezisková organizace Národní centrum pro rodinu.

Ani zločinkyně, ani násilnice

Není náhoda, že ženský ekvivalent slova „zločinec“ není zavedený ani funkční. Nepotkala jsem „zločinkyně“, a asi ani „násilnice“. Už vůbec ne pachatelky rozsáhlé hospodářské kriminality. Zato jsem poznala hodně nejistých a bezradných existencí. Není pravda, že by nepřiznávaly vinu. Toho, že „páchaly“, jsou si moc dobře vědomy. Mladé feťačky, alkoholičky, kapsářky, zlodějky, neplatičky alimentů… Když člověk pátrá hlouběji, zjišťuje, že většina z nich trpí zvláštním druhem pasivity. Jako by se nedokázaly ve své situaci zorientovat a včas rozpoznat past, do které nezadržitelně spějí. Rozlišit konstruktivní jednání od destrukce. Pochopit, že někdo další bude obětí.
Většinou není, kdo by je to naučil. Mnohé neměly zdravé zázemí, některé vyrůstaly v dětském domově. Není málo těch, které samy na sobě zakusily násilí. Čím víc jsem poznávala rozporuplné povahy a osudy trestaných žen, tím intenzivněji jsem vnímala zauzlované klubko viny, oběti a trestu.

Co bude venku?

Pro prvotrestané bývá prostředí věznice a její psané i nepsané zákony šokem, s nímž se těžko vyrovnávají. Čím snáze si pravidla a vztahy za mříží osvojí, tím lépe mohou vydržet dobu trestu. A tím hůř pak zvládají život venku. Byť se najdou i povahy, které si ve vězení našly jakýsi obskurní druh domova, většina žen se touží dostat na svobodu. S blížícím se termínem pevného výstupu roste těšení a hlavně obavy.
Mladá žena, pramálo dospělá, plakala ze strachu nad tím, jak zvládne čelit tomu, co ji čeká venku: matka ji doma nechce, otec neznámý, sama vyrůstala v dětském domově. Před sebou dluhy z neplacených alimentů na vlastní děti, o které se zjevně sama nedokáže postarat. Strach z úřadů, z okolního světa, ze sebe samotné. Neschopná řešit běžné problémy, natož ty, do nichž se dostala. Jiná žena na chodbě halasně zdraví vychovatelku, dlouho ji neviděla – celých čtrnáct dní, co stihla pobýt na svobodě. Dluhy narostlé do obřích rozměrů a nálepka kriminálnice – sebeobraz, nad nímž lámou hůl, a tak se vracejí. Pořád dokola.
Poznala jsem ženy, které se už několikrát upřímně pokoušely změnit život, ale bez úspěchu. Od určité chvíle to nemohou zvládnout samy. A funkční, úplný a propojený systém účinné pomoci prostě chybí. Částečně jej suplují některé neziskové organizace, které se na tuto sociální skupinu snaží zaměřit a vzájemně spolupracovat – jenže projekty jsou krátkodobé a plně závisejí na dotaci, která možná bude, nebo taky ne.

Stačí chtít

Národní centrum pro rodinu nabízí vzdělávací projekt s následnou podporou po výstupu z výkonu trestu. O kurzy je mezi trestanými velký zájem. S překvapením jsou možná poprvé v životě nuceny přemýšlet nad tím, co umí, co se jim povedlo, co mohou nabídnout. Někdo jim konkrétně radí, jak se vyznat ve změti dluhů a dalších dlouhodobě neřešených problémů. Připravují se krok za krokem na to, jak postupovat po odchodu z věznice, vybaveny kontakty na úřady, azylové domy i osvědčenou personální agenturu. Pracovnice z Národního centra jsou připraveny za nimi kamkoli zajet, poradit, pomoci. Stačí zavolat. Stačí chtít.
Jenže… Kolik žen se musí ozvat, aby toto úsilí mělo smysl? Co všechno se musí stát, aby se inteligentní, hezká a nadaná žena ztratila sobě samé a bloudila na okraji společnosti? Kolik lásky v sobě ještě má pro vlastní děti a nejbližší? A jaká je naděje, že se něco opravdu změní?
V dokumentu, který vznikal během první poloviny tohoto roku, sledujeme příběhy několika trestaných žen ve Světlé nad Sázavou. To vše za velké pomoci vychovatelky a speciální pedagožky Jany Vobořilové a s velkým přispěním Národního cetra pro rodinu, jmenovitě Petry Michalové a Alžběty Podšubkové.

Radka Lokajová, autorka dokumentu
Co všechno se musí stát, aby se inteligentní, hezká a nadaná žena ztratila sobě samé a bloudila na okraji společnosti? Kolik lásky v sobě ještě má pro vlastní děti a nejbližší? A jaká je naděje, že se něco opravdu změní? I na tyto otázky hledá odpověď dokument Žalář v duši.

Ženské věznice v Česku

V Česku v současnosti fungují dvě výhradně ženské věznice – ve Světlé nad Sázavou a v roce 2012 otevřené zařízení ve Velkých Přílepech u Prahy. Jinde ženy prostory sdílejí společně s muži. Ženy tvoří zhruba pět procent vězeňské populace v Česku (v Evropě ženy tvoří osm až deset procent vězněných), počet odsouzených žen se zvyšuje rychleji než u mužů. Podle údajů zveřejněných na webu Vězeňské služby ČR bylo v srpnu letošního roku v Česku vězněno 1105 žen a 16 632 mužů.

Lit.: Lokajová, Radka: Radka Lokajová: Žalář duše. In web ČRo 3 Vltava, září 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kdo je na cestě ke svobodě a kdo míří do pasti vlastního žaláře? Odnětí svobody a výkon trestu. Věcné odborné pojmy s extrémním obsahem.

„Je pátek odpoledne, stojíš před branou kriminálu, kde sis právě odseděla pár měsíců nebo pár let, v ruce tašku a finanční obnos, který stačí právě tak na jízdenku do místa trvalého bydliště. Ale ty víš, že se stejně nemáš kam vrátit. A dřív než v pondělí nemůžeš nic řešit, protože všechny úřady jsou zavřené. Potom stačí hrozně málo a jsi zase v průšvihu.“

Takové postřehy mi líčila moje kamarádka Petra Michalová, která se jako sociální pedagožka podílí na projektu, zaměřeném na pomoc trestaným ženám, které po propuštění z výkonu trestu chtějí hledat práci.

Není náhoda, že ženský ekvivalent slova „zločinec“ není zavedený ani funkční. Nepotkala jsem „zločinkyně“, asi ani „násilnice“. Už vůbec ne pachatelky rozsáhlé hospodářské kriminality. Zato jsem poznala hodně nejistých a bezradných existencí. Mladé feťačky, alkoholičky, kapsářky, zlodějky, neplatičky alimentů. Když člověk pátrá hlouběji, zjišťuje, že většina z nich trpí zvláštním druhem pasivity; jako by se nedokázaly ve své situaci zorientovat a včas rozpoznat past, do které nezadržitelně spějí. Rozlišit konstruktivní jednání od destrukce. Pochopit, že někdo další bude obětí. Většinou není, kdo by je to naučil.

Mnohé nikdy neměly zdravé zázemí, některé samy na sobě zakusily násilí. Čím víc jsem poznávala rozporuplné povahy trestaných žen, tím intenzívněji jsem vnímala zauzlované klubko viny, oběti a trestu.
S blížícím se termínem pevného výstupu roste těšení a hlavně obavy. Mladá žena, pramálo dospělá, plakala ze strachu nad tím, jak zvládne čelit tomu, co ji čeká venku: matka ji doma nechce, otec neznámý, sama vyrůstala v dětském domově. Před sebou dluhy z neplacených alimentů na vlastní děti, o které se zjevně sama nedokáže postarat. Strach z úřadů, z okolního světa, ze sebe samotné. Neschopná řešit běžné problémy, natož ty, do nichž se dostala.

A nálepka kriminálnice – sebeobraz, nad nímž mnohé lámou hůl – a tak se vracejí. Pořád dokola. Poznala jsem ženy, které se už několikrát upřímně pokoušely změnit život, ale bez úspěchu. Od určité chvíle to nemohou zvládnout samy. A funkční, úplný a propojený systém účinné pomoci prostě chybí. Částečně jej suplují některé neziskové organizace, které se na tuto sociální skupinu snaží zaměřit a vzájemně spolupracovat. Konkrétně Národní centrum pro rodinu nabízí vzdělávací projekt S-Anima s následnou podporou po výstupu z výkonu trestu. O kurzy je mezi trestanými velký zájem.

S překvapením jsou možná poprvé v životě nuceny přemýšlet nad tím, co umí, co se jim povedlo, co mohou nabídnout. Připravují se krok za krokem na to, jak postupovat po odchodu z věznice, vybaveny kontakty na úřady, azylové domy i osvědčenou personální agenturu. Pracovnice z Národního centra jsou připraveny za nimi kamkoli zajet, poradit, pomoci. Stačí zavolat. Stačí chtít. Jenže… kolik žen se musí ozvat, aby toto úsilí mělo smysl? Co všechno se musí stát, aby se inteligentní, hezká a nadaná žena ztratila sobě samé a bloudila na okraji společnosti? Kolik lásky v sobě ještě najde pro vlastní děti a nejbližší?

V dokumentu, který vznikal během první poloviny tohoto roku, sledujeme příběhy několika trestaných žen ve Světlé nad Sázavou, za velké pomoci vychovatelky a speciální pedagožky Jany Vobořilové a s velkým přispěním Národního centra pro rodinu, jmenovitě Petry Michalové a Alžběty Podšubkové.

Radiodokument