Mám harfičku já brnkavou aneb Historie českých harfeníků ve světě (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2014

Vyhrávali na stovkách míst světa. Do světa odcházeli s nadějí a vírou rozdávat radost a že budou moci důstojně žít. O kom je řeč? O českých harfenících, specifické umělecké a sociální skupině umělců. Připravila Milena Štráfeldová.

Natočeno 2014. Premiéra 6. 9. 2014 (ČRo Plus, 21:10 h.; 30 min.) v cyklu Historie Plus.

Lit.: Štráfeldová, Milena: Mám harfičku já brnkavou aneb Historie českých harfeníků ve světě. In web ČRo Plus, září 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do světa jich odešlo tolik, že se prý kvůli nim na konci 19. století ve východních Čechách vylidňovaly celé vesnice. Dobový tisk je měl za žebravou lůzu, a přesto se díky nim v rodných Nechanicích vystavěly nové domy i ulice. Vyhrávali v Petrohradě i v Šanghaji, dnes jsou ale nechaničtí harfeníci téměř zapomenuti.

„Mám harfičku já brnkavou, brnky, brnky, brnk, jsem harfenicí toulavou a můj starej mi frnk,“ představila se herečka Jiřina Jirásková v nahrávce skupiny Šlapeto jako harfenice, kterých bylo v 19. století po Čechách nepočítaně.

Dobové fotografie z konce století je ukazují jako mladé dívky v nažehlených blůzičkách i staré sehnuté ženy v šátku a sešlapaných botách. Chodily samy i ve skupinách, s houslemi i s harmonikou, vyhrávaly na ulicích i na dvorcích městských činžáků, o venkovských poutích nebo na horských chatách. Do klobouku pak vybíraly desetníky.

Spolu s harfeníky však také putovaly doslova až na konec světa, do Ruska i do Ameriky, na Balkán i do Egypta. Harfeníci z Čech hráli na carském dvoře. V souvislosti s nimi se však píše také o „votrokářství“, žebrotě a kriminalitě.

Cestovatel Enrique Stanko Vráz na takovou „tlupu otrhaných a opilých harfeníků z Čech“ narazil až v Číně a prý se styděl, když začali hrát Kde domov můj…

Dnes se na muzikanty s lidovou harfou můžeme dívat s nostalgií po starých dobrých časech, ve své době to ale byl sociální fenomén, o kterém se zmiňovali i Alois Rašín nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo to tedy byli nechaničtí harfeníci, kde se vzali a jak naopak skončili?

Pro české harfeníky skládal i Mozart

Pro představu, lidová harfa je jakousi zmenšeninou toho „královského nástroje“, který známe z koncertních pódií. Na rozdíl o koncertní harfy, která obsahuje kovové pedály, není příliš těžká. Dala se tedy poměrně snadno přenášet. Harfeníci si ji naložili na záda a putovali s ní i desítky kilometrů denně.

Lidová harfa je jedním z nejstarších nástrojů vůbec, i v Čechách se na ni hrálo odpradávna. Koncem 18. století se však rozšířila tak, že pražské ulice byly harfeníků doslova plné. A ne ledajakých, pro harfeníka zvaného Copánek skládal samotný Wolfgang Amadeus Mozart!

S harfeníky z Čech se setkal na svých cestách i Richard Wagner. Jednu takovou skupinu potulných muzikantů prý zastihl, jak si v příkopě u silnice hrají pro vlastní potěšení Beethovenův septet. S chutí si prý tehdy zahrál s nimi.

Zlatý věk harfeníků v Sudetech

V 19. století mělo harfenictví v Čechách dvě hlavní centra, Přísečnici v Krušných horách a Nechanice ve východních Čechách. Někdejší královské svobodné horní město Přísečnice leželo na staré obchodní cestě z Prahy do Lipska.

Na tomto území hrála významnou roli těžba železné rudy a stříbra. „Stříbrná horečka“ v 16. století umožnila rychlou výstavbu hornických měst. A v nich také vznikaly hornické kapely. Jedna taková byla i nedaleko Přísečnice, v sousedním Jáchymově.

Odtud, a také od provozování církevní hudby, zřejmě pochází mimořádná hudební tradice sudetoněmecké Přísečnice. Hrálo se tu snad v každém domě, stavěly se tu lidové harfy, v 19. století tu fungovala vyhlášená hudební škola a odtud také odcházeli lidoví harfeníci do světa. Přísečničtí muzikanti se dostali do Konstantinopole i k Baltu, do Petrohradu nebo Káhiry.

Nakonec ale Přísečnici čekal zánik. Po 1. světové válce se město začalo vylidňovat a po té druhé skončila většina jeho německých obyvatel v odsunu. V 70. letech minulého století byla na místě Přísečnice vybudována přehrada a zbytky města skončily pod hladinou.

Harfeníci hraběte Harracha

Nechanice ve východních Čechách, západně od Hradce Králové, měly jinou historii. V 19. století patřily k harrachovskému majetku, hrabě Harrach právě sem soustředil správu svého panství a postavil si tu zámek. Byla tu tedy velká koncentrace úředníků a dalších poměrně zámožných lidí. A k jejich životu také patřil bohatý společenský život a provozování hudby.

Podle Jiřího Kleňhy, autora jediné novější studie o lidovém harfenictví v Čechách, se hraním na harfu živilo stále více zdejších lidí. A postupně s ní také zamířili dál, do světa. Pro mnohé z nich se harfa alespoň na čas stala hlavním zdrojem živobytí.

Ke konci 19. století se však z nechanického harfenictví stal doslova byznys. Hudební podnikatelé tu najímali celé skupiny čtrnáctiletých nebo patnáctiletých dětí, nechali je během pár týdnů vyučit hře na harfu, housle nebo harmoniku, a pak s nimi vyráželi na cestu.

Taková cesta trvala až tři roky a skupiny muzikantů se při ní vydávaly do Rumunska, Turecka nebo do Egypta, nechaničtí harfeníci hráli ve Spojených státech, ale především v carském Rusku, kde byli velmi populární.

Jednu takovou cestu si do mapy poznamenal Dvořákův orchestr harfeníků z Nechanic. Vedla z Varšavy přes Minsk, Vjazmu, Kalugu, Tulu, Penzu, Samaru, Ufu, Zlatoust, Kurgan, Petropavlovsk, Omsk, Irkutsk a Čitu až do Charbinu. Harfeníci však hráli i v Gruzii, v Arménii, na Krymu i v Oděse.

A muzikanti, především ovšem jejich impresáriové, si při takových cestách dokázali také vydělat velké peníze. Do Nechanic se vraceli jako bohatí lidé, stavěli si tu nové domy, kupovali hospodářství, někteří se usadili i v Praze.

Konec harfeníků v Čechách

Ne všem se ale tak dařilo. Mezi harfeníky byli samozřejmě tuláci, opilci, zlodějíčkové a prostitutky, o kterých psal dobový tisk jako o lůze. A právě to se stalo na začátku 20. století záminkou k zákazům harfenictví.

Podnět k tomu dal spis velkého kritika lidového harfenictví Bohuslava Gebauera Východočeské otrokářství z roku 1906. Ten spustil negativní kampaň v tisku i vlnu úředního pronásledování harfeníků.

Skutečným důvodem zániku nechanického harfenictví však byla až 1. světová válka, vznik samostatného Československa a sociální změny, které s tím souvisely. Jen z Ruska se tehdy prý domů vrátilo až 7000 lidových muzikantů. Mnozí z nich přijeli společně s čs. legionáři. A doma už pro další provozování hry na harfu nebyly vhodné podmínky.

Staří harfeníci postupně odcházeli a neměli, komu své umění předat. Poslední nechanická harfenice zemřela ve svých více jak 100 letech v 90. letech minulého století.

Dnes sice zájem o hru na lidovou harfu opět roste, jedná se však hlavně o irské harfy s docela jiným repertoárem.

Radiodokument