{Rozpad Sovětského svazu očima Svobodné Evropy} (2014)

Přidal: Premek |

Listopad 20, 2014

Rádio Svobodná Evropa informuje o událostech v Sovětském svazu. Zahraničně-politická část pořadu Události a názory během listopadu 1989.

Ze záznamu hovoří Jefim Fištejn, Egon Lánský, Vilém Hejl a další.

Natočeno 2014. Premiéra 7. 11. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.) v cyklu Archiv Plus. Ke stažení zde.

Lit.: Hertl, David: Z celé slavné přestavby zbyl nedostatek alkoholu. I o tom v roce 1989 vysílala Svobodná Evropa. In web ČRo Plus, listopad 2014 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V listopadu roku 1989 mysleli aktéři tehdejších politických změn na všechno možné – a pročítáte-li jejich vzpomínky, často se v nich objevuje úvaha „co udělá Moskva“? Že neudělala nic, víme teď. Tehdy bylo všechno jinak.

Když zmlkly rušičky…

Pokud jde o informace o Sovětském svazu, československý občan nebyl roku 1989 odkázán jen na náš rozhlas nebo televizi. Řadu měsíců u nás vysílala sovětská televize a v Praze ze zahrady sovětského velvyslanectví i středovlnný vysílač, přenášející program ruského všesvazového rádia.

A i když ze zpráv, které se tam objevily, musely tehdejším pražským místodržícím v čele s Milošem Jakešem vstávat hrůzou vlasy na hlavě, pořád to mělo k objektivním informacím daleko.

Ti, kteří na to měli, si pořizovali satelitní televizní přijímače. Ti ostatní se museli spolehnout na svá rádia.

Naladit si Hlas Ameriky nebylo složité – a od druhé poloviny 80. let měl už Hlas Ameriky v Sovětském svazu zpravodaje, jehož reportáže byly mimořádně zajímavé.

Zkušenějším posluchačům se nabízelo Rádio Svobodná Evropa. V roce 1989 byl jeho poslech daleko jednodušší, než desetiletí předtím, vždyť Svobodná Evropa patřila k nejdéle rušenému rozhlasovému vysílání.

I tady ale sehrál roli nedostatek peněz: v pátek 16. prosince 1988 v 16 hodin rušičky zmlkly. V železné oponě se tak udělala díra. Lidé v Československu si mohli naladit nejen Karla Kryla, ale především Události a názory a mnoho dalších pořadů. A konečně se dozvědět, jak to v Sovětském svazu vypadá…

Tvářit se jako velmoc

Koncem 80. let byl Sovětský svaz v těžké krizi. Zemi vyčerpávaly vysoké náklady na zbrojení; sovětská armáda přitom prchala počátkem roku 1989 z Afghánistánu jako poražená a sovětské zbraně nedokázaly zabránit ani tomu, aby v červnu 1987 19letý západoněmecký pilot Mathias Rust nepřeletěl bez povolení v malém letadle z Helsinek až do centra Moskvy.

Tragickou ranou byla v roce 1986 také havárie jaderné elektrárny v Černobylu.

Situaci na sovětském venkově nejlépe charakterizovala zpráva jednoho západního novináře, podle kterého vesnické obchody nabízely koncem 80. let jen chléb, vodku a portrét generálního tajemníka. Sovětský obr tak skutečně stál na hliněných nohách, jakkoli se snažil přesvědčovat celý svět, že je velmocí.

„V politice už to tak funguje. Není důležité, s jakými kartami hrajete, ale jak se tváříte. V druhé polovině 80. let už celý západ tušil, že Sovětský svaz se hroutí – ale stále šlo o jadernou velmoc, která se jako velmoc tvářila, směrem navenek jako velmoc i vystupovala, a bylo tedy nutné ji tak brát,“ říká historik Jan Adamec.

Sovětský svaz před světem prezentoval především údajnou touhu socialistických zemí žít v míru – skutečnost ale byla jiná: Hladová velmoc neměla na pokračování dlouholetých závodů ve zbrojení peníze.

Naštěstí to nevyšlo

Torzo archivu Rádio Svobodná Evropa, dostupné v České republice, nabízí důkaz, že tohle všechno redaktoři mnichovské rozhlasové stanice věděli.

I oni ale do značné míry pokládali Sovětský svaz za velmoc, jejíž vnější impérium, tedy komunistická střední a východní Evropa, se jen tak nezhroutí.

Nejlépe to dokládá pořad z konce roku 1988, ve kterém analytik Svobodné Evropy Vilém Hejl řekl: „Impérium je drahé a je otázkou, jak dlouho si je Sovětský svaz může dovolit. Pokud se v Moskvě rozhodli k reformám, není to z dobré vůle, ale pod tlakem okolností. Důležité je, zda i v Praze, Sofii nebo Varšavě vědí, že v podstatě jsou jen dvě možnosti: Reformovat, nebo zkrachovat.“

Vilém Hejl potom prohlásil, že do roku 2000 by se tuhé sovětské impérium, provázané Varšavskou smlouvu a Radou vzájemné hospodářské pomoci, mohlo proměnit v jakýsi Commonwealth, tedy spojenectví vzájemně spolupracujících, ale nikoli direktivně ovládaných zemí.

Jaké štěstí, že to s tím načasováním Vilému Hejlovi nevyšlo! V roce 2000 už jsme měli opravdu jiné starosti…

A co udělá Moskva?

Redaktoři českého a slovenského vysílání Svobodné Evropy si do svého „vlajkového“ pořadu Události a názory pravidelně zvali zejména Jefima Fištejna, redaktora sesterské rusky mluvící stanice Radio Svoboda, který zasvěceně a se znalostí detailů informoval o tom, jak číst mezi řádky v sovětských novinách a jak poslouchat sovětský rozhlas.

Klíčová témata se během roku 1989 měnila. Počátkem roku se Svobodná Evropa zaměřovala na otázku odzbrojení, tedy jak se k ní Sovětský svaz postaví a zda opravdu splní, k čemu se zavázal.

Jak šly týdny a měsíce a jak se hroutila komunistická moc v Budapešti, Varšavě, východním Berlíně a Praze, řešila Svobodná Evropa donekonečna otázku, zda Gorbačov sáhne k vojenskému řešení a pokusí se v některé ze satelitních zemí intervenovat, aby podržel moc lokální komunistické strany.

Toto téma se ale rychle vytratilo (mimo jiné i proto, že sovětští představitelé utvrzovali spíš sami sebe, než okolní svět, že to, co se ve východní Evropě děje, je „normální proces obrody socialismu“, jak 27. listopadu 1989 napsala moskevská Pravda) a daleko více prostoru dostala otázka sjednocení Německa, a především toho, jak se k tomu Sovětský svaz postaví.

Jak velký předstih redaktoři Svobodné Evropy měli před ostatními, o tom svědčí skutečnost, že minimálně od prosince 1989 už ve svých pořadech debatovali o udržitelnosti Sovětského svazu a celé Varšavské smlouvy.

Má se komunista klanět papeži…?

Tempo změn v roce 1989 bylo ohromující. Důkazem může být zpravodajství Svobodné Evropy z 18. prosince 1989, ve kterém se rozebírala tisková konference Michaila Gorbačova, který řekl, že vystoupení Německé demokratické republiky z Rady vzájemné hospodářské pomoci je věcí, „… na kterou Sovětský svaz není připraven …“.

O dva dny později Gorbačov prohlásil, že „NDR je svrchovaný demokratický stát a může o sobě rozhodovat sám“.

Jenže konec roku 1989 je také dobou, kdy se začíná pomalu hroutit i moc samotného Michaila Gorbačova. Události, které sám uvedl do pohybu, nabraly daleko větší razanci, než si patrně sám dokázal připustit.

Zatímco neustále cestoval se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem do zahraničí a společně se stali jakousi „mediální tváří přestavby“ pro celý svět, doma komunistická strana vyklízela jednu pozici za druhou.

Už v prosinci 1989 se začalo zcela vážně hovořit o tom, že komunistická strana se musí v Sovětském svazu vzdát ústavně zakotvené „vedoucí úlohy“, současně s tím začala debata na téma, zda a jak mohou svazové republiky opustit federaci a osamostatnit se (směr a tempo diskuse určovaly baltské státy, násilně připojené k SSSR Stalinem).

Americký časopis Time sice koncem prosince označil Gorbačova za Muže roku 1989, krátce předtím jej ale na politbyru v Moskvě zaskočili skalní komunisté otázkou, zda je vhodné, aby se komunistický vůdce klaněl papeži… (Šlo o reakci na Gorbačovovo setkání s Janem Pavlem II.)

A ani nepřekvapí, že 2. ledna 1990 vyšli obyvatelé mnoha sovětských měst do ulic, aby protestovali, že při tradičních oslavách Vánoc a Nového roku byl nedostatek alkoholu…

Radiodokument