Polské léto 1989 : od polosvobodných voleb k Mazowieckého vládě (2014)

Přidal: Premek |

Prosinec 16, 2014

Polské léto 1989: v polosvobodných volbách – jejichž podoba byla dohodnuta u kulatého stolu – získává Solidarita prakticky všechna místa, která mohla. Po mnoha složitých jednáních a mezikrocích je akceptován převratný antitotalitní model: prezidentem bude zástupce komunistů, zatímco Solidarita obsadí místo premiéra a v jeho vládě řadu klíčových rezortů. Připravil Pavel Hlavatý.

Natočeno 2014. Premiéra 12. 12. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Polsko 1989: od polosvobodných voleb k Mazowieckého vládě. In web ČRo Plus, prosinec 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Unikátní a v historii reálného komunismu dosud nevídaná situace v Polsku nastala, když opozice v rámci polosvobodných voleb pronikla do parlamentu, přičemž jednu z jeho komor zcela ovládla.

Polsko bylo dlouhodobě nejslabším článkem východního bloku. Tento „nejveselejší barák v celém lágru“, jak byla tato země v jednom dobovém vtipu nazývána, disponovalo prakticky nezkolektivizovaným zemědělstvím, katolickou církví s vysokou autoritou ve společnosti a rozsáhlou autonomií, dělnictvem, které se nenechalo opít propagandou a proti komunistickému režimu se opakovaně bouřilo (1956, 1970, 1976), i inteligencí, ve své většině minimálně nekomunistickou (přímá opoziční vystoupení 1956, 1968).

Dále pak tradicemi ozbrojeného protinacistického odboje v rámci polského podzemního státu za 2. světové války a rovněž ozbrojeného protikomunistického odboje ve 40. a na počátku 50. let.

Narůstající celospolečenská krize ve druhé polovině s70. let – významnou roli hrálo také zvolení polského papeže v roce 1978 a stále se horšící ekonomická situace – pak vyústilo ve výbuch roku 1980 a vznik a registraci nezávislých odborů Solidarita.

Po roce a čtvrt složité koexistence totalitního režimu s masovou nezávislou organizací došlo v prosince 1981 k vyhlášení stanného práva a formální likvidaci Solidarity i dalších opozičních uskupení.

Rozkládající se režim však už nebyl schopen paralyzovat rozsáhlé podzemní opoziční struktury fungující po celá 80. léta. Za této patové situace se hospodářská situace stále průběžně zhoršovala. Na počátku roku 1989 dochází k do té doby bezprecendentnímu jevu.

Vládnoucí komunistická moc akceptuje „nelegální“ opozici natolik, že s ní zasedá k tzv. kulatému stolu.

Jedním z jeho výsledků jsou právě jarní polosvobodné volby. Polosvobodné proto, že část mandátů byla přiřčena vládnoucí moci, část opozici, a pouze o část se skutečně vedl volební boj. Závazné přitom byly pouze poměry mandátů, nikoliv konkrétní jména.

Vládnoucí moc se po vyhlášení výsledků ocitla ve velmi složité situaci, měla sice většinu v Sejmu, ale nikoliv v Senátu, druhé komoře polského parlamentu, kde dokonce neměla ani jednoho zástupce.

Pokus o paralyzování Solidarity účastí ve vládě, kde by dostala několik nevýznamných resortů, se nezdařil.

Po složitých jednáních, komplikovaném společenském vývoji a stále se zhoršující hospodářské situaci se nakonec politická situace ustálila na zcela zásadním a systémově jednoznačně antitotalitním modelu: Prezidentem bude zástupce komunistů a premiérem zástupce Solidarity.

Tadeusz Mazowiecki – první nekomunistický premiér v sovětském bloku – pak mohl sestavit vládu tak, že většina klíčových rezortů připadla Solidaritě.

Komunistům zůstaly – vedle několika nevýznamných pozic – hlavně rezorty vnitra a obrany, šlo o jakési uchlácholení velkého východního bratra. Demontáž komunismu v Polsku pokročila na vládní úroveň.

Radiodokument