Dobrá vůle – Matky z Jiřetína (2014)

Přidal: Premek |

Leden 2, 2015

Mentálně postižené matky obvykle končí na ulici a jejich děti v ústavech. Jediné zařízení, které jim u nás systematicky pomáhá, je charitní Domov sv. Máří Magdaleny v Jiřetíně pod Jedlovou. Zařízení před dvaceti lety pod hlavičkou římsko-katolické církve založila Hana Venturová, která sama v útlém věku přišla o maminku. Mezi opuštěnými matkami si cíleně vybrala ty nejslabší. Uprostřed léta trvajících bouřlivých teoretických diskuzí o tom jak transformovat péči o ohrožené děti našla se svým týmem jedinečný způsob, jak zajistit, aby děti mentálně slabých matek neztratily nenahraditelné citové pouto a zároveň se mohly rozvíjet a hledat svoji cestu podle vlastních nadání a předpokladů. Některé z nich dnes dokonce studují i na vysoké škole. Připravila Lenka Svobodová. Mistr zvuku Roman Špála.

Natočeno 2014. Premiéra 26. 12. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 41 min).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Ti, které už nikdo nechce. In web RadioDock, 7. 12. 2017 (článek). – Cit.: Na sv. Štěpána 2014 na Dvojce zazněl dokument Lenky Svobodové Mámy z Jiřetína. Dlouholetá dramaturgyně cyklu Dobrá vůle se udržuje v nutné autorské kondici a jednou za čas si vybere téma, které nabízí nejen silný příběh, ale má i potenciál sociálního problému, jenž ukazuje na širší kontext vývoje společnosti. Právě to se jí nyní podařilo.

Slyšíme vlastně dokumenty dva. Ten první je svědectvím o jedinečné kreativitě skupiny žen pod vedením Hany Venturové, sociální pracovnice a mnohaleté ředitelky Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně. Svou pozornost, péči a lásku zde věnovali ojedinělému fenoménu – mentálně handicapovaným matkám, kterým se rodí většinou zdravé děti. Celoživotně handicapované, často opuštěné, týrané, zneužívané, v ústavech vychované, citově strádající ženy přivedly různým způsobem na svět dítě a mají se nyní o něj starat. Vychovat ho, vzdělat, poslat do života. Zmíněný domov byl jediným svého druhu v České republice a prvních pětadvacet minut ho s autorkou procházíme, seznamujeme se s pracovnicemi, klientkami a dětmi. Žádné téma není tabu, vedle osudů dětí, kterým se díky sociální péči dostává náhled na běžné životní situace, otevře autorka i téma separace na prahu dospělosti a situaci „opuštěného hnízda“, kterou mentálně handicapovaná maminka snáší samozřejmě hůře, než běžná rodina. Jemná hudba vstupuje do dokumentu stejně nenásilně, jako se prolínají krátké rozhovory s reportážními záběry, stačí chvíle foukání bublifuku, pár vteřin zvuku hrajících si dětí a posunujeme se v hovoru k dalšímu tématu. Křehké zvukové obrazy dodal dokumentu Roman Špála a dokázal jimi navodit atmosféru, které slovy popíše jedna z klientek: „My nejsme azylový dům, my jsme rodina.“

Následující reportážní záběr zní tedy jako z jiného světa. Objevuje se náhle nový ředitel domova a hovoří o tom, jak je ta charitní práce „fakt poslání a jak je to supr“. Podnikatel, manager, volejbalový trenér, člověk bez zkušenosti v sociálních službách. A roztáčí se kolotoč publicistické kauzy, v níž se mísí nedůvěra k práci podřízených ze strany litoměřické charity, nekompetentní zásah jedné inspektorky, která učinila razantní závěry na základě tříhodinové inspekce, alibistický postoj církevního zřizovatele, podivná opatření na obnovení zaměstnanecké kázně ze strany nadřízeného. V této fázi musela být Lenka Svobodová extrémně opatrná, aby zůstala nestranná a pokusila se opravdu zjistit příčinu toho, proč po dvaceti letech kvalitní práce přichází náhle stížnosti, strmý pád, degradace a nakonec odchod nejen ředitelky Venturové, ale spolu s ní i celého týmu sociálních pracovnic. Ty v řadě případů suplovaly mateřský přístup mentálně handicapovaným maminkám. „Aby dokázala najít dobrý vztah ke svému dítěti, musí pocit lásky a přijetí nejdřív zažít ta máma,“ osvětlila H. Venturová hned na začátku, proč jsou vazby mezi klientkami a sociálními pracovnicemi v domově nadstandardní. Je třeba říci, že se autorce daří onu míru objektivity udržet. Posluchač sám vyhodnocuje, jak která strana odpovídá na přímé, často opakované, upřesňující otázky. Kde začíná vyhýbání, výmluvy a floskule o „bouři ve sklenici vody“, tam jsou zároveň patrné strach o pozice, neochota k nestandardním řešením, snaha usměrnit vše podle zajetých pravidel. Ta se ovšem těžko dodržují, jste-li v zemi jediní, kdo o zmíněnou cílovou skupinu pečuje.

Kladla jsem si otázku, proč Lenka Svobodová tyto dvě části dokumentu vysílá dohromady. Nejdříve nabídne „trvalku“, úchvatný zvukový příběh jedinečného příkladu pomoci a vzápětí zhruba stejně dlouhou publicistickou kauzu, která rychle zestárne a už za půl roku nebude zajímavá. Odpověď jsem dostala na samém konci dokumentu. Vypovězená Hana Venturová a její dobrovolně odejitý tým dokázaly za pouhé čtyři měsíce, nyní už mimo rámec charitní organizace, vybudovat z darů nový prostor pro stejnou klientelu. Už Vánoce 2014 prožila skupina 5 maminek a 12 dětí v novém charitním domě zaštítěném jménem sv. Vincenta z Pauly. Toho, který napsal, že nestačí jen dávat chleba a polévku, že mnohem těžší je dát lásku a stát se služebníky chudých. Kolik takto kvalitních lidí české sociální služby mají? Jednoduchou větou pointuje autorka dokument, z něhož náhle vyplyne, že „ti, které nikdo nechce“, nemusí být vždy jen handicapovaní, ale i ti, kteří v sociální práci hledají jiné, než tabulkově vykazatelné, píchačkami kontrolovatelné, evropsky grantovatelné a úředně přijatelné metody pomoci a soužití s potřebnými.

Radiodokument