Hordubal 1/10 (2014, 2015)

Přidal: Premek |

Leden 9, 2015

Karel Čapek. Tragický psychologický příběh z Podkarpatské Rusi o Juraji Hordubalovi, který se po osmi letech vrací z Ameriky k rodině, byl inspirován skutečnou událostí. Pro rozhlas upravil Ivan Němec. Režie Lukáš Kopecký.

Čte Igor Bareš.

Připravil ČRo Brno v roce 2014. Premiéra 1. dílu 8. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 1. dílu 8. 11. 2023 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydal Radioservis, duben 2015 (1 CD mp3; CR0747-2, EAN 8590236074729, celkový čas 4 hod. 33 min.).

Lit.: anonym: Karel Čapek: Hordubal (1/10). In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (článek). – Cit.: Začněme jednou zajímavou informací, která propojuje Hordubala se současnou literaturou: jedna z novějších literárních studií srovnává Hordubala s románem Umberta Eca Jméno růže a řadí toto Čapkovo dílo do kontextu postmoderní literatury. Autorka této studie Dagmar Mocná ve svém výkladu ukazuje, jak oba autoři narušují tradiční postupy detektivních próz, a vyslovuje názor, že Čapek i Eco svým pokusem o rozbití detektivky zpochybňují „přesvědčení o plné poznatelnosti světa“.

Na román Karla Čapka Hordubal (1933), který knižně vyšel brzy poté, co skončily s jeho otiskováním na pokračování Lidové noviny, zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Například František Götz, jeden z kritiků, který autorovu tvorbu soustavně sledoval, dal své recenzi na nové autorovo dílo poněkud pichlavý název Čapkova povídka z třetí kapsy; její první část charakterizoval jako „český populismus v nejčistší formě“ a o části druhé a třetí napsal, že „nevybočují z norem kriminální povídky chestertonovského tónu“. Nakonec sice vyjevil jisté sympatie k prvnímu dílu Hordubala, ale o druhém a třetím usoudil, že se v nich Čapek ocitl „pod svou úrovní“.

Některá hodnocení se sice stavěla k próze shovívavěji, ale marně bychom v nich hledali obdiv a ocenění spisovatelova přínosu moderní literatuře. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte).

K pozdějšímu plnému pochopení Hordubala možná přispěl i Doslov k trilogii, jímž se Čapek, rozčarován nepochopením kritiků, snažil román přiblížit. „Třikrát jsou tu vypravovány tytéž události: jednou, jak je prožíval Hordubal, potom, jak je zjišťují četníci, a konečně, jak je hodnotí soud; skřípe to čím dál tím hůř samými rozpory a nesrovnalostmi – přesto nebo právě proto, že tu má být zjištěna pravda. Tím není řečeno, že není pravdy, ale je hlubší a těžší; i skutečnost je rozměrnější a složitější, než jak ji obyčejně přijímáme“. K úvodnímu románu trilogie se spisovatel vrátil i ve svých Poznámkách k tvorbě, kde čteme: „V Hordubalovi jsem udělal pokus demonstrovat, jak různě se může jevit osud člověka i tváře lidí, jsou-li viděny a hodnoceny z různých stran; jaká křivost a násilná konstrukce bývá obsažena v našich perspektivních hlediscích.“

Literárněvědné strukturalistické rozbory považovaly román za výborný příklad proměn Čapkova jazykového stylu, které spočívaly kromě jiného také ve stále větším pronikání různých forem dialogičnosti do epických próz. Značná část děje je podána jako „vnitřní, nehlasitý monolog osoby jednající, jako myšlený hovor této osoby se sebou samým, popřípadě s osobami jinými“, upozorňoval například ve svých rozborech Jan Mukařovský. Zmínku o této osobité formě Čapkovy jazykové stavby připojujeme proto, že úzce souvisí s interpretací mluveného projevu, jejíž umělecké uchopení není v případě takového textu nikterak jednoduché.

Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.

Lit.: Kopecký, Lukáš: HORDUBAL. In web Lukáš Kopecký – Backstage, 2. 1. 2015 (zpráva). – Cit.: Při příležitosti kulatého výročí narození Karla Čapka odvysílá premiérově stanice ČRo Vltava desetidílnou četbu na pokračování, kterou jsme v brněnském studiu natočili koncem uplynulého roku. Hordubal – tragický psychologický příběh z Podkarpatské Rusi o Juraji Hordubalovi, který se po osmi letech vrací z Ameriky domů, byl inspirován skutečnou událostí. Pro rozhlas Čapkův text upravil Ivan Němec, mistrem zvuku byl Lukáš Dolejší. Nenechte si ujít poslech mistrné novely v jedinečném podání Igora Bareše. Poslouchejte denně od 8. do 17. ledna vždy v 18:30 na stanici ČRo Vltava!

„A Hordubal se odklízí ke kravkám; lyska se po něm točí hlavou, až řetězem rachotí: co je, gazdo, co tak hlasitě dýcháš? Ech, lysko, nač vědět, nač vědět – ale je to těžké, těžší než řetěz. Tam nahoře bychom zvonili zvoncem, ty i já – co tam je místa, i Bůh se tam vejde; ale mezi lidmi je těsno… – dva tři lidé, lysko, a tak těsno mezi nimi! Což neslyšet rachotit jejich řetězy?“

Lit.: Novosad, Lukáš: Je skoro dojemný potkat se s texty, do nichž člověk dozraje. In Facebook, 13. 1. 2015 (zpráva). – Cit.: Je skoro dojemný potkat se s texty, do nichž člověk dozraje. Tak třeba Hordubal. Všichni jsme to četli na gymplu, noetická trilogie, bla bla, bla… prd jsem tomu rozuměl. Na vejšce jsem se tomu vyhnul. A teď to uhranutě poslouchám na ČRo a neznám lepší text, kde by byla tak přesně popsaná nejistota, s jakou ve vztahu jeden přistupuje k druhému, pln domněnek a snů, že když udělá tohle, druhý tomu porozumí a zachová se, jak by si první přál. A on přitom nikdy. A naději na nápravu projedou vždy nenápadné detaily. To se člověk musí obouchat sám, aby to docenil. Skvělý to je.

Lit.: Němec, Ivan: Hordubal. In booklet CD, duben 2015. – Cit.: Tragický psychologický příběh milostného trojúhelníku byl inspirován skutečnou událostí z Podkarpatské Rusi. Novela Hordubal vyšla roku 1933 a patří do tzv. noetické trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.

Jsme schopni poznat pravdu?

Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte).

Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné.

Němec, Ivan: Hordubal. In CD booklet, duben 2015. – Cit.: Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky domů…. Úvodní část trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, tří románů spojených otázkou, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i sobě samém Rozhlasová nahrávka z roku 2014 v režii Lukáše Kopeckého.

„…tak právě jsem načal stránku 129 a mám toho pro dnešek dost; zítra chudáka Hardubeje zabijí, a začne se nový díl (…), ale musím to nechat odležet a pak znovu číst. Druhý díl bude docela jiný v tónu, ještě nevím, jak do toho…“ Těmito slovy začíná dopis, který Karel Čapek poslal Olze Scheinpflugové v srpnu 1932. Koncem listopadu si již čtenáři Lidových novin mohli přečíst první stránky románu Hordubal, který v deníku začal vycházet na pokračování a zakrátko (1933) dostal knižní podobu. Píše-li Čapek, že začne „nový díl“, nemá tím na mysli následující prózy Povětroň a Obyčejný život, neboť v té době zřejmě ani sám netušil, že se Hordubal stane součástí trilogie, o níž budou jednou literární vědci hovořit jako o jednom z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy. Autor svou zmínkou měl na mysli trojdílnost své prózy, v níž se stejná událost vypráví pokaždé z hlediska jiného vypravěče, jenž své svědectví podává pouze z vlastního pohledu. Příběh vnímáme nejprve v podání podkarpatského venkovana Hordubala, který se vrátil domů z Ameriky ke své ženě a dcerce, poté sledujeme, jak se zrcadlí v náhledu četníků, kteří vyšetřují vraždu, a nakonec, jak se jeví při soudním přelíčení. Na knižní vydání Čapkova Hordubala zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte). Kompozičně je Čapkova próza zkombinovaná ze dvou protikladných žánrů – balady a detektivky – tedy žánru tzv. vysokého s žánrem tzv. nízkým. Na první pohled se zdá, že je to skladba nejen nezvyklá, ale takřka „brutální“. Někteří kritici ji dokonce takto nazývali a hned z toho vyvozovali, že tou detektivní částí románu se autor snaží čtenářům podbízet. Podíváme-li se však na tuto kombinaci z jiné strany, pak si všimneme, že konvenční postup vypravování, jenž je typický pro klasickou detektivku, Čapek neustále narušuje. Při nečekaném střídání vypravěčských postupů dochází k prolínání časových a dějových rovin, k vzájemnému mísení lyrických a epických situací – že tedy vlastně máme před sebou moderní experimentální prózu, pro niž jsou tyto znaky příznačné. Záhy po vydání Hordubala vešlo v obecnou známost, že se příběh opírá o skutečnou událost. Traduje se – a čteme to i v řadě čapkovských studií – že vlastním podnětem autorovy inspirace k tomuto románu byla soudnička Čapkova redakčního kolegy Bedřicha Golombka, která vyšla pod názvem Podkarpatská tragédie v Lidových novinách 14. října 1932. Soudnička referuje o průběhu odvolacího řízení u Nejvyššího soudu v Brně, kde se projednával případ vraždy Juraje Hardubeje, kterou v malé vesničce nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi spáchal čeledín Vasil Maňák. K této často opakované informaci, která byla otištěna v ediční poznámce k vydání Hordubala v roce 1956 – a od té doby ji všichni přejímali – přinesl poměrně nedávno (2013) několik pozoruhodných upřesňujících postřehů literární vědec Jiří Opelík. Spočítal totiž, že mezi tím, kdy vyšla Golombkova soudnička, a druhou polovinou listopadu téhož roku, kdy prózu začaly na pokračování otiskovat Lidové noviny, uplynulo přibližně šest týdnů; vyslovil oprávněnou domněnku, že za tak krátkou dobu nemohlo dílo vzniknout. Potvrdil to také odkazem na Čapkovy dopisy Olze, z nichž je patrné, kdy autor začal na Hordubalovi pracovat. Především však Jiří Opelík svou objevnou poznámkou prokázal, že nikdo z autorů, kteří jeden od druhého opisovali své výklady o tom, kde Čapek svůj námět vzal, si nevšiml, že Golombek ve své soudničce reaguje až na odvolací soudní proces. Původní soud totiž proběhl v Užhorodu brzy po vraždě, k níž došlo v říjnu 1931. Vraha Maňáka odsoudil na doživotí a Polanu Hardubejovou na dvanáct let. Z těchto údajů je patrné, že se Čapek musel o zločinu dozvědět daleko dřív, než Golombkova soudnička vyšla, a daleko dřív se asi také rozvinula jeho fantazie, s níž přistoupil k psaní Hordubalova příběhu. Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.